Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Loubal (* 1932)

• narodil se 5. prosince 1932 v Praze jako Petr Schwarz

• otec Edmund Schwarz byl advokát židovského původu

• po okupaci otec přišel o praxi a rozhodl se s Petrem uprchnout do Francie

• zbytek války prožili v Anglii, chodil do školy s Wintonovými dětmi

• otec byl až do roku 1953 zaměstnancem ministra vnitra

• v roce 1959 pamětník během cesty do Egypta požádal Američany o azyl

• dostal se nejprve do Německa, později přiletěl do USA

• vystudoval dopravní inženýrství na Kalifornské univerzitě v Berkeley

• po sametové revoluci dodával počítače do Československa

• byl třikrát ženatý a má 4 děti

• v roce 2023 v době natáčení žil v El Cerittu v Kalifornii

Petr Loubal, dříve Schwarz, přišel na svět v pro Evropu zlomové době. To, co bylo v roce jeho narození ještě v pořádku, se stalo už za několik let protiprávním. Proč se rozvedli Petrovi rodiče, už nikdo moc neví. Rozhodnutí, kdy jeho maminka dala svému bývalému manželovi zelenou, aby syna odvezl ze země, ji pravděpodobně stálo život. Gestapo ji zatklo a ona si ve vazbě vzala život. Její smrt dával Petr otci dlouho za vinu. Po válce nechtěl mít německy znějící jméno a po své první svatbě převzal příjmení manželky. Začal se psát nový život s novým jménem.

To, že Petr Loubal pocházel z židovské rodiny, podvědomě věděl, v praktickém životě ale moc netušil, co to být Židem znamená. Jeho rodina nechodila do synagogy, nedodržovali doma stravování košer ani jiné tradice. Oba rodiče, Edmund Schwarz a Gertruda Weiss, pocházeli z dobrých, movitějších pražských rodin. Petr byl jejich jediným synem. Když se manželství rozpadlo, matka zůstala v garsonce v Praze a otec s novou přítelkyní Lotte se přestěhovali do Brandýsa nad Labem. Petra vzali s sebou. Válka byla v začátku a venkov se zdál bezpečnějším místem než Praha. „Z dětství si nepamatuju na žádné zákazy, které se týkaly židovské komunity. V Brandýse jsme byli asi více v bezpečí. Vím, že mě do a ze školky brávala babička a kupovala mi kaštany,“ vzpomíná pamětník.

Petr vyrostl v česko-německém jazykovém prostředí a jako malý nedokázal rozpoznat, jakou řečí právě mluví. Ptal se prý vždy okolí, jestli to, co právě řekl, bylo česky nebo německy. „Když vpadli Němci do Brandýsa, bylo to velmi paradoxní. Coural jsem se tehdy po městě a němečtí vojáci tehdy utráceli peníze. Marku výhodně měnili a skupovali zboží ve velkém. Jenže čeští obchodníci jim nechtěli prodávat a předstírali, že nerozumí německy. Začal jsem s vojáky mluvit, uměl jsem německy velmi dobře, tak mě vzali s sebou do obchodu a já jim překládal. Němci mi za to kupovali zmrzlinu a hračky, třeba hodinky s vodotryskem,“ vzpomíná. Dobrodružství malého židovského kluka skončilo v momentu, kdy obchodníci vše řekli otcově přítelkyni Lotte a zpráva se tedy dostala i k oběma rodičům.

Otec Edmund mezitím přemýšlel, jak svou rodinu zachránit před nacistickou hrozbou. Měl tehdy nový vztah s Lotte, Němkou, která otevřeně vystupovala proti fašismu. Její sestra žila v Paříži, a tak je napadlo odcestovat tam a vzít malého Petra s sebou. „Máma souhlasila, aby mě vzali, a odjeli jsme s Lotte jedním z posledních vlaků do Paříže. Otec za námi přijel až později přes Holandsko,“ vzpomíná. V Paříži začal Petr chodit do školy a k češtině a němčině přidal francouzštinu.

Když se s maminkou v Československu loučil, povídali si mimo jiné o Bohu. „Řekla mi, že pojedu pryč a že ačkoliv jsem byl vychováván jako nevěřící, jsou na světě lidé, kteří věří v Boha, tak abych to bral vážně. Já jí řekl, že věřím na andělíčky, protože jsem se s babičkou vždy modlil Andělíčku, můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku. To bylo naposledy, co jsem maminku viděl,“ vzpomíná. 

