Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr. Jindra Lisalová (* 1952)

• narozena 29. června 1952 v Mostě

• otec Pavel Gonák pocházelz Podkarpatské Rusi, veterán z východní fronty

• v roce 1948 byl otec vyhozen z vojenské akademie a uvězněn za pokus o nelegální přechod státních hranic

• kvůli otcově minulosti měla potíže při studiu i při hledání zaměstnání

• s matkou žily až do roku 1969 ve starém Mostě

• v době bourání starého Mostu žily v Teplicích

• v letech 1970–1976 studovala Matematicko-fyzikální fakultu UK

• v letech 1976–1987 učila v Liberci na SEŠ a na SOU

• v období 1987–1994 učila na Vysoké škole strojní a textilní v Liberci

• v letech 1994–2010 pracovala pro Centrum pro studium vysokého školství

• externě učí fyziku na ČVUT, Vysoké škole hotelové a Technické univerzitě v Liberci

„Ještě dnes bych zažalovala komunisty za to, že kvůli pár metrákům uhlí zrušili třetí nejstarší město v Čechách. Je hrozné, když se nemáte kam vrátit. Dům, kde jsem vyrůstala, ulice, ve které jsem dostala první pusu, náměstí, kam jsem chodila na kafe do hotelu Praha, nic z toho už neexistuje,“ říká Jindra Lisalová. Patří k obyvatelům starého Mostu, města, které bylo zbořeno kvůli zásobám uhlí nacházejících se pod ním. 

Narodila se v Mostě 29. června 1952. Její otec Pavel Gonák přišel do Čech z bývalé Podkarpatské Rusi se Svobodovou armádou. Po skončení války si dodělal maturitu a studoval na vojenské akademii. Jenže prověrkami po komunistickém převratu roku 1948 jeho vojenská kariéra skončila. „Řekl jsem jim, že bolševici nejsou moc dobří lidé,“ vyprávěl své dceři. Poté, co ho z akademie vyhodili, se pokusil utéct přes hranice na Západ, ale byl chycen a asi dva roky vězněn v lágru v Jáchymově. 

Jindřina maminka Jindřiška Horáková, o deset let starší než otec, pocházela ze soukromého statku u Jičína, takže ani ona neměla zrovna ideální kádrový profil. Seznámili se v roce 1951 a nový život společně začali v Mostě. 

Musíte ty Cikány převychovat

Její rodiče se rozvedli, když byly Jindře čtyři roky. Přesné okolnosti rozvodu se nikdy nedozvěděla, pravděpodobné však je, že impulsem bylo domácí násilí. Zatímco její matka vyprávěla, že ji manžel zmlátil tak, že zůstala ležet v krvi, on sám tvrdí, že jí dal „jenom jednu facku“, protože když se po dvou dnech vrátil z práce u dráhy, nebylo doma uvařeno ani zatopeno a žena trávila čas u sousedů. Po rozvodu se Jindra se svým tátou vídala jen málo, protože maminka veškeré kontakty odmítala. On prý ale usiloval o to, aby zůstal s dcerou ve styku, chodil například do její školy, během vyučování seděl ve třídě a sledoval ji. Dnes, s odstupem let, se Jindra Lisalová domnívá, že maminka jí v kontaktu s otcem bránila i kvůli jeho nálepce politického vězně, která by mohla dceři překazit vyhlídky na budoucí studium. 

Vztahy mezi otcem a dcerou se ještě zkomplikovaly poté, co se znovu oženil; během vysoké školy se s ním dokonce musela soudit o alimenty, nepřišel ani na její svatbu, protože nepozvala jeho novou manželku. Vřelejší vztah navázali až po maminčině smrti roku 1984. 

V době svého dětství Jindra bydlela s maminkou ve starém činžáku, kde kromě nich bydleli samí Romové. „Naši sousedé byli ještě docela hodní, ale když dostali výplatu, přišli k nim příbuzní a přátelé, hrála tam hlasitá hudba, křičelo se, někdy vzali sekeru a šli na nás, že nás vykradou. Jednou jsme s maminkou volaly z okna o pomoc, do domu vnikla policie, ale k nám nahoru esenbáci nedošli: viděly jsme je potom vybíhat z domu, jeden si držel natržené ucho, druhý rozkousnutý palec, a odjeli,“ vzpomíná Jindra Lisalová. 

Podle pamětnice nechávalo tehdejší vedení města Romy záměrně vybydlovat starou zástavbu, aby se obyvatelstvo ochotněji stěhovalo do budoucího nového Mostu. Jednou ji maminka vzala s sebou na bytový odbor Národního výboru. Předem dcerce sdělila, že tam bude dělat, jako že omdlévá, ale nebude to doopravdy. „Dcera se potřebuje učit, v tom domě na to nemá klid, přestěhujte nás jinam,“ prosila maminka úřednici na Národním výboru. „Musíte ty Cikány převychovat,“ doporučila jí úřednice a její žádost o nový byt zamítla. Z vyprávění pamětnice je zřejmé, jak se už od konce 50. let rodil v Mostě problém romských ghett a rasistických postojů neromských obyvatel. 

