Alena Lorencová (* 1924)

Alena Lorencová: „Byla jsem strašně šťastná, že jsem mohla jako holka

 zdravit dospělé vedoucí skautským pozdravem.“

 

Paní Alena Lorencová se narodila 28. října 1924 v Chotěboři, ale od svých šesti let žije v Hlinsku, odkud pocházeli oba její rodiče. Její otec býval řidičem jednoho z chotěbořských továrníků a jedním z prvních majitelů osobního automobilu ve městě. V Hlinsku založili a provozovali rodiče Aleny Lorencové živnost zaměřenou na výrobu obalů. Otec dva roky po návratu do Hlinska zemřel. Alena se později u maminky vyučila kartonářkou a před válkou pracovala v rodinné firmě. Její o tři roky mladší bratr Stanislav Šafránek se vyučil hodinářem, čímž navázal na tradici rodiny Přiklopilů, tedy svých předků z matčiny strany. Paní Šafránková se po úmrtí svého manžela znovu provdala; z tohoto svazku se Aleně a Stanislavovi narodila mladší sestra.

V průběhu II. světové války byla Alena Lorencová totálně nasazena na práci pro německou armádu. Musela u Náchoda montovat motory do letadel. Po válce byla zaměstnána ve skladu s textilem a poté měla na starosti pokladnu v Jednotě. Jako dcera z živnostenské rodiny byla po komunistickém puči považována za nespolehlivou a jako první propuštěna ze zaměstnání. Živnost její matky byla zkonfiskována. Paní Lorencová nastoupila do Elektro-Pragy, kde zpočátku pracovala v galvanizovně, odkud ji pak ze zdravotních důvodů přesunuli na montáže a později do meziskladu, kde zůstala až do důchodu.

V mládí byla Alena Lorencová členkou organizací Junák a Sokol. Velmi milovala sport: lyžovala, krasobruslila, plavala, hrála házenou a tenis. S hlineckými ochotníky hrávala divadlo. Celý život ráda čte a chodí na procházky do přírody.

 

Předválečné a poválečné skautování

 

S hlineckými skauty se Alena Lorencová rozená Šafránková seznámila díky svému bratrovi, který se ve 30. letech účastnil letních táborů svého oddílu mezi rybníkem Dlouhým a Možděnicí na Chrudimsku. K těmto táborům se také váže její první vzpomínka. Chlapce pravidelně navštěvovala a jednou projevila přání jít s nimi na výpravu. Jeden z chlapců zrovna musel z nějakého důvodu zůstat v táboře, tak jí půjčili jeho skautský kroj, aby se k nim mohla připojit. Zvláště hrdá byla na to, že si mohla vzít na hlavu skautský klobouk. Při následné návštěvě dívčího tábora sice při nástupu vyšlo k všeobecnému pobavení najevo, že není kluk, malé Aleně to však nevadilo. Někdy mezi lety 1932-1934 se sama stala skautkou. K tomu podotýká, že byla pyšná na to, že jako holka směla zdravit skautským pozdravem dospělé vedoucí, jmenovitě bratra Karla Závišku, který byl profesí učitel.

O několik let později (pravděpodobně v roce 1937) postihla oddíl jejího bratra nezáviděníhodná událost. „Tehdá byl taky hroznej tejden. Vono pršelo, pršelo, pršelo, tak sme na ně vzpomínali, řikali sme, co ty děti tam dělaj. No, ale vono to dopadlo tak, že – pořád byli, jak sem řikala, mezi těma dvouma rybníkama – a tam v tech Možděnicích ten rybník vypustili. Samozřejmě, že milej tábor to úplně zaplavilo a milej brášek přišel domů jenom s ruksakem – a v něm nic. Všechno jim uplavalo, stany pochopitelně zachránili, ale co měli tyhle drobnosti, tak to všecko,“ líčí příhodu s odstupem času paní Lorencová.

