Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Losert (* 1933)

• narodil se 12. prosince 1933 v Loděnici na Opavsku

• při nástupu Němců v roce 1938 se nakrátko přestěhoval do Melče

• členové organizace Hitlerjugend jej shodili z mostku za to, že nehajloval

• z německé školy v Kamenci jej vyhodili, protože byl Čech

• vzpomíná na postřelení Františka Hlaváče četníkem Weissem

• stal se svědkem oběšení dvou německých vojáků

• nad jeho hlavou sestřelili Němci americký bombardér

• otec byl pracovně nasazen ve Francii, kde jej zajali partyzáni

• doma ukrývali polského dělníka Vladka

• komunisté hlídali jejich dům, protože otec vystoupil ze strany

• na vojně v Praze hlídal muniční sklady

• pracoval jako elektromontér a vedoucí elektrodílny na nádraží Opava východ

• v době natáčení v roce 2023 žil v Opavě

12. prosince 1933 se v česko-německé obci Loděnice na Opavsku narodil manželům Antonii a Stanislavu Losertovým syn Jaroslav. Jeho dětská duše zažila útěk z domu při příchodu nacistů, šikanu od Hitlerovy mládeže a otcovo nasazení na nucené práce ve Francii.

Na vlastní oči viděl popravu dvou vojáků, pád bombardéru a smrtelně zraněného občana Hlaváče. „Byl postřelený a krvácel,“ přibližuje jeden z mnoha děsivých zážitků. Strach vzrostl i ve chvíli, kdy se doma v úkrytu schovával před Němci nejdříve jeho otec a později polský dělník.

Nikdo nevěděl, kam jedeme

Matku Antonii a její sestru Františku si vzal do výchovy sedlák Ferdinand Quiss z Loděnice. Když se Antonie vdala, dostala od sedláka věno. Její manžel, budoucí otec Jaroslava Loserta Stanislav v té době pracoval jako železniční zřízenec v Holasovicích.

Pětičlenná rodina žila v domku v Loděnici. Měla malé hospodářství o políčku a dvou kravách. V roce 1938 se museli vystěhovat. Vzpomínka na opuštění domova zůstala zapsaná v paměti i v deníku:

„Seděli jsme potichu na přeplněné korbě nákladního auta a bylo velké chladno. Nikdo nevěděl, kam jedeme. V Melči nás nastěhovali do školy. Každá rodina měla malý prostor, spalo se na podlaze. Pak si pro nás přijel na kole táta a odvezl nás domů,“ píše na stránce deníku.

Kdo nehajloval, toho zbili

Německá část obyvatel Loděnice projevila nadřazenost utvořením organizace Hitlerjugend. „Pochodovali přes vesnici a bubnovali ‚rum – tum – turutututum‘, ten zvuk si pamatuji. Kdo nehajloval, toho zbili. Mě chtěli shodit z malého mostku do potoka. Já se držel okraje. Klepali mi po prstech, až jsem se pustil,“ oživuje obraz svého dětství.

To už bylo Jaroslavovi šest let a nastoupil do první třídy v Loděnici. „Z české školy udělali německou. Za týden mě vyhodili, protože jsem byl Čech. Všechny ročníky dohromady jsme museli chodit až do Kamence. Pan učitel se jmenoval Josef Glössel, byl to ryzí Čech a vlastenec,“ upřesňuje zážitky z obecné školy.

Postřelený Hlaváč umíral a Němci oběsili Němce

Na událost, kdy byl v Loděnici smrtelně postřelen František Hlaváč, vzpomíná Jaroslav Losert následovně: „Mladý Hlaváč se v Loděnici skrýval před Němci, snad utekl z nucených prací. Sousedka Grossová jej zahlédla a nahlásila, ráno si pro něj přijel Němec Weiss. Hlaváč měl zbraň a začal střílet. Netrefil se. Oni ho postřelili a nikdo k němu nesměl.“

V zápisu Mimořádného lidového soudu v Opavě, zpracovaném historikem Ondřejem Kolářem, se střelba na Františka Hlaváče, který byl stíhán pro krádež, udála beze svědků. „Uprchlík dle Weisse vytáhl kapesní pistoli a několikrát vystřelil. Oba přítomní četníci vypálili z pušek,“ píše zde Kolář. „Hlaváče provizorně ošetřil vojenský lékař. Během transportu do nemocnice v Bruntále však Hlaváč zemřel.“

Dalším těžkým zážitkem se stala poprava německých vojáků.

