Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Luňák (* 1943)

• narozen 15. srpna 1943 v Plzni

• vzpomíná na původní podobu zaniklé čtvrti Karlov

• v roce 1953 jako desetiletý zažil měnovou reformu

• v roce 1962 nastoupil na vojnu

• v roce 1968 zažil příjezd vojsk Varšavské smlouvy do Plzně

• po roce 1968 bydlel v domě, kde je vestavěna slavná Semlerova rezidence

 

V Plzni na Karlově bylo bezvadné dětství

Místo jako stvořené k dětským hrám, dovádění v přírodě, lyžování nebo dobrodružnému prozkoumávání. Tak líčí dnes již zaniklou čtvrť Karlov Plzeňan Miroslav Luňák (1943), jehož první dětské vzpomínky jsou spojené se zvukem sirén během náletů na konci druhé světové války. Na Karlově bydlel bezmála třicet let. Jeho rodinu zasáhly také události spojené se vzpourou škodováků proti měnové reformě v roce 1953. Pod přísahou mlčenlivosti pak měl během vojenské služby odposlouchávat hlášení amerických a německých vojáků v pohraničí.  

Rodina Miroslava Luňáka byla spjatá s plzeňskými Škodovými závody a čtvrtí Karlov, kterou pro své zaměstnance nechal zbudovat syn Emila Škody Karel. Čtvrť postavila v letech 1911 až 1913 slavná plzeňská firma Müller & Kapsa. Během socialismu poukazovala oficiální rétorika na nevyhovující podmínky bydlení dělníků v kapitalismu. Přitom bydlení na Karlově bylo na svou dobu moderní, byla zde škola, sokolovna, lidový dům a fungoval zde bohatý komunitní život. Karlov postupem doby chátral a v osmdesátých letech byl postupně zbořen, do dnešních dnů se zachovala pouze sokolovna.[1] Karlov tvořilo deset ulic, pojmenovaných podle činností továrny, třeba Slévárenská, Soustružnická atd. Místní si je ale přejmenovali podobně jako v New Yorku řadovými číslicemi. Původní obyvatelé, takzvaní Karlováci, se dodnes scházejí a na bydlení ve čtvrti vzpomínají.

Na svou dobu bylo bydlení na Karlově pokrokové

Miroslav Luňák se narodil v roce 1943 v Plzni na Karlově. „Byt na adrese Na Pomezí 21 dostal můj děda, který byl slévačem ve Škodovce. To byla ulice na okraji čtvrti, vedla až k tamnímu parku,“ upřesnil. Jeho otec pracoval jako lakýrník ve Škodových závodech, kde se seznámil se svojí budoucí ženou, která tam byla totálně nasazená. „Máma potom pracovala na Karlově v konzumu,“ říká pamětník. Vzpomíná, že na svou dobu bylo bydlení v dvoupokojovém bytě s vlastním záchodem na chodbě moderní. „Řada bytů v centru Plzně vlastní záchod neměla,“ řekl a dodal: „K nám domů se vcházelo asi po šesti schodech, my jsme měli byt vlevo, vpravo byly ještě dva další byty, po chodbě se prošlo na druhou stranu domu, kde byly tři záchody, prošlo se na dvorek a každý dům měl ještě malou zahrádku a kolnu. Někdo si v ohrádce z planěk vykrmil husu, někdo měl i pár slepic.“

V zástavbě se střídaly nižší a vyšší budovy, v těch vyšších byl vždy byt v přízemí, v prvním patře a v podkroví byla mansarda. „Rohové domy měly výhodu v tom, že si lidé mohli udělat takzvaně katra, vlastně si rozšířili předsíň o chodbu, kde byl také vodovod,“ popsal pamětník. Bydlení si „Karlováci“ vylepšovali také tak, že prorazili vodovod z chodby do kuchyně. „My jsme pro vodu chodili na chodbu, byla tam taková litinová výlevka. Jako malí jsme se koupali vždycky v sobotu v neckách, jinak jsme se myli v lavoru. Když jsem pak nastoupil do učení, tak jsem se sprchoval tam. Nikomu to ale nepřišlo divné, když si vezmete, kdy byly ty domy postavené, tak to byl přepych,“ vyprávěl Miroslav Luňák.