Rodina se po válce snažila zjistit, co přesně se s matkou stalo. Otec Petrovi řekl, že jeho matku zatklo gestapo někdy v roce 1942 a věznili ji v Plzni. Údajně se ve vězení oběsila ze strachu, že ji budou při výsleších týrat. 

Do Anglie se dostali na lodi s československými vojáky

Německá vojska obsadila Paříž v červnu 1940. Statisíce lidí prchaly na ještě nedobyté území na jihu. Takzvaná svobodná zóna bylo území na jih a východ od demarkační linie se sídlem francouzské vlády ve Vichy. Už od roku 1939 fungovala v Paříži Československá vojenská kancelář, později Československá vojenská správa. Po dobytí Paříže vznikl československý vojenský tábor v Agde v blízkosti města Béziers. Právě tam rodina Schwarzova v polovině roku 1940 z Paříže prchala. 

„Táta zjistil, že budou naše vojáky evakuovat do Anglie. V přístavu Sete kotvila uhelná loď The Northmoor, která vozila uhlí z Newcastlu do jižní Francie. Na té lodi nařídili, aby vzali české vojáky do Anglie. Jeli jsme do přístavu s otcem a s Lotte. Rampu, jak se šlo na loď, hlídali čeští vojáci. Nastoupil jsem nejprve já a pak jsem viděl, že se táta hádá s českými důstojníky, protože nechtěli nechat odjet i Lotte, protože byla Němka. Viděl jsem pak, jak dal táta Lotte všechny peníze a rychle naskočil na loď za mnou.“ 

Plavba nabízela pro malého kluka další dobrodružství. Všudypřítomný uhelný prach udělal ze všech pasažérů kominíky a na toaletu se chodilo zkrátka tak, že malého Petra přivázali na prkno přímo nad vodní hladinu. Cesta v těchto podmínkách netrvala dlouho. „Pluli jsme do Gibraltaru a vyhýbali se italským ponorkám. V Gibraltaru nás přesunuli na luxusní loď Neuralia, která jezdila do Indie. Ocitnul jsem se tam najednou jako jedno z mála dětí a užíval si luxusu, zatímco táta spal v podpalubí v houpacích sítích,“ popisuje. Podle pamětníkova vyprávění dorazili do Liverpoolu a vydali se dál do Londýna, kde se otec po krátké době, kdy si vydělával výukou češtiny, napojil na členy Benešovy exilové vlády a začal pro ni jako zkušený právník pracovat.

V Anglii chodil do československé školy s Wintonovými dětmi

Protože působil otec v Londýně a byl časově vytížený a protože se Londýn stal terčem německých bombardédrů, začal Petr žít společně s dalšími československými dětmi, které se do Anglie dostaly za pomoci Nicholase Wintona. Chodil s nimi do československé školy na venkově ve Walesu, kterou původně založila exilová vláda pro děti československých vojáků. Petr bydlel u anglické rodiny a přes den trávil čas s českými učiteli a s dětmi.

„Bylo to idylické dětství. Měl jsem vždycky nějaké drobné a mohl jsem si sám koupit čokoládu. Taky jsem se tam v malé říčce naučil chytat ryby,“ říká pamětník. Přidává ještě vzpomínku na návštěvu Hany Benešové: „Zpívali jsme tehdy píseň Ach synku, synku. Já jediný nezpíval. Přišla za mnou a zeptala se mě, proč nezpívám, tak jsem řekl, že mi to zakázali, že zpívám falešně.“

V té době při jedné z návštěv Londýna zjistil, že jeho maminka zemřela. Uviděl na otcově stole dopis s touto informací psaný anglicky. Otce, který se mezitím opět oženil s novou náhradní matkou Lisou, se ale tehdy napřímo ještě nezeptal. 

Návrat do Prahy v anglických letadlech

Když se blížil konec války, viselo už ve vzduchu, že Spojenci zvítězí. Petr vzpomíná, jak společně se spolužáky a učiteli sledovali zprávy a hltali každou novinku o postupu spojeneckých vojsk. Otec se vrátil na sklonku války se zbytkem vlády přes Moskvu a začal přímo pracovat pro nového ministra vnitra Václava Noska. 