„Byli to dva mladí kluci. Už nechtěli bojovat. Oběsili je za Loděnicí směrem ke Dvoru. Viseli tam asi pět dní, než je Němci sundali a zahrabali jejich těla do břehu. Později je pochovali v Neplachovicích. Já jsem to viděl na vlastní oči, byl to strašný zážitek,“ svěřuje se Jaroslav Losert.

Otec se ve Francii přidal k partyzánům

Otec Jaroslava Loserta musel odjet na nucené práce do Francie. Důvodem údajně bylo jeho drážní povolání. „O den se opozdil, což mu zachránilo život, protože vlak, kterým měl odcestovat, vyhodili partyzáni do vzduchu,“ pokračuje vzpomínkami na otce.

„Nakonec odjel a ve Francii ho partyzáni zajali. Dvakrát se musel zapojit do zneškodnění vlakových transportů, než ho propustili. Chvíli po Francii bloudil. Vrátil se, když Němci začali prohrávat. Schoval se do posledního vlaku mezi zbraně a munici.“

Zatímco se jeho otec ve Francii snažil přežít, doma málem přišel o manželku a syna. Zrovna sklízeli na poli obilí, když byl nad jejich hlavami sestřelen bombardér.[1]

Jaroslav Losert si zážitek zapsal do deníku takto:

„Seskupení amerických letadel napadli němečtí stíhači. Střelba byla velmi silná ve velkých dávkách. Maminka s babičkou utíkaly domů a já se schoval do slámy. Bombardér byl střelbou poškozen, vyskočili z něj tři letci přímo nade mnou. Měl jsem strach, že mě zabijí. Vítr je odvál k Velkým Heralticím, kde je Němci zajali a zabili. Bombardér dopadl u Skrochovic.“

Ukrývali jsme polského dělníka. Doma, za kuchyní

Okolnosti, za jakých se otec vrátil z Francie, nejsou zcela jasné. Dle Jaroslava Loserta se doma schovával před Němci, a jakmile pominulo největší nebezpečí, mohl pracovat opět na dráze. Ve Skrochovicích pomáhal polským dělníkům při opravách železnice. Tam se seznámil s Vladkem.

„Vladek měl být deportovaný do Osvětimi, nějak se to dozvěděl. Můj otec jej vzal s sebou k nám domů. Ukrýval se v tajné místnosti za kuchyní, lezlo se do ní po čtyřech. Schovával se tam i otec, když se vrátil z Francie,“ popisuje úkryt, který se Vladkovi stal na několik měsíců domovem.

Konec války v Loděnici nastal na jaře roku 1945. Sovětská armáda přišla brzy ráno, Jaroslav Losert pozoroval její postup ze střechy domu. „Když se dostali do dědiny, postavili minomety. Potom přijel voják na koni a vystřelil světlici, nejspíš na znamení, že tam není nepřítel. Německé vojsko těsně předtím odtáhlo pryč, takže se v Loděnici nestřílelo,“ vzpomíná.

Válka skončila také pro Vladka, který se mohl vrátit zpět do Polska. Odjel ovšem až napodruhé, protože hned za vsí jej Sověti okradli. „Pak přišlo psaní, že se dostal zpátky domů a jeho statek byl vypálený. Přišel o celou rodinu,“ hořce uzavírá Vladkův návrat do vlasti pamětník.

Němci napsali na trám, že se vrátí

Po válce musela německá část obyvatel opustit své domovy. Trvalo to asi rok. Odsunuti museli být i Osadníkovi, se kterými se Losertovi přátelili. „Jejich kluci byli naši kamarádi. Než odešli, napsali na půdě na trám: ‚My se stejně vrátíme.‘ A skutečně se někdy v šedesátých letech vrátili, koupili si pozemek a postavili nový dům,“ sděluje pamětník.

„Domy po Němcích koupili Češi za pakatel. Hodně si vybírali,“ vzpomíná na osídlování Jaroslav Losert, který chodil na druhý stupeň do školy v Neplachovicích.