Nechtěli ji vzít do pionýra

V roce 1958 Jindra nastoupila do základní školy a záhy zjistila, že je v něčem „jiná“ než ostatní děti. Nechtěli ji totiž vzít do pionýra, ačkoli po tom toužila: „Nechápala jsem to. Nikdo mi neřekl, že je to proto, z jaké jsem rodiny.“ Aby si s matkou přivydělaly, sbíraly na haldách léčivé byliny, podařilo se jim odevzdat sto kilogramů sušených podbělových listů, za což dostala knížku o Kremlu. 

„Do všech životopisů jsem na matčinu radu psala, že se s otcem nestýkám,“ říká. Možná i díky tomu se bez problémů dostala na gymnázium (tehdy tříletou Střední všeobecně vzdělávací školu), kam chodila v letech 1967–1970. 

Den po srpnové okupaci vojsky Varšavské smlouvy roku 1968 Jindra odjela se školou na chmelovou brigádu. Když se to dozvěděl její otec, rozzlobil se na matku, že ji pustila: „Ty jsi se zbláznila? Nevíš, co dělají Rusáci s mladýma holkama? Já jsem to za války zažil.“ Během brigády ji ovšem nic dramatického nepotkalo, zarazily ji jen postoje některých lidí, kteří příchod sovětských vojáků vítali: „Někteří říkali: ‚Vždyť oni nás přijeli zachránit.‘ Skutečně věřili, že se tady připravovalo převzetí moci západním Německem a že nás Rusové zachránili před kapitalismem.“ 

Stáli jsme okolo a brečeli

V roce 1969 se s maminkou přestěhovaly do Teplic, takže bourání starého Mostu už neviděla na vlastní oči. Přesto se jí silně emocionálně dotýkalo. „Jeden můj známý, herec, který tehdy působil v Mostě, vyprávěl, jak vyhodili do povětří mostecké divadlo: ,Usadil se prach a my jsme viděli, že jeviště pořád stojí. Tak jsme stáli okolo a brečeli jsme.‘“ 

„Smyslem likvidace města měla být těžba uhlí,“ vysvětluje Jindra Lisalová, „takže zbourali všechny baráky a udělali z toho povrchový důl. A přitom později jsem slýchala, že nakonec tam nebylo tolik uhlí, jak předpokládali. Ptala jsem se jednoho známého právníka, jestli by bylo dnes možné za to někoho zažalovat. Řekl mi, že ne, prý je to už promlčené.“

Pro vystěhované obyvatele komunisté postavili „nový Most“, město sestávající z panelových budov a bezduché normalizační architektury. „Když se zeptáte kteréhokoli Mostečáka, řekne vám, že nový Most je katastrofa. Je to jenom změť paneláků, nemá ten genius loci. Nemáte tam pořádné náměstí, natož, aby tam byla podloubí a podobně,“konstatuje Jindra Lisalová a upozorňuje na to, že Most nebyl jediná obec zlikvidovaná kvůli těžbě uhlí: „Vesnice se bouraly všude okolo. Tam člověk nic neznamenal.“

Zamilovaná do estébáka

Od roku 1970 studovala v Praze na Matematicko-fyzikální fakultě UK obor učitelství matematiky a fyziky. Záhy se seznámila se svým budoucím manželem, krátce předtím však také chodila se spolužákem, který se jí po letech přiznal, že ji sledoval ve službách StB. Státní bezpečnost prý na ni zaměřila pozornost nejen kvůli otcovu „škraloupu“ , ale i proto, že otevřeně vedla protikomunistické řeči. 

Ve společnosti tohoto spolužáka-estébáka zažila podivnou příhodu na letním výcvikovém pobytu v Albeři. „Dostali jsme do dvojice buzolu a měli jsme dojít z místa A do místa B. Najednou jsme narazili na ceduli: Pozor, nacházíte se v blízkosti státní hranice.“ „Tam bychom asi neměli chodit,“ namítla Jindra, ale její společník mávl rukou a pokračovali dál. „Najednou jsme stáli opravdu pod drátama, u strážní věže. Po žebříku bleskurychle sjel voják, někam telefonoval a za deset minut přijelo auto. Vyskákali pohraničníci se samopaly a se psy. Jenom jsem koukala, co se děje. ‚Vy jste chtěli opustit republiku,‘ obvinili nás. Namítala jsem, že mám na sobě jenom vietnamky.“ Dodnes se domnívá, že její tehdejší přítel ji do této situace vmanipuloval záměrně. Epizoda nicméně skončila výslechem na VB a stokorunovou pokutou. 

