Jan Lorenz

„Jmenuji se Jan Lorenz, pokřtili mne Jan Ladislav, tím se stalo, že někteří lidé mi říkají Honzo, jiní zase Láďo. Dokonce v Americe jsem si to musel změnit na John. Narodil jsem se v roce 1924, to byl ten ročník, který Němci posílali za protektorátu do Německa na pomocné práce. Tím se také stalo, že spousta nás, studentů, kteří v té době maturovali se dostalo do zbrojního průmyslu a tak se stalo, že měli možnost v několika případech vidět výrobu součástek, které Němci používali do tajných zbraní. (…) Dodávali jsme zprávy do Londýna, přes tajné vysílačky. Dneska, když někomu řeknete, že jste posílal zprávy do Londýna, tak si nedovede představit, co to technicky znamenalo. Že to bylo odvážné a po technické stránce skoro nemožný skutek. Vysílačky musely být napájeny z těžkých a velkých baterií, musely mít také dlouhou anténu a proto je museli operátoři ukrývat a přemísťovat. “

„Nikdo se s ničím nechlubil. (…) Byl nálet na Kbely, nevím, kolik letadel Mustangů přiletělo a zničilo asi čtyřicet dopravních letadel rozmístěných na ploše. Já sám jsem jednou předával zprávu o tom, že je na letišti spousta letadel a nejsou tam stíhačky, které byly odveleny na západní frontu. A že je tam také poměrně málo protiletadlových děl. Náhodou se stalo, že jsem byl někde mimo fabriku a zašel jsem si na Petřín a chtěl se podívat, jak tam kvetou růže. Úplnou náhodou jsem viděl ten nálet z výšky Petřína, jak bombardují letadla. Měl jsem ohromnou radost, vzpomněl jsem si, že jsme to hlásili. Pochopitelně jsme nebyli jediní, byly tady také jiné skupiny, které také měly spojení. Měly vysílačky, které sem Angličané posílali po vycvičených parašutistech. Tak jsem si představoval, že jsem se o to tak nějakým způsobem zasloužil. Pochopitelně to nemám potvrzené. Ta touha říct lidem, který tam stáli a dívali se na to, byla úplně nepřekonatelná. Dovedu si představit, že lidé, kteří byli v odboji, se v nějaké hospodě, nebo když se napil, tak se podřekli a to stačilo, aby to nějaký fízl poslal dál.“

„Zažil jsem první volby po převratu. Když se vydával volební lístek, to byla velká plachta z novinového papíru a byli tam všichni kandidáti. Byli tam smícháni všichni, ale většina z těch, co měli být zvolený, byli komunisté. Mezi nimi byli taky sociální demokrati a lidovci. Říkali tomu kandidátka Národní fronty. Byl tam stejný list papíru a velký přeškrtnutý – takové X. (…) Můžete jít za plentu, ale nemusíte. (…) Byl tam u dveří chlapík, který mne pozdravil. ‚Dobrý den, pane Lorenz. To jsem rád, že jste přišel volit.‘ V životě jsem ho neviděl, ale on o mně věděl. Od té doby jsem si dával bacha. Já jsem ten prázdný lístek dostal dvakrát, jeden známý mi přinesl kopii. (…) Dal jsem do obálky tu přeškrtnutou a tu kopii jsem dal veřejně do koše. (…) Byli tam lidi, kteří tam seděli, kteří se dívali, co odhazujete. Nejmíň pět lidí z našeho baráku udělalo totéž, ale když se hlásily výsledky, tak to bylo devadesát devět procent.“

„Stalo se nějakým nedopatřením, že jeden z těch tanků vybouchl. To bylo jak zemětřesení. Spousta lidí přišla o život. My jsme byli naštěstí daleko od toho, neměli jsme službu, tak jsme tomu unikli. Snad třicet, čtyřicet lidí to odneslo životem. Nebylo možné zavést nějakou disciplínu. Rusáci tam jezdili a byli napolo opilí. Při konfliktu okamžitě sahali po samopalu a vymáhali si cestu. V tomto případě byla naše služba naprosto zbytečná, oni si tam dělali, co chtěli. Civilisti se tam vůbec neodvažovali. To byl čas naprosté dezorientace a bohužel se tam děly věci, které se neměly dít a jsou odsouzeníhodné. Tomu jsme však nemohli zabránit. Naše služba také skončila po asi čtrnácti dnech. Zavolali nás zpátky a byli jsme rozpuštění. “