„Plynoměr byl v kuchyni, museli jsme tam vhodit minci a otočit kličkou. Po válce už se neplatilo a vhazovaly se takové podložky o stejné váze jako mince,“ doplnil. Plynojemy na svítiplyn, který se dříve používal a byl jedovatý, byly u páté brány Škodovky. Často se prý stalo, že se někdo omylem, nebo i záměrně, otrávil. „Jedna paní, která bydlela naproti nám, si lehla na postel v černých šatech a pustila si plyn. Můj kamarád se otrávil omylem, on se rád napil alkoholu, a když si jednou ohříval polévku, tak usnul, polévka mu přetekla a našli ho až druhý den ráno,“ vzpomíná Miroslav Luňák.

Podobu čtvrti dotvářely také dřevěné budovy, takzvané modelárny. Šlo o jednoduché přístřešky, kde se uskladňovaly modely výrobků Škodovky. „Otec byl lakýrník, takže modely z tvrdého dřeva kytoval a natíral. Modely se převážely traktorem nebo sentinelem, to byl náklaďáček na páru, měl trambusovou kabinu a dole se zatápělo do kotlíku,“ popsal pamětník.

Do školy se žáci svezli s pošťákem nebo pekařem

První dětské vzpomínky Miroslava Luňáka se pojí se spojeneckými nálety na konci války. „Hrozně se mi líbila siréna, tak mi maminka dávala na štokrle mlýnek na maso a já jsem točil klikou a dělal jsem, že houká siréna. Jinak mi o náletech vyprávěla maminka, mě a moji o rok mladší sestru vždycky dala do koše na prádlo a odnesli nás do krytu. Tradovalo se, že můj strejda nechtěl jít do krytu, protože vařil guláš, takže míchal, a najednou vedle něj ulítla stěna,“ vyprávěl pamětník. Následkem náletů také vzaly zasvé První, Druhá a Třetí ulice Karlova.

V roce 1949 nastoupil Miroslav Luňák do první třídy. „Původní škola na Karlově dostala zásah na konci války, tak jsme chodili do Skvrňan,“ uvedl. Cesta do skvrňanské školy zabrala žákům asi půl hodiny. „Brána byla až u kolejí, šli jsme okolo skvrňanské sokolovny, přes údolí, vyběhli jsme na kopec a byli jsme tam. Občas někoho doprovázela maminka, ale spíš jsme chodili sami. Když kolem roku 1950 začali stavět TS halu, vznikla nová brána a my jsme začali chodit na ‚Husovku‘,“ uvedl pamětník s tím, že se občas do školy svezl na stupátku poštovního vozu taženého koněm. „Kočí někdy schválně u páté brány popohnal tu herku a my jsme spadli, váleli jsme se po silnici a on z nás měl srandu. Do Skvrňan nás zase vozíval pekař autem Garant. Tehdy byly velké, tříkilové bochníky, my jsme je po cestě olupovali, tak nám potom nadával, že už nás nesveze.“

Jednopatrová budova školy stála na Karlově už v roce 1914, v roce 1922 byla z kapacitních důvodů rozšířena, součástí rekonstrukce bylo také nové venkovní sportoviště. To mohly využívat i místní spolky. V dubnu 1941 se škola musela přestěhovat do Skvrňan, aby uvolnila prostory wehrmachtu. Z kapacitních důvodů se škola ještě téhož roku v září přesunula do budovy na Petákově náměstí (dnešní náměstí T. G. Masaryka), na konci roku 1942 se přemístila do budovy školy Nad Hamburkem (dnes sídlo Okresního soudu Plzeň-město). Ve školním roce 1943/44 se hlavní, obecná a mateřská škola na krátký čas ještě vrátily na Karlov. V říjnu 1944 došlo k poškození budovy spojeneckým náletem a škola se opět stěhovala do Skvrňan. Nálet 25. dubna 1945 zanechal karlovskou školu i s veškerým vybavením zcela zničenou. Více uvádí katalog k výstavě „V Plzni na Karlově“.[2]

Nás děti nikdo nehlídal

Dětství na Karlově vnímal pamětník jako radostné: „Bylo to bezvadný, jako malí jsme pořád lítali venku.“ S kamarády chodil do parku u sokolovny, hrával si na stromě moruše, kterému říkal „letadlo“. (V torzu parku prý moruše rostla ještě v době našeho natáčení v roce 2023.) Kluci si také vyráběli vlastní rozhlasové přijímače, zvané krystalky, lezli na vysoké stromy a chytali vysílání. Mezi další oblíbená dobrodružství patřilo stavění bunkrů v základech zbořených „lágrů“. V blízkosti dělnické kolonie se totiž během druhé světové války nacházel nacistický pracovně výchovný tábor pro ženy. Během března 1945 byl tábor přestavěn na koncentrační a byli sem přemístěni muži z pracovního a výchovného tábora v Mirošově.[3] Po válce byl prostor využit k zajištění Němců určených k odsunu. O podmínkách ve sběrném táboře hovoří také pamětník Oldřich Babka.