„Z Londýna jsem se vrátil s ostatními dětmi bombardérem. Do nákladního prostoru dali lavičky a na těch jsme v řadách seděli. Na letišti mě čekal táta, přijel tehdy vládní Tatrou a tam mi poprvé otevřeně řekl, co se stalo s mámou,“ vypráví. Petra odvezl do jejich nového pražského domova v Holešovicích. Byl to byt po Němcích. Petr trávil i teď hodně času sám. V jeho pokoji byl ve zdi zabudovaný trezor, a tak měl program na prvních pár dní jasný. „Trvalo mi asi přes týden, než jsem se kladivem do trezoru vloupal. Bylo velké zklamání, že v něm nic nebylo,“ přiznává. 

V létě 1945 jej otec poslal za rodinou do Písku, kde tehdy vedla demarkační linie mezi americkou a sovětskou zónou. Petr Loubal se opět ocitl v místě, kde se mu díky znalosti angličtiny naskytlo mnoho důvodů k dobrodružství. „Stal jsem se vrchním dohazovačem mezi americkými vojáky a českými dívkami a za to jsem dostával hodně čokolády. Mezitím jsme se jako kluci bavili sbíráním zbraní, nábojů a čehokoliv, co připomínalo válku,“ vzpomíná.

Z celé široké židovské rodiny se z koncentračních táborů vrátilo jen několik sestřenic otce a matky. Zvlášť pohnutý byl příběh Petrovy sestřenice Věrky Aubrechtové. V roce 1942 během heydrichiády ji zatklo gestapo jako čerstvě osmnáctiletou studentku pražské grafické školy za šíření komunistických letáků. Koncem roku zahynula v Osvětimi.

Léto skončilo a Petr nastoupil na gymnázium v Holešovicích, tehdy ještě neslo jméno po newyorském starostovi Fiorellu La Guardiovi. Otec Edmund měl na starosti mimo jiné shánění bytů pro sovětské poradce. Petr začal být aktivní ve skautu, kde se poznal mimo jiné s bratry Ivanem a Václavem Havlovými. 

„K té naší tlupě patřili Havlovi, jak Václav, tak Ivan. Když zakázali skauting, nechtěli jsme se toho vzdát, a tak jsme se připojili k vodácké skupině nějaké továrny. Lodě jsme měli na Císařské louce a dělali jsme ilegální skauting. Říkali jsme si Čápové, 21. oddíl. Našimi slogany bylo třeba: Čáp letí krajinou, buďme první družinou, nebo: Postrachem všech žáb je náš symbol čáp,“ vzpomíná. 

Když začaly o několik let později politické procesy, doplatil na ně i Petrův otec. Jako advokát s jasným židovským původem přestal být stranickému vedení pohodlný. Protože měl ale velké znalosti a dlouholetou praxi s uváděním zákonů do praxe, nechali jej pro ministerstvo pracovat, i když na nevýznamné pozici. „Protože byl dobrý profesionál a psával roky vysvětlení k novým zákonům, potřebovali ho – ale nechtěli, aby to dělal oficiálně,“ vysvětluje pamětník. Od roku 1953 otec pracoval jako právní referent v Publikačním ústavu Ministerstva vnitra. 

Chtěl se podívat do světa a vrátit se

Příběh emigrace Petra Loubala začíná mladickým snem podívat se za hranice. I když se mu začátkem 50. let po splnění podmínky dělnické práce v ČKD podařilo vystudovat ČVUT a šťastně se oženit s Alenou Loubalovou, od které převzal příjmení, život v komunistickém Československu mu nestačil. Začal přemýšlet, jak by se mohl dostat ven na Západ. Věděl, že v Kanadě žije teta Růžena, otcova sestra, která se ještě před válkou vdala do Vídně a poté se s celou rodinou přestěhovala do Kanady – ta se tedy stala jeho cílem. Manželé Loubalovi požádali o zájezd do Egypta přes Bulharsko, ale Československo jim oběma výjezd nepovolilo. V té době pamětník pracoval ve Výzkumném ústavu naftových motorů.

V agenturně pátracím svazku, založeném v roce 1960 (arch. č. KR-54224 MV) se o Petru Loubalovi v souvislosti se zájezdem do Egypta píše: „Po celou dobu plavby lodí nebyl ničím nápadný, ale naopak se aktivně zapojil svými znalostmi cizích jazyků na překladech a vysvětlování (tlumočení) zahraničních zpráv o vypuštění druhé kosmické rakety SSSR na měsíc. Po celou dobu se choval jako pokrokový občan ČSR.“

Petr se se zájezdem vydal z Prahy vlakem do Bulharska a poté se nalodili na loď Transylvánie do Egypta. „Nejdříve jsem se bál jen tak se v Káhiře ukázat u Kanaďanů u velvyslanectví. Stálo vedle hotelu Hilton, tak jsem šel nejdříve do baru a doufal jsem, že tam na nějakého Kanaďana narazím. Mluvil jsem anglicky, takže jsem za nějakou chvíli jednoho muže oslovil. Byl Kanaďan a vysvětlil jsem mu mou situaci. Řekl, že by mi nemohli pomoct, protože je hlídají Egypťani. Doporučil mi, abych se obrátil na Američany,“ vypráví. 

