Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Chava Livni (* 1926)

• narodila se 21. července 1926 do židovské rodiny

• v roce 1941 se připojila k Makabi Hacair

• pomáhala falšovat doklady slovenským Židům

• v září 1944 byla s celou rodinou zatčena a transportována přes Sereď do Osvětimi

• se sestrou byla vybrána na práci do Freibergu (KT Flossenbürg)

• duben 1945: osvobozena v Mauthausenu

• léto 1945: návrat do Bratislavy

• po válce pracovala s židovskými sirotky

• v květnu 1949 odjela s manželem do Izraele

• v roce 2015 žije v Kiryat Tivon

Chava Livni se narodila 21. července 1926 jako Eva Fürstová do asimilované, německy mluvící židovské rodiny, která v Bratislavě patřila k vyšší třídě. Otec pracoval jako ředitel Bratislavské všeobecné banky a maminka byla v domácnosti, jak bylo tehdy zvykem v lépe situovaných rodinách. Židovství se doma nijak neprobíralo ani nezdůrazňovalo: o tom, kteří z přátel jejích rodičů jsou Židé a kteří ne, se Eva dozvěděla vlastně až začátkem války.

Eva nejprve chodila do školky a na protestantskou základní školu, německé gymnázium, kde polovina žáků ve třídě byli Židé, už nedostudovala. Dál než do sekundy se nedostala, protože situace se dramaticky změnila v neprospěch studentů židovského původu. „Jednoho dne jsme přišli ráno do školy a tam stáli Němci v těch bílých punčochách a v těch svých uniformách a každého se ptali: Ty jsi Žid? Ty jsi Židovka? A kdo ano, kdo řekl, že ano, tak musel jít na stranu. Nepustili ho dovnitř. Ta škola měla takový malý balkon v prvním poschodí a po chvíli na něj vyšel ředitel školy. Myslím, že to bylo poprvé, co jsem viděla dospělého člověka plakat. S pláčem k nám promluvil: Věřte mi, to není moje iniciativa, to se mi stalo a já se vzdávám své role a jen doufám, že se velmi brzy všichni vrátíte a že bude po všem.“

Jenže nebylo. Naopak. Všechno mělo být ještě horší, protože se psal teprve rok 1939.

Utahování šroubů

Tak jako všude jinde v Němci okupovaných zemích, i na Slovensku přicházely ke slovu protižidovské zákony. Jenže Slovensko okupováno nebylo a zákony nevyhlašovali Němci. Této pochybné práce se ujali sami Slováci poté, co vyhlásili Slovenský stát.

Evina otce jako Žida vyhodili z banky. Rodina musela odevzdat cennosti, kožešiny, rádia. A také Eva musela změnit své zvyky. Už se nemohla bez rizika procházet svým milovaným bratislavským Starým Městem ani chodit na procházky kolem Dunaje. Všechno bylo zakázáno. I vzdělání. Jeden rok strávila ve slovenské střední škole, přitom slovensky neuměla ani slovo. Další rok šla na židovské gymnázium. Jinam nesměla. Od roku 1941 bylo na Slovensku Židům zakázáno vzdělávání docela. A začalo období nošení hvězd. 

Členkou sionistického hnutí Makabi Hacair

Tehdy se Eva, nyní už Chava, připojila k sionistickému mládežnickému hnutí Makabi Hacair (Mladý Makabejec). Říkala tomu  „můj druhý domov“. Rodiče příliš nadšeni nebyli, ale dceřinu volbu akceptovali. Nic jiného jim také nezbývalo. Hnutí v té době organizovalo pro své členy tzv. hachšary, praktický přeškolovací výcvik, kde celé skupiny mládeže žily komunitním způsobem a připravovaly se na odchod do Palestiny, což bylo cílem všech sionistických spolků.