Krátce poté nicméně začala chodit se svým budoucím manželem, brzy otěhotněla a v roce 1972, tedy ve třetím ročníku studia, se vzali. „Školu jsem nepřerušila, jen půl roku jsem měla individuální studijní plán,“ říká. Zároveň s manželem usilovali o přidělení pokoje na manželské koleji, kde by mohli bydlet společně. Kolej se přidělovala prostřednictvím školní SSM, které tehdy předsedal budoucí komunistický politik Miroslav Štěpán. Přestože Jindra ani její muž nebyli členy SSM, kolej nakonec získali: „Můj muž si na něj došlápl, málem se s ním popral, takže od března 1973 jsme bydleli na manželské koleji ve Strojnické a později v Rooseveltově ulici.“ Školu ukončila státnicemi v roce 1976. 

Kolik metrů plátna utká tkadlena-údernice?

Po dokončení studia měli Jindra Lisalová s manželem možnost dostat byt po jeho rodičích v Liberci. Jindra během vysoké školy pobírala stipendium za příslib, že posléze bude pracovat v Severočeském kraji. Ale když se chtěla přestěhovat do Liberce, bylo jí sděleno, že stipendium musí vrátit, protože Liberec, ač situovaný v severočeském kraji, je „atraktivní město“. Dali jí na vybranou mezi působišti v Mostě, Chomutově a Chebu. Stipendium tedy raději vrátila – měla štěstí, protože její maminka po celou dobu jejího studia peníze ze stipendia ukládala stranou. 

V Liberci se ucházela o práci na místní Vysoké škole strojní a textilní (dnešní Technická univerzita). Odmítli ji, aniž by jí byl oficiálně sdělen nějaký důvod. Neoficiálně se dozvěděla od maminky manželova spolužáka, která pracovala na personálním, že příčinou opět byla minulost jejího otce. 

Jeden rok učila matematiku a fyziku na Střední ekonomické škole, později na středním odborném učilišti, kde studovali adepti nejrůznějších řemesel. Jindra Lisalová popisuje, jak ideologie zasahovala i do výuky těchto předmětů: „Museli jsme psát takzvané přípravy a v těch jsme museli uvádět, jak budeme matematické a fyzikální příklady orientovat na odkaz VŘSR  nebo na závěry nějakého sjezdu KSČ. Museli jsme vymýšlet příklady typu: ‚Tkadlena utká za směnu pět metrů plátna, ale tkadlena-údernice na počest sjezdu KSČ utká o tolik a tolik procent víc.‘“ 

Součástí její práce bylo také psát posudky na učně, přičemž se snažila nikdy tam neuvést nic, co by dotyčného mohlo nějak poškodit. „Když je přišli lanařit vojáci, radila jsem jim, ať jim to nepodepisují, nebo budou muset jít hlídat hranice a třeba i někoho zastřelit,“ vzpomíná. Zároveň ale konstatuje, že ideologický tlak v druhé polovině 80. let už nebyl tak silný a na učně ani nebyla pozornost režimu tolik zaměřená. 

Nicméně dokonce ještě v roce 1988, kdy si zažádala o postgraduální studium v Olomouci, byla odmítnuta – opět údajně kvůli otcově minulosti. 

Kdo se bojí, ten se lépe ovládá

Od roku 1988 nicméně mohla vyučovat na katedře fyziky na liberecké Vysoké škole strojní a textilní. Zde také zažila události listopadu 1989. „18. listopadu 1989 jsme s manželem jeli do Prahy na představení do divadla ABC. Všude po Praze jsme viděli strašnou spoustu policistů a antonů, ale o událostech [předchozího] dne jsme nic netušili. Teprve v divadle jsme se dozvěděli, že se ten den nehraje, že divadla jsou ve stávce kvůli tomu, co se odehrálo na Národní třídě. Na jeviště vystoupil pan Moravec v civilu a řekl, že kdo chce, může odejít a dostane zpátky vstupné, ostatní pak mohou zůstat a debatovat. Během debaty tam přišla také Drahomíra Dražská [žena, která rozšířila fámu o zabití studenta Martina Šmída, pozn. red.] a tvrdila, že jejího přítele tam zavraždili.“ 

Na liberecké vysoké škole už v pondělí poté vznikl stávkový výbor, začaly demonstrace. Bohužel, kvůli své přímosti a otevřenosti si Jindra Lisalová záhy znepřátelila i nově zvoleného rektora. V roce 1994, když musela své místo obhajovat v konkurzu, byla ze školy vyhozena. „Lépe se ovládají komunisti, kteří se bojí, než Lisalová, která se nebojí,“ prohlásil údajně rektor. Nepomohla ani intervence studentů v její prospěch. 

Později, až do roku 2010, pracovala v Centru pro studium vysokého školství. Dnes, už jako důchodkyně, vyučuje externě fyziku na fakultě architektury ČVUT, na Vysoké škole hotelové i na liberecké Technické univerzitě. „Byla bych ráda, kdyby už nikdy nenastala doba, že někdo nemůže studovat kvůli ideologii,“ říká závěrem.