Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Lukešová (* 1935)

50. léta byla nejhorší, to jsme neměli vůbec nic

  • narozena 1. listopadu 1935 v Purkarci

  • pochází ze zemědělské rodiny

  • prožila osvobození Purkarce v roce 1945 Rudou armádou

  • v roce 1951 nastoupila jako patnáctiletá do Stavoprojektu v Českých Budějovicích

  • večerně dostudovala stavební průmyslovku

  • po okupaci Československa v srpnu 1968 již nebyla ve Stavoprojektu žádoucí

  • v roce 1962 se vdala za Julia Lukeše

  • její manžel Julius Lukeš se s problémy souvisejícími s jeho třídním původem potýkal po celé období totality

  • pamětnice nikdy nevstoupila do KSČ

Ačkoliv byl život v Purkarci pro rodinu Anny Lukešové vždy těžký, protože jejich hospodářství velkou rodinu stěží uživilo, žilo se jim do roku 1948 relativně dobře, byť skromně. To se změnilo na počátku padesátých let, kdy jejich hospodářství přešlo pod místní jednotné zemědělské družstvo (JZD). Staří rodiče najednou přišli skoro o všechno a zůstali zcela odkázáni na nejstaršího bratra pamětnice Františka a jeho nuzný příjem v nově založeném zemědělském družstvu. „To můžu říct, to bylo nejhorší období, které jsem s rodinou prožila, protože to už opravdu nebylo nic. Dříve přece jenom, když byl ten dobytek v chlívě, tak bylo nějaké to mlíko nebo máslo. A pak už byla bída s nouzí,“ vypráví pamětnice.

Chudé hospodářství

Anna Lukešová se narodila 1. listopadu 1935 do chudé zemědělské rodiny Františka Ambrože a Anny Ambrožové (rozené Tůmové). Ambrožovi měli pět dětí – Františka, Václava, Boženu, Marii a Annu, která byla nejmladší. V malé obci Purkarec v jižních Čechách společnými silami obhospodařovali 12 hektarů půdy (8 hektarů + 4 hektary propachtované). Přestože rodiče tvrdě pracovali, byla ve velké rodině o živobytí stálá nouze. „Kdyby nás babička nepodporovala, tak by to s námi bylo dost zlý,“ vypráví pamětnice. Matka Anna Ambrožová pocházela z velkého, bohatého statku v nedalekém Zbudově.

Varovala lidi ve vsi před hospodářskými kontrolami

Když vypukla válka v roce 1939, byly Anně Lukešové pouhé čtyři roky. Přesto vypráví, že o tom, co se děje, věděla. Starší sourozenci před ní o válce doma otevřeně mluvili, zároveň ji ale varovali, že venku nesmí prozradit, co si povídají, a ani to, že doma poslouchají rozhlas. „Věděla, jsem, co můžu říkat, a co nesmím říkat. Co mi řekli bráchové, to bylo svaté.“

Za války prý místní v Purkarci drželi spolu. Když chodily hospodářské kontroly, dospělí záměrně pozdrželi kontrolu v hospodě, mezitím za Annou Lukešovou přiběhl kluk z hospody a řekl: „Je tady kontrola. Musíš to obejít. A jdi hezky pod okny a řekni jim, aby si uklidili, co tam nemá být,“ a ona jako malá nenápadná holka všechny varovala. Kromě toho, že Ambrožovi doma také schovávali potraviny, nechávali si i mlít mouku načerno. Pamětnice vzpomíná, že k mlynářovi se chodilo za nocí, kdy ani měsíc nesvítil. Cesty to byly nebezpečné, protože za hospodářské přečiny tehdy hrozily nekompromisní tresty.  Anna Ambrožová o jedné ze svých nočních výprav dceři vyprávěla: „Řídila se jenom podle věčného světla v kostele. Jinak byla taková tma, že viděla jenom to věčné světlo a věděla, že tam je kostel.“

Dokud byla maminka doma, tak neměla strach

Během války Anna Lukešová zůstala s rodiči sama, ostatní sourozenci se rozprchli za prací do okolí. Bratr Václav byl totálně nasazen v Brně na zákopech, odkud ke konci války utekl. „Přijel a byl úplně černý, protože jel na nějakém vagonu, kde bylo uhlí, a tam se nějak schovával, aby se sem dostal. Ze Zámostí šel pěšky domů.“ Doma se pak ještě nějaký čas schovával, protože se bál, že ho purkarecký strážník nahlásí. 