Další den se skupina měla vracet a Petr se odhodlal k akci. Neměl ani cestovní pas, ani kufr s osobními věcmi, když se se záminkou vyfotografování si hotelu od československého zájezdu odpoutal a zamířil směrem k americkému velvyslanectví.

„Zašel jsem k Američanům, to jsem risknul. Před budovou stál mariňák. Řekl jsem mu, že jsem Čech a chci se dostat do Ameriky. Pustil mě dovnitř, tam mě někdo vyslechl a jeho první otázka byla, jestli jsem byl vojnou povinný. Řekl jsem, že samozřejmě. Ptal se, u které jednotky jsem sloužil a já řekl, že na generálním štábu, tak mi řekl, že o mě mají zájem. Řekl, abych šel ven, poslal pro někoho dalšího a řekl: ‚Jděte přímo ven a tenhle člověk vás za 3 bloky nabere autem.‘ Tak jsem to udělal a ani jsem si to neuvědomil a přidal se tak k Američanům. Ani už jsem si netroufal se vrátit,“ vzpomíná.

Příbuzné začala sledovat StB

Celou událost zaznamenala po návratu do Československa také Státní bezpečnost (StB), která okamžitě začala vyšetřovat jeho emigraci a podezření ze spolupráce s americkou tajnou službou CIA. Petr Loubal přiznal, že po něm Američané chtěli co nejvíce informací ohledně jeho působení na generálním štábu během plnění povinné vojenské služby včetně jmen generálů, což jim podle svých vzpomínek sepsal na papír.

Poslední ráno s československou skupinou je popsáno v již zmiňovaném svazku: „Naposledy byl ing. Loubal spatřen účastníky zájezdu v Káhiře dne 15. 9. 1959 mezi 6–7 hodinou ranní, v době, kdy se připravovali k odjezdu autobusy do Port Said. Omlouval se, že si ještě jde udělat několik snímků před hotel. Od té doby již nebyl spatřen. Spolubydlícím v hotelovém pokoji bylo nápadné, že Loubal má značně objemný kufr. Toto bylo nápadné z důvodu, že většinou ostatní měli jen příruční zavazadla, neboť ostatní své věci si ponechali na lodi. Z uvedeného již vyplývá podezření, že se k útěku připravoval.“

Pamětník dál ve vyprávění uvádí, že několik týdnů zůstal v Káhiře v soukromém bytě a poté jej americké letadlo převezlo do německého Frankfurtu nad Mohanem, kde měli Američané středisko. Tehdy ještě pořád doufal, že k sobě na Západ dostane i svou manželku. Přes svou tetu Elsu Ciererovou žijící v Praze začal pod falešným jménem psát otci i Aleně. Dopisy ale brzy zachytila Státní bezpečnost a všechny Petrovy plány, aby svou ženu taky dostal na Západ, se rozplynuly. 

Svazek mimo jiné zachycuje podrobnosti ohledně toho, jak si pamětník nejdříve z Německa a poté z New Yorku dopisoval se svým otcem. Oba dva používali krycí jména, otec se podepisoval jménem společné známé Elsy Ciererové. 

Tajná policie prověřila otcův psací stroj v práci a odhalila tak, že dopisy píše on. V dalších zprávách StB vyzývá, aby došlo k dalším „záchytům“ dopisů v bytě pamětníkova otce. Svazek tuto pátrací akci nazývá „Egypťan“. Citované pasáže svazku jsou uložené v dodatečných materiálech. Svazek má založen i zápis výslechu pamětníkova otce z června roku 1960. Je z něj zjevné, že Edmund Schwarz nemínil o svém synovi nic zmínit a hrál s vyšetřujícími hru, kdy předstíral, že o ničem nemá tušení. Poslední stránka svazku akci uzavírá: „Zneužil zájezdu ČEDOKU do Egypta a později přešel do USA. Žil světáckým způsobem a přes styky se snažil z ČSSR získat různé finanční prostředky a osobní doklady. Nepřátelská činnost nebyla zjištěna.“

V New Yorku začal nový život

Zhruba po roce pobytu v Německu získal Petr Loubal povolení k cestě do Spojených států amerických. Přiletěl do New Yorku s pěti sty dolary v kapse do začátku. Našel si levný pokoj a hledal práci. „Našel jsem inzerát, že hledají spolupracovníka k patentnímu agentovi, tak to bylo moje první místo. Jednalo se o různé mechanické zlepšováky,“ říká. Záhy se seznámil s Annemarie Murphyovou, svou druhou ženou. Společně se přestěhovali do Kalifornie, kde pamětník žije dodnes.