Na hachšaru do Čadce, která byla zaměřená na práci v zemědělství, odjela i Chava. Bylo to na podzim roku 1941. Židovská mládež zde nejen pracovala, ale také se učila hebrejštinu a další předměty. Doháněla tak to, co jí odepřela majoritní společnost. Jenže idyla netrvala dlouho. Po půlroce, v březnu 1942, začaly transporty do koncentračních táborů. Až na malé výjimky téměř všichni členové její skupiny byli do transportu zařazeni. Chava a tři její kamarádky však neměly požadovaný věk, a proto byly poslány domů. „Bylo velmi těžké se z toho nějak dostat a začít něco dělat. Ale po tom prvním návalu smutku jsme si uvědomili, že musíme udělat vše pro to, abychom nějak přežili, aby víc mladých přežilo, neboť dříve nebo později nás pošlou do nějakého lágru. A tak jsme se zorganizovali.“  

Po návratu z hachšary Chava našla své staré známé z bratislavské skupiny Makabi Hacair a jelo se dál. Bylo třeba zabezpečit praktické věci, jako byl například nákup potravin na černém trhu a posílání balíčků známým do pracovních táborů. Také návštěvy rodičů členů, kteří byli v lágrech, patřily k povinnostem těch, kteří zůstali na svobodě. Fungovalo i slabé spojení do českého Terezína. Využívaly se všechny možnosti, pomáhali i „Nežidé“. Učitelka Edith z evangelické školy u sebe schovávala Židy. Jenže začaly se množit velmi špatné zprávy.

První zvěsti o katastrofě přinášeli železničáři, kteří jezdili s vlaky do Polska a jejichž vlaky se vracely prázdné: „Oni jako první vyprávěli o tom, co se tam děje. Nevěděli všechno, ale faktem bylo, že se vraceli sami. Postupně jsme se dozvídali detaily. Byli tací, co uprchli z ghetta. Jedna, Chajka se jmenovala, taky utekla, seděla nějakou dobu v Bratislavě. Měla deník, který si vedla ještě v Polsku. Celé dny jsme seděly a ona mi z něj předčítala a já jsem to překládala.“

A najednou bylo jasné, že posíláním balíčků to nesmí skončit.

Kdo zachrání jeden život...

Talmudická legenda „Chasidej umot ha-olam“ (hebr. spravedliví mezi národy) tvrdí, že v kterémkoliv okamžiku dějin žije na světě šestatřicet spravedlivých, tj. těch, kteří vyznávají zákony Boží, ale nejsou židovského původu. Jak ale nazvat Žida, v tomto případě Židovku, která zachránila celou řadu svých soukmenovců tím, že kradla na matrice osobní doklady, vyráběla falzifikáty, tyto falzifikáty podepisovala a s padělanými doklady je posílala přes hranice, když predikát „spravedlivý“ se vztahuje pouze na tzv. góje? Nezvyklého poděkování za tuto činnost se Chavě dostalo na místě, kde by to nejméně očekávala: v koncentračním táboře v Osvětimi. Ale nepředbíhejme.

Vědomí blížící se katastrofy aktivovalo k ilegální činnosti mnohé skupiny z různých mládežnických hnutí včetně Makabi Hacair. Také Chavina skupina se zapojila do práce na výrobě falešných dokumentů. Jak už bylo řečeno, Chava na bratislavské matrice „uklízela“ prázdné formuláře na kenkarty. „Kdo mohl nějakým způsobem pracovat a vydělávat peníze, tak to dělal. Těm z nás, kteří nevypadali příliš židovsky, jsme zajistili falešné papíry a podle možností i místo či byt. Jeden starší člen hnutí byl už ženatý a měl byt, kde jsme vyráběli ty falešné papíry. Nevím, asi jsem vždy dobře kreslila, to mi asi pomohlo, připadalo mi velmi snadné ty podpisy napodobit. Problém taky byl, komu to dát, museli jsme si být jistí, že je to někdo, kdo nás neprozradí.“

Platilo: pomoz, kde pomoct můžeš, bez ohledu na nebezpečí, které hrozí. Tady však bylo nejen nebezpečí, nýbrž dokonce hrozila smrt. Jenže Chava dodnes nechce nic slyšet o tom, že to celé vlastně bylo neobyčejné hrdinství.

