Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

monsignore Ivan Ljavinec (* 1923  †︎ 2012)

• narozen 18. dubna 1923 ve Volovci na Podkarpatské Rusi

• 1941 – maturoval na gymnáziu ve Svalavě

• 1942 – odešel na studia do vídeňského Pazmanea, poté Heiligenkreuz

• 1942–1946 – pobyt v klášteře Heiligenkreuz

• 1945 – v Praze optuje pro československé občanství

• 1946–1950 – spirituálem kněžského semináře v Prešově a tajemníkem biskupa Gojdiče

• 1950 – jmenován generálním vikářem se zvláštními pravomocemi

• 1955 – zatčen a vyšetřován do podzimu následujícího roku

• 4. září 1956 odsouzen v procesu Ljavinec a spol. ke čtyřem letům vězení

• leden 1959 – propuštěn na amnestii

• 1959–1969 – dělnická povolání

• 1968 – obnovuje za pomoci arc. Tomáška činnost církve, získává státní souhlas

• 1996 – vysvěcen v Římě na biskupa, jmenován 1. apoštolským exarchou

Řeckokatolická církev je čtyři sta let svéráznou součástí katolického společenství. Uchovává tradice a zvláštnosti východního křesťanství a zároveň bezvýhradně uznává primát římského papeže. Vznikla přímo na pomezí východní a západní civilizace a zahrnuje především Ukrajince, Poláky, Slováky a Rusíny. 

Ivan Ljavinec se narodil 18. dubna 1923 ve Volovci na bývalé Uherské Ukrajině, začleněné v roce 1920 do Československé republiky jako Podkarpatská Rus. Zde chodil do rusínské školy a později na gymnázium v Mukačevě. Pochází z devítičlenné rodiny řeckokatolického vyznání, hovořící rusínsky a hlásící se k rusínské národnosti a k československému státu:

„Zažil jsem bolestné dny vídeňské arbitráže. V šesté třídě gymnázia jsme museli vše přerušit, protože Mukačevo bylo bez našeho vědomí a souhlasu odděleno od Československa. Stihl nás osud pozdějších sudetských Němců, i my jsme byli svým způsobem vyhoštěni. Museli jsme se přestěhovat do Svalavy a tady jsme hledali náhradní prostory na pokračování gymnázia. Pokračovali jsme nedlouho, protože zjara 1938 (1939 – pozn. aut.) byla maďarskými úřady porušena hranice stanovená arbitráží a byla okupována celá Podkarpatská Rus. My jako Rusíni jsme se považovali za spolutvůrce republiky, ne jako menšina, ale jako státotvorný prvek, kteří dobrovolně zažádali o připojení.“

K Sovětskému svazu pociťovala většina Rusínů velké kulturní sympatie, oblíbené byly ruské písně i zvyky a pro tehdejší dobu typické nálady slovanské sounáležitosti. Do SSSR odcházeli po maďarském záboru i mnozí pamětníkovi přátelé a spolužáci. Navzdory tomu byla Benešova návštěva u Stalina a jeho ujednání o postoupení Podkarpatské Rusi Sovětskému svazu pociťována jako zrada, především na těch, kteří z řad Rusínů později bojovali a umírali za československý stát. „My jsme nepočítali s přičleněním k SSSR, věřili jsme Československu a Londýnu. Něčemu takovému jsme nevěřili. Když se tak stalo, bylo to hrozné, bolestné. Tehdy jsem byl na studiích ve Vídni a dozvěděl jsem se to od sovětských vojáků. Ve Vídni byl zřízen Úřad na ochranu zájmů československých občanů. Já jsem tam přišel a řekli mi: ‚Nezlobte se, ale už nejste naši.‘ Byla to okupace, SSSR neměl žádného práva ani nároku.“  

Ivan Ljavinec se vypravil autostopem z Vídně do Prahy a zde na úřadu optoval pro československé občanství, domů se vrátit nemohl: „Když mě později zatkli, prohlásili, že jsem podvodným způsobem získal československé občanství, a neuznali mi občanku. Když jsem byl na amnestii Novotného propuštěn, musel jsem začínat od nuly.“ 

