Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karla Lierová (* 1950)

• narodila se 29. června 1950 v Kyjově

• v osmi letech byla svědkem kolektivizace v Boršově

• 1965 – 1969 vystudovala Střední pedagogickou školu v Kroměříži

• celý život pracovala jako učitelka a později ředitelka mateřské školy

• druhotný svědek příběhu Marie Cichrové a jejího bratra Josefa Cichry vězněných režimem v 50. letech 20. století

Pivovarnictví v Kyjově má své kořeny a tradice, jež sahají až na počátek 16. století. Kyjované prý uměli uvařit pivo, které bylo považováno za nejlepší v kraji. Jedním z významných pokračovatelů této tradice byl Karel Lier, který kyjovský pivovar převzal během dvacátých let 20. století. „Tatínek vařil takové pivo, že vždy při koštu ho vyhodnotili jako nejlepšího sládka,“ říká jeho dcera Karla Lierová a dodává: „My jsme jako děcka nepili sodovku, ale naši vždy ráno otevřeli sedmičku, nechali ji vyvětrat, a to jsme pili. Nikdy nám nic nebylo, naopak jsme byli zdraví jako řípy.“ Do života rodiny však v mnoha ohledech zasáhl komunistický režim. Když se Karla v létě roku 1950 narodila, ještě nikdo netušil, co se v následujících letech všechno odehraje.

 

Když dědečkovi brali krávu, brečeli jsme

Když byly Karle dva roky, v nedalekém Boršově právě probíhala kolektivizace. Karlin dědeček z matčiny strany, Antonín Hnilica, zde vlastnil velký statek, polnosti a vinohrad. Ačkoli prý většina Boršovanů patřila spíše k chudým malorolníkům, kteří vstup do jednotného zemědělského družstva vítali, Antonín Hnilica byl proti. „My jsme se k němu v tu dobu museli nastěhovat, jinak by mu na statek schválně dosadili nějakou komunistickou rodinu,“ vypravuje pamětnice. Antonín Hnilica vzdoroval nátlaku dalších šest let, kdy režim použil silnější přesvědčovací metody. Pokud otec neodevzdá statek, jeho syn nedostuduje vysokou školu. „Nakonec jim to děda podepsal. Hned na druhý den přišli a všechno mu vzali. Když měli odvádět krávu, nevydržel to a utekl pryč. A představte si, ta kráva procházela vraty, klekla si a nechtěla jít dál. Všichni jsme brečeli,“ vzpomíná Karla Lierová, která to vše pozorovala očima osmiletého dítěte. Psal se rok 1958.

 

Tatínek přišel o místo, sestře roztrhali přihlášku na střední

Režim se Antonínu Hnilicovi mstil i na jeho příbuzných. Jeho zeť a Karlin otec přišel o místo vrchního sládka a musel nastoupit v kroměřížském pivovaru jako běžný vařič piva. „V tu dobu končila osmiletou základní školu moje sestra Pavla. Byla vyloženě studijní typ a chtěla jít na střední, jenomže tu přihlášku jí na národním výboru roztrhali,“ vzpomíná Karla Lierová, která již problémy s přijetím na střední školu neměla. Nejspíš to lze přičítat tomu, že na kroměřížskou Střední pedagogickou školu se hlásila až v polovině 60. let, kdy byl stisk režimu mírnější a celospolečenské dění směřovalo k událostem pražského jara.

 

