Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Andrej Lukáček (* 1938)

• narodil se 21. srpna 1938 v Piešťanech na Slovensku

• vystudoval gymnázium a poté absolvoval vojnu v Přerově u radistů

• v letech 1960 až 1965 studoval kněžský seminář v Litoměřicích

• v roce 1965 byl vysvěcen na kněze a poslán do Polné, kde založil skautský oddíl

• v roce 1969 ho přeložili do vesnice Vápenný Podol u Chrudimi, kde také založil skautský oddíl

• dalším místem jeho působení se stala Nebeská Rybná, kde se v kostele tajně světili kněží

• v 70. letech mu odebrali státní souhlas

• v lednu roku 1977 podepsal Chartu 77, přátelil se s Charlie Soukupem, čelil domovním prohlídkám StB a výslechům

• těžko hledal zaměstnání i v dělnických pozicích, práce řezače papíru v Novém Městě nad Metují mu poškodila zdraví

• v roce 1989 se vrátil jako kněz do pastorace a devatenáct let působil na faře Sedlec u Kutné Hory

• v roce 2024 žil v Bohuslavicích nad Metují

V lednu 1977 poslouchal Andrej Lukáček jako obvykle Svobodnou Evropu, když ho zaujal text vyzývající československou vládu k dodržování lidských práv. Text se jmenoval Charta 77 a on si hned řekl: „Tohle bych podepsal!“ Nevěděl ale jak. „Začal jsem se pídit, kdo by mi to mohl zprostředkovat, protože jsem Havla ani nikoho jiného neznal,“ vzpomíná. Obrátil se na starého přítele, evangelického faráře, který mu předal kontakt na Annu Marvanovou v Praze. „Byl jsem u ní a ona mě vyzpovídala, co jsem zač. Ještě během ledna 1977 jsem podepsal, takže jsem byl mezi prvními,“ popisuje.

Odebrali mu státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti a on místo kázání v kostele v Nebeské Rybné s obtížemi sháněl i dělnické pozice v okolí Bohuslavic nad Metují, kde koupil chátrající dům. „Estébáci po mně pořád chodili, každý týden, někdy i několikrát za mnou přišli do práce i domů,“ vzpomíná. Ze zaměstnání ho pak vždycky propustili. Jednou je zase viděl stát doma u branky a ruply mu nervy. Začal na ně křičet: „Jestli jsem něco udělal, tak mě zavřete, a jestli ne, tak vypadněte!“ Ruku na něho nikdy nevztáhli, ale psychický nátlak byl hrozný.

Zažil i domovní prohlídku, kterou u něho prováděli ve stejný den jako u undergroundového písničkáře Charlie Soukupa, který žil tehdy s rodinou na statku nedaleko Bohuslavic. „Šli do úplných detailů, všechno prohrabávali. Člověk se pak cítí jako odstřelený, už nemáte zázemí,“ popisuje. Nevěděl ani, co si vlastně odnesli, snad nějaké materiály, které uveřejnil. Sice sepsali seznam, ale nevrátili mu nic. Neustálý nátlak ze strany StB se odrazil na jeho zdraví a on se nervově zhroutil. „Byl jsem v Náchodě a tam mě to chytlo. Šel jsem za náčelníkem na nádraží a říkal jsem mu, že potřebuju zavolat sanitku, že jsem zkolaboval, že jsem měl domovní prohlídku,“ vypráví.

Od šesté třídy ministroval

Andrej Lukáček se narodil 21. srpna 1938 v Piešťanech na Slovensku do rodiny vyučeného holiče Antona Lukáčka a Marie, rozené Švihlové. Postupně pak přišli na svět jeho dvě sestry a bratr. Křestní jméno dostal podle významného slovenského katolického kněze a politika Andreje Hlinky, který krátce před jeho narozením zemřel (16. srpna 1938). Maminka pocházela z velké rodiny z Horní Bečvy, kam tatínek přišel ze Slovenska za prací. Svatbu měli v roce 1937. Potom odešli do Piešťan, kde jim babička z tatínkovy strany koupila dům.

Maminka se zajímala o politické dění a v době, kdy před svatbou pracovala v podniku Baťa, četla časopis Výběr, který firma vydávala. „Otec si pak koupil rádio, v celém městě byla jen tři,“ vzpomíná pamětník. Maminka u něj sedávala a poslouchala zpravodajství. Oba rodiče byli věřící a ve víře vychovávali i své děti. Andrej Lukáček od šesté třídy ministroval a k některým kněžím, se kterými přišel do styku, vzhlížel s obdivem. Už tam se zřejmě zrodilo jeho pozdější rozhodnutí stát se duchovním.

