Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiřina Lukešová (* 1932)

• narozena jako Jiřina Kučerová 29. července 1932 v Ostravě-Přívoze

• otec pracoval na dráze coby strojvedoucí

• dědeček se znal s T. G. Masarykem a byl předválečným poslancem

• v srpnu 1944 zažila největší bombardování Pardubic

• pamětnice příchodu sovětských vojsk do Ostravy v dubnu 1945

• po únoru 1948 měla jako dítě z nekomunistické katolické rodiny ztížené uplatnění

• roku 1951 maturovala na pedagogickém gymnáziu pro učitelky mateřských škol

• do začátku normalizace učila na učilištích v Třinci a v Ostravě

• pak byla až do důchodu zaměstnaná v mateřské škole v Ostravě-Porubě

• v roce 2024 žila v Ostravě-Porubě

Nejsilnější zážitky Jiřiny Lukešové jsou spojené s druhou světovou válkou. Vůbec nejintenzivnější vzpomínky má na bombardování Pardubic 24. srpna 1944, kdy tam americké letectvo shodilo skoro 700 tun bomb. Nálet nepřežilo asi 200 lidí. Dvanáctiletá Jiřina Lukešová byla tehdy v Pardubicích u příbuzných na prázdninách a viděla oběti leteckého útoku.

Toho dne přišla před polednem se svým mladším bratrancem na pardubické nádraží očekávat příjezd rychlíku z Ostravy. Měla jím přijet její matka. Sedli si na lavici a Jiřina s potěšením sledovala ruch v nádražní hale. Najednou začaly houkat sirény. „Vzala jsem bratrance, že půjdeme domů. Ale výpravčí, který byl tatínkův kamarád, si nás všiml a nechtěl nás pustit. ‚Půjdete hezky do krytu,‘ řekl a chytil mě za ruku. Do krytu jsem nechtěla ani za nic a kousla jsem ho do ruky. V tu ránu mě pustil, popadla jsem bratránka a utíkali jsme ven z nádraží,“ vzpomíná.

Do tehdy venkovské části Pardubic, do Cihelny, kde bydlel její dědeček, to bylo pár kilometrů. „Celou cestu jsme utíkali. Nad námi létala letadla a shazovala bomby. Ulice byly jako vymetené. Akorát jeden pán na nás volal, ať jdeme okamžitě do krytu. Utíkali jsme dál kolem stadionu, proběhli jsme mostem přes Labe a pak už jsme to měli kousek,“ vypráví. Cihelna zasažena nebyla. Z vyvýšeného náspu ale šlo vidět hořící rafinérie. A šířily se zvěsti, kde všude spadly bomby.

Protože si dělala starosti o matku, strýc železničář ji vzal odpoledne na nádraží poptat se, jak je to s rychlíkem z Ostravy. Netušili, že nádražní hala dostala přímý zásah. „Všechno bylo rozbité. A těch mrtvol! Výpravčí, který mě hnal do krytu, tam ležel s roztrhaným břichem,“ říká. Další těla viděla na stadionu, kam záchranáři svezli desítky obětí. „Viděla jsem tam starce i miminko.“ Lidé, kteří po bombardování postrádali někoho blízkého, se tam chodili dívat, jestli ho nenajdou mezi mrtvými. „Šla jsem tam s tetou, která také někoho hledala,“ dodává.

Na Hostýn jsem jezdila s babičkou a dědou kočárem

Jiřina Lukešová se narodila jako Kučerová 29. července 1932 v Ostravě. Otec František Kučera pocházel z Pardubic, kde absolvoval strojní průmyslovku. Kvůli práci se odstěhoval do Ostravy. Jak říká pamětnice, chtěl jezdit na lokomotivě a v Ostravě se mu jeho sen splnil. „Jako strojvedoucí u dráhy pak pracoval celý život,“ říká.

