Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Evangelis Liolios (* 1950)

• narozen 19. dubna 1950 řeckým rodičům v Českém Těšíně

• rodiče utekli z Řecka v roce 1949, když tam komunisté prohráli občanskou válku

• spolu s tisíci dalšími uprchlíky je přijalo Československo, dostali se na severní Moravu

• než rodiče sehnali práci a bydlení, strávil pamětník rok a půl v dětských domovech

• vystudoval zemědělsko-technickou školu v Krnově

• na konci 70. let se přestěhoval do Brna, kde založil rodinu

• pracoval jako zámečník v Královopolské strojírně a později ve firmě Drukov

• v roce 1991 se vrátil sám na rok a půl do Řecka

• v letech 1994 až 2002 předsedal Řecké obci Brno

• od roku 1999 vedl nadační fond Hellenika

• působil ve Výboru pro národnostní menšiny městského i krajského zastupitelstva

• v roce 2020 žil v Brně, pracoval na letišti a věnoval se projektům fondu Hellenika

Evangelis Liolios se narodil 19. dubna 1950 ve Slezsku, v Českém Těšíně, řeckým rodičům. Jeho otec Theodoros bojoval během občanské války v řadách Demokratické armády Řecka (DSE) a v bojích přišel o oko. Ve sběrném uprchlickém táboře Buljkes v srbské Vojvodině se seznámil se svojí budoucí manželkou Anastasií. „Rodiče sem přišli v důsledku občanské války, která je z válek asi ta nejhorší, když bojuje sourozenec proti sourozenci. Válečné události nepříjemně zasahují do života řeckých rodin ještě i v současnosti. V Řecku se nic neodpouští. Když tam někdo někoho před padesáti lety zabil, tak na to se nezapomíná,“ říká Evangelis Liolios.

Komunita v Buljkesu dosahující šesti tisíc řeckých obyvatel byla jako stát ve státě. Měla svoji měnu, své podniky, divadlo a tiskla vlastní noviny. Po rozkolu Josipa Tita a Nikose Zachariadise, generálního tajemníka Komunistické strany Řecka (KKE), a předcházejícím sporu mezi Stalinem a Titem rozhodla KKE o přestěhování komunity do dalších spřátelených států. Rodiče Evangelise Lioliose se do Československa dostali v roce 1949 a novou životní kapitolu začínali v jihomoravském Mikulově. „Pak bylo rozhodnuto, že Řekové půjdou do pohraničí k polské hranici. Státní správa se postarala o jejich přerozdělení a o zajištění zdravotnické pomoci. Za to patří této zemi velký dík. Jen si musíte odmyslet ten politický balast,“ dodává pamětník.

Dodnes vím, co jsem v domově jedl

Do Československa se dostalo v několika vlnách dvanáct a půl tisíce Řeků. První vlaky přivezly pouze děti a na jejich zaopatření bylo zřízeno okolo stovky dětských domovů. Po příjezdu dospělých emigrantů byly rodiny spojovány. Také Evangelis Liolios strávil v době, kdy se o něj rodiče nemohli plnohodnotně postarat, v několika domovech dva roky.

„Jeden byl v Hadince u Klokočova. Dokonce vím, co jsem tam před šedesáti lety jedl. Ve snech vidím, jak běhám po dlouhých chodbách. Vidím ty zámky, kde jsem pobýval. Neměl jsem s těmi domovy problém. Snad kromě jedné epizody, kdy jsme v zimě se čtyřmi kamarády naplánovali útěk z Budkova do Rakouska. Utíkali jsme, sníh až po krk, a když nás chytili, tak nám ty dámy, vychovatelky, zmalovaly zadky do modra. Pak nás hlídaly, abychom to neudělali znovu. To by byla pěkná ostuda. Socialistická země, a děti tam utíkají z dětských domovů.“ Součástí vyučování v domovech byla mimo dějepisu, zeměpisu nebo češtiny také výuka řečtiny. Po večerech se promítaly sovětské filmy. Když měli rodiče zajištěné bydlení a práci, mohl se k nim pamětník opět vrátit.