„Nás děti nikdo nehlídal,“ pokračuje Miroslav Luňák ve vzpomínce na léta dospívání. „Když jsem měl hlad, zašel jsem za mámou do krámu. V zimě jsme jako kluci jezdili na lyžích ‚U Pomníčku‘ a v létě jsme se chodili koupat k řece Radbuze, měli jsme taková místa, kterým jsme říkali první zátočina, druhá zátočina. Bylo to tam krásné, než to zničili přehradou.“ (Vodní nádrž České údolí byla dokončena v roce 1973.)

Stejně jako ostatní „Karlováci“ vzpomíná Miroslav Luňák na bohatý komunitní život čtvrti a na úzké sociální vazby. „Všichni chodili cvičit do sokolovny. Naproti nám, mezi Desátou a Devátou ulicí, měla takovou boudu hokynářka paní Čermáková, vařila si tam na kamínkách. Prodávala chleba a v létě zeleninu. Naproti nám bydlela paní Tauchenová, měla tři dcery a jedna z nich odešla s americkým vojákem. Jmenoval se Willy a já si matně pamatuju, že mě jako malého choval. Byl to takový kudrnatý fešák a na Vánoce mi pak z Ameriky posílal hračky nebo žvýkačky. To jsme žvýkali třeba týden tu samou, protože tady byly akorát mejdlíčka a pendreky,“ vyprávěl pamětník.

Rok 1953 zpečetil osud řady škodováků

Nástup komunistů k moci v roce 1948 si samozřejmě Miroslav Luňák, v té době pětiletý, nevybavuje. Ví ale, že jeho rodiče po válce nejprve komunismu uvěřili, pak ale prohlédli. Živější vzpomínky má na měnovou reformu v roce 1953. „Byli jsme tehdy ve Vískách u Plzně na škole v přírodě. Měl jsem s sebou padesát korun a dali mi místo toho korunu. Tak jsem si říkal, že jsem mohl mít celou bandasku zmrzliny, a teď mám jen na jeden kopeček,“ vypráví pamětník. Červen roku 1953 se do historie Plzně zapsal právě vzpourou škodováků proti měnové reformě. „Můj strýc se připojil k demonstraci. Protože škodováci vyrazili do ulic rovnou v modračkách, tak sebrali druhý den ráno všechny, kteří přišli do práce v modračkách. Strejda chtěl přelézt přes hradbu, ale stejně ho chytili a dostal asi deset let,“ říká pamětník s tím, že doma se o události moc nemluvilo a všechno se dozvěděl až zpětně.

„Pod námi bydlela stará paní Zámečníková, její muž byl slepý, invalida z první světové války. Proto dostali trafiku, která byla na Karlově dole u konzumu. My jsme tam chodili pro obrázky a časopisy. Paní Zámečníková nadávala veřejně na měnovou reformu. Byla uvězněná, a když se pak vrátila, tak velmi brzy zemřela,“ doplnil.

Po základní škole se Miroslav Luňák vyučil ve Škodovce jako strojní zámečník. Na období květnového výročí konce války vzpomíná: „Náš mistr nám předčítal z Rudého práva o tom, jak nás osvobodili sovětští vojáci a jak měli rádi děti a jak se Američani chovali špatně. Tak jsem šel za svým kamarádem Tondou Rejškem, bydlel vedle nás, a měl fotku, jak ho americký voják drží v náručí. Tu fotku jsem si od něj půjčil a říkal jsem: ‚Pane mistr, pojďte se podívat, jak nás měli američtí vojáci rádi.‘ Ten zrudl, myslel jsem, že ho klepne pepka.“

Na vojně měli odposlouchávat kapitalistické nepřátele, měli z toho ale legraci

„Krátce po mých osmnáctinách si mě pozvali na vojenskou správu. Řekli nám, že kdo chce jít na vojnu ještě letos, že má počítat s tím, že to bude už v září, přišlo mi lepší to mít rychle za sebou,“ vypráví Miroslav Luňák. Dostal se nejprve na výcvik do Litoměřic, jeho úkolem mělo být odposlouchávat americké vojáky v Německu. „Ptali se mě, jestli umím rusky. Když jsem řekl, že blbě, tak mě přiřadili do skupiny, kde jsme se asi deset měsíců učili anglicky. Druhá parta se učila německy.“