Školu začal navštěvovat v Piešťanech. Volný čas trávil venku s kamarády a také rád hrál na hudební nástroje. Dědeček truhlář mu vyrobil tamburu, na kterou později hrál i v souboru na vojně. V Pionýru ani v ČSM nebyl. „Když mě ředitel školy kvůli tomu popotahoval, tak jsem mu řekl, že bydlím u staré babičky, která potřebuje pomoc, že se o ni starám a nemám čas,“ vypráví.

Na vojně poslouchal zprávy v morseovce

Po měšťanské škole nastoupil na gymnázium, tehdy jedenáctiletou střední školu. Nejvíc ho bavila biologie, kterou si v roce 1956 vybral jako jeden z maturitních předmětů. Chtěl studovat teologii, nemohl se na ni ale ze střední školy hlásit, tak šel hned po maturitě pracovat. Na teologickou fakultu v Bratislavě, která byla podle pamětníka velmi konzervativní, se nedostal. „Asi tři roky jsem se tam hlásil a ani jednou mě nevzali,“ říká.

Po maturitě pracoval na národním výboru. „Vydával jsem palivové lístky a pak jsem pracoval na bytovém oddělení,“ vzpomíná. Na národním výboru původně pracoval i jeho tatínek. Odmítl ale vstoupit do komunistické strany, musel odejít a živil se pak jako strojní zámečník.

Povinnou vojenskou službu absolvoval pamětník v Přerově na letišti. Dostal se k radistům, kteří se zabývali počasím. „Chytal jsem relace vysílané morseovkou. Když třeba zaspali, dali to rychle a nikdo to nechytal, jen já. Dvě stě čísel za minutu. To byl problém nejen zachytit, ale i zapsat,“ vypráví. Bavilo ho to a od té doby se zajímal o meteorologii. Na bohoslužby měl čas chodit jen doma, když dostal volno. „Soukromý život byly modlitby, které člověk konal. Jinak byl vytržen z civilního života a program byl tak nabitý, že nebyl čas na nějaké bohoslužby,“ vysvětluje.

Vysvětili ho na kněze

Když byl na vojně, zemřela babička a jeho vystěhovali z domu, kde s ní bydlel. Po návratu do Piešťan ho lákali do komunistické strany a on jim říkal: „Nepotřebuju se někde schovávat, já mám jiné přesvědčení.“ Pracoval pro město jako garážmistr, dispečer a skladník a v roce 1960 se dostal do kněžského semináře v Litoměřicích. „Nechtěli mě pustit z práce, jak jsem předpokládal. Nakonec mé místo vzal jeden člověk a já jsem dostal do občanky razítko, že jsem propuštěný. Večer už jsem seděl v rychlíku do Litoměřic,“ vzpomíná.

V semináři strávil pět let. „Do Litoměřic byla přemístěna pražská bohoslovecká fakulta, aby tam nestrašila komunistům na očích,“ dodává. Andrej Lukáček vzpomíná, že komunisté zasahovali do profesorských míst na fakultě, zažil ale i špičkové vyučující. V roce 1965 ho kardinál Tomášek vysvětil na kněze. „Sotva jsem byl vysvěcen, odepřeli mi státní souhlas,“ podotýká. Nakonec se ale situace vyřešila, státní souhlas dostal a poslali ho do vsi Polná na Jihlavsku, kde působil jako kaplan.

Skauti mu říkali Vosa

Když se v roce 1968 obnovil Junák, složil skautský slib, stal se v Polné vedoucím a absolvoval Lesní školu v jižních Čechách. Chodil s oddílem chlapců na výlety, učil je chránit přírodu, vyráběli skautský kroj. „Říkali mi Vosa, že se kolem mě všechno točí,“ říká. V roce 1969 ho přeložili do Vápenného Podolu, kde také začal se skautským oddílem. Když komunisté Junáka zakázali, založili trampskou osadu. Pojmenovali ji hebrejsky „Šalom“ a scházeli se dál. „Nebylo to ústředně řízeno. Nikdo nemohl nikomu vytýkat, že něco organizuje,“ vysvětluje.

Později ho za trest přeložili do pohraničí do Nebeské Rybné. Přátelé ze skauta mu pomáhali opravovat tamní faru a později i jeho dům v Bohuslavicích. Dobře věděl, že StB má o jeho činnosti přehled: „Sledovali mě, protože i moji sourozenci se dozvěděli, co tam prý dělám za psí kusy – že hraju v kostele na kytaru.“ Ve vesničce Souvlastní totiž probíhala mše v kapličce bez varhan, tak hrál na kytaru. Někdy se tam zastavil i celý výletní autobus a lidé se šli podívat na jeho mši.

Faru v nedaleké Zdobnici koupil tajně svěcený biskup a probíhala na ní příprava tajně svěcených kněží. Pamětník sám nic neorganizoval, ale rád pomohl. „Když potřebovali tajně světit, tak jsem jim zapůjčil kostel. Světilo se po večerech a po nocích,“ vypráví.

