Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdena Lovečková (* 1935)

• narodila se 10. února 1935 v Schönwaldu/Podlesí

• její otec byl během druhé světové války poslán na práci do Německa

• utekl do Jugoslávie a domů se vrátil až po konci války

• pamětnice bombardování na konci války a příchodu sovětské armády

• otec po únoru 1948 opět utekl, zanedlouho byl chycen na hranicích a poslán do uranových dolů

• v roce 1968 emigroval Zdenin bratr

• kvůli otci a bratrovi nemohla studovat a za svůj život vystřídala mnoho zaměstnání

• po roce 1989 využila s manželem nových příležitostí a hodně společně cestovali

Druhá světová válka

Zdena Lovečková se narodila 10. února 1935 v Schönwaldu, kde ale s rodinou moc dlouho nezůstala. Rodiče Vilém a Marie Dudkovi se zanedlouho rozhodli, že se přestěhují do Zbojnic – do kraje, ze kterého pocházela Zdenina maminka. „Rodiče […] měli kousek políčka, tatínek rozvážel z těšetického pivovaru pivo po hospůdkách ještě s koníčky, tak jsem prožívala dětství hraním a zábavou.“

Když začala válka, byla Zdena ještě malá, a tak ji příliš nevnímala. Ale to jen do té doby, kdy byl její otec poslán do Německa, aby pomáhal likvidovat následky bombardování. „On ale [z Německa] utekl a gestapo ho začalo hledat. Chodilo k nám v noci, jestli se nevrátil domů, ale doma nebyl. Utekl z Německa přes Itálii a dál a dál do Jugoslávie k Titově armádě. Tam byl do roku 1945, kdy přišel se sovětskou armádou 5. května 1945 k nám domů.“

V roce 1941 začala chodit do školy. Na rozdíl od ostatních dětí ji první den nedoprovázela maminka a dodnes si pamatuje, jak se jí za to ostatní smáli. Konec války má pak spojený s bombardováním a příchodem sovětské armády, před kterou museli schovat starší sestru. A vzpomíná si ještě na jednu příhodu z konce války. „Byla tam [žena], co udala manžela, a oni ho vzali do koncentráku a on se potom nevrátil. Měla dva kluky. Potom přijeli Rusi, někdo to na ni řekl, tak ti Rusi ji po té dědině vedli. To jsem se dívala, to jsem až brečela. Ti chlapci šli, ona měla jen takový vozíček a oni ji táhli za dědinou, že ji zastřelí. Ale oni střelili do vzduchu a pustili ji. Ale nikdo se s ní nebavil v té dědině.“

Komunistický převrat a další otcův útěk

Po konci války však otec doma moc dlouho nepobyl. Hned po komunistickém převratu v roce 1948 utekl za hranice a „tam bojoval za svobodu“. Zdenina maminka tak zase zůstala sama, tentokrát už s pěti dětmi. „Vedla nás ke všemu dobrému, všechno zvládla, bránila nás. Kolik nocí proplakala, nikdy jsme jí to nemohli vrátit.“ Zpětně navíc Zdena říká, že rok 1948 byl jeden z nejhorších, „protože byli Češi proti Čechům“.

Její otec Vilém Dudek byl pak po nějaké době chycen na hranicích a poslán na šest let do uranových dolů. Tam ho také byla Zdena v roce 1953 navštívit. „Viděli jsme tatínka, byli jsme za ním v dolech, už jsem měla kluka. Vězně přivezli autobusy. Měla jsem čokoládové bonbony, tak jsem mu je dala a přiletěl dozorce, že se řeklo ‚žádný kontakt‘.“ Když se po propuštění vrátil tatínek domů, byla už Zdena vdaná a měla dvě děti. Právě kvůli zkušenostem se svým otcem říká: „Pro mě slovo politika není dobré slovo.“ Po návratu z uranových dolů s nimi otec žil, ale zanedlouho zemřel. „Do smrti mu to nemůžu odpustit, tu politiku.“ V roce 1968 pak za hranice odešel i Zdenin bratr. „Odešel hned, jak přišli Rusové, a šel i s mým synovcem do Jugoslávie a pak do Kanady.“

Zaměstnání a rodina

Zdena musela doma pomáhat s mladšími sourozenci, a tak do školy často vůbec ani nešla. Navíc kvůli otci a bratrovi ani nemohla dál studovat. „Měla jsem starší sestru a ta se ještě dostala do rodinné školy, tam se šilo, vařilo, všechno, sestra byla o osm roků starší. A já, když jsem vycházela školu, tak už tatínek byl pryč, bratr byl pryč, tak už ten posudek byl špatný.“

Zdena tak začala pracovat tam, kde pro ni zrovna měli místo – v kanceláři, ze které byla přesunuta do dílny. „A potom se to dávalo, že šli a kdo neměl vzdělání, ne vzdělání, kdo prostě byl proti, tak po tom ti komunisti šli a kdo nebyl ve straně a tak, tak ho prostě přeřazovali. […] A dávali dva tisíce poplatek, že jsi tam šla, z kanceláře, tak jsem šla dělat na frézu.“ Pracovala pak na obráběcích strojích, dělala jeřábnici, absolvovala kurz autoopraváře a spravovala auta. Pracovala také v Domě zboží, ve skladu a její poslední zaměstnání před důchodem bylo na Povodí Moravy, kde dělala pomocnou laborantku. Ani v důchodu ale nepřestala úplně pracovat, vypomáhala v muzeu a pak ještě pár let byla k ruce synovi v obchodě.

První dítě čekala Zdena už v necelých 18 letech, a tak soud nejprve musel vůbec povolit, že si může svého budoucího muže vzít. Deset let pak byla s dětmi doma. „Byly jsme tam takové mladé maminky, jeden obchod otevřený. A taky tam byli staří lidi nebo ti sedláci byli ještě na svém a neměli chleba a tak a my jsme s kočárky jely a nakoupily jsme jim. Nějaká babička potřebovala třeba papuče nebo léky, tak zase druhá hlídala děti a jiná tam dojela a sehnala je. Takový kolektiv mladých ženských pomáhal těm starým.“

Jejím celoživotním koníčkem je čtení, třeba po válce ji hodně zajímalo, co se dělo v koncentračních táborech. A knížky také hodně kupovala svým dětem. Hned jak to bylo po listopadu 1989 možné, začala s manželem cestovat. „Jenda byl jak utržený! Jezdili jsme do Jugoslávie, Německa, Itálie, Francie, do Ruska dvakrát, Švýcarska, Turecka.“ Cestování pak skončilo kvůli zdravotním problémům a nakonec se čtyři roky doma o svého muže starala.

Mladým lidem dnes vzkazuje: „Važte si maminky, protože je jedna a víckrát se vám nevrátí.“ A k tomu dodává: „Buďte dobří, buďte hlavně slušní, hleďte si svého zdraví a starých lidí, taky zestárnete.“