Někteří z jeho sourozenců a rodiče se v roce 1944 přestěhovali kvůli bojům v Karpatech do Mukačeva. Další sestra přesídlila s manželem na Slovensko. Nejtěžší osud postihl bratra Michala, který ještě před válkou narukoval do armády, kde dosáhl hodnosti aspirant-četař: „Když se vrátil domů, přišli Maďaři a jeho ročník vzali znovu a musel na nějakou dobu zase narukovat. Maďaři mu uznali hodnost četaře-aspiranta. Jenže když přišli Sověti, považovali ho za důstojníka a k tomu ještě maďarské fašistické armády. Hodně vytrpěl… Maďaři ho používali jako tlumočníka, takže byl většinou vzadu k dispozici. Celá jejich jednotka padla do partyzánského zajetí. Mého bratra jeden z těch partyzánů zachránil. Když je vedli, bratr se ho zeptal: ‚Kuda nás veděš?‘ Ten se na něj podíval a řekl: ‚No, ty charašo znaješ, kudá! ...Tibja mi je žalko!‘ A bratr na to: ‚Jestli mě ti je líto, tak mi pomož.‘ Partyzán mu slíbil, že až půjdou kolem vody, tak ho pustí. Skutečně ho propustil. Bratr se potom nějakou dobu ukrýval a potom ho Sověti vyšetřovali, kde všude s Maďary byl, a nevěřili mu jeho totožnost. Nakonec se to vysvětlilo, ale hodně vytrpěl…“

Kněžský seminář Pazmaneum a klášter Heiligenkreuz – frontová léta – příchod Rudé armády

Po maturitě na gymnáziu v Užhorodě požádal Ivan Ljavinec biskupa Stojku o možnost vstoupit do semináře mimo Užhorod. Vídeňské Pazmaneum (ústřední a zahraniční seminář maďarské diecéze) v té době uvolnilo dvě studentská místa, kam Ivan Ljavinec spolu s kamarádem v roce 1941 nastoupil. V těžkých válečných letech byly ovšem až na nejvyšší ročníky vysoké školy uzavřeny a oba rusínští spolužáci se přestěhovali do cisterciáckého klerikátu kláštera Heiligenkreuz, kde neoficiálně pokračovali ve studiích až do konce války. Heiligenkreuz připadl do sovětské okupační zóny, zatímco Pazmaneum se nacházelo v rukou Američanů: „Tam jsme ovšem nemohli jít, protože tam nebylo z čeho žít. Nedalo se nic koupit, nebylo tam ani nic k jídlu. Maximálně jsme tam mohli přenocovat, ale nedostali jsme ani čaj, nic. V Heiligenkreuzu byli soběstační, měli všechno svoje. Tam jsme dokončili studium, když přišla fronta, tak jsme zde přišli velmi vhod. Představený tehdy říkal: ‚To byla Boží prozřetelnost, že jsme tyhle dva bohoslovce přijali.‘ Uměli jsme totiž rusky a dostali jsme se do úlohy jejich zachránců. Zastavili se tu Němci, že se bude u kláštera bojovat (a abychom odešli), ale my jsme řekli ne. Posunuli se o kus dál a řekli jen, abychom dávali pozor, aby v klášteře nebylo víno, jinak budeme mít peklo.“

Převor cisterciáckého kláštera, znojemský rodák pater Eleret Pexa, vyvíjel mnohostranné úsilí o ulehčení osudu sovětských zajatců z nedalekého tábora ještě dlouho před příchodem fronty. Zajatce bral po menších skupinách do kláštera, kde pro ně chystal pohoštění a duchovní slovo. Jindy házel léky přes plot zajateckého tábora. Osud zajatých vojáků se ovšem nezlepšil ani po osvobození. NKVD mnoho z nich poslala do gulagu jako zrádce, protože vzdát se a upadnout do zajetí bylo pro sovětské velení nemyslitelné. „V prvních hodinách, když se blížila fronta, říká pater Eleret: ‚Připravím bílý prapor a vystrčím ho ven. Všichni lidi, celá obec, byli ve sklepě. Napadla mě myšlenka, kterou jsem řekl ostatním: ‚Až přijdou Rusové, vstaňte a zakřičte: Urááá.‘ Skutečně, vzpomínám si, že šli dva ruští vojáci dolů po schodech, oči jim jiskřily. A teď všichni zakřičeli: Urááá. To je na chvíli rozhodilo, ale vzpamatovali se a šli po hodinkách, každému je sebrali.“

