Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Lukešová (* 1941)

• narozena 20. září 1941 v Pelhřimově do katolické rodiny

• dětství strávila v obci Chmelná u Pelhřimova

• rodiče vlastnili hospodářství (12 ha)

• 5. a 6. května 1945 viděla jako tříletá hořet Leskovice

• v 50. letech její rodiče pod nátlakem vstoupili do JZD

• aby mohla odejít ze zemědělství a nastoupit na ekonomickou školu, musela získat dobrozdání všech obyvatel v Chmelné

• v letech 1956–1960 studovala střední ekonomickou školu ve Velkém Meziříčí

• od roku 1960 pracovala na odboru školství na ONV v Pelhřimově

• v roce 1968 nastoupila na odbor školství na KNV v Českých Budějovicích

• svědek příjezdu vojsk Varšavské smlouvy do Českých Budějovic

• přes nátlak nadřízených a komunistických agitátorů nikdy nevstoupila do KSČ

Ačkoliv se Marie Lukešová narodila do zemědělské rodiny a vyrostla na vsi, nelákalo ji zůstat v zemědělství, chtěla do města, chtěla studovat. Jako patnáctileté se jí líbila představa ekonomické školy. V 50. letech ale o budoucnosti většiny obyvatel Československa rozhodovali komunisté, a těm se její představa ani trochu nezamlouvala. Navíc pocházela z rodiny zemědělců, kteří se stranou nesympatizovali a dlouho odmítali vstoupit do jednotného zemědělského družstva. „Poměry byly takové, že na zemědělskou školu jsem mohla jít, ale když jsem chtěla na normální ekonomku, tak jsme ještě se spolužačkou musely obejít celou ves a všichni se museli podepsat, že souhlasí, že můžu jít,“ vzpomíná.

Pole znamenala živobytí

„Bylo nás v rodině sedm – moji rodiče, babička s dědečkem, já s bratrem. To je šest a sedmá byla teta Anežka, která nebyla provdaná,“ začíná své vyprávění Marie Lukešová a později dodává, že v roce 1951 se narodil její nejmladší bratr Josef. Dědeček pamětnice, František Hrbek, byl bývalý legionář vězněný v Rusku. Po návratu z války dostal finanční odškodnění, za které si přikoupil pár hektarů půdy: „On byl toho mínění, že pole jsou živobytí.“ Jeho syn František Hrbek ml., otec pamětnice, dokoupil další hektary po roce 1945. Nakonec Hrbkovi vlastnili v Chmelné hospodářství o pěkných 12 hektarech. Oba rodiče museli tvrdě pracovat, aby zajistili živobytí pro velkou rodinu. O malou Marii a jejího o rok a půl staršího bratra Slávka se starala převážně teta Anežka, kterou obě děti zbožňovaly. Přestože moc peněz nebylo, Marie Lukešová vypráví, že měla krásné dětství. „Pořád se na něco hezkého čekalo,“ říká a vysvětluje, že čas na vsi ubíhal oproti dnešku pomaleji s respektem k ročním obdobím a náboženskému kalendáři. „Dříve se svátky světily a prožívaly se,“ dodává s lehkým povzdechem.

Když zavřu oči, stále to vidím

Události do května 1945 si Marie Lukešová moc nevybavuje, narodila se v září 1941 a byla velmi malá. Nikdy však nezapomene na to, co zažila 5. a 6. května 1945. Jako tříletá viděla, jak hoří nedaleké Leskovice. I přes svůj útlý věk si děsivý výjev dodnes dobře pamatuje. „Vím, že maminka mě držela za ruku. Běželi jsme za vesnici. Tatínek asi taky. Všichni plakali a nahoře ten dým veliký, úplně ty plameny veliké. Ono to bylo tak čtyři pět kilometrů a do výšky. My jsme byli níž než Leskovice,“ popisuje.

V Leskovicích vznikl 5. května 1945 revoluční výbor a někteří obyvatelé se rozhodli postavit německým vojenským oddílům ustupujícím na západ. Povstalcům se podařilo zajmout demoralizovaný zhruba padesátihlavý strážní železniční oddíl a získali zbraně. Dva lehkomyslní mladíci se dostali ke kulometu a v Leskovicích ostřelovali německá vozidla ustupující před sovětskou armádou, což se s největší pravděpodobností stalo důvodem kruté německé odvety.

Přestože někde již slavili konec války, v Leskovicích nacističtí vojáci pod velením SS-Hauptsturmführera Waltra Haucka postříleli nebo upálili 25 mužů a žen, mezi nimi jedno dítě. Němci tehdy zavraždili otce kamarádky Marie Lukešové a pozdější spolužačky Vlasty Stupkové, Miloše Stupku.[1] „Do koncentráku – to nešli, protože nebylo kam, už byl konec války. Jinak by je bývali nahnali jako v Lidicích do koncentráku,“ vypráví s těžkostí v hlase.