Matka Marie se narodila v Ostravě-Přívozu. Když jí byly dva roky, zemřela jí matka, pak přišla i o otce. Sirotka si adoptovali manželé Hejtmanovi. „Jediný syn jim zemřel za první světové války na Piavě, tak si vzali maminku a starali se o ni jako o vlastní,“ vysvětluje pamětnice. Dědeček Jiří Hejtman byl inženýr, za první republiky také poslanec. Jiřina Lukešová si není jistá, jestli reprezentoval sociálně demokratickou dělnickou stranu, anebo stranu lidovou. „Vím ale, že se stýkal s Masarykem, což mi komunisté předhazovali jako kádrovou závadu,“ říká. V Ostravě prý patřil Jiří Hejtman k předválečné elitě. „Se starostou Prokešem jezdívali do Prahy řešit politiku,“ dodává.

Matka vystudovala obchodní akademii. Kromě češtiny ovládala němčinu a angličtinu. Chodila i do klášterní školy, kde se učila praktické dovednosti včetně šití. Hejtmanovi byli věřící katolíci a vztah k náboženství přenášeli i na vnučku. „Za první republiky mě s sebou brávali na pouť na Svatý Hostýn. Jeli jsme tam kočárem a přespali jsme v domě řádových sester. Ráno byla mše, pak se šla křížová cesta. Na lavičkách u posledního zastavení si poutníci vždycky posedali a děti přednášely básničky. I já jsem tam ráda přednášela.“

Jiřina byla první dítě Františka a Marie Kučerových. O osm let později se jim narodil syn Petr. Rodina bydlela v Gebauerově ulici, v části Ostravy zvané Přívoz – mezi hlavním nádražím, tehdejší báňskou dráhou a dolem František, který postupně vystřídal názvy Generál Svoboda, Vítězný únor a Odra. V blízkosti byl rozlehlý park Komenského sady, kam lidé už tehdy chodili na nedělní vycházky.

Chudé ženy s dětmi chodily na haldu sbírat zbytky uhlí

„Bydleli jsme v činžáku, ke kterému patřila zahrada. Měli jsme krásný dvoupokojový byt s velkou kuchyní a koupelnou,“ vypráví Jiřina Lukešová. S domácností matce pomáhala služebná. „Původně uklízela u babičky, která bydlela hned za rohem. Pak pomáhala i mamince, třeba s praním a mandlováním.“ Matka měla vzorně vedenou domácnost, ale uměla se i elegantně obléct. „Někdy i mě vystrojila a vzala mě s sebou do kavárny,“ vzpomíná.

Přívoz v období jejího dětství se jí ohromně líbil. I když tam byl činný důl, připadalo jí, že je tam čisto a bezpečno. Pamatuje, jak chodila s kamarádem Mirkem do školky, která byla za katolickým kostelem na nedalekém náměstí Svatopluka Čecha. „Nikdo nás tam nemusel vodit, protože nebyl žádný provoz,“ vypráví.

S Mirkem se někdy bavili tím, že se posadili před hostinec U Dlouhých na křižovatce ulic Sokolská a Muglinovská s papírem a tužkou v ruce a počítali auta. „Jenomže za celý den jsme měli nanejvýš dvě čárečky. Dneska by nám nestačil papír. Častěji projely kočáry nebo vozy tažené koňmi.“

Kousek od jejich činžáku se tyčila halda, která vznikla ukládáním hlušiny z těžby uhlí. Jiřina si moc nevzpomíná na navážení odpadu na haldu, ale v paměti jí utkvělo, jak ji sjížděla s kamarádkami na kartonech. „Utekla jsem mamince, když jsme měly někam jít. Měla jsem bílé štrample [punčocháče] a světlé šatičky. Jak jsem po tom sjezdu vypadala, si asi každý umí představit. Dostala jsem výprask.“

Nežila si ale jako ve skleníku. I v Ostravě doléhala na většinu obyvatel hospodářská krize. Jiřina vídala nuzně oblečené ženy, jak chodily po haldě s různými nádobami, do kterých sbíraly zbytky uhlí. Pomáhaly jim umouněné děti, které bílé punčocháče nikdy nenosily.