Zatčena

V neztenčené míře se pokračovalo ve výrobě falešných dokumentů a v převádění ohrožených kamarádů do Maďarska. Přecházely celé skupiny Makabi Hacair a někteří se dostali až do Palestiny. A pak v dubnu roku 1944 utekli z Osvětimi Walter Rosenberg a Alfred Wetzler. Zpráva, kterou oba uprchlíci sepsali pro vedoucí činitele slovenské Ústředny Židů, pomohla odhalit nacistická zvěrstva páchaná v koncentračních táborech. Od té chvíle bylo jasné, co znamená eufemistické označení „přesídlení na východ“. Přesný  význam tohoto sousloví znala i Chava ‒ po vyhazovu z banky totiž její otec pracoval jako přednosta finančního oddělení právě této ústředny a doma se o zprávě hovořilo poměrně otevřeně. A tak když byly během Slovenského národního povstání obnoveny transporty v německé režii a začala druhá vlna deportací, Chava přesně věděla, co ji čeká. Razie na bratislavské Židy se uskutečnila 29. září 1944 a zatčena byla celá i rodina Fürstových.

To, co Chavě nikdy nevymizí z paměti, byly okamžiky těsně po zatčení: „Dodnes vidím samu sebe, jak stojím u Dunaje, měsíc svítí a je tma. Jak se kolem valila řeka, pomyslela jsem si: To je naposledy, co vidím Dunaj. Protože jsem věděla…“

Všechny je převezli do sběrného tábora v Seredi a za pár dní dobytčákem rovnou do Osvětimi. Když se na rozřazovací rampě loučila s otcem, věděla, že se musí postarat o mladší sestru Agi. Absolvovala s ní pak celou svou koncentráčnickou anabázi. Maminka byla poslána na špatnou stranu. Šla rovnou do plynu.

I když se dožiju sta let, nezapomenu...

Není možné vypsat všechno, čím si Chava po příjezdu do osvětimského koncentračního tábora prošla. „Překvapení bylo, že nás po sprše nahnali do baráku a ne do plynu. Přišly jsme do toho baráku, najednou nějaká paní, mohla být ve věku mé maminky, mě zahlídla, padla přede mnou na kolena a pravila: ,Jak ti mohu poděkovat, když tě tu vidím?!‘ Dva dny předtím jsem dala její dceři falešné papíry a podařilo se jí někde se schovat.“

Skomírající německý válečný průmysl potřeboval neustále nové a nové pracovní síly, a tak byla Chava se stovkami dalších žen odvezena do Freibergu poblíž Drážďan, tábora spadajícího pod koncentrační tábor Flossenbürg. Tam si zástupci různých firem vybírali otrokyně na práci. Svléct do naha, seřadit se na nástupu a čekat na prohlídku. Všechno ale bylo lepší než Osvětim. A tak Chava začala pracovat v továrně na letecké součástky, která byla zvenčí maskovaná jako „Porzellanfabrik“. Zpočátku se bydlelo v továrně, v lednu 1945 byly vězeňkyně přestěhovány do baráků přímo ve freibergském koncentráku. Podmínky byly strašné. Jídla bylo méně a méně, až už nebylo téměř žádné. Chava, která téměř násilím udržovala naživu mladší sestru, vzpomíná: „Moje sestra Agi dodnes tvrdí, že přežila kvůli mně, a já tvrdím, že jsem přežila kvůli ní, protože jsem za ni byla zodpovědná. Když jsem se loučila s otcem, tak mě žádal: ,Postarej se o svou sestru!‘“

Naději pomáhalo udržovat večerní povídání o tom, co bude „potom“. Největší luxus v myslích vězeňkyň představoval krajíc chleba tlustě namazaný máslem. A bylo důležité také rádio ukrývané francouzskými válečnými zajatci, se kterými se vězeňkyně občas setkávaly při práci. Optimismus dodávaly zprávy o pokračujícím kolapsu německých vojsk. Fronta se přibližovala k Freibergu.

