Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

nadporučík Stanislav Lukš (* 1923  †︎ 2008)

• člen Sokola

• člen vládního vojska v letech 1942-1945

• později voják z povolání

• malíř samouk, autor mnoha etiket potravinářských výrobků a jiných propagačních záležitostí

• zdobil kroniku města Terezín

Dětství a rodina

Stanislav Lukš se narodil 28. října roku 1923 v domku na náměstí v Týně nad Vltavou.

Otec Jan Lukš byl vyhlášeným civilním a vojenským krejčím v Týně nad Vltavou. Matka Žofie Lukšová, rozená Horáková, byla ženou v domácnosti. Otec Žofie Horákové, později Lukšové, dědeček Stanislava Lukše, pracoval jako obuvník a svrškař.

Stanislav vyrůstal spolu s jedním sourozencem. Byl jím mladší bratr Vladimír Lukš, který dnes žije v Neznašově u Týna nad Vltavou. Je ženatý a má jednoho syna Vladimíra.

Po ukončení základního vzdělání, které absolvoval v Týně nad Vltavou, nastoupil Stanislav do učení k otci. Od dětství ho však provázel malířský um. Jak sám vzpomíná, již v první třídě v hodině kreslení pod vedením učitele Stejskala zvládal to, co ostatní vrstevníci ne. Stanislav seděl v jedné lavici se stejně starým chlapcem Ladislavem Polankou, který ještě neuměl ani držet tužku v ruce, zatímco Stanislav pod dohledem zmíněného učitele kreslil ukázkové obrázky. Stanislav Lukš byl však celý život samoukem. Studia s uměleckým zaměřením si jeho rodina nemohla dovolit. V rozvoji malířských dovedností byl Stanislavovi v pozdějších letech také velkým pomocníkem, avšak nevědomky, Dr. V. A. Šrůtek (malíř severních Čech).

Mimo kreslířského talentu byl Stanislav také velice sportovně nadaný. V šesti letech vstoupil do Sokola a cvičil tak dobře, že mu jeho vrstevníci nebyli schopni konkurovat.

Stanislav Lukš později nastoupil do učení ke svému otci. Ten ho vždy přes den učil krejčovskému řemeslu a v poledne mu dovolil jít na chvilku ven, než začnou znovu pracovat. Stanislav této pauzy využíval k pobytu u řeky, kterou miloval.

„Uměl jsem velice dobře plavat, vody jsem se nebál. Prostě byl jsem Vltavou křtěný, tak to o mně říkali.“

Přesto, že byl Stanislav skvělým plavcem, jednoho poledne o pracovní pauze se začal topit. V té době mu bylo patnáct let. Široko daleko kolem řeky nebyl nikdo, kdo by mu pomohl. Stanislav se však v poslední chvíli vzchopil a doplaval ke břehu. Když se vzpamatoval z hrůzného zážitku, vrátil se domů a ze strachu nikomu nic neřekl.

Ačkoliv se Stanislav vyučil krejčovskému řemeslu u svého otce, po vyučení u něj nepracoval. Do práce nastoupil ke strýci Matěji Lukšovi do Nyrkovic (okr. Krumlov). Strýc byl také krejčí. Pracoval zde až do doby, než byl v roce 1942 odveden v devatenácti letech na vojnu.

Vládní vojsko

Stanislav Lukš nastoupil roku 1942 k odvodu. Zde ho bez problému jako urostlého sportovce-sokola přijali. Stejně jako jeho vrstevníci v protektorátu si mohl vybrat. Buď totální nasazení v Německu, nebo vstoupit do vládního vojska. Stanislav Lukš nastoupil k 10. praporu vládního vojska do Bučovic na Moravě. Jelikož chtěl zůstat v republice, zvolil tuto možnost. V Bučovicích zůstal zhruba jeden rok. Jezdil odtud se svou jednotkou cvičit do nedalekého Bzence. Zde se potkával, nic netušíc, se svou budoucí druhou ženou. On zde chodil jako voják a žena jako dítě školou povinné s aktovkou na zádech. Vzhledem k velkému věkovému rozdílu si sebe navzájem nevšímali.

Vládní vojsko – Itálie

V květnu roku 1944 byl Stanislav Lukš, stejně jako ostatní členové vládního vojska, přeložen pro „nespolehlivost“ do Itálie. Desátý prapor byl poslán do městečka Aosta pod Mount Blanc. V čase přesunu využili někteří vojáci situace a přeběhli přes hranice. V důsledku útěku byl 10. prapor přeložen do městečka Mirandola. Tato oblast však byla zasažena tyfem. Panovaly zde pochopitelně přísné hygienické návyky. Po čase snažení zařídil velitel 10. praporu plukovník Moskoř přesun do provincie Bologna. Stanislav byl vyslán jako tzv. ubytovatel spolu s devíti vojáky a jedním velitelem napřed. Velitelem tohoto útvaru byl Josef Bortl. Jeli na kolech a v Bologni zajistili ubytování v místní škole (Kalderara di Reno, Persicetana 47), kde se již neučilo, ale žila tu manželka školníka se svými dětmi. Tato žena měla dvě děti. Syna a dceru, která se jmenovala Dealba Benfenati. Stanislav se po dobu pobytu s italskou dívkou velice sblížil a spřátelil. Později se do sebe navzájem zamilovali. Díky této dívce se Stanislav naučil velmi dobře italsky.