Bratr nejlepší kamarádky byl fanatický příslušník Hitlerjugend

Vypuknutí druhé světové války jako dítě moc nevnímala. V Ostravě začala německá okupace o den dříve než ve zbytku republiky. Vojska wehrmachtu vpadla do města dolů a hutí již 14. března 1939. První kolona přijela do Přívozu od Petřkovic, kde byla už několik měsíců Hitlerova Říše. Otec dělal i za Protektorátu Čechy a Morava, který nacisté ve zbytku republiky vyhlásili, dál strojvedoucího.

„Za války jezdil hlavně na nákladních vlacích, a to i delší trasy do Polska nebo na Slovensko,“ říká pamětnice. Až po válce se dozvěděla, že pomáhal vyvážet lidi, kterým v protektorátu hrozila smrt, za hranice. „Na lokomotivě s nimi jezdili obvykle jako dozor příslušníci SS. Tatínek vyprávěl, že esesáky naléval kořalkou. Uprchlíky schovávali někde ve vlaku, ale kde přesně, to nevím.“

Během války se Jiřina rychle naučila německy. Němčinu měla ve škole a díky kamarádce z domu ji hojně používala i v praxi. Otec přítelkyně Dorisy byl také strojvedoucí, ale byl to Němec. „Když jsme byly u nás, mluvily jsme hodně česky, u nich jsme zase musely mluvit jen německy,“ vysvětluje. Kamarádka měla staršího bratra, který jim naháněl hrůzu. „Byl to fanatický příslušník Hitlerjugend. Jednou nám hrozil dýkou, že nás podřeže. Požalovaly jsme to jeho mamince, která mu naplácala. Pak narukoval do wehrmachtu.“

Prázdniny pravidelně trávila v Pardubicích. Měla tam dědečka, tety a strýce a jejich rodiny. Za války tam už jezdila i sama. Tak se stalo, že při bombardování 24. srpna 1944 tam byla bez matky, která za ní cestovala z Ostravy právě toho dne. Jiřina tehdy poprvé viděla smrt a zkázu, kterou s sebou nese válka. Cílem amerického leteckého útoku bylo vyřadit z provozu nacisty ovládané letiště, rafinerii a nádraží, ale umřely i skoro dvě stovky civilistů. Jednalo se o nejničivější letecký útok na Pardubice během německé okupace.

Rychlík, ve kterém jela matka s mladším bratrem, se tenkrát zastavil v Pardubičkách. Cestujícím se nic nestalo. Puma, která dopadla na pardubické nádraží, poškodila nejen staniční halu, ale také koleje a odstavené vlaky. Protože Němci trať nutně potřebovali i pro vojenské transporty, rychle ji zprovoznili.

Slyšela jsem, jak někde za námi padají bomby

Pamětnice si už nevzpomíná, kdy přesně a jak tenkrát cestovali do Ostravy, ale 29. srpna 1944 už byla doma. To zažila Ostrava nejničivější bombardování druhé světové války. Byly to opět americké letouny, jejichž posádky cílily na chemické závody, železárny a nádraží. Několik bomb dopadlo také do hustě obydlených částí města včetně historického centra. Zahynulo přes 400 lidí.

„Nevím už proč, ale byla jsem s babičkou a dědečkem v centru Ostravy, když začaly houkat sirény. Začala jsem utíkat a dědeček, který chodil o hůlce, se na mě zlobil. Hrozil, že dostanu. Babička plakala. Chtěli se schovat do krytu, ale to jsem odmítala,“ vzpomíná. Myslí si, že to bylo spásné vnuknutí. Procházeli totiž kolem školy, která měla sice kryt, ale jak se Jiřina později dozvěděla, dostala přímý zásah.

Děda s babičkou se nechali přesvědčit a spěchali, jak rychle jen mohli, za vnučkou. „Slyšeli jsme, jak za námi padají bomby. Moc jsem to nevnímala. Utíkali jsme do Komenského sadů, kterými jsme došli až do Přívozu. Ten bombardovaný nebyl,“ vypráví. Později viděla trosky obchodního domu Rix a dalších budov, kolem kterých tehdy utíkali.