S jedním ruským vojákem se Ivan Ljavinec dal do řeči a dostalo se mu důležitého poučení: „Říkal: ‚Dokud nebudete dvacet kilometrů za frontou, tak si tady vojáci mohou dělat, co chtějí. Rabovat atd. Jsou tu i Koněvovi vojáci, kriminálníci, kteří se stejně vrátí do vězení, takže jim je to jedno. Když se něco bude dít, ptej se, kde je načalnik... s nikým jiným nemluv.‘ To byla dobrá rada, když jsem potom někam šel a někdo se mě zeptal: ‚Kam?‘ ‚Za načalnikom.‘ A on už neměl odvahu se zeptat za kterým...“

Ivanu Ljavincovi se podařilo dostat do kontaktu s vyššími důstojníky a docílil příslibu, že v klášteře nikdo rabovat nebude. 

„Řekl jsem jim: ‚Tohle je prastarý klášter, jsou tu věci z 11. století, sbírky atd.‘ Upozornil jsem na to, že klášter byl jednou vyrabován za francouzské (napoleonské) okupace a dodnes to všichni vědí. ‚Chcete, aby to jednou byla ostuda ruského národa?‘ To na ně působilo. Jeden potom napsal na dveře, že tu je zákaz cokoli brát, a poradil mi, abych nad bránu kláštera napsal rusky, že je tam zakázaný vchod. Až na výjimky to fungovalo a klášter byl velkou měrou uchráněn.“ 

Bohoslovec Ljavinec se nakonec stal tlumočníkem a asistoval při výsleších zadržených a při vyšetřování zločinů, kterých se vojáci Rudé armády dopouštěli na civilním obyvatelstvu.  

Jedno ze zajímavých setkání se konalo při vyšetřování otřesného případu, kdy vojáci znásilnili matku s dvanáctiletou dcerou. Případu se ujal tzv. prokuror, na kterého byl pamětník odkázán jako na nejvyšší dostupnou instanci. 

„Když jsme odvezli dítě na vyšetření, seděl jsem s prokurorem na chodbě a kouřili jsme. Na stěně visel kříž. On říká: ‚Co je to za znamení? Prošli jsme Rumunskem, Maďarskem a všude je tohle znamení. Znám legendu o Ježíši Kristu, ale nerozumím tomu.‘ Jako bohoslovec jsem mu to začal vysvětlovat. Bylo vidět, že pochopil. Za ten případ se potom vzal, rozjel vyšetřování, našli viníky a on mi potom oznámil: ‚Ti už nikdy nevyjdou na svobodu.‘ A ještě předtím: ‚My víme, co tu o nás Němci šíří, že jsme brutální barbaři... ale to není pravda, my takové věci trestáme.‘“

Osudy Ivana Ljavince po válce a problémy s občanstvím jsme vylíčili výše. Zjara 1946 ukončil studia ve Vídni a odešel do Prešova, kde byl v červenci 1946 vysvěcen na kněze a začal působit na prešovské eparchii jako sekretář biskupa Gojdiče. Dále pracoval v redakční radě pro pamětní písemné materiály k třísetletému výročí užhorodské unie, podílel se na založení vydavatelství náboženské literatury a působil jako katecheta ve škole. V oblasti pod Dukelským průsmykem mimo jiné působil jako výpomoc v duchovní správě; po válce zde zůstala poničená velká část kostelů. Později se také stal v prešovském semináři spirituálem. 