Během studené války si Československá armáda postavila odposlouchávací stanice na několika místech podél německé hranice.[4] „Jednou prý byla v rakouské televizi reportáž o Litoměřicích s názvem Rudí špioni majora Cermana,“ vzpomíná Miroslav Luňák s tím, že odposlouchávací zařízení nakupovala armáda ze západního Německa přes nějakou třetí zemi, aby to nebylo nápadné. „Jako bažanti jsme byli v takové odposlouchávací stanici na Klínovci, další byla třeba na kopci Dyleň u Mariánských Lázní, byl jsem také na cvičení na zámku ve Zbirohu.“

V Aši sídlili vojáci ve staré vile a měli nahrávat a zapisovat hlášení amerického letectva, všechno bylo v přísném utajení a mlčenlivost přísahali vojáci pod pohrůžkou vězení. „Byl tam takový hotýlek, Lidový dům, za ním šla už od nádraží hranice. Pravidelně jednou za den tam lítali Američani. My jsme měli dělostřelecký dalekohled. Ale jednou zalétl americký pilot až k nádraží, takže jsem viděl okem značku letadla,“ popsal pamětník. Takové odposlouchávání prý probíhalo od konce války, také třeba v Plzni na Borech u bývalého letiště. Kdyby se cizí letectvo příliš přiblížilo k hranicím, měli vojáci volat přímou linkou na protivzdušnou obranu státu. Jednou si ale z příliš aktivního kolegy udělali legraci. „Vzali jsme menší vysílačku a Míra, který uměl trochu anglicky, přečetl takový text o tom, že je na nás namířeno atomové dělo. Pozorovali jsme, jak ten kluk vedle si horlivě zapisuje, asi už viděl metál. Ale Míra na konci místo ‚overload‘ řekl ‚over konec‘. Kluk už byl celý rozjásaný, jakou bude mít zprávu, a pak s tím praštil!“

Dům v Aši upravovali příslušníci Technických praporů. (Pomocné technické prapory, které byly po roce 1948 určeny pro politicky nespolehlivé brance, byly zrušeny v roce 1954 a nahradily je Technické prapory nebo také Vojenské technické jednotky.)[5] „To byli kouskové! Dělali asfalt, měli na to takový motorový válec a jezdili na něm do hospody,“ vypráví Miroslav Luňák s tím, že jednou kluci z Technických praporů nechali u sebe přespat vojáka, který chtěl utéct. Někdo je udal a najednou všichni někam zmizeli; jak přesně byli potrestáni, se pamětník nedozvěděl. Na základnu v Aši se chtěl asi v osmdesátých letech ze zvědavosti podívat, když ale viděl, jak je objekt zabezpečený, tak raději rychle odešel. „My jsme měli takový nízký drátěný plot, teď tam byla vysoká plechová hradba, venku stál voják, to za nás také nebylo,“ srovnával.

Tanky sledoval ze střechy Škodovky

Na srpnový den invaze v roce 1968 jel Miroslav Luňák do práce do doudleveckého areálu Škodovky výjimečně autobusem, někdo mu totiž naboural skútr. O invazi vojsk Varšavské smlouvy se tedy dozvěděl od spolucestujících. „Slyšel jsem rachot, a protože jsem byl opravář jeřábu, tak jsem po střeše vylezl na dílnu. Viděl jsem tanky, jak jedou z Homolky a mají namířeno na fabriku. Mistr nám řekl, že můžeme jít domů. Svezl jsem se tedy s jedním kamarádem z Karlova náklaďákem, cestou jsme se jeli podívat k Belánce. Já jsem si říkal: ‚To snad není možný, tohle je ruská armáda?!‘ Ty uniformy měli špinavý, vojáci jeli na starých motorkách…“ vzpomíná pamětník.

Líčí také zážitek s okupantskou armádou: „Zatavili tam Rusáci a jeden kluk na kole jim začal nadávat, oni mu to kolo vzali a hodili dolů ze srázu u silnice. Já jsem mu říkal: ‚Mlč, nebo ti ještě dají do huby.‘“ Několik vojáků také nasadili do Škodovky. „Mistr mi asi dva ruské vojáky schválně přidělil, protože věděl, jak je nemám rád. Čistili jsme společně transformátor. Ale oni byli v pohodě, sami byli ze všeho vyvalení,“ vypráví pamětník.