Okupanti koncem války zabrali areál školy, která stála naproti jejich domu. Nejprve tam ubytovali německé vojáky, pak tam drželi ruské zajatce. „Chodila jsem kolem na procházku se psem. Měli jsme skotskou kolii. Doma jsem vždycky sebrala nějaký chleba a nenápadně jsem jim to házela přes plot. I maminka to tak dělala,“ vzpomíná.

Německá bunda mi pomohla při rabování v mlékárně

Když se blížila fronta, musela se rozloučit s kamarádkou Dorisou, která utekla s matkou do Německa. Potkaly se znovu až po 40 letech, když přijela z Německa na návštěvu. Tenkrát, začátkem roku 1945, od ní dostala na památku bundu, kterou měla z Hitlerjugend. „Vlastně jsem si o ni řekla. Byla to krásná hnědá, příjemně hřejivá bunda, jakoby sametová. Bylo na ní nějaké označení, ale toho jsem si nevšímala.“

Těšně před osvobozením ji německá bunda zachránila v prekérní situaci. Tenkrát řekla sousedka matce, aby okamžitě poslala dceru do mlékárny, protože se tam vykrádá máslo. „Maminka mi dala tašku. Protože bylo docela chladno, hodila jsem na sebe tu bundu od Dorisy, a spěchala jsem tam.“ Velká mlékárna, která kromě mléka produkovala také máslo, sýry nebo tvaroh, byla nedaleko.

Němečtí strážní utekli a nechali provozovnu bez dozoru. Lidé z okolí si toho hned všimli a vzali mlékárnu útokem. „Bylo tam plno lidí, někteří už vycházeli s plnými taškami. Vešla jsem do temné místnosti, kde jsem našla regály s máslem. Podlaha byla kluzká od másla, které se tam válelo. Už jsem měla taky plnou tašku a chtěla jsem jít ven, ale ve vchodu najednou stál rozkročený esesák, řval a vysypával lidem tašky,“ popisuje.

Tvrdí, že vojákovi podlezla pod nohama, ale on ji chytil za copy, které tenkrát nosila. „Německy jsem zaprosila, že potřebuji jídlo pro nemocného bratra. Podíval se na mě, a myslím si, že kvůli té bundě mi dal máslo zpátky do tašky a nechal mě jít.“

Jednou jí také nahnalo strach sovětské letadlo, které letělo nízko nad zemí. „Začalo střílet mým směrem. Myslím, že to bylo taky kvůli té bundě. Lehla jsem si na zem a nehýbala se.“ Matka jí pak bundu sebrala a spálila v kamnech: „Já ti dám, chodit v německé bundě!“

Sovětští důstojníci nás varovali před bolševiky

Ostrava se dočkala osvobození 30. dubna 1945. „To bylo slávy, vítání a objímání! A na křižovatce U Dlouhých stála sovětská vojačka s praporky a řídila dopravu. Od Hlučína přijížděly tanky. Mamka napekla koláče, tatínek hostil vojáky samohonkou,“ líčí. V noci je vyděsily sirény a střelba. „Utekli jsme se schovat do prádelny, kterou jsme používali jako kryt. Byli tam i všichni sousedé. Říkalo se, že se vrátili Němci. Pak někdo bouchal pažbou na dveře. To už bylo 1. května. Byli to Rusové. Ta střelba a sirény, to bylo na oslavu konce války,“ říká.

Na rudoarmějce má pěkné vzpomínky. Hostili doma čtyři nebo pět důstojníků. „Byli to vysokoškoláci a uměli německy. Jeden si sedl k našemu klavíru a krásně zahrál. Všimli si, že máme koupelnu, a postupně se všichni vykoupali,“ vypráví. Mezitím přišel soused a varoval matku, že Rusové strašně kradou. Vyděsila se, protože nechala v koupelně na zrcadle všechny zlaté šperky, které předtím vzala do krytu. Neztratil se jí ani jeden prstýnek. Na rozloučenou důstojníci matce řekli, aby si v Československu dávali pozor na bolševiky.