Nedlouho po velkém bombardování Českých Budějovic v březnu 1945 k babičce do Zbudova a později i k nim do Purkarce přijeli příbuzní z Českých Budějovic, kteří opustili město ze strachu z dalších náletů. „Bratranec byl víc vystrašený než my venkovský, protože jsme to nezažili,“ vzpomíná pamětnice. Přestože došlo k několika bombardováním v okolí Purkarce, náletů se prý Anna Lukešová tolik nebála, protože si jejich následky jako malá nedokázala úplně představit. „Jenom jsem vždycky říkala mamince, aby si nebrala šátek, protože když si brala šátek, tak šla ven, a když ho neměla, tak byla doma. Tak jsem myslela, že když je doma, tak je to všechno v pořádku,“ pamatuje si dodnes.

Bratr potom, co viděl, vystřízlivěl

Dny osvobození má Anna Lukešová spojené se vzpomínkami na bratra Václava. „Můj brácha Vašek už měl pistoli, tak šel taky osvobozovat České Budějovice,“ a pokračuje, že se spolu s dalšími mladíky na nákladním autě vydali z Purkarce do Českých Budějovic.

Do Českých Budějovic tehdy ale nedojeli, stali se svědky tragické události v obci Hluboká nad Vltavou, kde 11. května 1945 došlo k popravě pětatřiceti příslušníků wehrmachtu. Sovětští vojáci je u vrat židovského hřbitova zastřelili a nechali je tam na místě zakopat.[1]

„Brácha přišel domů, to si pamatuji úplně živě. Položil ten revolver a nikdy si v životě nevzal zbraň do ruky, protože to zažil. Říkal: ,Viděl jsem, co se dá udělat, jak může být člověk zlý.‘ A tím to skončilo a nikdy už nevzal do ruky zbraň,“ a dál vypráví, „bratr řekl, že to viděl a viděl i ty lidi, kteří je dobíjeli pažbou, a ti byli třeba i z Purkarce.“ Nákladní auto tehdy prý otočili a místo do Českých Budějovic jeli zpátky do Purkarce. „Kluci vystřízlivěli a pak se na všechno dívali trochu jinak.“

Věděla jsem, že to jde od pěti k nule

Politické postoje a názory Anny Lukešové formovala nekomunistická výchova rodičů a zejména vliv jejích starších sourozenců. Nikdo z rodiny nebyl členem KSČ, oba rodiče byli velmi věřící lidé a všechny své děti vedli ke katolické víře. „Musím říct, že i když měli ti moji sourozenci jenom základní vzdělání, tak všichni byli v obraze. Všichni byli sečtělí a věděli, co nás čeká a jak to všechno dopadne. To už se tak jako tušilo.“

Lidé v Purkarci spolu za války drželi, ale po únoru 1948 se vesnice začala měnit. Pospolitost mezi lidmi ve vsi pod vlivem komunistické propagandy rychle mizela. „Věděla jsem, že to jde od pěti k nule. Věděla jsem, že to bude všechno špatné. Lidi se změnili. Lidi, kterým jste věřila, tak jim to zase vyhovovalo jinak. Člověk musel být pořád opatrný, nevěděl, jak se má chovat,“ říká pamětnice a dodává, že s mnohými, se kterými si do té doby tykala a se kterými se do té doby přátelila, raději přestala mluvit úplně.

Otcovi koně se vždycky zastavili před naším domem

Po roce 1948 připadl Purkarec pod Okresní národní výbor (ONV) v Týně nad Vltavou. S vedením ONV měli Ambrožovi několik neshod. Mnohé z nich za staré rodiče v Týně nad Vltavou vyřizovala Anna Lukešová. Vypráví, jak k nim chtěli nastěhovat lesní dělníky ze Slovenska, které na statku nechtěli, „dokonce to bylo i u soudu, ten jsme projeli. Tam mě taky tatínek poslal. ,Ty jsi v těch Budějovicích, tak to tam jdi vyřídit.‘ To už byl ten rok 1951.“

Přestože Ambrožovi se svým hospodářstvím nepatřili mezi největší statkáře v okrese, stali se trnem v oku komunistických předáků. Rodiče Anny Lukešové, kteří již pro svůj vysoký věk neměli sílu s komunistickým nátlakem bojovat, předali hospodářství nejstaršímu synovi Františkovi. Nutno zmínit, že v kronice obce Purkarec je František Ambrož uváděn mezi „zemědělci, kteří vždy vynikali (v domnění, že to brzy praskne dle Svob. Evropy) v neplnění dodávek, a tito zemědělci celá léta zůstávali státu dlužni velká kvanta všech plodin i masa“.[2]

Po založení JZD v Purkarci se tlak na místní zemědělce ještě zvýšil. Podle dostupných materiálů dostal František Ambrož několik peněžitých pokut za nedodržení stanovených dodávek a odmítnutí komunisty organizované práce.[3] Poté již netrvalo dlouho, než Ambrožovi vstoupili do JZD, „protože nic jiného nezbývalo“, dodává pamětnice. Koně i dobytek jim odvedli, všechno připadlo JZD. Anna Lukešová vzpomíná na otcovy koně, kteří se vždycky zastavili před jejich stavením, „protože věděli, že jsou tady odsud“.

