Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anežka Lišková (* 1933)

• Anežka Lišková (roz. Hrnčeříková) se narodila 18. července 1933 jako nejstarší z devíti dětí

• její rodina vlastnila statek ve Štítné nad Vláří

• absolvovala zdravotnickou školu ve Zlíně

• po dokončení studia nastoupila do nemocnice v Uherském Hradišti

• později pracovala dva roky na zdravotnické škole ve Zlíně a následně na zdravotnické škole v Uherském Hradišti

• za manžela si vzala bývalého politického vězně Františka Lišku

• František Liška byl odsouzen v rámci procesu se členy protistátní skupiny Světlana-Makyta

Nespravedlnost komunistického režimu si pamětnice plně uvědomila v roce 1949, kdy musela v rámci výuky povinně přihlížet politickým procesům. Mezi obžalovanými tehdy stanul i její budoucí manžel František Liška, který byl za smyšlená provinění odsouzen na dvanáct let vězení. S Františkem se seznámila až v únoru 1958 a postupně se od něj dozvídala, jakými útrapami si jeho rodina procházela.

Mezitím Anežka Lišková absolvovala zdravotnickou školu ve Zlíně; dodnes vzpomíná, že roku 1953 patřila mezi mladé civilní sestry, které měly nahradit sestry řádové: „Prvního července jsme nastupovaly do Uherského Hradiště do nemocnice. Byl krásný den, nás tam bylo sto devatenáct mladých děvčat, devatenáctiletých a dvacetiletých. Všechny jsme měly maturitu, měly jsme diplomy, ale neuměly jsme nic. Když jsme pak sloužily s řádovými sestrami, teprve jsme si uvědomily, co to znamená mít pořádnou praxi. To víte, byly jsme mladé dcerky, my jsme to ani nebraly jako křivdu, že řádové sestry odcházejí – prostě jsme zapadly do provozu. Ještě pět měsíců s námi na oddělení sloužila řádová sestra.“ Po roce práce ve zdravotnictví Anežka Lišková působila dva roky na zdravotnické škole ve Zlíně a pak do roku 1959 na zdravotnické škole v Uherském Hradišti.

Zásah Státní bezpečnosti proti protistátní skupině Světlana-Makyta

Od Františka Lišky, bývalého politického vězně, se pamětnice na konci padesátých let dozvěděla o rozprášení protistátní skupiny Světlana-Makyta. Do její činnosti byl zapojen i Františkův otec. Členové, převážně živnostníci, se scházeli ve Valašských Kloboukách a věřili, že svou činností mohou přispět ke změně poměrů; do Světlany-Makyty se však záhy vetřel neznámý agent Státní bezpečnosti a skupina byla rozprášena.

Zásahu tajné policie neušla ani rodina Liškových. Mlynáře Lišku přijela Státní bezpečnost zatknout 10. března 1949. Mlynářovu ženu a děti postavili agenti ke zdi, mířili na ně samopaly a snažili se v domácnosti najít cennosti. Anežka Lišková zná celou událost z tchynina vyprávění: „Tchyně mi na to říkala: ,Prosím tě, kde by bylo u nás zlato, když můj manžel všechno vrazil do strojů? U nás nebyla ani koruna, u nás se všechno dávalo do strojů.‘ Říkala, že když odešli estébáci, bylo to hrozné: co se dalo porozbíjet, porozbíjeli, co se dalo odnést, odnesli. Říkala: ,My jsme neměli nic.‘“

Mlynáři se však díky nepozornosti jednoho příslušníka podařilo uprchnout, skrýt se u známých a dostat se do západního Německa. V uprchlickém táboře bratra po měsíci vyhledal Gustav Augustin Liška, ředitel Baťových závodů v Maroku, odvezl jej do Paříže a poté do Maroka. Tamější životní podmínky ale mlynáři Liškovi nesvědčily, a tak kontaktoval přátele v Americe a v roce 1952 odešel do Chicaga. Tam získal místo manažera v Moravském domě a pro místní českou komunitu pracoval až do 23. dubna 1953, kdy zemřel na infarkt.

Syn perzekvován namísto svého otce

Protože otec tajné policii unikl, zatkla alespoň syna, který o protistátní skupině nevěděl téměř nic. Po tvrdých výsleších byl František Liška odsouzen na dvanáct let vězení. Výkon trestu mu byl zkrácen díky pomoci spoluvězně, jistého doktora Turka; ten po svém propuštění pomohl Františkově matce naformulovat dopis, na základě kterého byl syn omilostněn.

Tím však perzekuce nekončily: stát rodině zabavil část majetku a do mlýna byli nasazeni nucení nájemníci. Roku 1952 úřady zrušily mlýn a o čtyři roky později daly příkaz k likvidaci moderních strojů, do kterých rodina Liškových investovala veškeré prostředky. A když bylo roku 1957 ve Štítné založeno jednotné zemědělské družstvo, veškeré zbylé vybavení mlýna zabralo do své správy.

Obnova rodinného podniku

Po desetiletích komunistického hospodaření se mlýn ocitl v dezolátním stavu. A třebaže za zničený majetek Liškovi po roce 1989 nedostali žádné odškodnění, podařilo se jim ve mlýně obnovit dřevovýrobu. Rodinný podnik vyráběl dřevěné hračky a prosperoval až do doby, kdy podlehl konkurenci levného asijského zboží. V současnosti stále funguje, výroba však musela být omezena a místo deseti pracovníků dnes zaměstnává pouze jednoho.