„On ten soud proběhl v roce 1950 v Přerově. Tam bylo takové divadlo Komuna, které zbourali. Tam bylo orchestřiště, jeviště, tak tam probíhal ten soud. Byli tam pozvaní lidi, vybraní, aby skandovali ‚Smrt kulakům‘ a tak dále, protože to byla určená celá skupina. Což se jim nepovedlo docela. Tatínek dostal tři a půl roku, maminka měla dostat deset let. Jenomže: soud se šel poradit a oni ty souzené poslali do toho orchestřiště, aby je hlídali bachaři, což se nemělo stát. On tam byl klavír nebo pianino, nevím. Maminka, když to uviděla, tak s radostí – to nebylo zavřené – si sedla k tomu klavíru nebo piánu a začala hrát 'Proč bychom se netěšili'. Ze začátku nic, pak to někomu došlo, co to vlastně je, no tak ji potrestali tím, že jí přidali pět let.“
„Ten statek. Protože my jsme nějakou dobu, pár měsíců, co jsme byli bez rodičů. Dědeček, to bylo v září, tak ještě ten hospodářský rok dotáhl do konce. A jak se udělaly řepy a všechny ty práce, tak přišli, odvedli veškerý dobytek, prostě všechno to seno, slámu odvezli, nevíme kam. A udělali z toho sklady Státních statků. Byl tam jmenovaný správce. To byl mladý člověk po absolvování Vysoké školy zemědělské. Už tam nesvítila elektrika, prostě vypínala se. My jsme doma seděli, čekali, co bude. Najednou někdo ťukal a přišel ten správce. Velice se omlouval, že tam dělá toho správce, ale že dodělal Vysokou školu zemědělskou a že ho tam určili. Že on pochází ze zemědělství a že je mu to strašně nemilé, jak nám zapečetili spížky, sklepy, všechno že se nesmí. Tak on šel a otrhal ty pečetě a řekl: ‚Naberte si věci, co potřebujete, já to potom zapečetím.‘ Takže nám takhle strašně pomohl. Ještě mezi řečí říkal, že strašně rád koloruje fotografie, dokonce jednu moji fotografii vykoloroval. Pak odešel. Museli jsme se vystěhovat z toho přízemí nahoru, všichni, protože tam přišli správcovi a byly tam skládky státního statku. Takhle to tam fungovalo asi rok. Po roce se ti správcovi najednou rychle odstěhovali a ten statek zabrala armáda. Udělali z toho kasárna, byli tam dělostřelci, protože tam byly dva dvory vydlážděné, přístřešky na zemědělskou techniku, na slámu atd. Takže tam se naskládali dělostřelci, ten statek zplundrovali strašným způsobem, zničili, pak ho opustili. Nastěhovalo se tam JZD, to po nějaké době vyhořelo, tak přijel buldozer a srovnal to se zemí. Takže z toho nic nezbylo.“
„Všechno bylo hezké až do toho 1. září 1949, kdy jsem nastoupil do školy a rodiče mě, jako jedináčka, odvedli do školy s tím, že mě babička, vdova, vyzvedne. No, ta mě vyzvedla, přišel jsem domů, tatínek a maminka už nebyli. Tatínek šel do pole, šel orat traktorem a stalo se, že přijel nějaký Tatraplan, vystoupili pánové v dlouhém plášti, sundali ho z traktoru, dali mu pouta a odvezli ho. Ono to bylo v poledne a maminka mu na kole vezla oběd do polí, aby se neztrácel čas. Všechno to viděla, tak se tam někde schovala, přijela domů a oni sháněli maminku, že ji chtějí zatknout. Ale dědeček ji někde schoval, já nevím kde, asi 14 dní. To byly noční prohlídky, noční buzerace po tom statku. Maminka to jaksi psychicky nevydržela, a tak šla sama. Přihlásila se a byla zavřená.“
Ing. František Ludík se narodil 4. března 1943 v Přerově do rodiny po generace spjaté s půdou, domácími zvířaty a hospodařením na gruntu, který vybudoval jeho dědeček František Ludík, československý legionář. Oba jeho synové vystudovali Vysokou školu zemědělskou v Brně a naplno se věnovali zvelebování rodinného majetku. Šťastné dětství pamětníka skončilo 1. září 1949, kdy se vrátil domů z prvního dne ve škole a zjistil, že tatínek František, a později i maminka Ludmila, byli zatčeni. Otec byl odsouzen na tři a půl roku, maminka na deset let, mezitím byl statek totálně zničen a srovnán se zemí. Po skončení základní školy se měl František rozhodnout, jestli z něj bude zedník, nebo dlaždič. Ačkoli byl výborným žákem, místní činovníci mu další studium odmítli umožnit. Po mnohých peripetiích se rodině díky známým podařilo, aby byl přijat na jedenáctiletku do Ústí nad Orlicí. Po maturitě opět nedostal povolení k dalšímu studiu. Musel projít mnoha pracovními zařazeními, od manuálních přes technické a úřednické po vedoucí pozice, než se mu podařilo dálkově vystudovat Vysokou školu dopravní. Jeho ženě Věře ze stejného důvodu (otec byl živnostník) nebylo umožněno vystudovat, nicméně celý život se věnuje psaní, ať už poezie, nebo různých kratších textů. František Ludík odešel do důchodu v roce 2005, v době natáčení v roce 2024 bydlel v Praze, jeho žena byla stále umělecky činná.
Křest vnuka Marka (zleva dcera Věrka, matka Ludmila, tchyně Věra a matka zetě s vnukem Markem; sedící zeť Petr, vnučka Barborka, František Ludík a dcera Lenka), Náchod, 2003
Křest vnuka Marka (zleva dcera Věrka, matka Ludmila, tchyně Věra a matka zetě s vnukem Markem; sedící zeť Petr, vnučka Barborka, František Ludík a dcera Lenka), Náchod, 2003
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