Okolo Malých Atén

„Otec byl válečný invalida a na Mikulovsku hlídal vinice. Pak pracoval v třineckých železárnách, kde více vydělal. „Vedle práce v těžkém průmyslu se Řekové začali věnovat také zemědělství a chovu ovcí a koz. Díky tomuto zaměření a snaze naučit se rychle česky se jim dařilo být samostatnější. Také pamětníkovi rodiče se rozhodli pro zemědělství a usadili se na Krnovsku. Narodili se jim ještě tři synové a dvě dcery.

„Rodiče dostali v jedné vesnici od Státního statku byt a otce zaměstnali jako pastevce ovcí. Měl čtyřsethlavé stádo, ale na to byli Řekové opravdu dobří. Pamatuji si, jak se ovce bahnily, rodila se jehňátka, to pak bylo nutné jejich celonoční hlídání. Byla to náročná práce. Otec měl ruce rozpraskané od dojení, protože na to nebyly žádné stroje. Z mléka vyráběl sýr. Měli jsme svoje prase, kachny, husy a vejce. To musím říct, všechna čest. Vypěstované ovce šly do Arábie za valuty, čím mladší, tím lepší.“

Evangelis Liolios strávil dětství v Rudolticích a v dalších obcích, kam se rodina v rámci krnovského okresu stěhovala. V Krnově, kterému se díky dvouapůltisícové řecké komunitě přezdívalo Malé Atény, vystudoval zemědělsko-technickou střední školu. V osmnácti letech jej ale sportovní dráha karatisty a hledání profese přivedly do Brna, kde si našel manželku a založil vlastní rodinu. „Výběr české ženy byl trochu problém, ale kdybychom žili v Řecku, tak by se tradice a zvyky řešily daleko více. Můj otec byl komunista a do kostela jsme nikdy nechodili. Rozdíly u nás se ženou žádné zásadní nebyly. Teď na stará kolena chodím do kostela a zjistil jsem, že mi ty zpěvy dělají dobře.“

Nespolehliví emigranti

Zapojení řecké menšiny do československé společnosti probíhalo poměrně rychle a dobře. „Kdo se naučil jazyk, mohl studovat a práce tu byla. Komunita si mohla udržovat své zvyky a obyčeje. Ale problémy nastaly, když někdo nesouhlasil s komunistickou politikou. To byl pro všechny revizionista a byl šikanován. Docházelo třeba i k určitým paradoxům, kdy jedna komunistická řecká organizace brojila proti jiné, protože tu byli marxisté i příznivci Mao Ce-tunga.“

Určitou menšinu v menšině vytvořili emigranti slovano-makedonské národnosti. Na přelomu roku 1952 a 1953 se o ně začala v souvislosti s čistkami v KSČ zajímat Státní bezpečnost (StB). S řeckou emigrací se dostali do Československa jako zajatci a politicky nežádoucí také bývalí vojáci „monarchofašistické armády“. Na ně se kvůli podezření z rozkladné činnosti či možné špionáže pro řecké velvyslanectví pozornost StB podle pamětníka také zaměřila. Uvádí, že ve Víru u Brna bylo přes sto z nich soustředěno v pracovním táboře na stavbu přehrady.

„Postavili Vírskou přehradu, v tom betonu je ještě jejich krev. Jeden bývalý politický vězeň mě taky upozornil na případ, kdy byl zavřený v Opavě a zaznamenal příchod dvaceti osmi řeckých poddůstojníků. Měli je převézt na Slovensko do Sabinova, ale už o nich dále neslyšel. Myslí si, že je zlikvidovali,“ říká pamětník. Jako předseda Řecké obce Brno se pamětník snažil osvětlení podobných případů věnovat a v tomto úsilí pokračuje dál, přestože někteří členové obce na něj vyvíjeli nátlak, aby se o minulost tolik nezajímal.