První setkání s bezpečností – 1950

Na Zelený čtvrtek roku 1950 odešel pamětník do Šambrona, aby zde v místní farnosti slavil velikonoční obřady. Po cestě se však dozvěděl, že všechny doprovodné slavnosti (např. svěcení velikonočních pokrmů) jsou zakázány. Jednalo se o přípravná opatření, která měla postupně paralyzovat život farností, než se koncem měsíce dubna přistoupilo k definitivnímu řešení: 

„Když jsem přišel do Šambrona, večer zvonili k pašijím. Bylo mi nápadné, že se na mě ti lidé zvláštně dívají. Po bohoslužbě mě jeden učitel říká: ‚Zpočátku vám lidi nevěřili.‘ ‚Proč?‘ ptám se. ‚Včera tu byla velká agitace. Přišli lidi z okresu a agitovali, aby lidi přecházeli na pravoslaví. Skončilo to neúspěšně, ale s tím, že jim řekli: ‚Jak myslíte... Ale v takovém případě nebudete mít žádného kněze na Velikonoce. Buď pravoslavného, nebo žádného.‘ Já jsem o tom nevěděl a najednou jsem do toho přišel těsně před bohoslužbou, takže si mysleli, že jsem ten poslaný pravoslavný kněz. Když se přesvědčili, měli velkou radost.“

9. dubna, na Velikonoční neděli, se při odpolední bohoslužbě objevil ve vesnici estébák na motorce a dožadoval se vstupu do kostela. Nebyl vpuštěn a před rozezlenými vesničany se musel ukrýt v domě u místního starosty. Pamětníkovi poslal vzkaz, aby ho zpravil o datu odchodu ze Šambrona... „Samozřejmě jsem mu poslal lístek, ale s jinými údaji, než jsem skutečně plánoval. Nemusejí přece vědět, kdy odejdu. Potom ho nechali odjet na motorce a celá obec mě přes noc střežila.“ 

Nazítří došlo do Šambrona poselstvo z blízké vesnice Hromoš, kde pamětník den předtím přislíbil místním věřícím bohoslužbu: „Řekl jsem těm lidem, že nevím, zda tam můžu jít, protože jsem sledován. Odpověděli: ‚Vybrali jsme ty nejlepší koně a nepůjdeme cestou, ale rovnou přes lesy, musíme vás tam dovézt, čekají tam na vás lidé, čekají a zpívají.‘ Šel jsem, bylo to krásné a dojemné. Potom mě zavezli zpátky k učiteli (do Šambrona). Po obědě mě zavolaly ženy a řekly: ‚Otče, my se tu radíme... co s vámi. Za války jsme tu ukrývali Židy a chceme vám nabídnout úkryt, aby vás nesebrali.‘ Věděl jsem, že předtím sebrali dva z našeho semináře a že je to vážné. Rozhodl jsem se, že poděkuji, ale nerisknu to. Bál jsem se, že by je týrali a zatkli další. Odvezli mě potom pod zvláštní ochranou do Orlova na nádraží.“ 

Po této epizodě se Ivan Ljavinec odebral do Ľutiny ke svému spolubratrovi, aby se u něj ukryl. Zde narazil i na misionáře redemptoristu, který se začal ukrývat pár dnů před ním a dával sestřičkám v místním klášteře duchovní cvičení. „Druhý den ráno jsem slyšel nějaký lomoz a za chvíli přišel otec Irenej a řekl: ‚Víš, co se stalo? Toho misionáře teď sebrali. Přijelo jich čtyřicet a ještě prohledali klášter.‘ To byla ta noc, kdy sebrali řeholníky v celé republice. To byla ta noc. Měli přesné adresy, kde koho našli. A o otci Kozelském věděli, že je v Ľutině, prohledali klášter a dozvěděli se, že je na faře. O mně ale nevěděli nic, tak jsem zůstal.“ 

Týden po této události se Ivan Ljavinec vrátil do Prešova a byl zde svědkem zabrání biskupského paláce: „Vraceli jsme se s biskupem Gojdičem z procházky, když jsme uviděli, jak vyměňují zámek na vratech. To bylo velmi bolestné a ponižující. Biskupa pak zavřeli do domácího vězení a bylo s ním možné komunikovat pouze přes sestru. Krátce nato provedli ten tzv. sobor.“ 

Pronásledování řeckých katolíků se uskutečňovalo v širším rámci tažení proti římské církvi jako takové a má jedno specifikum – významný podíl na něm má kromě strany a vlády i pravoslavný klérus (ne bez výjimek), v té době čerstvě podřízený moskevskému patriarchátu. 

