Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Lucie Lucká (* 1946)

• narozena 19. května 1946 v Praze

• v letech 1964-1974 studentkou angličtiny a japanistiky na FFUK

• v letech 1968-1969 absolvovala studijní pobyt ve Francii

• v letech 1969-1970 absolvovala studijní pobyt v Japonsku

• od roku 1973 tlumočnicí japonské televizní společnosti

• v roce 1976 založila rodinu s Vladimírem Mertou

• v letech 1980-1986 frekventantkou psychoterapeutických výcviků

• od roku 1986 zaměstnána v manželské poradně

• v roce 1989 pravidelnou účastnicí protirežimních demonstrací

• v letech 1991-2002 výcvik v psychoanalytické psychoterapii

• po sametové revoluce začala provozovat soukromou psychoterapeutickou praxi

Životní cestu Lucie Lucké silně formovaly vzpomínky táty, jenž prošel hrůzami holokaustu. Její pevné hodnotové postoje, kombinované s přímou a nepoddajnou povahou, překvapovaly i samotnou státní bezpečnost. Své poslání, pomáhat porozumění mezi lidmi, naplňovala nejprve jako tlumočnice japonského jazyka a po sametové revoluci ve své psychoterapeutické praxi.

Protože Lucky znamená štěstí

Lucie Lucká se narodila v Praze 19. května 1946 manželům Štěpánu a Dagmar Luckých. Maminka pocházela z rodu Hudrlíků z východních Čech, v Praze vystudovala hru na piano u mistra Josefa Páleníčka a většinu své profesní kariéry zasvětila výuce na hudebních školách. Její láskou byl především Leoš Janáček, jehož skladby doma často zněly. „Až se z něj stala skoro odrhovačka,“ dodává pamětnice s úsměvem.

Otcova životní cesta byla velmi složitá. Narodil se v Žilině do dobře situované židovské rodiny advokáta Eduarda Langfeldera, který ve svém jediném synovi spatřoval pokračovatele své praxe. V roce 1936 započal v Praze studia práv, která si rozšířil o muzikologii u Aloise Háby. Slibně započatá studia a vztah s dívkou, svou budoucí ženou Dagmar, na mnoho let přerušil sled tragických událostí - rakouský anšlus, mnichovská dohoda, vyhlášení Slovenského štátu a válka. V atmosféře protižidovských nálad otec změnil svou identitu, ze Štefana Langfeldera se stal Štěpánem Luckým a rozhodl se pro cestu na západ. „Příjmení si zvolil po své babičce z maminčiny strany, především proto, že ,Lucky‘ znamená ,štěstí‘, které tolik potřeboval,“ vysvětluje pamětnice.

Štěstí jménem Buchenwald

Tátova cesta na západ nedopadla dobře. Po přechodu maďarských hranic byl zatčen a uvězněn na slovenské Ilavě, odkud jej v průběhu SNP osvobodil partyzánský oddíl, v jehož řadách se následně účastnil bojů na Strečně. Když bylo povstání potlačeno, dostal se jako zajatec do koncentračního tábora v Osvětimi. Lze-li v tomto případě mluvit o štěstí, díky své nové identitě nebyl umístěn v táboře vyhlazovacím, ale pracovním a odtud byl převezen na práci do Buchenwaldu. V den osvobození tábora americkou armádou vážil pouhých 38,5 kg. 

O osudu svých nejbližších, rodičů, starší sestry a jejích dětí se táta nikdy nedozvěděl. S největší pravděpodobností byli transportováni do některého z východních táborů, ale vyskytly se také indicie, že rodina byla postřílena ve vápence v Kremničce.

Jemu šlo o to, aby to nebylo zapomenuté

Přestože se pobyt v koncentračním táboře na otcově zdraví hodně podepsal, už za rok po válce se mohl radovat z narození své první dcery Lucie. Zaměstnán byl v redakci časopisu Hudební rozhledy, skládal filmovou hudbu a ve svém druhém „vlastním“ světě komponoval klasickou hudbu, na kterou mohl být hrdý.