Jak již bylo řečeno, vybraní jeli napřed, aby zajistili ubytování. Měli náskok dva dny, na které také dostali relutum. Zbytek praporu ovšem v plánovaném termínu nedorazil. Most, přes který měli překročit řeku Adiji, byl stržen, a museli se tedy vydat jinou, delší cestou. Za tu dobu pochopitelně „ubytovatelům“ došly potravinové lístky i peníze. Hlad řešili krádežemi ovoce a zeleniny na zdejších zahradách. Stanislav Lukš díky italské dívce hlad nepocítil. Krmila ho kozím sýrem a chlebem.

„Hele, Stando. Ty umíš německy, italsky už taky. Jdi někam do Bologni a sežeň tam něco. Vždyť tady umřeme hladem.“

Těmito slovy vyslal velitel J. Bortl Stanislava Lukše pro pomoc. Stanislav odjel do města asi deset kilometrů na kole, pracně našel německé velitelství a zajistil zde pomoc. Od místního velitele dostal po vysvětlení celé situace, předložení dokumentů a vysvětlení toho, kdo vlastně je, relutum na jedenáct dní.

„Jezdil jsem po Bologni a hledal všelijaké obchody. Bylo jich tam dost. Ukázal jsem jim vždycky lístky a oni si z těch potravinových lístků vzali ty, na které mi mohli dát potraviny. (...) S plným batohem, který jsem si pracně naložil na záda, jsem sedl na kolo a jel zpátky do školy Tavernele. Když jsem tam přijel a Bortl mě viděl, že se prohýbám pod tím batohem a vyklápím na stůl jídlo, tak mu tekly slzy dojetím. Protože devatenáctiletý kluk, benjamínek, se vlastně postaral o deset chlapů, pětatřicet až čtyřicet let starých.“

Shodou okolností v tu samou dobu, kdy Stanislav Lukš coby devatenáctiletý benjamínek roty dorazil s pomocí, přijel i zbytek praporu.

„Když jsme viděli, že to jsou naši vojáci a že se kouří z polní kuchyně, tak všichni měli radost, vyskočili ven. Jim v ústrety. Polní kuchyně samozřejmě zastavila. Jídlo měli hotové, protože zabili někde prase. Koupili prase, zabili ho a měli zabijačku pro celou rotu. Všem dali, mně taky. Do šálků nějaké rizoto, nebo co, a polívku a maso. (...) Všem těm chlapům pak bylo zle. Protože byli hladový a nasytili se toho silného jídla, a bylo jim zle. Náš doktor je léčil asi týden, než je z toho dostal. Aby mohli zase normálně jíst.“

Po čase byl opět Stanislav se svým praporem přemístěn. Tentokrát do města Verona. Odtud také napsal italské dívce a vyznal jí své city, které oba až dosud tajili. Ona ihned nadšeně odpověděla: „Milý Stanislave, neumíš si představit tu radost, když jsem obdržela tvůj dopis...“

Během služby u vládního vojska v Itálii měl Stanislav ještě jednu možnost setkání s Dealbou. Toho pochopitelně využil. Navštívil ji díky dovolené, kterou dostal za pomoc při tvorbě pomníků pro deset padlých českých vojáků. Tyto pomníky vytesával voják vládního vojska (v civilu kameník), který ovšem neovládal písmo, a tak mu je Stanislav nadepisoval. Za odměnu pak kameník od místního faráře dostal zlatý křížek. Jelikož měl farář pouze jeden, Stanislav byl odměněn již zmíněnou dovolenou, kterou využil k návštěvě italské dívky. Jel autostopem. Svezli ho američtí vojáci. Dokonce uměli trochu italsky, a tak si po cestě popovídali. Po dovolené se se slzami v očích milenci rozloučili. Od té doby se již nikdy nesetkali.

Celkem brzy po odjezdu do Itálie bylo vládní vojsko, kterému velel generál Jaroslav Eminger, odzbrojeno. Důvodem byla nedůvěra Němců vzhledem k častým útěkům. Vládní vojáci utíkali do Švýcarska, Francie a přebíhali i k partyzánům. Po odzbrojení byli vojáci využíváni na různé pomocné stavební práce a k hlídání vlakových tratí. Po válce se vládní vojáci začali vracet zpět do vlasti. Stanislav Lukš přijel mezi posledními na konci léta 1945.