V Nebeské Rybné nakonec také nezůstal. „Myslel jsem si, že jsem tam Pánu Bohu za zády, že tam už na mě nikdo nevidí, že mě tam dali na poslední štaci. Ale poslední nebyla, potom mi vzali státní souhlas,“ vzpomíná. Podle pamětníka se tak stalo krátce po jeho podpisu Charty 77. Zde se jeho vzpomínky rozcházejí s informací uvedenou v signálním svazku StB vedeném na jeho osobu od roku 1979 pro podezření z pobuřování a šíření informací o Chartě 77. Uvádí se v něm, že státní souhlas mu odebrali již v roce 1974.

Co děláte pro mír

Odešel do podnájmu v Hradci Králové a chtěl pracovat na zdejší hvězdárně, což se mu z kádrových důvodů nepodařilo. Nakonec sehnal práci v elektroúseku československých drah v Hradci Králové. „Měli jsme dílnu, převíjely se tam transformátory a elektromotory. Dělal jsem tam a můj mistr byl jeden komunista, tenkrát tajemník MNV z Bohuslavic. Vzal si mě na paškál, aby mě mohl sledovat,“ popisuje. Přes něho se pamětník dozvěděl o prodeji zchátralého domu v Bohuslavicích nad Metují, který koupil.

Pracoval na údržbě vodní turbíny v elektrárně v Krčíně, po propuštění sháněl práci nočního hlídače. Krátce se uchytil v Dobrušce, ale po zásahu StB ho po měsíci propustili. Nakonec ho zaměstnali v papírnách v Novém Městě nad Metují jako řezače papíru, kde pracoval až do roku 1989. Jednalo se o fyzicky těžkou práci, která mu poškodila zdraví. Spřátelil se s undergroundovým písničkářem Charlie Soukupem, který žil nedaleko. Po práci se doma věnoval studiu oborů, které ho zajímaly, například přírodním vědám.

Čelil výslechům a náchodští estébáci za ním často jezdili domů. Ve svém okrese tolik chartistů neměli, a tak je hlídali. Našel metodu, jak s příslušníky StB komunikovat. „Nelhal jsem jim, to byla moje zbraň. A věděl jsem, co jim nechci říct,“ vysvětluje. Na jejich dotazy odpovídal často vtipně. Když se ho zeptali, co dělá pro mír, začal jim vyprávět, že si doma pěstuje mrkev. Sousedovi berani mu ji vždycky zničí a on má chuť souseda roztrhnout. Pak si ale vzpomene, že je katolický kněz a nemůže trhat lidi. Tak si na beranech trénuje svou trpělivost a ani příslušníky StB pak neroztrhá, i když by chtěl.

Poslal papeži telegram

Státní bezpečnost na něho neměla nic, za co by ho mohla zavřít, tak mu alespoň otravovali život. Andrej Lukáček se snažil žít podle svého a některými svými činy estébáky dost popouzel. Když se Jan Pavel II. stal v roce 1978 papežem, poslal mu do Vatikánu telegram s blahopřáním. Nový papež mu zaslal poděkování na královéhradeckou diecézi. „Estébáci přišli hned vyšetřovat. Povídám jim, že papež je tady zpoza kopce z Polska a já bych mu nenapsal pozdrav? Byl to takový přestupek, který nebyl přestupek, tak co mohli dělat,“ popisuje. 

Doma poslouchal mimo jiné i britskou rozhlasovou stanici BBC, která roku 1982 slavila kulaté výročí a vyhlásila při té příležitosti soutěž na umělecké dílo. Pamětník vytvořil koláž, ale na poště mu obraz nechtěli do BBC poslat. Nechal tedy své dílo vyfotit a odeslal jen diapozitiv, který v soutěži získal třetí cenu. Obdržel blahopřejný dopis a záhy i pozvání k výslechu do Hradce Králové.

V listopadu 1989 byl nemocný, když ho pozvali na biskupství, aby nastoupil zpět do duchovní správy. Po uzdravení ho poslali do Litomyšle jako kaplana. Následně působil devatenáct let na faře Sedlec u Kutné Hory. Po změně režimu nepátral, kdo na něho v minulosti donášel, nikoho nehodnotil ani nekritizoval. „Nebyl jsem v jejich kůži, nevím, jakým tlakům třeba čelili,“ říká. Náchodský soud ho jednou pozval k procesu s bývalými příslušníky StB jako svědka. „Nic moc jsem jim asi neřekl, víckrát už mě nepozvali,“ vypráví.

Vždycky byl sám sebou. „Někdy se sám divím, že jsem to vydržel,“ podotýká. V roce 2024 žil Andrej Lukáček ve svém domě v Bohuslavicích nad Metují.