Jiřina Lukešová vzpomíná, že když pak v únoru 1948 komunisté uchvátili moc v Československu, začaly pro její rodinu špatné časy. „Nebyli jsme komunisté. Dědeček byl pravicový oportunista, který měl blízko k Masarykovi. Měli jsme služku a chodili jsme do kostela. Dědečka vyšetřovali, ale byl už starý, tak mu nic neudělali,“ shrnuje. Dodává, že negativní kádrové hodnocení se s ní táhlo desítky let.

Chtěla být lékařkou, ale na gymnázium se nedostala. Přijali ji na zdravotní školu, nakonec ale maturovala na pedagogickém gymnáziu pro vzdělávání učitelek mateřských škol. „Několikrát nám změnili zaměření. Z klasické zdravotní školy udělali sociálně zdravotní, pak pedagogickou školu, protože byl velký nedostatek učitelů,“ vysvětluje.

U maturity seděly upracované dělnice v rudých šátcích

Všechny studentky musely vstoupit do Socialistického svazu mládeže (SSM) a chodit do školy ve svazácké košili. „Když nás tam přijímali, zeptali se mě, proč jdu do svazu mládeže. Řekla jsem, že proto, abych odmaturovala. Určitě si to na mě zapsali a později mi to přičetli ke zlému,“ míní. Na svou maturitu v červnu 1951 nedokáže pomyslet bez rozhořčení.

Tvrdí, že ředitelkou školy byla agilní komunistka, která dříve dělala sekretářku komunistickému ministrovi školství Zdeňku Nejedlému. Jmenovala se Nováčková a u maturitní zkoušky pamětnice byla hlavní osobou. „Bude to znít neuvěřitelně, ale opravdu to tak bylo. Vstoupila jsem do místnosti, kde seděly upracované dělnice s rudými šátky na hlavách. To byla maturitní komise. A ředitelka mě soudružkám představila tak, aby mě potopila,“ říká.

Než mohla předvést své znalosti, komise se dozvěděla, že pochází z buržoazní rodiny, která měla služku. Ředitelka též informovala o stycích jejího dědy s Masarykem, kterého komunisté nenáviděli podobně jako nacisté. Pamětnici ani není jasné, jak to všechno zjistila, ale věděla o ní, že stála jako skautka v kostele na stráži u Božího hrobu. Věděla také, že na Hostýnu přednášela básničku věnovanou padlým americkým vojákům.

Komunistický režim freneticky oslavoval pouze sovětské osvoboditele, americká pomoc patřila k tabuizovaným tématům. Pamětnice tak odmaturovala – i z pedagogiky dostala čtyřku. Rok předtím přitom prospěla s vyznamenáním. Bylo jí jasné, že její naděje a touha studovat na vysoké škole padly.

Pracovní umístěnku dostala jako učitelka mateřské školy do Darkovic na Hlučínsku. I když měla štěstí na vstřícné a laskavé lidi, vydržela tam jen rok. K vnucenému povolání měla totiž odpor. „Připadalo mi, že jsem tam za trest,“ říká. Požádala o místo na některé z učňovských škol, kde byl také nedostatek pedagogů. Tak se dostala do Třince na učiliště pro zedníky, kde žádná žena nevydržela. Ani ona nebyla výjimkou. „Chodili tam kluci, kteří se nikam jinam nedostali. O vyučování neměli zájem. Rychle jsem si pomáhala pryč.“

Manžel a jeho matka šli dvakrát do odsunu do Německa

Poté učila na učilišti v Ostravě-Mariánských Horách, kde se jí naopak líbilo. „Dělala jsem třídní učňům, kteří se připravovali na práci na stavbách v zahraničí. Byla to vybraná třída kluků, kteří věděli, že mají šanci na dobré povolání. Byli vzorní,“ vzpomíná. Učila češtinu a fyziku, kterou si na pedagogickém gymnáziu vybrala jako volitelný maturitní předmět. „Musela jsem se ale leccos doučit. Přednášela jsem dokonce nauku o materiálu. Dnes ani nevím, co to je,“ přiznává.