Když byly pamětnici čtyři roky, rodiče se rozvedli. Vztahy mezi nimi však zůstávaly dobré a táta své dcery, Lucii a Yvonnu, každodenně navštěvoval. Pamětnice vzpomíná na společné nedělní obědy, při nichž se povídalo především o hudbě, nebo se vyprávěli židovské vtipy. „Když táta přišel, nebylo dne, aby o době holokaustu nemluvil. Jemu šlo o to, aby to nebylo zapomenuté a to se mu podařilo,“ vysvětluje pamětnice.  

Naopak na základní školu na „Štrosmajeráku“ moc ráda nevzpomíná. Zpětně ji vnímá jako bolševickou nalejvárnu, kde vládla hrozná dusivá atmosféra. Když jednoho dne přišla ze školy domů ozdobena pionýrským šátkem, její dědeček, Albert Hudrlík, velký antikomunista a hrdina protinacistického odboje, doslova zuřil.

Dnes na to koukám jako na sladkou vzpomínku svého mládí

Jako čerstvá maturantka holešovické jedenáctiletky zkusila štěstí na FAMU, obor dramaturgie. Přijata nebyla, ale ráda vzpomíná na barrandovská natáčení s Janem Werichem a Františkem Filipovským, kde působila coby klapka. Další rok už nastoupila studia FFUK, obor angličtina a perština, kterou si po roce vyměnila na vytouženou japonštinu. Vzpomínky na studentská léta má spojené především s oblíbeným profesorem, japanologem Miroslavem Novákem, a jeho manželkou, sinoložkou Zlatou Černou, kteří své studenty přijímali do rodiny. „Ocitli jsme se v kruhu dvou vzdělaných vstřícných, moudrých lidí, téměř v rodinném kruhu. Dnes na to koukám jako na sladkou vzpomínku svého mládí.“

Letní prázdniny trávila pamětnice jako au-pair v Anglii, odkud si, vedle přivýdělku a zdokonalení jazyka, přivážela oblečení a knihy, v socialistickém Československu nedostupné. Výjezd do kapitalistické ciziny byl podmíněn tzv. zvacím dopisem, který si vyráběla sama, když do obálky od agentury, s níž si dopisovala, vložila vlastnoručně napsané pozvání. Risk se vyplatil, policie na tuto svépomoc nikdy nepřišla.

Já jsem měla strach, já jsem se fakt bála

Období Pražského jara prožívala, podobně jako většina studentů, plná naivních nadějí. „Okouzlovalo mě to hlavně v tom, že jsem si mohla vzít knížku a nebát se,“ vysvětluje pamětnice.  Když v srpnu 1968 fakultu navštívili mladí italští komunisté a studenti otevřeli diskuzi na téma „jestli k nám Rusové k nám vpadnou nebo nevpadnou“, Italové se jim vysmívali: „Vy jste blázni, proč by to dělali, to je nesmysl, to by internacionální brigáda nikdy nedovolila!“ Výprava mladých italských komunistů odjela 21. srpna a téhož dne do Prahy přijely tanky. „Já jsem měla strach, já jsem se fakt bála.“

Z obavy před náhlým uzavřením hranic odjela za svým přítelem do Paříže, kde jim univerzita poskytla velkorysá stipendia. Krásné a intenzivní „francouzské období“ přerušila smrt Jana Palacha, na jehož pohřeb se mladý pár vrátil do Prahy. Táta pamětnice emigroval do Rakouska. „Vracela se mu ta traumata svého židovství. Bál se, že by mohly nastat nějaké pogromy.“

Člověk začal být opatrný a ostražitý

Na jaře 1969 pamětnice odcestovala na patnáctiměsíční studijní pobyt do Japonska. Když život tamních univerzit ochromily studentské nepokoje, vzácný čas naplnila poznáváním místní kultury, krajiny a komunikací s lidmi. „Když jsem se vrátila, viděla jsem tu strašnou změnu,“ komentuje proměnu atmosféry v Československu. „Člověk začal být opatrný a ostražitý.“

Po svém návratu se soustředila především na studium, které zdárně zakončila v roce 1974. Díky novým kontaktům a skvělé znalosti japonštiny získala zaměstnání jako osobní tlumočnice japonského kameramana televizní společnosti Nihon Dempa News, jenž v Československu natáčel pořady z různých oblastí společenského života.