Za pár dní nato Chmelnou osvobodila Rudá armáda na koních. Velká část vojáků se usadila na zámku v nedaleké Proseči, některé vojáky ubytovali po domácnostech v okolí. U Hrbků bydlela Líza, vojačka Rudé armády. Marie Lukešová vypráví, že si s nimi hrála a chovala se k nim velmi pěkně. I přesto však dodává: „Němci byli zákeřní a byli zblblí od Hitlera, tak ty lidi vraždili. Ale tihle, ti taky byli schopní někoho zastřelit a ukrást, co se dá, a odvést do Ruska.“

Aby splnili dodávky, snídali odstředěné mléko

Komunistický puč v únoru 1948 nevítali rodiče s nadšením. „Komunistické ideji nevěřili,“ říká Marie Lukešová a vysvětluje, že její rodiče hodně ovlivnily zkušenosti dědečka Hrbka, který za první světové války strávil sedm let v ruském zajetí. Pracoval na ruském statku a viděl, jak to tam ve skutečnosti vypadá. O komunismu a ideálu sovětského zemědělství věděl své a rodinu před komunisty často varoval.

Po roce 1950 začali ve Chmelné chodit komunističtí agitátoři, kteří zakládali jednotné zemědělské družstvo (JZD) a chtěli, aby do něj místní zemědělci vstoupili. „Naši vždycky zavřeli vrata, aby se tam nedostali, ale stejně to nebylo nic platné,“ vzpomíná pamětnice na dobu po únoru 1948. Většina sedláků do JZD odmítala vstoupit. Nechápali, proč by se jejich soukromý, těžce nabytý majetek měl stát majetkem všech. Těm, kteří nechtěli vstoupit do družstva, nařídili tzv. kontingenty, roční rozpisy dodávek obilí, plodin a živočišných produktů. Dodávky měli nastaveny výrazně vyšší než ostatní zemědělci. Skutečným účelem nařízených dodávek byla likvidace soukromého zemědělství. „Na hektary dostali nekřesťanské dodávky, výše kontingentů, a to se muselo splnit. Takže my jsme doma měli k snídani odstředěné mléko,“ vzpomíná Marie Lukešová a popisuje, jak v této době ze strachu z pokut a dalších problémů raději všechno odváděli a sami neměli pořádně co jíst.

Když odváděli dobytek, dědeček plakal

Situace ve vsi se stále zhoršovala. Později si pro pár sedláků přijeli příslušníci Státní bezpečnosti a několik týdnů je vyšetřovali. Po návratu do Chmelné – z obav, co by se mohlo stát příště –, všichni do JZD vstoupili.

Nejhorší bylo, když odváděli dobytek: „Dědeček plakal. Jednou v životě jsem ho viděla plakat. On z toho byl málem nemocný, protože tak těžko všechno nashromáždil, a pak to odvedli,“ vypráví Marie Lukešová. Děda Hrbek později pracoval v JZD. Byl typ člověka, který nemohl žít bez pole, bez zvířat. V 76 letech ho při práci v JZD srazil žebřiňák a na následky zranění do tří týdnů zemřel. „Nikdo nic neřekl. Nikdo neřekl, že to bylo z povolání, nebo že by babičce dali nějaké odškodnění. Ne, to se nedělalo,“ dodává pamětnice smutně.

Marie Lukešová vypráví, že Chmelná – malá ves o méně než 24 číslech popisných, kde se lidé scházeli, po práci spolu rádi poseděli na lavičce před domem a popovídali si –, se komunistickým štvaním v 50. letech úplně proměnila: „Když pak bylo JZD, lavičky většinou zmizely a nikdo už se s nikým nebavil. Úplně tu vesnici zhuntovali,“ říká a pokračuje: „Asi to byl účel, aby se lidi nesdružovali. Ale lidi se nepaktovali proti něčemu. Povídali si o hospodářství, jak už jsou daleko a takové ty věci.“

Byla ráda, že z Chmelné odešla

V roce 1956 Marie Lukešová končila základní školu v Nové Cerekvi. Měla ráda život na venkově, ale zůstat pracovat v zemědělství nechtěla. Měla se svým životem jiné plány. Líbila se jí představa střední ekonomické školy ve Velkém Meziříčí. Komunisté ji ale na školu pustit nechtěli, potřebovali lidi v zemědělství. Dodnes si pamatuje, jak musela poníženě obejít všechny obyvatele Chmelné a poprosit je o souhlas, aby na školu mohla nastoupit. Měla štěstí, Chmelenští jí dobrozdání dali.

Když potom odjížděla na ekonomickou školu, byla šťastná: „Já jsem byla ráda, že jsem vypadla z Chmelné. Maminka mě vedla k vlaku, plakala. Já jsem se smála,“ říká a i dnes se při vzpomínce usměje. Střední ekonomickou školu úspěšně zakončila v roce 1960. Poté dostala umístěnku do Pelhřimova na Okresní národní výbor (ONV), na odbor školství, kde první rok pracovala jako sekretářka. Práce ji ale nebavila, zastávala spíš pozici písařky na stroji. Většinu pracovní doby přepisovala pro vedoucího záznamy nekonečných stranických schůzí. „Mě bavilo účto a takové věci, počty,“ vysvětluje, proč v roce 1968 přijala nabídku práce na Krajském národním výboru (KNV) v Českých Budějovicích, taktéž na ekonomickém oddělení, na odboru školství a kultury, kde poté pracovala až do odchodu do důchodu v roce 2000.