Od chvíle, kdy tzv. prešovský „sobor“, složený z pár desítek odpadlíků, několika set komunistů a místní lůzy nalákané na kořalku a klobásky, odsouhlasil a slavnostně vyhlásil znovunavrácení řeckokatolické církve do lůna pravoslaví, přestalo se právem cítit bezpečně tři sta tisíc lidí. Tolik celkem bylo na Slovensku katolíků řeckoslovanského obřadu, kteří byli v důsledku prohlášení zmíněného soboru, který vláda vzala na vědomí, postaveni mimo zákon. Den nato se na prešovském biskupství svorně opili pravoslavný exarcha Jelevferij a vládní pověřenci pro církevní politiku a oslavili tak pochybný triumf nad řeckokatolickou církví, která se hlásila k římskému papeži.

Osobnost biskupa Gojdiče

Z domácího vězení poslal biskup Gojdič Ivanu Ljavincovi a dalším dvěma představitelům semináře tajný dopis, který obsahoval instrukce, jak postupovat dál. Především se jednalo o nutnost zajistit dostatek kněžského dorostu, udržovat mezi rozptýlenými kněžími duchovní pouto a vzájemnou posilu a poskytnout stovkám tisíc věřících alespoň minimální duchovní péči. Veškeré fary a kostely přešly do správy pravoslavných kněží. O rok později byl biskup Gojdič odsouzen ve velkém procesu spolu se dvěma spolubratry, biskupem Jánem Vojtaššákem a Michalem Buzalkou. Gojdič si od soudu odnesl doživotní trest a v žaláři po deseti letech zemřel ve věku dvaasedmdesáti let. „V tom dopise psal s velkou důvěrou, i když věděl, jaká je situace. Ujišťoval mě o svých modlitbách a ten dopis mě potom provázel dál a posiloval. Ta otázka, jestli jsme dělali odboj? Nic takového. U něho byla jen čistá orientace na Pána Ježíše... ‚Kdo chce jít za mnou, ať se sám sebe zřekne...‘ On těm slovům věřil a na tom si zakládal.“

Po převzetí semináře zmocněnci odešel pamětník do Michalovců, do rodiny sestry svého švagra. Zde o něm nikdo nevěděl a on přemýšlel, jak dál. Zpráva, že Ivan Ljavinec je stále na svobodě, přiměla biskupa Hopka (který byl v té době v internaci) k tomu, že ho jmenoval generálním vikářem (zástupcem obou internovaných biskupů) diecéze s mimořádným zplnomocněním. „Ten úkol jsem plnil až dokonce, díky těmto pověřením. Ty pravomoce byly téměř biskupské, některé i z těch, které má normálně vyhrazené pouze sv. Otec... otázky postu, rozhřešení, ale hlavně v oblasti kanonického práva – to kvůli kněžím, kteří nedobrovolně a ze strachu přijali přestup do pravoslaví a podepsali. Tím činem zapřeli víru a na to se vztahuje exkomunikace... Jenže mnohé z nich týrali a já jsem dostal úkol, abych je mohl ve zpovědi zbavit církevních trestů. K tomu já jsem mohl zplnomocňovat další, takže jsme to mohli dobře zorganizovat (paralelní struktura, pozn. aut.). Když se potom estébáci dozvěděli, jaké mám pravomoce, považovali mě za tajného biskupa, ale to jsem nebyl.“

Exkomunikaci sňal Ivan Ljavinec mimo jiné i z řeckokatolického kněze Ireneje Bačinského, který na jaře 1950 ukrýval na své faře redemptoristu-misionáře a současně s ním i Ivana Ljavince. Tento kněz se o rok později zlomil a pod nátlakem přestup k pravoslaví podepsal. Později se kál a svůj čin zpochybnil. Byl odsouzen v procesu Ljavinec a spol. v roce 1956. 

