Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Otokar Löbl (* 1950)

• narozen 13. října 1950 v Žatci do německo-židovské rodiny

• drtivá část otcovy rodiny nepřežila druhou světovou válku

• matčiny dvě sestry byly Němky odsunuté do americké zóny

• v roce 1967 smrt otce Adolfa Löbla

• roku 1970 si Otokar s matkou zažádali na základě Helsinského mírového procesu o vystěhování do NSR

• ve Frankfurtu si otevřel restauraci a založil rodinu

• v letech 1972 až 1989 Československo nenavštívil

• po sametové revoluci, jakmile se hranice otevřely, se vydal na cestu zpět do Žatce

• je členem žateckých komisí a věnuje se badatelské činnosti v souvislosti s dějinami žateckých Židů, města Žatce a od roku 2010 s poválečným masakrem Němců v Postoloprtech

• k židovskému náboženství si našel cestu až v dospělosti

• v době natáčení v roce 2022 žil s rodinou ve Frankfurtu

„Já jsem Böhmák, potomek obyvatel země Koruny české obojího jazyka,“ prohlašuje o sobě Otokar Löbl, publicista sudetoněmeckého původu.

Narodil se v Žatci 13. října 1950. Jeho maminka Anna (za svobodna Stingl) byla Němka ze Svatavy a tatínek Adolf byl česko-rakouský Žid z Dobříčan – poněkud nešťastná kombinace páru čerstvě sezdaného pouhý rok či dva před vypuknutím druhé světové války. Maminku gestapo nutilo k rozvodu a otec se transportům vyhnul díky nezištné pomoci vysoce postaveného gestapáka, jenž byl jeho někdejším spolubojovníkem z italské fronty v první světové válce. „Myslím, že tatínka trápilo svědomí, že to jako jediný přežil,“ vypráví Otokar Löbl a dodává, že „holokaust mu byl podáván po malých lžičkách“. Doma bylo totiž toto téma tabu a ve škole se rozhodně neprobírala jeho „monstróznost“, vzpomíná. O minulosti vlastní rodiny tak dlouhá desetiletí mnoho nevěděl a až roku 2008, během bádání v archivech o žateckých Židech  zjistil, že otec měl kromě jediné přeživší sestry, která emigrovala přes Panamu do USA, ještě další čtyři sourozence, kteří zahynuli v koncentračních táborech.

„Žid a Němec“

Americké žvýkačky, džíny nebo třeba originální kovbojský převlek na masopust – to všechno bylo jablkem sváru v dětské společnosti kolem Otokara vždy, když dorazil další balíček z Ameriky od otcovy sestry, a nezřídka takové situace končily klidně i rvačkou. Navíc byl Otokar napůl Němec. A taky napůl Žid. „Říkali: ‚To je Žiďák.‘ A když už neměli jinej argument, tak ‚Žiďák a Němec,‘“ vzpomíná Otokar Löbl, aniž by tehdy v dětství tušil, že se jednou karty obrátí a v emigraci v Německu mu budou říkat: „‚To je Čech,‘ a když to nefunguje, tak ‚taky Žid‘.“ A to přesto, že byl vychován jako křesťan a stejně jako k rodinné historii si svůj „filozofický vztah k židovství“, jak ho sám popisuje, musel pracně vybudovat až v dospělosti. „Židovství je náboženství pro život, zatímco křesťanství je zaměřené na posmrtný život,“ popisuje se značným pohnutím Otokar Löbl.

Osobní živelnost

Matčina strana rodiny, tedy konkrétně její dvě sestry, byly odsunuté Němky ze Svatavy a Sokolovska. „Ty měly poměrně dobrý odsun, protože byly v americké zóně,“ pokračuje ve vyprávění Otokar Löbl, který tím pádem celé dětství směl z Československa s matkou vycestovat na Západ na návštěvu příbuzných. I tam ale narážel na svou „živelnost“, jak ji popisuje, která stejným způsobem zapříčiňovala, že se doma nemluvilo o rodinné minulosti, a nyní byl stále upozorňován, aby neříkal, jak se v Německu lidé mají. „Všichni mi říkali, že mám spíš říkat, že tam jsou chudí a je tam nezaměstnanost,“ vzpomíná pamětník, jak se ho matka snažila ochránit před další náloží závisti a možné perzekuce ze strany československého státního aparátu.