Nabídky ke vstupu do KSČ přicházely pořád a byly dost agresivní

Na otázku, zda jí jako zaměstnankyni ONV, později KNV nabízeli vstup do KSČ, odpovídá: „To víte, že nabízeli. Nabízeli. Já jsem tomu unikla. To bylo docela maso, to bylo docela agresivní.“ Vypráví, že na ONV v Pelhřimově musela jako prakticky všichni vstoupit do Svazu československo-sovětského přátelství (SČSP), kde, jak říká, jen platila příspěvky. Členstvím v SČSP poté mimo jiné odrážela neustálé nabídky ke vstupu do strany či požadavky jiné angažovanosti. Do KSČ nevstoupila, protože jí vadila neustálá kontrola, komunistický diktát, který tehdy prorůstal do všech sfér lidského života: „Měla jsem jich plné zuby. ‚Čest práci‘ pořád říkat každému. ‚Dobrý den‘ – to už jste byla vyvrhel. Strašné.“

Když šla ráno do práce, mířili na ni kulometem

Invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 zastihla Marii Lukešovou v Českých Budějovicích, kam se koncem června 1968 přestěhovala za prací. Město zatím moc neznala, bydlela v podnájmu u paní Moučkové, kde měla jen kovovou postel, místo nočního stolku židli, skříň a tranzistor. „Tak jsem se ráno probudila, zmáčkla jsem, a oni, že letadla přelétají. Já jsem si říkala: ‚Co to tam povídají?‘ Já jsem to vůbec nemohla pochopit,“ popisuje 21. srpen 1968. Když šla druhý den ráno přes náměstí do práce, mířili na ni vojáci kulometem: „To nebyl dobrý pocit. Tak už jsem se ulicím přes náměstí vyhýbala.“

Na ONV měla kamarádku, věrnou soudružku, která veřejně nesouhlasila s invazí vojsk Varšavské smlouvy. Řekla to, co ostatní neměli odvahu vyslovit. Tuto kamarádku následně z KSČ vyloučili a z KNV vyhodili. „Nutili vás, abyste říkala něco jiného, než co si myslíte. A když jste to poctivě řekla, tak jste na to doplatila.“ To se ještě citelněji projevilo při politických prověrkách o dva roky později. Pamětnice zmiňuje, že už tehdy mezi nimi byli tací, kteří věděli, že přichází doba, kdy musí být velmi opatrní.

Politické prověrky byly jedno velké ponížení

„Chtěli, abychom se vyjádřili, že jsme proti tomu nic neměli. Já jsem to nějak obešla. Já jsem řekla, že jsem byla s CKM na dovolené, že mám přátelský vztah k tomuhletomu svazu. A tím to skončilo,“ popisuje politické prověrky před komisí v roce 1970 na KNV v Českých Budějovicích. Dodnes si pamatuje, jak se poté vrátila do kanceláře a rozbrečela se. Nemohla snést potupný pocit, který před komisí zažila. „Bylo to, že byste zvracela, víte. Já jsem přišla úplně vyřízená z toho. Víte, takové to ponížení, že vás takhle…“ I po mnoha letech je to něco, o čem se jí nemluví lehce.

Když v 70. letech totalitní režim opět přituhl, Marie Lukešová musela jako úřednice KNV studovat tříměsíční večerní kurz na Krajské politické škole (KPŠ). Kdyby studium na KPŠ odmítla, hrozily by jí problémy v práci. „Zase jsem z toho byla tak vyčerpaná! To bylo takové psychické napětí, že to svět neviděl.“

V roce 1977 se Marie Lukešová vdala za Antonína Lukeše a narodila se jí dcera Petra a o dva roky později syn David.

Po roce 1989 mohla do kostela bez obav a strachu z nadřízených

V roce 1989 byla Marie Lukešová pohlcena rodinným životem a politika šla tak trochu mimo ni. Asi největším přínosem sametové revoluce pro ni osobně byla možnost opět chodit do kostela bez strachu a obav. Vyrostla v katolické rodině a odmala byla zvyklá chodit pravidelně do kostela. Když v 70. a 80. letech navštívila rodinu v Chmelné, vždycky s nimi zašla do malého vesnického kostela v nedaleké Nové Cerekvi. V Českých Budějovicích se ale bála. Věděla, že by ji za to čekalo přinejmenším pokárání od nadřízených. Po roce 1989 mohla zase chodit do kostela kdykoliv, bez kontroly, svobodně.

Marii Lukešové se dnes (2024) žije celkově lépe než před rokem 1989. „Mně se žije pěkně. Já jsem taková uvolněná,“ končí své vyprávění s úsměvem na tváři.

 

[1] Hladílek, Miroslav. Leskovice. In: Hladílek, Miroslav; Rerych, Zdeněk; Motl, Stanislav. Tichá hrdinství – Leskovice 1945. Pelhřimov: Městské muzeum Antonína Sovy v Pacově, 2020, s. 66.