Vhodný agenturní typ

Spolupráce se „zájmovými cizinci“ neušla pozornosti státní bezpečnosti, která si Lucii Luckou zavedla do své evidence jako takzvaného kandidáta tajné spolupráce (KTS). Jestliže po prvním pohovoru, k němuž byla předvolána v červnu 1973, si pamětnici vyhodnotila jako „vhodný agenturní typ pro japonskou problematiku“, druhý pohovor, vedený koncem listopadu téhož roku, musel být pro dotyčného operativce ledovou sprchou. Ve svém záznamu ji popisuje těmito slovy: „Prohlásila, že orgánům FMV již řekla vše, co uznala za potřebné, aby věděli, a že dále se naprosto nechce s námi stýkat… Prohlásila, že je tímto způsobem znásilňována její osobnost a že je pro ni fyzickým utrpením a psychickým nátlakem se mnou dále vůbec jednat... Prohlásila naši práci za užitečnou, ale naprosto nepřijatelnou pro sebe, jelikož tato práce je špinavá a smrdí.“

Na základě výše uvedeného orgán vyhodnotil, že jde o „vysoce inteligentní dívku, velice bystrou, jejíž poměr k SNB je strašný“, a navrhoval soustřeďovat materiály k dalšímu „podstatně tvrdšímu pohovoru.“ „Přímo z ní čišela nenávist zahalena dokonalou společenskou formou“, stěžoval si ve své zprávě operativec.[1]

Život Na kocourkách a estébácké hry

V dubnu 1976 se pamětnice provdala za mladého architekta, režiséra a písničkáře, Vladimíra Mertu. Svůj domov si mladý pár našel v malém, mokrém, ale romantickém domečku, bez vody a elektřiny, v uličce Na kocourkách v Praze - Střešovicích. „Byla jsem hrozně šťastná, že mám něco svého.“

V témže roce začala StB pracovat s podezřením pamětnice ze „spolupráce s japonskou ekonomickou rozvědkou, neboť v rámci vedlejší činnosti, v hojné míře navštěvuje významné čs. ekonomické závody a podniky“, a začala ji aktivně „rozpracovávat“. Dobře rozehranou hru státní bezpečnosti ukončilo narození dcery a mateřská dovolená. 

Poslední pohovor s orgánem StB absolvovala po devíti letech, v květnu roku 1985, na Dopravním inspektorátu, kam byla předvolána pod záminkou dopravního přestupku. Podle záznamu schůzky pamětnice orgán obvinila, že „byla vlastně podvedena... Doslova se vyjádřila ve smyslu, že by se vůbec s OP (operativcem) nebavila, kdyby zpočátku věděla, že se nejedná o vyřízení dopravního přestupku.“ Výstupem pohovoru bylo konstatování: „Lucká má velmi záporný přístup k pracovníkům MV a k využití pro potřeby MV je nevhodná“.[2]

Na pohovor vzpomíná na pamětnice těmito slovy: „Tam mě zavřeli do takové místnosti, tam seděl chlap za stolem, o kus dál, a teď začal nejdřív přátelsky. Že když tedy s těmi cizinci…, a že bych měla pomoct naší zemi, a takový kraviny říkal. Tak já jsem říkala, že ne, že nemám zájem o žádnou spolupráci. A taky říkal, že to nesmím nikomu říkat, že jsem tam byla. A já jsem řekla, že už jsem to všem řekla. Musím říct, bylo to hrozně nepříjemný, hlavně jsem se bála, kdyby mě tam třeba na den nebo na dva zavřeli, tak o to dítě jsem se bála, hrozně mi to vadilo. Prostě, takový to bylo hrozně neumětelský z jejich strany. Jo, a že Vladimír, že nebude hrát, samozřejmě, a že děti nebudou studovat, všechny hrozný výhrůžky tam na mě, že přijdu o práci u těch Japonců. Protože já jsem ještě občas s nima příležitostně tlumočila, nebo tak. Já jsem jim řekla, ať si dělají, co chtějí, že já se nějak zařídím, konec. A po pár schůzkách to utichlo.“