Německo vyplácelo jedna ku čtyřem

Otokarovi bylo sedmnáct let, když roku 1967 zemřel jeho otec. Až do roku 1970 žil pak se svou matkou v Žatci v domě po otcově strýci, který zahynul v KT za druhé světové války a jehož velkoobchod dostal v poválečné době Otokarův otec na starost. A právě tehdy, dva roky po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, se s matkou definitivně rozhodli pro emigraci. Jako rodina s příbuznými v Německu si na základě Helsinského mírového procesu podali oficiální žádost o vystěhování.[1] „Kolek za 4500 korun, dalších 16 000 jsme museli zaplatit za roky střední školy…“ vyjmenovává Otokar Löbl náklady, které je stálo vůbec zařídit patřičná povolení, včetně těch, které pokrývaly úhradu jeho československého studia. „Německo to ale vyplácelo jedna ku čtyřem,“ hodnotí tehdejší nastavení podpory vystěhovalcům s německými kořeny z totalitního Československa. Stěhovali se v celém vlakovém vagonu, dokonce i s klavírem. „Vystěhování si nemohl každý dovolit,“ shrnuje pamětník. Nejprve byli umístěni v táboře v Norimberku, později se na vlastní žádost přesunuli za příbuznými do Frankfurtu, kde nakonec dostali s matkou přidělený byt.

Máte ode mě klid

„Máte ode mě klid. To jsem řekl komunistům,“ uzavírá svou tehdejší československou kapitolu Otokar Löbl. Do Československa se totiž v průběhu sedmdesátých let dvakrát vrátil, ovšem na základě svých živelných výstupů v Žatci byli další návštěvy nemožné. Na další mu nebylo vystaveno návštěvní vízum. Mezitím si však dodělal studium, nejprve v Kolíně nad Rýnem a pak ve Frankfurtu, kde nakonec zakotvil a pořídil si restauraci a rodinu. Při jeho návštěvách v Československu ho vždy sledovali „v šusťákovce“, jak popisuje onoho člověka či lidi, kteří vždy stáli někde za rohem.[2] Při poslední návštěvě ho kontaktoval jakýsi major Vojta a vyzvídal o životě na Západě a na co se ho Američané při stěhování do Německa vyptávali. „Dělal jsem si z toho komunistickýho patosu srandu,“ vypráví Otokar Löbl o svém nastavení, které se nezměnilo od útlého věku až do toho dospělého.

Tma jak v pytli

Do Československa se od setkání s majorem Vojtou roku 1972 vrátil až po téměř dvou desetiletích. A to ihned, jakmile se hranice po sametové revoluci v roce 1989 otevřely. Na nic nečekal a vyjel ihned, ještě v noci. „Přejeli jsme hranice a tam byla tma jak v pytli,“ popisuje pamětník své první „divné pocity“ po návratu do své původní, nyní čerstvě porevoluční vlasti. První místo, na které ihned po otevření hranic zamířil, byl žatecký hřbitov, kde dodnes odpočívá jeho otec. „Pak jsem zjistil, že jsem v jiným světě. Myslím si, že normalizace napáchala víc škody než německá okupace. Bylo to pro mě hrozný,“ pokračuje. Zpět v Žatci se nesetkal s o nic větším pochopením. Vzpomíná, jak na něj na zakládajícím shromáždění Občanského fóra křičeli: „Jdi do Německa a starej se o svoje věci. My jsme tady trpěli a ty si sem přijdeš a chceš nám dávat rady? Táhni!“ Místo posledního odpočinku jeho otce je tak podle slov Otokara Löbla „bohužel jediné místo, se kterým mám ještě skutečně vztah“. Mimo jediného Petra a bývalé třídní učitelky, u které maturoval.

Postoloprtský masakr na lidech

Byť emocionální vazby s konkrétním místem cítí právě nejsilněji na žateckém hřbitově, řadě dalších vazeb historického rázu se nebrání, právě naopak, sám jim jde naproti. Jednu z největších badatelských vášní v touze po zjištění pravdy cítí rozhodně k poválečnému postoloprtskému masakru, věnuje se mu totiž více než poslední dvě desetiletí svého života. Právě v Postoloprtech, pouhých patnáct kilometrů od Žatce, v místech, kde v dětství ve sladké nevědomosti běhával přespolní běh bažantnicí, jen pět let před jeho narozením proběhla etnická čistka Němců.[3] „Byl to masakr na lidech. Pomsta převážně opilých lidí, kteří prošli frontou a kterým bylo vloženo do úst, že můžou,“ popisuje pamětník vlastními slovy obsah originálních dokumentů, jimiž se dlouhá léta zabývá. Takových, které potvrzují tehdejší rčení, že „dobrý Němec je mrtvý Němec“.[4]

