Olga Lugertová (* 1925)

Olga LUGERTOVÁ

zdravotnice 1. čs. armádního sboru na východě

 

„Příštím generacím bych chtěla vzkázat, že se mi v mém vlastním životě potvrdila biblická pravda, že člověk panuje nad člověkem k jeho vlastní škodě.“ 

 

+ narozena v roce 1925 na Volyni jako jedináček

+ navštěvovala polskou školu

+ zažila jak ruskou, tak německou okupaci Volyně

+ byla nedobrovolně naverbována do armády v roce 1944, po druhé sovětské okupaci

+ prošla půlročním výcvikem v Kyjevě

+ sloužila na východní frontě v roce 1945 a zažila těžké boje na Slovensku

+ po válce zůstala v Čechách a pracovala jako zubařka

 

Olga Lugertová se narodila 25. 11. 1925 v České Hulči na Volyni jako jediné dítě v rodině Josefa a Emilie Budových. Rodiče se živili zemědělstvím a otec navíc pracoval jako truhlář. Dokud byla Volyň pod polskou nadvládou, rodině se žilo dobře.

 

Jako mnozí jiní Češi z Volyně i ona si vzpomíná, jak se místní Ukrajinci učili od našich osadníků hospodařit.

 

„Ptali se: ,Jak to, že vyhazujete ten hnůj z chléva?‘ – ,No, dáváme to na pole a pak máme velkou úrodu.‘ Tak už potom nenechali kravičky až do stropu ve hnoji a začali to také dělat. Potom o Češích říkali: ,Oni ne durnije (hloupí), ale chytří.‘ “

 

S příchodem okupační Rudé armády se citelně zhoršila bezpečnostní situace a obyvatelstvo Volyně se muselo vyrovnávat nejenom s rudým terorem, ale i s akcemi různých ukrajinských bojůvek a zločineckých band. 

 

Ukrajinští nacionalisté vedli otevřenou genocidní válku proti volyňským Polákům, Židům i Čechům.

 

„Každý večer jsme spaly společně někde pod střechou a naši muži nás hlídali.“

 

V létě 1941 se přes Volyň převalila mohutná německá ofenziva.

 

Německá letadla bombardovala i blízký Zdolbunov.

 

Když se mladá Olga schovávala na pastvě před hlídkujícím německým letadlem, utekla jí kráva a nažrala se jetele. Strýc Jirásek jí pak musel propíchnout bok.

 

„Němci měli kousek před naší chalupou zakopaný kulomet. Báli jsme se jich, ale nic nám nedělali, a nakonec nás ještě chránili před banderovci.“

 

Jednou, když šla Olga do školy, spadla vedle ní bomba do pole a střepina ji zasáhla do nohy. Naštěstí nebyla vážněji zraněna kost.

 

Když se vrátili zpátky Rusové, šla se Olga Lugertová schovat k příbuzným, aby nebyla násilím odvedena do Rudé armády. Došla až do obce Dermáň u kopce Uršovka, kde její příbuzní museli vyvařovat jedné banderovské skupině. Využila příležitosti a prohlédla si místo, kde se ukrajinští nacionalisté zakopali. „Měli tam takový zákop plný všeho možného. Zbraně, jídlo, všechno nakradené. Víckrát jsme tam nešli.“

 

Když se po čase vrátila domů, stejně neunikla sovětskému odvodu a žebřiňák odvezl ji a šest dalších děvčat z rodné obce do Rovna. Bylo jí tehdy osmnáct let!

 

U vstupní lékařské prohlídky jí ruský lékař diagnostikoval srdeční vadu. Ani to ji však neuchránilo před službou vojenské zdravotnice v Kyjevě, kde absolvovala půlroční zdravotnický kurz.

 

Přestože všechna děvčata v kurzu byly Češky, sovětské velení jim přidělilo ruské instruktorky, které hovořily jen svou mateřštinou.

 

Pro mladou dívku to nebyla lehká služba. Když viděla poprvé trepanaci (otevření – pozn. kor.) lebky a obnažený lidský mozek, musela se jít vyzvracet a dlouho nemohla jíst.

 

V lednu 1945 přesídlila se svou skupinou do ruské polní nemocnice ve slovenské Malé Poľaně, s jejímž personálem pak sloužila až do konce války. Nemocnice postupovala stále za frontou. Tvrdé boje pocítila Olga Lugertová na vlastní kůži u Liptovského Hrádku. Tehdy dopadaly německé střely nebezpečně blízko. Zde měly naše zdravotnice nejvíc práce.

 

Konec války ji zastihl asi ve Vsetíně. „Nepamatuji si na to, asi jsme měli moc práce.“

 

Ráda vzpomíná na radostnou cestu vlakem do Prahy: „Seděli jsme venku a křičeli hurá!“

 

V Praze, ve Slaném a v Terezíně pak pokračovala v práci vojenské zdravotnice. Do Terezína se dostala pouhé tři měsíce po vyklizení tamního ghetta, kde během okupace vinou strádání, nemocí a německého teroru zahynulo přes 30 tisíc Židů.

 

„Působilo to na nás hrozně. Ty malé kamrlíčky, kde žili. Také nám ukazovali, kde je stříleli u té zdi na Malé pevnosti.“

 

Z krásné moderní nemocnice na Krétě, kde Olga Lugertová v roce 1945 sloužila, je dnes žalostná ruina, jejíž stav dělá před zahraničními návštěvníky ostudu celému regionu.

 

Po demobilizaci v dubnu 1946 pracovala Olga Lugertová dva roky v zubařské ordinaci Dr. Mathese v Litoměřicích.

 

Po čase za ní přesídlili z Volyně i rodiče.

 

V roce 1948 se provdala za Josefa Lugerta, který byl poloviční Němec a jehož babička patřila k rodu Kinských z Ploskovic. Pak bydleli u rodičů Olgy na statku v Litochovicích.

 

Kvůli svému náboženskému přesvědčení byla za bolševického režimu špehována Státní bezpečností.

 

S manželem Josefem má dvě dcery.

 

Přepsal: Lukáš Krákora, duben 2004