Měla jsem pocit, že začínám dělat něco, po čem jsem vždy toužila

V domečku Na kocourkách pamětnice strávila celkem deset let mateřské dovolené, během níž došlo k zásadnímu obratu v její profesní kariéře. Prostřednictvím své přítelkyně Jitky Vodňanské objevila svět psychoterapie, jenž si ji zcela získal. „Zjistila jsem, že se potřebuji vzdělávat, začala jsem chodit na kurzy. Tím jsem zcela změnila profesi, která mě velmi zaujala, ke které jsem velmi tíhla, strašně se mi to líbilo, hrozně mě to zajímalo, bavilo, všechno jsem hltala, co se dalo.“ Po šestiletém výcviku přijala na výzvu Heleny Klímové místo poradkyně v manželské poradně. „Měla jsem pocit, že začínám dělat něco, po čem jsem vždy toužila.“  

„Když jsem se učila ty cizí jazyky, třeba tu japonštinu, tak mě na tom nejvíc bavilo to, že něčemu tak nesrozumitelnému je možný porozumět, dokonce je to možný přetlumočit někomu druhému, což vlastně je to, co já dodnes dělám, v té práci. Třeba když pracuji s páry, tak vlastně tlumočím jednomu, co říká ten jeho partner, a tomu partnerovi, co říká ta jeho partnerka, a vlastně pomáhám, aby si rozuměli.“

To se mi, myslím, v životě podařilo

Samozřejmou součástí života pamětnice byla účast na protirežimních demonstracích, kterou považovala za svou občanskou povinnost. Nechyběla ani 17. listopadu na Albertově, na nějž se vypravila se svou sestrou Yvonnou a dvěma dcerami. Násilí na Národní třídě se vyhnula jen díky únavě mladší dcery, kterou musela doprovodit domů. „Pak jsem litovala, že jsem tam nebyla, no ale někdy to s malým dítětem nejde.“ Když probíhaly velké demonstrace na Václavském náměstí a na Letné, tak se nezúčastnila. „Já jsem měla pocit, že už mám oddemonstrováno, že já už tam chodit nemusím, že už jsem si to odpracovala.“

„V povaze mám zabudovaný vzdor. Před revolucí jsem chodila na Židovskou obec, kde jsme měli zkoušky sboru Mišpacha. Byly to především hebrejské modlitby. Měla jsem pocit, že dělám něco, co pro mě má smysl, že se nebudu poddávat něčemu, co pro mě smysl nemá. A to se mi, myslím, v životě podařilo.“

Významným mezníkem v profesním životě pamětnice bylo setkání s komunisty odsuzovanou „buržoazní pavědou“ - psychoanalýzou. Po jedenáctiletém výcviku v individuální psychoanalytické psychoterapii se stala součástí odborného psychoterapeutického týmu a výcvikovou a supervizní terapeutkou České společnosti pro psychoanalytickou psychoterapii.

Absolutní štěstí

Absolutním štěstím je pro pamětnici skutečnost, že od roku 1946, co  se narodila, nebyla válka. Památku na otcovu rodinu uchovává ve svém srdci a každoročně se účastní 140 km dlouhého pochodu z Osvětimi do Žiliny, kopírujícího cestu útěku dvou mladých slovenských Židů, kteří utekli, aby informovali svět o této továrně na smrt.[3]

 

[1] Záznam zpravodajských pohovorů z 20. 6. 1973 a 26. 11. 1973 přiložen v Dodatečných materiálech

[2] Záznam zpravodajského pohovoru z 22. 5. 1986 přiložen v Dodatečných materiálech

[3] Informace o pochodu Vrba–Wetzler Memorial: www.vrbawetzler.eu