Na univerzitě v Berkeley jej přijali na studium oboru Dopravní inženýrství. Protože už měl vystudovanou ČVUT v Praze, snažil se získat do USA svůj diplom. „Dal jsem vědět tátovi, že mi chybí diplom, a táta se mi ho snažil poslat, ale bohužel věděli, že jsme ve styku a našli ho. Tátovi to měli za zlé, a tak ho zavřeli, ale jenom na pár týdnů. Dali mu do vězení nějakého špeha a táta před ním mluvil o sebevraždě, pokud ho nepustí ven. Zřejmě to pak poslal dál, tak to nechali být a tátu pak propustili,“ říká.

Prostředí americké univerzity v Kalifornii bylo mezinárodní a kromě toho, že se v něm mladý pár cítil vítaný, Petr Loubal hodnotí jako štěstí, že se tam ocitl právě v době, kdy začaly vznikat první počítače. V roce 1959 přišel na trh IBM 1620 využívaný inženýry k výpočtům v mnoha odvětvích. Doprava byla jedním z nich.

„Naučil jsem se hned programovat a vyvíjel jsem první programy. Udělal jsem si disertaci, ve které jsem psal o komplikované síti od A do B, kde šlo o to vypočítat, jak nejrychleji se dostanu z bodu A do bodu B. Mé výsledky se daly použít například pro předpovídání toho, jak se bude šířit požár. S tím jsem začal už jako student,“ hodnotí své začátky. O programy se začaly zajímat firmy a Petr Loubal začal mimo působení na univerzitě pracovat jako odborný konzultant firem po celých Spojených státech i v Evropě. Díky tomu se mohl občas vídávat s otcem, kterého v 60. letech začal režim za synem pouštět.

Pro Občanské fórum vozil americké počítače

Po sametové revoluci byl Petr Loubal jedním z prvních emigrantů, kteří přijeli do Prahy. To, že se z mládí znal s bratry Havlovými, mu otevřelo dveře k Občanskému fóru. Nabídl jim pomoc s organizováním pomoci v podobě zasílání a přebírání technologií od amerických firem. V dopise, který napsal v únoru 1990 Ivan Havel tehdejší americké velvyslankyni v Praze Sherley Temple Blackové, stojí: „Nutně potřebujeme pomoc s koordinováním nabídek od amerických profesionálů v managementu, obchodní administrativě, počítačových systémech. Diskutoval jsem o tom s doktorem Petrem Loubalem z Berkeley a zdá se, že by byl vynikajícím kandidátem pro tuto funkci.“ 

Další dopis je z rukou prvního polistopadového ministra práce a sociálních věcí Petra Millera. Po pamětníkovi požaduje konkrétní vybavení asi 150 počítačů, které by mohly rozjet nově vznikající Okresní úřady práce. Oba dokumenty jsou uloženy v dodatečných materiálech.

Do rodné Prahy se pamětník vracel pravidelně až donedávna. Jezdil na srazy spolužáků z gymnázia a také zůstal v kontaktu s takzvanými Wintonovými dětmi. Se samotným Nicholasem Wintonem měl možnost se sejít během recepce na českém velvyslanectví v Londýně.

Neztrácejte naději

K vývoji ve Spojených státech amerických říká, že se snaží brát vše s klidem stejně jako starý dobrý voják Švejk: „Nějak bylo, nějak bude, ale dá to fušku. Nelíbí se mi, co se děje. Mám Ameriku rád, ale víc se mi líbila ta Kennedyovská Amerika než ta Trumpovská.“ Pocity strachu v něm vyvolává i současná Čína a Rusko.

Donald Trump, kterého si Američané už podruhé zvolili prezidentem, pamětníkovi připomíná Benita Mussoliniho. „Myslím, že Amerika zas přijde k rozumu, ale to už možná nebudu žít,“ uzavírá.