Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

O. Praem Filip Zdeněk Lobkowicz (* 1954)

• narodil se 8. dubna 1954 v Plzni

• rodičům konfiskovali rodový majetek v Křimicích

• rodina se musela přestěhovat do místního pivovaru

• otec mohl pak pracovat jen jako cestář a skladník

• Lobkowiczové byli katolíci, navštěvovali bohoslužby, děti chodily ministrovat

• Zdeněk Lobkowicz záhy pomýšlel na kněžskou dráhu

• studoval nástavbové studium knihovnictví v Praze a na FF UK obor knihovnictví

• jeho sourozenci studovat nemohli

• v roce 1976 tajně vstoupil do řádu premonstrátů a přijal řeholní jméno Filip

• odmítl spolupracovat s StB

• při zaměstnání v Národním muzeu tajně studoval teologii

• účastnil se svatořečení sv. Anežky České v Římě v listopadu 1989

• přijal kněžské svěcení v lednu 1990 a začal působit v tepelské kanonii premonstrátů

• absolvoval audienci u papeže Jana Pavla II. ve Vatikánu v roce 2003

• zvolen opatem tepelské kanonie premonstrátů v roce 2011 a v roce 2020

• v roce 2023 žil v klášteře Teplá

Nesnadná cesta k církevní službě

Rodina Lobkowiczů žila v Křimicích (dnes součást Plzně). Zde Zdeněk nastoupil do 1. třídy v trojtřídní škole a od 6. třídy pak navštěvoval základní školu v Plzni. Vyrůstal se čtyřmi sourozenci v rodině praktikujících katolíků, od čtyř let ministroval a velmi brzy věděl, že jeho životní cesta bude cestou duchovní. Sám ale dodává: „Žil jsem běžný život dítěte.“ I přes nesnáze, kterým byla rodina ze strany režimu vystavena, rodiče zajistili svým dětem hezké dětství. V roce 1951 byla rodina vystěhována ze zámku do pivovaru, který původně patřil do rodinného majetku. Otec, zemědělský inženýr, po vyvlastnění majetku pracoval jako cestář, později rozvážel knihy pro n. p.  Kniha. Pro Zdeňka byl vzorem: „Přes všechny těžkosti si zachoval rovnou páteř a přitom nenaříkal,“ vzpomíná. Matka se starala o rodinu.

Ve škole Zdeněk nepociťoval ze stran učitelů vyloučení kvůli svému šlechtickému původu a víře. Po maturitě na gymnáziu bylo ale zřejmé, že nemá šanci studovat na vysoké škole. Vystudoval dvouletou knihovnickou nástavbu s maturitou v Praze a posléze obor knihovnictví na Filozofické fakultě UK v Praze. Jeho koníčkem od gymnaziálních let byla historie.

S radostí vnímal uvolnění poměrů koncem šedesátých let, což se projevilo i v možnosti pořádání některých církevních obřadů, dříve zakázaných. Vzpomíná např. na průvod Božího Těla v červnu 1968, ale i na otevřené diskuse zaměřené na domácí politické dění, které probíhaly v kostele. Veškerá další očekávání ukončila srpnová okupace naší republiky vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. Zdeňkova rodina se octla v emigraci u příbuzných v Bavorsku, ale vrátila se. V 80. letech Zdeněk vstoupil neoficiálně do Kanonie premonstrátského řádu Teplá a přijal řeholní jméno Filip. Při zaměstnání v knihovně Národního muzea v oddělení kramářských tisků tajně studoval na kněze. V té době se Státní bezpečnost snažila získat Zdeňka pro spolupráci, k té se však nepropůjčil. Z různých indicií Zdeněk dovozuje, že rodina byla StB sledována už dříve. StB vedla Zdeňkovo jméno ve svých spisech, ty se však k dnešním dnům nedochovaly.[1] 

Klíčový rok 1989

Zdeněk Lobkowicz pamatuje leden 1989, Palachův týden, bití a rozhánění demonstrantů. Dění na Václavském náměstí sledoval a diskutoval se svými spolupracovníky z Národního muzea, kde panovala přátelská atmosféra. Jednou ze známek, že se režim začíná hroutit, bylo povolení konání mše svaté v opatském kostele v Teplé po dvaceti letech, v červenci 1989. V listopadu pak bylo značnému počtu našich věřících umožněno zúčastnit se svatořečení sv. Anežky České papežem Janem Pavlem II. v Římě. Během pobytu se již dozvídali o pádu Berlínské zdi. Z Říma se Zdeněk vracel 19. listopadu, v době, kdy už u nás probíhala sametová revoluce. Po svém návratu se účastnil demonstrací a sledoval rychlé politické změny. Pád komunismu měl pro další Zdeňkovo směřování zásadní význam. Teprve pak mohl oficiálně působit v tepelské kanonii premonstrátů a od svého svěcení vstoupit na kněžskou dráhu.