Ve dnech, které předcházely osvobození, panoval neskutečný chaos. Tuřínové polévky bylo den ode dne méně, chleba nebyl téměř vůbec. Jednoho dne zmizely dozorkyně z řad SS, ale velitel tábora, německý unterscharführer, usoudil, že je potřeba i nadále udržovat „morálku“ vězeňkyň, a zařídil převoz do dalšího koncentračního tábora. A tak se Chava spolu s ostatními dostala na konci dubna 1945 do Mauthausenu. Tam se také dočkala příjezdu americké armády. Na psacím stroji, který zbyl v jedné z opuštěných kanceláří, začala ihned za čerstvé paměti sepisovat válečné zážitky. Jak důležitá to byla myšlenka, se ukázalo po mnoha desetiletích: v době těsně po osvobození byl holocaust skutečností, která nevyžadovala dokazování. Popírači se svými iracionálními tvrzeními se objevili mnohem později.

Všechny cesty vedou do Bratislavy

Domů do Bratislavy se Chava a Agi dostávaly různými cestami: lodí, vlakem, autem i pěšky. Shledání s rodinou však kalilo vědomí, které je neopouštělo po celou dobu. Rodiče se nevrátí. Nic už nebylo jako předtím. Ale bylo třeba žít dál. Chava našla několik přátel z hnutí mládeže, od Červeného kříže dostali bývalou židovskou vilu – v nepopsatelném stavu: posledním uživatelem byla armáda. Postupně se však tenhle dům měnil na útočiště osiřelých židovských dětí bez domova, posbíraných po celém Slovensku. Zbavit je válečných traumat, naučit je základním návykům a zajistit vyučování, to vše patřilo k úkolům, před které byli vedoucí domova postaveni. Tím nejdůležitějším však bylo připravit děti na odjezd do Palestiny.

V únoru 1946 do tohoto dětského domova dorazil také chlapík z Prahy jménem Max Lieben, poslaný vedením Makabi Hacair na pomoc personálu, kterému velela Chava. Setkaly se dvě vyhraněné individuality, takže to zpočátku vypadalo na „válku světů“. Nicméně nakonec vše skončilo svatbou. Paradoxní na celé situaci bylo, že Chavu a Maxe oddával pan Janota, šéf matriky, na které Chava „uklízela“ prázdné kenkarty a různé formuláře nutné k výrobě a padělání osobních dokladů. Takže po celou dobu obřadu měla jedinou starost: aby nebyla odhalena.

Doma v Izraeli

Po převzetí moci komunisty postupně končila v Československu činnost všechna židovská mládežnická sionistická hnutí. Chava s Maxem už do Palestiny odeslali většinu svých svěřenců, sami ale setrvávali na svých místech: vedení Makabi Hacair za ně zatím nemělo náhradu. Do Haify proto připluli až v květnu 1949. Jeli rovnou do kibucu Kfar Hamakabi, který jejich organizace začala budovat v polovině třicátých let. Zůstali zde až do roku 1951, a protože se v mezičase rodina rozrostla o dvě děti, přestěhovali se Livniovi do vlastního domku v Kiryat Tivon. Život si uspořádali podle svého. Max pracoval jako technik, Chava vyučovala keramiku.

V Chaviných zápiscích „Střípky vzpomínek“ čteme: „Jednou jsem napsala, že nikdy nezapomenu – a nezapomněla jsem, i když je toho hodně nejasného a zamlženého. Ale to nejdůležitější nejsou přesná data.“ Do dnešních dnů je Chava členkou izraelského spolku Beit Terezín, který se stará právě o to, aby se nezapomnělo. Nezapomnělo na dobytčáky plné lidí putující krajinou smrti, na dým vznášející se nad krematoriem v Osvětimi, na hrůzy holocaustu. Chava je také živou připomínkou obyčejného lidského „pomoz, kde pomoct můžeš“. A patří na pomyslný skautský piedestal hrdinů, třebaže ona sama si to nemyslí.

Redakční poznámka: přestože pamětnice vyprávěla svůj příběh převážně slovensky, je její příběh zpracován v Češtině včetně citátů pamětnice.