Také tramping začal být po roce 1968 omezován

Miroslav Luňák se od mládí věnoval trampingu. Na Silvestra roku 1968 se seznámil se svou pozdější ženou Libuší. Vybavuje si, jak během normalizace začal stát volnost, neodmyslitelně spojenou s trampingem, omezovat. „Ještě v letech 1969, 1970 a 1971 jsme jeli na dovolenou na Lipno. Jeli jsme k Výtoni směrem k Rakousku, kde byly u vody velké balvany, na kterých se dalo hezky slunit. Když jsme tam byli v roce 1971 naposledy a jel jsem z hráze, tak tam byla ohromná cedule s nápisem ‚Vstup zakázán, hraniční pásmo‘, stál tam i voják, oni tamtudy lidé totiž utíkali,“ popsal pamětník s tím, že volné táboření začalo socialistické zřízení zakazovat. V sedmdesátých letech se i podle dalších svědectví stal tramping pro stát potenciálním nebezpečím. Přestal například vycházet časopis Tramp, policisté trampy obtěžovali neustálou kontrolou občanských průkazů, nebo mezi ně dokonce infiltrovali své agenty.[6]

Máma se z Karlova stěhovat nechtěla

Po svatbě se Miroslav Luňák s manželkou nastěhoval do bytu v domě v Plzni na Klatovské 110, kde je také slavná Semlerova rezidence. (Architekt Adolf Loos společně se svým plzeňským spolupracovníkem Heinrichem Kulkou vestavěli třípodlažní vilu do již stojícího bytového domu. Úpravy zahájila firma Müller & Kapsa v roce 1933. Semlerovi byli v roce 1942 nuceni prchnout před nacisty a dům se jim nepodařilo získat zpět v restituci. Samotná rezidence byla rozdělena na několik bytů, hala s velkými ateliérovými okny sloužila jako učebna a později jako fotoateliér.)[7] Miroslav Luňák s rodinou nebydlel přímo v prostorách rezidence, ale v jiném bytě, ve kterém je nyní přednáškový sál Západočeské galerie.

„Byt dostal přidělený tchán, který byl voják. Byly tam čtyři velké místnosti v řadě, koupelna, záchod, pokoj pro služku, šatna a druhý záchod. My jsme si pak dvě místnosti přepažili a v šatně jsem vybudoval další koupelnu,“ popsal pamětník. V létě, když se v hale rezidence otevřela velká okna, bylo vidět do fantomové učebny lékařské fakulty. Pamětník také navštěvoval sousedy v přepažených bytech v původní rezidenci Semlerových. „Zaujal mě už tehdy třeba výtah na jídlo,“ vypráví a doplňuje, že na zahradě býval také protiatomový kryt.

V bytě vedle Semlerovy rezidence bydleli Luňákovi až do roku 2003. Ještě když měli malé dcery, hlídala jim je pamětníkova maminka v bytě na Karlově. „Když se pak v osmdesátých letech začal Karlov postupně bourat, dostala máma byt v Koperníkově ulici, ty byty v historických domech byly tehdy dost necitlivě předělené umakartem, ve zdobené fasádě byly proražené vafky. Máma se stěhovat nechtěla, protože na Karlově měla všechno, co potřebovala,“ podotýká pamětník. 

V důchodu si Miroslav Luňák s manželkou Libuší naplno užívají chalupy v Hartmanicích. Tu společně koupili a sami zrekonstruovali v době, kdy začal být tramping omezován. Jsou rádi, že doba nesvobody je pryč. „Když jsme začali jezdit na chalupu, tak se smělo jen do zatáčky za Hartmanice, tam už byla brána a stál tam příslušník Pohraniční stráže,“ upřesňuje pamětník. Po zkušenostech, které mu život přinesl, by mladé generaci vzkázal: „V životě nikdy nic není zadarmo.“

 

[1] Zdroj: https://www.idnes.cz/plzen/zpravy/pred-100-lety-vznikl-karlov-podivejte-se-na-zaniklou-plzenskou-ctvrt.A110324_085756_plzen-zpravy_alt

[2] Zdroj: http://www.antropologie.org/sites/default/files/publikace/downloads/v_plzni_na_karlove_-_web.pdf

[3] Viz diplomová práce Lucie Červenkové, Katedra historických věd Filozofické fakulty ZČU v Plzni, dostupné online: https://dspace5.zcu.cz/bitstream/11025/37604/1/Cervenkova%20Diplomova%20prace.pdf)

[4] Více například zde: https://zpravy.aktualne.cz/domaci/usi-studene-valky-pet-odposlouchavacich-vezi-u-hranic-s-neme/r~2fb1b33a595911e6abfa0025900fea04/

[5] Zdroj: https://www.totalita.cz/vysvetlivky/ptp.php 

[6] Jak uvádí ve své bakalářské práci (https://theses.cz/id/0mstqg/STAG64768.pdf) Veronika Mazancová.

[7] Více zde: https://semler.cz/historie-domu-a-bytu/