Pak už nebylo vůbec nic

Po vstupu do JZD už měli rodiče jen velkou bídu, doma nic nebylo, zůstali zcela závislí na nejstarším synovi Františkovi. „Bylo to všechno nepříjemné. Na rodiče to všechno dolehlo, jak už neměli nic a nemohli pracovat. Tak to bylo nejhorší období mého života.“ František Ambrož starší nedostával žádný důchod. Anna Lukešová někdy na počátku šedesátých let zjistila, že otec dluží národní pojištění za své zaměstnance – své děti, které u něho na statku pracovaly v letech dřívějších. Když sourozenci společně dlužnou částku za otce zaplatili, vypočítali mu důchod na nějakých 300 Kčs.

Po absolvování měšťanky v roce 1950 v Hluboké nad Vltavou neměla Anna Lukešová jako dcera rolníka mnoho možností na výběr, nastoupila tedy na střední zemědělskou školu v Českých Budějovicích, kde však byla od počátku nešťastná. Školu po roce opustila a ve svých patnácti letech si raději našla práci ve českobudějovickém podniku Stavoprojekt. Její bratr Václav, absolvent stavební průmyslovky, ji už dříve doma učil číst a popisovat výkresy. Na základě toho ji poslali na kreslířský kurz do Chotěboře. Po kurzu pracovala jako kreslička výkresů, později si ještě dodělala večerní stavební průmyslovku. „Takže jsem se tam tak uchytila. Byla jsem taková holka pro všechno.“ 

Můj manžel Julius Lukeš pocházel z řeznické rodiny

Anna Lukešová a Julius Lukeš se seznámili ve Stavoprojektu a v roce 1962 se vzali v Praze. Julius Lukeš pocházel z rodiny živnostníků, jeho rodiče vlastnili v Českých Budějovicích řeznictví v České ulici. Po roce 1948 jim komunisté řeznickou živnost znárodnili, řeznictví převedli pod Masný průmysl. Spolu s živností komunisté rodině zabrali i velký dům, ve kterém jim pronajali byt nad prodejnou. Lukešovi se tak stali nájemníky ve vlastním domě.

Osud Lukešových je velmi podobný osudu rodiny Ambrožových. Obě rodiny přišly po roce 1948 o své živobytí. Ačkoliv staří rodiče celý život tvrdě pracovali, ocitli se najednou prakticky bez prostředků.

V jednom bytě nás bydlelo jedenáct

„Všichni jsme bydleli v České ulici, taky nás tam v té době, kdy se mi narodil syn, bylo asi jedenáct. Měli jsme dohromady jednu kuchyni, jeden záchod, dva suché záchody na pavlači. Voda byla jenom na chodbě a v koupelně. V koupelně jsme měli vodu, nějaká ta kamna, kde jsme topili, abychom si ohřáli vodu,“ popisuje pamětnice neutěšené podmínky začátku společného života s manželem. Mnohokrát prý uvažovala nad tím, že se z České ulice odstěhuje, ale její manžel navzdory velmi těžkým podmínkám tvrdošíjně odmítal svůj rodný dům opustit.

Přestože ostatním nájemníkům Masný průmysl v průběhu času v domě adaptoval byty, ten jejich z úprav vždy vynechali. Pamětnice si dodnes pamatuje, že když něco od Masného průmyslu potřebovali, matka Julia Lukeše říkala: „‚Anno, dojdi na tu masnu, ty ses přece jako Lukešová nenarodila, tak tam dojdi.‘ Tak jsem třeba docílila toho, že nám vyměnili klozetovou mísu. Takže to bylo takové kruté.“

Živila je zahrada

Julius Lukeš byl celé období totality pronásledován za svůj třídní původ. Na vojně byl přiřazen k Pomocným technickým praporům, často měnil zaměstnání. „Za mě, když jsem si ho brala, tak už měl asi deset zaměstnání a pak jich měl ještě asi pět,“ vypočítává pamětnice. „Pořád ho to pronásledovalo. To, z jaké je rodiny a že byl pétépák, a měl vždycky takové zaměstnání, kde měl plat mizerný.“

