Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Nedopustit zapomnění
narozen 2. září 1948 v Praze
vystudoval Fakultu elektrotechniky ČVUT
přímý svědek událostí 21. srpna 1968 v centru Prahy
bezprostředně po okupaci se rozhodl odejít do Švýcarska, odkud se po roce vrátil
strávil měsíc ve věznici Pankrác za účast na demonstraci k výročí okupace Československa vojsky zemí Varšavské smlouvy
následujících deset let byl pravidelně kontrolován StB, aby se neúčastnil žádných protirežimních aktivit
působil v oboru vývoje počítačů a programování, od roku 1989 ve stejném oboru vede svou firmu
od roku 2016 je předsedou Sdružení bývalých politických vězňů (v letech 2012 až 2016 byl místopředsedou)
V hromadných hrobech v prostoru Čestného pohřebiště na Ďáblickém hřbitově v Praze je uloženo na 200 těl popravených a umučených vězňů komunistického režimu. Podobná místa jsou po celé České republice – Motol, Jáchymov, Příbram, Valdice a další. „Společnost posledních třicet let nedělá nic jiného, než aby se na to zapomnělo,“ podotýká k tomu Jiří Línek. Od roku 1994 se na Ďáblickém hřbitově v Praze každoročně den před výročím popravy Milady Horákové, Oldřicha Pecla, Jana Buchala a Záviše Kalandry koná pietní akt za oběti komunistického režimu, jehož se účastní představitelé státu, zastupitelství, církví i veřejnosti. Pořádá jej Sdružení bývalých politických vězňů, jehož je Jiří Línek od roku 2016 předsedou.
Jiří Línek se narodil 2. září 1948 v Praze. Jeho otec Ondřej Línek byl stavební inženýr, maminka Růžena Línková byla v domácnosti. Jiří Línek byl nejmladším ze tří dětí. S rodinou žily ještě babička a prateta, které po roce 1948 vystěhovali z jejich domu v Karlíně. Praděda Jiřího Línka z matčiny strany Václav Mašek se svými syny provozoval v Karlíně První uměleckou slévárnu a odlil řadu známých soch, mezi jinými i pomník Jana Žižky na pražském Vítkově nebo sochy na mostě Svatopluka Čecha. Pamětník si se všemi členy rodiny vytvořil pevné pouto. Už ve svých osmi letech si uvědomil, že o tom, co se probírá doma, nemůže mluvit ve škole. Když například v Maďarsku v roce 1956 probíhala revoluce, paní učitelka ve škole vyprávěla, jak je to hrozné, oproti tomu rodiče malého Jiřího měli na věc opačný názor. Gymnázium absolvoval pamětník v Libni a poté nastoupil na Fakultu elektrotechniky ČVUT.
Atmosféru svobody a uvolnění, kterou Jiří Línek v šedesátých letech zažíval (každá třída měla svůj orchestr, všichni tančili rock‘n‘roll, odebírali kulturní periodika), ukončil srpen 1968. Jiří Línek vzpomíná na projev prezidenta Svobody v noci z 20. na 21. srpna: „Byly to výzvy ke klidu. Tam mně trošku vadí, že pokaždé, když je malér, tak se vyzývá obyvatelstvo ke klidu. Když si poslechnete projev prezidenta Beneše před jeho odchodem, tak je to naprosto totéž: že silný strom má zdravé kořeny a že prostě z těch kořenů vyroste další strom a já nevím, co všechno. Jsou okamžiky, kdy asi ten národ, i za cenu toho, že to bude mít dalekosáhlé důsledky, tak se má bránit, protože vlastně důsledky nebránění se se táhnou po generace dál.“
Dne 21. srpna ráno se Jiří Línek vydal k budově Československého rozhlasu. „Praha byla plná lidí,“ vzpomíná pamětník. Před rozhlasem hořely tramvaje, z nichž byla vytvořena barikáda. Poté vojáci okupačních vojsk začali střílet a Jiří Línek se spolu s dalšími lidmi schovali v bytech okolních domů. Vojáci posléze stříleli i do oken těchto domů. Pamětník potom pokračoval na Václavské náměstí, kde byl svědkem zapalování tanků: „Ty tanky byly asi na naftu. A oni skočili na kapotu toho tanku, krumpáčem jim prokopli barel a hodili tam zapálený hadr a tím to chytlo.“ Když se toho dne vrátil domů, rozhodl se, že Československo opustí.
Jiří Línek získal vízum do Švýcarska, nesehnal však lístky na vlak, a tak se na cestu vydal autostopem. Při přechodu hranic se setkal s mnoha dalšími lidmi, kteří republiku rovněž opouštěli, některým při tom pomáhali i pohraničníci. Začal studovat na curyšské technice a částečně pracoval, aby se uživil. O tehdejším Švýcarsku v porovnání s Československem poznamenává: „Připadala jste si jako v pohádce.“ Ovšem v Československu měl Jiří Línek silné zázemí a žilo zde mnoho starších členů jeho rodiny. Postupně mu začalo být jasné, že když ve Švýcarsku zůstane, už nikoho z nich neuvidí. A tak se na jaře roku 1969 rozhodl pro cestu zpět do Československa.