Poté se dostala na elektrikářské učiliště do Ostravy-Vítkovic, kde působila řadu let. V roce 1958 se provdala za učitele Josefa Lukeše, který vystudoval aprobaci matematika a chemie. Stejně jako ona nebyl členem komunistické strany. V kádrových materiálech se s ním prý vlekla jako skvrna skutečnost, že jeho matka byla Němka.

Pocházel z česko-německé rodiny z Děčínska. Otec mu zemřel, když byl malý. „S maminkou šli po válce do odsunu. Když se vrátil manželův strýc z koncentráku, postavil se za ně, takže se mohli vrátit. To se ale nelíbilo člověku, který obsadil jejich krásný domeček ve vesnici Modrá. Měl vlivné známosti a zařídil, že je vysídlili podruhé. Strýc je pak dostal natrvalo zpátky a vzal si je k sobě do Krkonoš,“ popisuje historii svého muže.

Manželé žili zpočátku u její matky v Přívoze, pak dostali byt na novém sídlišti v Ostravě-Porubě. Narodily se jim dvě dcery – v roce 1959 Daniela a o rok později Jana. Oba učili na vítkovickém učilišti asi do roku 1969. Josef Lukeš tam dělal v období liberalizace komunistického režimu ředitele.

Když 21. srpna 1968 vtrhla do Československa vojska Varšavské smlouvy, aby potlačila údajnou kontrarevoluci, vraceli se manželé Lukešovi z dovolené v Německé demokratické republice. Josef Lukeš měl příbuzné po celém Německu. Do západní části rozdělené země ho komunistický režim odmítal pustit, ale v socialistickém Německu trávil s manželkou a dětmi každé prázdniny. „Když jsme tenkrát jeli autobusem z Rosenthalu do Königsteinu, viděli jsme v lese plno ruských vojáků. Říkám manželovi: ‚A nechystají se oni na nás?‘ Manžel na to: ‚Ty máš ale nápady!‘ Pak se nestačil divit.“

Prověrky se nás netýkaly, stejně nás vyhodili

Invazí armád Varšavské smlouvy v čele se sovětskými vojsky skončil pokus o demokratizaci komunistického režimu v Československu. Socialismus s lidskou tváří, tak jak ho reprezentoval jeden z vůdčích reformistů Alexander Dubček, se stal minulostí. Nové vedení komunistické strany na čele s Gustávem Husákem nastolilo opět totalitní režim. Invaze cizích armád v srpnu 1968 se změnila v bratrskou pomoc. Kdo tento výklad nechtěl přijmout a odmítal se distancovat od reformního hnutí, měl s režimem problém.

Při prověrkách členů Komunistické strany Československa (KSČ) v roce 1970 pověřené komise vyloučily z více než jednoho a půl milionu členů přes 300 tisíc lidí. Vyloučení přicházeli o zaměstnání, nesměli vykonávat vedoucí funkce, jejich děti měly problém studovat. Čistky se ale netýkaly jen komunistů. Kvůli postojům k okupaci přicházeli o práci a postavení i nestraníci různých profesí, například novináři nebo učitelé.

Týkalo se to i pamětnice a jejího manžela, který musel odejít z funkce ředitele učiliště. Počínaje normalizací bylo opět nepřípustné, aby ředitelské posty vykonávali nestraníci. „Rozhodně hrály roli postoje k okupaci,“ říká Jiřina Lukešová a dodává, že na podrobnosti jejich nuceného odchodu z učňovského školství si ale už příliš nepamatuje.

Manžel pak našel jen špatně placené místo v kanceláři. „Dělal posledního úředníka, už ani nevím kde. Pak se ale uchytil u pozemního stavitelství. Školil bagristy,“ říká pamětnice, která se po odchodu z učiliště vrátila jako učitelka do mateřské školy. Ve školce v Ukrajinské ulici v Porubě pracovala až do důchodu.

I když komunistický režim neschvalovala, nebyla spokojena ani s vývojem v demokratických poměrech po roce 1989. „Bývalí komunisté a estébáci dělali dál kariéru. A o dnešní vládě škoda mluvit. Nemám tuto dobu ráda,“ říká. Věří ale, že v každé době má člověk možnost chovat se slušně a pomáhat bližním. To je její krédo.