Příští rok doma

I když se pamětníkovým rodičům v Československu nedařilo špatně, toužili se vrátit do vlasti. „Doufali, že až se situace v Řecku změní, pojedou domů. O Vánocích se řecky říkalo: ‚Za rok doma!‘ Taková byla představa.“ První repatriace levicových uprchlíků začaly v roce 1975. Odešly převážně mladší, homogenní rodiny a po převodu důchodů do Řecka ve druhé polovině osmdesátých let i starší emigranti.

„Rodiče se vrátili do vesnice mého otce, kde jsou oba pochováni. Dokázali se tam po pětadvaceti letech opět usadit. Dostali důchod a na uživení to stačilo. Maminka odjížděla vážně nemocná. Věděla, že tam bude horší péče a léky, ale chtěla zemřít v Řecku.“ Ze sourozenců Evangelise Lioliose dnes žijí dva bratři v Aténách a Soluni. Dvě sestry zůstaly v Krnově. Také pamětník se v roce 1990 rozhodl odjet do Řecka.

„Nemohl jsem vyvézt valuty, vyměnit vydělané peníze za marky a s tím tam začít, tak jsem si musel koupit nějaké věci a ty tam prodat. Vezl jsem třeba klavír Petrof. Na to Řekové slyší.“ Do Řecka odjel sám, našel si práci v Aténách, kde vyvíjel otočné reklamní plochy a s bratrancem stavěl střechy. „Chtěl jsem tehdy zkusit něco nového, zkusit hledat kořeny. Měl jsem dost psychických i fyzických sil a cítil jsem se na to.“ Rodina si však moc přála, aby se vrátil do Brna. Po roce a půl strávených v Řecku se tedy pamětník rozhodl odjet nazpět.

Nadační fond Hellenika

V roce 1994 byl v Brně založen nadační fond Hellenika, kterému Evangelis Liolios jedenadvacet let předsedá. „Je to nejstarší řecká organizace na území republiky založená po revoluci. Naší prioritou je podpora kultury a ochrana práv příslušníků řecké menšiny žijících tady, zejména uchování a rozvoj řeckého jazyka, pěstování tradic a folklorního umění, zachování řeckého kulturního povědomí. Při významných výročích se předávají laureátům ocenění za rozvoj řeckých cílů a kulturního života.“

Nadace se věnuje také historickému bádání. V minulosti zpracovala projekt prezentující spojení Řecka s Moravou. Představila třeba knížete Ypsilantiho, který byl po turecko-rakouské válce internován na Špilberku, v Brně strávil s celou družinou tři roky a dodnes nese jedna z místních ulic jeho jméno. Připomenula také kněžnu Ypsilanti, jež dostala věnem hrad Veveří a vlastnila jej více než čtvrt století. Vrcholem historických projektů nadace byla spolupráce s Janou Polákovou z Moravského zemského muzea na výstavě a dokumentárním filmu „Dva životy, dvě kultury, dvě země“ k 70. výročí příchodu Řeků do Československa.

Nevím, čeho se tady lidé bojí

„V době mého mládí byly řecké organizace různého charakteru. Majorita nás moc nesledovala, a tehdejší aktivity tedy směřovaly spíše dovnitř komunity. Nyní je snaha prezentovat Řecko a jeho kulturu ven,“ shrnuje pamětník. Další snahou nadace je propojovat řeckou komunitu s místními osobnostmi z kultury. „Máme k tomu dost pěkných snímků, například s Frantou Kocourkem, herci Miroslavem Donutilem či Ondřejem Vetchým, s režiséry Fuksou a Agatoniadisem. Je důležité se takto prezentovat, aby se nás lidé nebáli. Ano, lidé se tady bojí, ale nevím čeho.“

Řecké obce fungovaly v roce 2020 v Praze, Brně, Ostravě, Bohumíně, Karviné a Krnově. Vedle výuky řečtiny se svými členy slaví řecké státní svátky, kdy se připomíná řecké povstání proti Osmanské říši a vítězství Řeků nad italským fašismem v roce 1941. „Řecké organizace by mohly více spolupracovat. Dnes to není o politice, ale o občanském přístupu. Každý se musí snažit pro budoucnost něco udělat, každý den udělat něco pro život a radost z něj.“