Kněžské svěcení obdržel 13. ledna 1990 v Praze na Strahově z rukou světícího biskupa Antonína Lišky. Primice se konala o týden později v Plzni. Celý svůj kněžský život působil v tepelské kanonii. Od 90. let jako kněz v Mariánských Lázních (fara Dolní Žandov-Milíkov), poté v Teplé, Chebu a opět v Mariánských Lázních.

Na všechny farnosti, kde Filip Zdeněk působil, vzpomíná rád; každá z nich měla svá specifika a např. o té chebské říká: „V Chebu byla spolupráce s Německem, protože tam k tomu patří také poutní místo Loreta, Starý Hrozňatov. To bylo v hraničním pásmu a de facto už to bylo odsouzené k demolici, ale někdy v osmdesátých letech na tu demolici nebyly peníze, takže to nechali stát. Po roce 89 se objevil rodák tam odtud, pan inženýr Anton Hart. On měl cihelnu a ten se zasloužil o to, že Loreta byla zachráněna.“

Opatská benedikce byla Filipovi Zdeňkovi udělena poprvé 8. 10. 2011, podruhé 26. 11. 2020. Kromě péče o klášter v Teplé vykonává též kněžskou práci. V klášteře působí 6 bratří, v tepelské kanonii 12. Řeholníci se řídí řeholí sv. Augustina. Jejich každodenní život Filip Zdeněk popisuje takto:

 „Máme vlastně ten den naplánovaný od rána do večera, protože se scházíme ke společným modlitbám. Začínáme ve všední den v 6:15, to jsou společné modlitby tak půl hodiny, potom se modlíme soukromě, o půl osmé máme mši svatou, před obědem se též společně modlíme, potom v 18:00 hodin a ještě ve 20:00 hodin. […] V sobotu je to trošku jinak a v neděli taky, protože v neděli máme mši svatou v deset hodin dopoledne.“

Větší množství lidí se v Teplé schází např. o svátku blahoslaveného Hroznaty, zakladatele kláštera. O diecézní pouti v září se sjedou lidé z celých západních Čech. Prohlídky kostela, knihovny a nově opravených barokních částí probíhají kromě měsíce ledna po celý rok. V roce 1990 premonstráti přebírali klášter v neobyvatelném stavu. Do roku 1978 zde byla kasárna, poté byl klášter prázdný. Díky dotaci z Evropské unie se mohlo začít s opravami. Pro Filipa Zdeňka je nejoblíbenějším místem v klášteře kaple. A nejkrásnější zážitek? „Když člověk zakouší boží lásku, a to je něco krásného, co můžete mít každý den.“

Papež Jan Pavel II., arcibiskup pražský Josef kardinál Beran i paní Martínková

Svatořečení sv. Anežky České v Římě 12. listopadu 1989 byla veliká událost, na kterou se sjelo značné množství věřících z Československa i mnoha dalších zemí. Tam měl Filip Zdeněk poprvé možnost vidět papeže Jana Pavla II. Osobně se s ním setkal při audienci ve Vatikánu u příležitosti celosvětového setkání premonstrátů v Římě v roce 2003.

Do okruhu významných osobností, s nimiž se Filip Zdeněk osobně znal, patřil též arcibiskup pražský Josef kardinál Beran. Po jeho propuštění z internace v roce 1963, ve které strávil 14 let, jej Zdeněk s rodiči navštívil v Mukařově u Prahy a v Radvanově, později s ním byl v občasném písemném kontaktu.

V době, kdy Filip Zdeněk ještě žil u rodičů, váženým hostem v rodině byla paní Martínková z Plzně, která byla za života Emy Destinové její společnicí a doprovázela slavnou operní pěvkyni na cestách do Ameriky a dalších zemí.  Byla nejen skvělou vypravěčkou, ale i moudrou pozorovatelkou života.

 

[1] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek (ABS). Dokument dostupný v sekci Dodatečné materiály.