Podle vyprávění žili až do devadesátých let velmi skromně. „Nikdy jsme neměli auto, protože jsme na nic neměli.“ Ve Čtyřech Dvorech měli pronajatou zahradu, „na zahradě byla možnost pěstovat brambory, ovoce jsme měli. Takže nás ta zahrada prakticky živila. Když jsem nasbírala rybíz, tak jsem ho šla v první řadě prodat, abych měla na cukr.“ Anna Lukešová hovoří o tom, že tehdy neznala ani nejbližší okolí Českých Budějovic, protože jezdili jen za rodiči do Purkarce nebo chodili pracovat na zahradu.

Společně hlasovali pro odvolání ředitele a náměstka ve Stavoprojektu

Uvolňující se poměry šedesátých let znamenaly i proměnu českobudějovického podniku Stavoprojekt, kde Anna Lukešová pracovala od padesátých let. Za téměř dvě dekády poznala poměry v podniku dokonale. Nejvíce si rozuměla se starými staviteli, odborníky, mezi nimiž jmenuje Jiřího Skalického, otce Karla Skalického, pozdějšího římskokatolického teologa a duchovního. Měla s nimi podobný, nesouhlasný názor na KSČ a její politiku. Uvědomovala si, že v padesátých letech odbornost a schopnosti nebyly nejdůležitějšími podmínkami k vyšším pozicím.

V období Pražského jara se velmi angažovala. Změny v podniku vítala s nadšením a společně s několika dalšími hlasovala pro odvolání tzv. neschopných; tehdejšího ředitele Václava Samce a náměstka Jiřího Vondrku.

Nakonec měla pracovat pro ty, které pomáhala odvolat

Ještě dodnes si přesně pamatuje, že prázdniny v roce 1968 trávila s rodinou v Jestřábí, v blízkosti Lipenské přehrady. „Jak se to uvolňovalo, tak už jsme chodili po Šumavě. Jula říkal synovi Julíkovi: ,Příští týden už tady nebudou cedule.‘“ Ale to se mýlili, protože pár dní nato začala invaze vojsk Varšavské smlouvy.

Po návratu do Českých Budějovic na začátku podzimu 1968 Anna Lukešová cítila, že některé kolegy z práce nadšení pomalu opouští. Ale i přesto se stále angažovala. Vypráví, že nějakou dobu po invazi stále věřila v jiný vývoj událostí. „Já jsem dělala takovou spojku mezi vysokou školou zemědělskou a tak. Byla jsem taková nadšená do toho. Bohužel to všechno dopadlo jinak. A pak pro mě začal krutý život.“

V roce 1970 se Anně Lukešové narodila dcera Markéta, „a když jsem se měla vrátit do Stavoprojektu, tak jsem se dostala k tomu, proti kterému jsem hlasovala, že nestál za nic. Tak jsem holt skončila ve Stavoprojektu.“ Po odchodu z podniku až do důchodu pracovala na různých místech jako stavební technička.

Pak jsme ožili

V roce 1989 se Anna Lukešová účastnila sametové revoluce, kterou vítala s nadšením: „To jsme se tak nadechli.“ Pád komunismu a události roku 1989 hodnotí pozitivně a říká, že dnes se jí daří podstatně lépe než v období totality.  V devadesátých letech začali s manželem cestovat a společně se synem Juliem Lukešem mladším zrekonstruovali dům v České ulici. „Tak nějak jsme ožili,“ dodává pamětnice.

Rodiče ji vedli ke křesťanské víře, která ji provázela celým životem. „Dodnes děkuji rodičům, že mě vychovávali ve víře, ta ve mně byla celý život někde zakotvená a všechny útrapy života jsem dokázala překonat právě tou vírou,“ uzavírá své vyprávění Anna Lukešová.

 

[1] Kovář, Daniel. Město jménem Hluboká. Rudolfov: Jelmo, 1997, s. 42.

[2] Digiarchiv [online]. Kronika obce Purkarec (1938) 1955–1978 [cit. 6. 3. 2024]. Dostupné z: https://digi.ceskearchivy.cz/260/49.

[3] Zdroj: SOA Třeboň se sídlem v Českých Budějovicích. Dokument dostupný v sekci Dodatečné materiály.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Jihočeský kraj

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Jihočeský kraj (Olga Futerová Macáková)