Otec chtěl mít ze syna vysokoškoláka, jeho to táhlo jinam. „Chtěl jsem být elektrikář a nastoupil jsem na učiliště v Olomouci. Měli jsme zkrácenou učební dobu, protože průmysl potřeboval nové síly. Velmi brzy jsem se vyučil,“ upřesňuje informace o studiu.

Otec se vzepřel režimu. Hlídali náš dům

Stanislav Losert, který byl komunistou od roku 1948, věřil nastolenému režimu dle slov pamětníka jen do chvíle, než byla popravena Milada Horáková. „Říkal, že je to svinstvo, že si nezasloužila trest smrti. Složil všechny své funkce. Pak hlídali náš dům, jestli tam náhodou otec nedělá nějakou protistátní činnost,“ sděluje Jaroslav Losert.

Jeho slova jsou ovšem v rozporu se skutečností, že ještě v roce 1953 je v obecní kronice Stanislav Losert uveden mezi ostatními členy Místního národního výboru v Loděnici.

Kolektivizaci v Loděnici začali provádět podle pamětníka nejmenší zemědělci a bezzemci. K majetku rodiny Losertovy dodal: „Krávy nám nezabavili, vzali nám jen malé tele. Moji rodiče do družstva vstoupili a pak zase vystoupili.“

Měnová reforma v roce 1953 vzala Jaroslavu Losertovi peníze, které si šetřil na motorku. „Přivydělával jsem si prací v lomu, abych si na ni našetřil a pak to všechno krachlo. A to pořád hlásali: ‚Naše měna je pevná.‘ Musel jsem si znovu našetřit,“ dodává.

Stříleli jsme z protiletadlových děl

Ve stejném roce jej čekala základní vojenská služba. „Z Opavska nás rukovalo asi 120. Ve městě nám vystrojili celodenní slávu. Dostali jsme oběd a v divadle nám zazpívala operní zpěvačka. Odjížděli jsme až v noci, ale nevěděli jsme kam. Průvodčí, moje známá Fany Klimečková, mi prozradila, že jedeme do Prahy,“ sděluje.

Ještě ve vlaku si všiml, že z každé vesnice v okolí Opavy byl povolán jeden branec. Z Hlučínska s nimi, dle jeho slov, nejel nikdo. „Kasárna jsme měli v Bohnicích. V půlce areálu psychiatrické léčebny byly stovky vojáků. Jedli jsme na směny, natřikrát. A kdo otálel s jídlem, tak to prostě nestihl,“ začíná příběh z vojny Jaroslav Losert.

„V Praze byla ostrá vojna. Rok jsem dělal poddůstojnickou školu, nastřeloval jsem zbraně. Na výcvik ostré střelby z protiletadlových děl jsme jezdili na Slovensko do Prievidze. Letadlo mělo vlečný rukáv na laně a do toho rukávu jsme se trefovali,“ osvěžuje vzpomínky na výcvik.

S hodností desátníka byl přeložen do Klánovic, kde měl za úkol spolu s dalšími vojáky střežit muniční sklady. Dle jeho slov zde bylo odpůrci komunistického režimu zastřeleno několik sloužících vojáků. Žádné informace, které by tento fakt potvrdily, se však nepodařilo dohledat.

Po odchodu do civilu se pak věnoval svému povolání elektromontéra. „Dělal jsem hlavně práce ve výškách,“ sděluje Jaroslav Losert, který se po 20 letech v zaměstnání stal vedoucím elektrodílny na nádraží Opava východ.

V roce 1960 se oženil s manželkou Gertrud a přestěhovali se do Opavy. Tam zažil příchod vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. „My jsme to nijak zvlášť nepocítili. To spíš výpravčí. Do důležitých stanic dosadili příslušníka ruské armády, měli obavy ze sabotáže,“ uzavírá svůj pracovní život Jaroslav Losert.

K neskrývanému optimismu došel díky svému krédu ‚nepřestat mluvit‘. „Když je problém, tak si to vyříkáme, ale budeme spolu mluvit dál,“ zakončuje příběh Jaroslav Losert.

 

[1] Consolidated B-24J Liberator, 44-41042, 756. Bomb Squadron, 459. Bomb Group 15. AF, Skrochovice, okr. Opava, 7. srpna 1944. Letecká badatelna (leteckabadatelna.cz)