Nezapomíná ani na dívčí tábory, jichž se sama zúčastnila. Na těchto táborech, které se rovněž konaly u rybníka poblíž Možděnice, chodily dívky do lesa na procházky po značkách, vázaly uzle a nacvičovaly první pomoc. Večer sedávaly o ohýnku a zpívaly. Těšívaly se na pana mlynáře z nedalekého mlýna, který byl u jejich táborových ohňů vítaným hostem, protože uměl krásně vyprávět. Jejich vedoucí Žofie Bláhová nebyla moc velká kuchařka, proto se tábornice musely spokojit se skromnými pokrmy, k nimž patřily například na ohni vařené brambory s mlékem. Jednou jejich vedoucí zadělala na lívance. Tenkrát se celé táborové osazenstvo najedlo až k prasknutí, protože těsto nakynulo skoro jako v pohádce Hrnečku vař. Jinak ale byla sestra Bláhová u svých skautek velmi oblíbená, paní Lorencová říká, že ji považovaly za svoji druhou mámu.

Kromě táborů jezdily hlinecké skautky také na nejrůznější závody, například do Chotěboře nebo do Poličky. Sestra Alena Lorencová – Šafránková už v té době měla svoji družinu a spolupracovala s Květou Ruprechtovou a Libuší Stehnovou, které vedly svoje vlastní družiny. Činnost všech družin však musela být po vypuknutí II. světové války a následné likvidaci Junáka nacisty ukončena.

Poválečná obnova střediska byla plná emocí, na zahajovací schůzi plakali někteří vůdci dojetím. Hned po válce se Alena Lorencová zúčastnila velkého průvodu a smuteční akce v obci Ležáky, která byla 24. června 1942 zlikvidována nacisty. Památku padlých sem přesně tři roky poté přišlo uctít přibližně 80 tisíc lidí. Skauti pomáhali zajišťovat pořadatelskou službu.

Ještě v roce 1945 se uskutečnily další tábory hlineckých skautů a skautek. Chlapci tábořili pod stany u Černovíru nedaleko Ústí nad Orlicí, dívky byly ubytovány v sousední obci Libchavy, kde přespávaly na slamnících v sále místního hostince. Cílem těchto táborů bylo pomoci místním lidem se sklizní. „Když jsme tam přijely, tak se samozřejmě sešla celá vesnice, my sme se představily, že bysme jim rádi pomohly, protože to bylo v létě vo žních. Ale voni si vám ty statkáři a ty chalupáři – jak viděli ty větší, tak si každej někoho sebral. Prostě si je zabrali,“ vzpomíná Alena Lorencová, která byla vedoucí dívčího tábora. Starší skautky tedy pomáhaly přímo v rodinách, kde hlídaly děti, hrabaly nebo dělaly to, co bylo právě potřeba. Všem se tam prý líbilo. Mladší děvčata zůstala se svojí vedoucí, která pro ně připravila vlastní program. Každý večer se pak všechny tábornice scházely na malém příhodném palouku, kde se zpívalo a vyprávělo. Tato zábava přitahovala i místní mládež.

Nedlouho po tomto táboře se sestra Lorencová vdala a založila rodinu. Na skautování už jí pak nezbýval čas. Zákaz Junáka komunisty ani jeho dočasnou obnovu na konci 60. let osobně neprožila.

 

Vzpomínky na válečné nasazení

 

Za II. světové války se Alena Lorencová nevyhnula nucenému pracovnímu nasazení. Na necelé dva roky se musela přestěhovat do Babí u Náchoda, kde pracovala v továrně, která zásobovala německou armádu. „Montovali sme motory do letadel a bylo to tam strašný. Tam byli ‚Němčáci‘, který nás úplně hlídali na každým kroku, a bylo tam s náma jedno děvče, který jim něco řeklo, kterou vodvezli do Terezína,“ popisuje paní Lorencová prostředí, v němž byla nucena pobývat. Vzápětí dodává, že nechybělo mnoho a mohla skončit v Terezíně také. Z mladické nerozvážnosti si jednou odnesla na svoji ubytovnu součástku do motoru, která jí připomínala revolver. „Jenomže sme přišly po neděli do práce a volali mě na koberec. Někdo mě udal. Někdo mě prostě..., že sem to vzala. Sem řikala: ‚To byl špás, to byla legrace.‘ ‚Jó, my vám dáme legraci! Todle je sabotáž.‘ Jéžišmarja, byla sem... Jen taktak, že sem se nevezla za tamtou kamarádkou.“ Není divu, že měla radost pokaždé, když byl nálet, protože mohla aspoň na chvíli utéct z nenáviděné fabriky. Kromě toho se snažila znehodnotit hotové motory tím, že do nich házela hašlerky.