Po válce

Po návratu z Itálie zpět do vlasti bylo všech dvanáct praporů na určitou dobu soustředěno do Plzně, kde se vyřizovaly různé administrativní záležitosti. Po sepsání všeho, co bylo zapotřebí, dostávali vojáci dovolenou. Stanislav se pochopitelně ihned rozjel domů. Jel vlakem. Ovšem posledních několik kilometrů do rodného města musel dojít pěšky, jelikož žádný vlak už nejel. Když došel do Týna nad Vltavou, potkal na náměstí svého bratra Vladimíra. Přivítali se a bratr z obavy o matčino zdraví, které by mohl ohrozit šok z nečekaného návratu syna z vojny, běžel domů napřed, aby na to matku připravil. Stanislava později doma vítala nejen matka s rodinou, ale již po cestě Týnem celá ulice zdejších obyvatel. V Týně nad Vltavou však Stanislav dlouho nepobyl. Po několika málo dnech dovolené byl Stanislav Lukš převelen k 35. pěšímu pluku do Humenného (Slovensko). Odtud vojáci pronásledovali banderovce až do Českých Budějovic. Akce trvala zhruba půl roku a zahynuli během ní tři nebo čtyři vojáci z roty, ve které pan Lukš sloužil. V ostatních rotách byly ztráty daleko větší.

Poválečná kariéra u armády

Po ukončení služby u vládního vojska zůstal Stanislav Lukš i nadále u armády a při přestupu byl povýšen z hodnosti desátníka na četaře. Pracoval tedy jako voják z povolání. Díky všímavosti velitele svého pluku byl jakožto urostlý sokol a sportovec vybrán na přehlídku do Prahy, kde dělal vlajkonoše. Po čase mu bylo velitelem nabídnuto studium na vojenské akademii v Nitře (Slovensko). Stanislav přijal a rok zde studoval. Během studií byl povýšen do hodnosti poručíka a po ukončení akademie v roce 1952 povýšil do hodnosti nadporučíka. Službu vykonával v několika městech. Nejprve v Domažlicích, později ve Slaném a v Terezíně. Během služby u armády se nikdy nesetkal s negativním ohlasem nebo jakýmkoli omezením ze strany svých nadřízených kvůli své službě u vládního vojska.

Na službu ve vládním vojsku byl vždy hrdý a neschvaloval komunistický režim. V roce 1958 armádu ze zdravotních důvodů opustil. Měl nemocné plíce. Armáda mu bez podrobnějšího vysvětlení nabídla odchod, kterým byl pan Lukš vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nadšen. Nikdo ho však neupozornil na skutečnost, že pokud by zůstal ještě dva roky ve službě, armáda mu vyplatí důchod. Stanislav Lukš opustil tedy armádu bez jakéhokoliv odškodnění.

Život v civilu

Jeho první ženou se stala Věra Lukšová, rozená Myšurcová, se kterou se znal již před odjezdem do Itálie. Po dobu pobytu v cizině si dopisovali a Stanislav jí zaslal pomocí polní pošty tzv. „korkáče“, což byla v tu dobu velice moderní obuv a u nás se nedala sehnat. Dívka byla tímto darem pochopitelně nadšena. Po válce se opět setkali a v roce 1948 vstoupili do svazku manželského. Měli spolu dvě děti. V roce 1952 se v Domažlicích narodila dcera Věra a o dva roky později ve Slaném syn Stanislav.

Po odchodu z armády žil pan Lukš s rodinou v Terezíně a pracoval jako inspektor severních Čech pro společnost Benzina. Bylo to časově náročné zaměstnání, kdy musel být neustále na cestách. Jelikož měl v tu dobu nemocnou manželku, tuto pozici zhruba po dvou letech opustil a nastoupil do mlékáren Bohušovice. Zde byl zaměstnán jako technický pracovník. Mimo jiné měl na starost i bezpečnost práce. Ve volných chvílích v pracovní době ovšem bez jakéhokoliv finančního ohodnocení vytvářel pro tyto mlékárny až do revoluce roku 1989 etikety na sýrové a jiné výrobky. Některé z těchto etiket firma využívá dodnes. Vždy po vytvoření Stanislavova návrhu se vedení nijak dlouze nerozmýšlelo a uvedlo etiketu do tisku. Jediným problémem se stala etiketa na sýr Ještěd, ke které Stanislav využil právě libereckou dominantu televizní vysílač Ještěd. Po uveřejnění této etikety se ozval architekt zmiňované stavby s námitkou, že jakožto autor k tomuto nesvolil. A tak byla tato etiketa zrušena. Později Stanislav Lukš také ztvárnil etikety na pivní lahve pro litoměřický pivovar Kalich a vytvořil několik malovaných cedulí pro místní obchody. Dále pracoval jako kronikář a kreslíř pro město Terezín.

13. září 1971 se Stanislav Lukš po smrti své ženy podruhé oženil. Svou druhou ženu Ludmilu, v té době Strážnickou, poznal díky inzerátu, který si podala a na který odpověděl. Rok po svatbě, 26. září, se jim narodila dcera Vladislava. Veškerý volný čas i v důchodovém věku věnoval Stanislav Lukš malbě. V Terezíně si dokonce pořídil malý ateliér, který byl ovšem o povodních v roce 2002 poškozen, a pan Lukš tak přišel o velkou část materiálů a malířských potřeb. V témže roce také nešťastně upadl při jízdě na kole a musel se podrobit operaci. Od té doby měl potíže při chůzi. Na práci lékařů, kteří ho operovali, si však nikdy nestěžoval.

11. února 2008 Stanislav Lukš zemřel.