Bořislavka, Lanškroun, Brněnský pochod smrti, Postoloprty… To všechno jsou místa poválečných násilností na německém obyvatelstvu. Právě v Postoloprtech, kam v týdnech po skončení druhé světové války dorazily Revoluční gardy čítající volyňské Čechy a zakarpatské Ukrajince, jimž zde měly být naslibovány domy a zemědělská půda. Nejméně 763 německy mluvící obyvatelé, kteří byli exhumováni, (přičemž další odhady hovoří až o 2300 mrtvých) byli popraveni v postoloprtské bažantnici a následně umístěni do masových hrobů. Dodnes se neví přesně, zda se jednalo výhradně o německé obyvatelstvo, anebo jsou mezi oběťmi i vězni tamějšího pracovního lágru pro židovské míšence prvního stupně. Ví se však, že více obětí než Postoloprty čítá už jen Brněnský pochod smrti, jenž se odehrál rovněž v poválečných měsících. Roku 1947 si vyšetřovací komise československého parlamentu vyslechla silný všeobecný souhlas místního obyvatelstva s masakrem jako odplatou za události druhé světové války. Dalšího prošetření se masakr dočkal až po pádu komunistického režimu, avšak policie nebyla stále schopna označit viníky. Nakonec byla ve vyšetřování v letech 2006 až 2009 vina přisouzena československé armádě. „Byla to cílená předehra na vyklizení pohraničí, byla to etnická čistka, ale rozhodně to nebyla genocida,“ upřesňuje svůj náhled na věc Otokar Löbl. Roli v masakru podle něj hráli „třeba bývalí kolaboranti, kteří chtěli odčinit svoje aktivity během protektorátu. Byla to určitá část českého gestapismu,“ dodává.

Lidi, žijte!

„Pomáhá mi, když je vidět, jak se těm lidem uleví, protože jim nikdo nevěřil,“ hodnotí Otokar Löbl setkání s přeživšími postoloprtského masakru. Sám si pokládá důležitou otázku, v jakých rovinách, kontextech a perspektivách je třeba nahlížet na tak zásadní dějinné události. Vzpomíná na větu svého otce, který v drobných zkazkách o rodinné minulosti říkával: „Pomalu, kluku, ono je to všecko jinak,“ a sám v souladu s oním vnímáním perspektivy dodává: „Mazat si tolik máslo na hlavu je kontraproduktivní.“ Svůj čas věnuje badatelské a publicistické činnosti, je součástí zásadních žateckých komisí, pracuje na židovské historii této oblasti, buduje židovskou zahradu a výstavu pro mládež, a byť říká, že se řídí „metodou temporální ignorance“, v rámci které se snaží koncentrovat pouze na tu část záležitostí, která je v jeho silách zrealizovat, rozhodně se nezastaví. V dětství „kluk, kterého historie moc nezajímala“, dnes badatel s vlastní pohnutou rodinnou minulostí. „Lidi, žijte! Nezapomeňte na minulost, ale nežijte v ní,“ uzavírá rozhovor Otokar Löbl.

 

[1] Více informací o tématu rodin rozdělených železnou oponou v článku historika Prokopa Tomka v časopise ÚSTR Paměť a dějiny zde: Rodiny rozdělené železnou oponou a helsinský proces (ustrcr.cz) a v článku Jana Rychlíka v tomtéž médiu zde: Na západ je cesta dlouhá. Závěrečný akt z Helsinek a cestování československých občanů do zahraničí (ustrcr.cz)

[2] Záznamy v Archivu bezpečnostních složek na Otokara Löbla vedou pouze záznam o vystěhování do Německa, jeho další složky se nedochovaly.

[3] Tématu vysídlení Němců se na Paměti národa věnujeme kontinuálně. Vybrané příběhy naleznete zde: Vysídlení Němců | Paměť národa (pametnaroda.cz)

[4] Postoloprtskému masakru byl osobně přítomen i další z pamětníků zdokumentovaných pro Paměť národa, pan Peter Klepsch, jehož příběh naleznete zde: Kopal jsem hroby v Postoloprtech, popisuje poválečné masakry Němců Peter Klepsch | Paměť národa (pametnaroda.cz)