V tomto procesu, který se kvůli své mimořádné závažnosti pro režim konal před Nejvyšším soudem v Praze, se Ivanu Ljavincovi podařilo obratně argumentovat. Největším kamenem úrazu byl pro prokuraturu fakt, že mu nikdy nebyl odebrán tzv. státní souhlas ke kněžskému působení, pouze mu byl nezákonně zastaven plat. „Naše církev totiž nikdy zákonem zakázaná nebyla. Fierlingerův výnos se vztahoval pouze na ty, kteří se rozhodli sloužit pravoslaví... Ale nebylo tam ani slovo o těch, kteří to udělat odmítli. Proto mi nemohli dát velezradu a obrátili to jen v obvinění, že jsem vědomě narušoval konsolidaci poměrů v republice.“

Pamětník byl nakonec odsouzen na čtyři roky za poměrně mnohostrannou činnost. Následující text je citací z rozsudku čteného předsedou pražského senátu na adresu Ivana Ljavince: 

„Po soboru v roce 1950 odchází obviněný Ljavinec do ilegality, ukrývá se na různých místech nejen na Slovensku, nýbrž i v Praze, setkává se s dalšími býv. řeckokatolickými kněžími, vydává směrnice, podle kterých se mají říditi ti býv. řeckokatoličtí kněží, kteří přestoupili na pravoslaví, tyto směrnice dává rozmnožovat a dodávat různým farářům, aby podle nich postupovali, přičemž směrnice ty jsou zaobaleny do náboženského a liturgického roucha, ale ve skutečnosti narušují klidný vývoj poměrů na východním Slovensku a v podstatě podvracejí lidově demokratické státní zřízení...“

„...navazoval styk s bývalými bohoslovci, s kterými probíral otázku řeckokatolické církve a které nabádal k vytrvalosti ve víře řeckokatolické a v tom, že dojde opět k tomu, že církev ta bude moci dosíci svého bývalého postavení.“ (Převzato z Václav VAŠKO, Dům na skále II. díl, Kostelní Vydří, 2007.)

Vězněn byl Ivan Ljavinec na Ruzyni, ve Rtyni v Podkrkonoší a ve Valdicích. „Nejvíc se mi líbilo na šachtě, na těžbě uhlí. Tam jsem zažil zával hned na první šichtě. Říkal jsem si, že budu navrhovat, aby každý bohoslovec šel před svěcením na rok pracovat do šachty. Tvrdá životní zkouška, kterou bych navrhl třeba namísto vojny. Byl tam jeden košický kněz, který říkal: ‚Když mě zatkli, tak jsem si umínil, že nebudu odmítat žádný úkol, abych jako kněz poznal každou možnou situaci, ve které se ocitá dělník.‘ Měl takový úmysl a mě to povzbudilo, my nevíme, co všechno se s takovou prací kryje.“

Na svobodu vyšel pamětník v lednu roku 1959. Kam se obrátil? 

„To je otázka pro bezdomovce... nevěděl jsem, kam si mám koupit jízdenku. Nakonec jsem odjel do Prahy, na Žižkov k rodině Kaminských, z nichž jeden byl se mnou odsouzen. Ti mi pomohli. Nebyl jsem ani pořádně oblečen, protože mě zatkli v létě. Nemohl jsem ale najít práci... nechtěli mě ani jako topiče, ani abych vozil mrtvoly. Nakonec jsem se ze zoufalství přihlásil k popelářům... odtud jsem ovšem musel brzo pryč. Byl jsem příliš slabý na takovou práci.“ 

Za pomoci arcibiskupa Tomáška a jednoho kněze, který státní souhlas měl, zahájil v roce 1969 Ivan Ljavinec petiční akci za znovuobnovení řeckokatolické církve a následně začal opět sloužit, dokonce bez státního souhlasu. Ten obdržel krátce předtím, než to přestalo být opět na dlouhou dobu možné. Po roce 1989 se stal biskupským vikářem řeckokatolické církve v České republice. Po zřízení Apoštolského exarchátu papežem Janem Pavlem II. pro katolíky byzantsko-slovanského obřadu byl Ivan Ljavinec jmenován 1. apoštolským exarchou a titulárním biskupem akalissenským. Biskupské svěcení přijal 30. března 1996 v Římě, v bazilice sv. Klimenta.