Nicméně i v průběhu tzv. totálního nasazení se občas našel prostor pro zábavu. Jednou například začala Alena Lorencová ostatním v práci vykládat karty. Přišel za ní německý mistr, který na ně dohlížel, s prosbou, aby mu také vyložila. „Já ti, hochu, vyložim,“ řekla si v duchu a namluvila mu, že ho brzy čeká daleká cesta, čímž mu chtěla naznačit, že ho povolají na frontu. Mistr měl z její předpovědi takovou hrůzu, že krátce nato zamířil k doktorovi a za dva dny přišel do práce s obvázanýma rukama, aby nemusel narukovat. Celé naše oddělení se smálo tomu, jak jsem ho doběhla, dodává paní Lorencová.

 

V hledáčku státní bezpečnosti

 

Rodina manžela Aleny Lorencové vlastnila obchod s módním zbožím, který jim byl v 50. letech zabaven. Pan Lorenc se později nechal zaměstnat v Jednotě, kde vydržel až do důchodu. Lorencovi měli jednu dceru, která vystudovala umělecko-průmyslovou školu v Praze. Před maturitou se vydala na zájezd do severní Evropy. S ohledem na politickou situaci se už do Československa už nevrátila. V Dánsku si vzala svého českého přítele, s nímž se pak odstěhovala do Švýcarska.

Paní Lorencová se mohla se svojí jedinou dcerou sejít po delším odloučení až v roce 1973 v Tunisku. Teprve o tři roky později ji československé úřady poprvé pustily do Švýcarska. Od konce 70. let. (poté, co odešla do důchodu) mohla svoji dceru navštěvovat pravidelně každý rok. Říká, že nikdy neuvažovala o tom, že by zůstala natrvalo u své dcery v emigraci. Jednak se doma starala o svého nemocného nevlastního otce a také nechtěla opustit svůj domov v Hlinsku.

„Já sem byla na koberečku mockrát, i do fabriky za mnou přišli,“ odpovídá Alena Lorencová na otázku, zda její cesty do Švýcarska nevyvolaly zájem státní bezpečnosti. Dodává, že nutné výslechy brala s humorem. Zvídavým příslušníkům policie se prý schválně chlubila, kolik se její dcera v zahraničí naučila cizích řečí. „Třeba bude amnestie, a vrátí se,“ prohodila bezelstně při jiné příležitosti. „Snad nechcete, aby umřel prezident?“ obořili se na ni představitelé represivních složek státu. Strach z těchto výslechů nepociťovala. Domnívala se, že jako obyčejná dělnice nemá co ztratit.

 

Vzkaz následovníkům

 

Jistě stojí za zmínku, že vnuk paní Lorencové se ve Švýcarsku dříve angažoval jako skautský vedoucí. O švýcarském skautingu toho jeho babička moc neví, ale byla ráda, že se aktivně věnoval vedení skautské družiny, s níž podnikal různé výlety.

Díky skautingu se sestra Alena Lorencová utvrdila v tom, že je důležité, aby se člověk choval čestně, mluvil pravdu a chránil přírodu. Zároveň si lépe uvědomila, jakou hodnotu má přátelství. Myslí si, že skautská výchova v každém zanechá stopy. Dnešním skautům vzkazuje, aby se snažili dávat pozor na to, co se děje kolem nich. Neměli by jen nečinně přihlížet, jak různí vandalové ničí jejich město a přírodu, ale aktivně na to upozorňovat.

 

Rozhovor nahrál a zpracoval: Vojtěch Homolka