Vrátil se i ke svému studiu na ČVUT, které měl tehdy přerušené. Na osobním oddělení školy mu pobyt v zahraničí přinesl problémy. V srpnu pak poslouchal Hlas Ameriky a dozvěděl se o demonstraci k výročí okupace na Václavském náměstí, načež tam 19. srpna zamířil. Václavské náměstí bylo plné lidí, demonstrace byla „zrovna tak masová jako jednadvacátého srpna předtím“. Dlouho tam však nezůstal, došlo totiž k ostrým střetům mezi demonstranty a policií, Jiří Línek se rychle ocitl v obklíčení a při policejním zátahu byl zatčen a v obrněném voze odvezen na policejní vyšetřovnu v Krakovské ulici, odkud putoval v želízkách do pankrácké věznice. Spolu s ním tehdy zatkli několik stovek dalších, většinou mladých lidí. Atmosféra ve věznici byla skličující: „Jednadvacátého srpna nás vyhnali na dvůr se samopaly a řekli, že jestli bude v Praze povstání, tak že nás postřílejí.“ Z části, kterou si vyšetřovatelé obsadili pro vyšetřování těchto událostí (přízemí věznice bylo zakryto deskami, aby tam nebylo vidět, a výslechy probíhaly v přilehlých celách), se neustále ozývalo bití a křik. Jiřího Línka po necelém měsíci na cele s šesti až sedmi lidmi propustili. Vyslechl si obvinění z útoku na veřejného činitele se zbraní v ruce s minimální trestní sazbou dvou let. Ovšem vyšetřovateli, který měl případ na starosti, zbýval jen rok do penze a podle všeho si nechtěl kazit svědomí, a tak Jiřího Línka pro nedostatek důkazů obvinění zprostil.
Kvůli době strávené ve vězení zameškal mimo jiné i spoustu povinností ve škole. Vzpomíná, že když profesor matematiky zjistil, že ho drželi na Pankráci, podotkl, že on sám seděl v roce 1957 za účast na majálesu, a u zkoušek ho nechal projít. Pak nad ním i nadále držel ochrannou ruku a podržel ho i jako šéf komise u státnic. Kvůli jiné zkoušce potřeboval Jiří Línek omluvenku (dva dny po návratu z Pankráce, a kdyby nebyla, hrozil vyhazov ze školy). Dostavil se za svým obvodním lékařem, který když si vyslechl důvody, zrudl v obličeji, vykřikl: „Sestro, zase rudý teror! Pište...“ a Jiřímu Línkovi omluvenku vystavil. „Neznámí lidé vám pomohli,“ podotýká k atmosféře ve společnosti pamětník. Studia na ČVUT Jiří Línek ukončil v roce 1971. Práci posléze hledal těžko, vysoká škola mu pobyt na Pankráci zanesla do kádrových materiálů, a tak zaměstnání získal až po tři čtvrtě roce přes protekci. Až do sametové revoluce pak působil v oboru vývoje počítačů a programování.
Následujících devět nebo deset let Jiřího Línka pravidelně při všech důležitých výročích či událostech (např. výročí okupace, hokej se Sovětským svazem, návštěva Brežněva v Československu) navštěvovala StB. Jindy se musel dostavit na policejní stanici a vždy dostal poučení, že nemá nikam chodit a účastnit se žádných akcí. Do protirežimních aktivit se ale tak jako tak zapojovat nechtěl. Jednak měl tehdy již dvě děti a nemocnou ženu, ale především kvůli svému přesvědčení o povaze tehdejšího režimu: „Po tom, co jsem viděl na té Pankráci, a po těch demonstracích jsem byl přesvědčený, že pokud nedojde ke vzpouře, kde se použijí zbraně, tak se toho systému nezbavíte. Takže jsem do jisté míry považoval za neadekvátní se nechat někde chytit na ulici a znovu se nechat zavřít, protože tím jste vlastně, alespoň z mého pohledu, naprosto ničeho nedosáhl.“
Na demonstraci 17. listopadu byla dcera Jiřího Línka. Když se pak od ní přes telefon dozvěděl o zásahu, okamžitě se na místo vydal. Pak už se účastnil všech dalších demonstrací. V listopadu 1989 si pamětník také požádal o schválení založení firmy a od té doby až dodnes ji vede, věnuje se počítačům, telekomunikacím a bezpečnosti přenášených dat. V roce 1990 se zúčastnil přijetí jedné americké delegace, kam byl pozván ministerstvem průmyslu. Když padla otázka na to, zda se v Československu lidé nebudou chtít mstít komunistům, rozhodl se, že by těmto Američanům chtěl ukázat spíše bývalé vězně komunistického režimu. Získal tedy kontakt na Stanislava Stránského, předsedu pražské organizace Konfederace politických vězňů (KPV). Američané pak již o setkání neměli zájem, ale se Stanislavem Stránským se Jiří Línek tehdy spřátelil. Stránský byl po kritice spolupráce mnoha bývalých vězňů s StB z KPV v roce 1994 vyloučen a s několika stovkami dalších ve stejném roce založil Sdružení bývalých politických vězňů (SBPV), jehož se stal předsedou. Se svými spolupracovníky se zasloužil mimo jiné o pietní úpravu hromadného pohřebiště na hřbitově v Ďáblicích.
Po smrti Stanislava Stránského v roce 2012 Jiří Línek na jeho činnost navázal a stal se místopředsedou a posléze i předsedou SBPV: „Vzhledem ke stáří politických vězňů z padesátých let nebylo jiné východisko než se ujmout Ďáblic a potom i organizace, aby nezmizela ze světa božího.“ V roce 2017 bylo Čestné pohřebiště popravených a umučených vězňů a příslušníků 2. a 3. odboje díky iniciativě SBPV prohlášeno za národní kulturní památku. SBPV zde každoročně 26. června pořádá pietní akt a zároveň usiluje o popsání těchto bílých míst české historie. Podle Jiřího Línka je zmapování konkrétních osudů popravených a umučených vězňů důležitým krokem, který je hrází proti zapomnění společnosti.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Kateřina Krusová)