Konec svobody nastal s příjezdem tanků

Karle zbýval do maturity jeden rok, když o prázdninách roku 1968 přijely do Československa sovětské tanky. Osudnou noc 21. srpna prožila doma s rodinou. Poslouchali s maminkou rádio a plakaly. Její starší sestra byla v tu dobu v porodnici, narodil se jí syn Marek. „My jsme za Pavlou jezdili do Uherského Hradiště a tam jsme potkávali ty ruské kolony. Lidi na ně hrozili pěstmi a křičeli. Na jednom tanku seděl důstojník, vystřelil ze samopalu dávku do vzduchu a byl klid. To víte, lidi měli strach,“ líčí pamětnice atmosféru dnů bezprostředně po invazi. Necelý půlrok nato se dosud neznámý student historie a politické ekonomie Jan Palach polil benzínem a zapálil. Chtěl tím vyjádřit nesouhlas s potlačováním svobody a lhostejností většiny veřejnosti. Na Střední pedagogické škole v Kroměříži vznikl v mezipatře na schodišti improvizovaný pomník s Palachovou fotografií, u něhož stála čestná studentská stráž. Při tryzně promluvil ředitel školy a někteří učitelé. „Tehdy se ještě mohli vyjádřit svobodně,“ říká Karla Lierová. Brzy nato přišlo období normalizace. Svoboda a naděje, kterou přinesly dny pražského jara, se postupně vytratily.

 

Kdo poslouchal, neměl problémy

Po úspěšně složené maturitní zkoušce v roce 1969 nastoupila Karla jako učitelka mateřské školky v Kněžpoli. Zároveň se v tom roce zúčastnila povinných prověrek, kde před komisí odpovídala mimo jiné na otázku, zda sovětskou invazi vnímá jako akt bratrské pomoci, či projev nepřátelství. „Bylo to velice nepříjemné, byl to takový výslech. Byli tři a dělali to známí učitelé. Když jsem z prověrky přijela domů, říkám si, že to je takové zvláštní, když vyslýchá známý známého a čeká na to, až se prořekne, až udělá chybu,“ vypravuje pamětnice. Prověrkami prošla a již v roce 1974 se stala ředitelkou mateřské školy v Traplicích. Ke vstupu do komunistické strany ji prý nikdo nepřesvědčoval, ale nová vedoucí funkce s sebou i tak nesla mnoho úliteb režimu, ať již šlo o povinný školní odběr Rudého práva, členství ve Svazu československo-sovětského přátelství či různé socialistické brigády. Život v normalizaci, jež trvala bezmála dvacet let, shrnuje Karla Lierová dvěma větami: „Doma jsem slýchávala něco jiného než tam venku, kde jsem musela kývnout. Kdo tehdy poslouchal, neměl žádný problém.“ V ředitelském křesle setrvala Karla Lierová dlouhých třicet osm let.

 

Zakázaný Seifert

Ještě během 80. let se poprvé v životě podívala na Západ. V Čedoku se nečekaně uvolnilo jedno místo v zájezdu do Francie. Po vyřízení nezbytných dokumentů a získání výjezdní doložky seděla Karla ve vlaku do Paříže. „Hned za Chebem přistoupili nějací lidé, nejspíš emigranti, co čekali na vlak z Československa, a začali lidem nabízet zakázané knihy a informace. Já jsem se bála si něco vzít, ale jedno mě přeci zlákalo. Rok předtím dostal Nobelovu cenu za literaturu Jaroslav Seifert a v cizině o něm vyšla taková malá knížečka, asi devadesát stran, kde se psalo o něm, ale i třeba o Havlovi a Chramostové. Za velkého strachu jsem ji provezla zpátky přes hranice a dodnes ji mám jako velkou vzácnost,“ usmívá se pamětnice a dodává: „Ve Francii bylo všechno jinak než u nás. Jenom ty obchody plné jídla... Vůbec jsme to nemohli rozdýchat.“

 

Příběh Marie Cichrové

Karla Lierová dále vzpomíná na příběh Marie Cichrové, kterou režim v roce 1953 odsoudil k osmnácti letům odnětí svobody. Marie byla blízkou přítelkyní Karliny maminky. „Byla to maminčina kamarádka již od dětství, skromná a hodná dívka. Ale režim ji neměl rád,“ říká Karla Lierová.

Kořeny příběhu Marie Cichrové a jejího bratra Jožky sahají do druhé světové války, kdy se většina jejich rodiny zapojila do pomoci ilegální skupině Carbon, která byla později režimem nahlížena jako západní, a z tohoto důvodu byli lidé známí svými válečnými vazbami na Carbon sledováni Státní bezpečností. Výjimkou nebyl ani Mariin bratr. „V roce 1952 zazvonil v noci u Cichrů neznámý muž a prosil je o zápalky, že si nemá jak připálit cigaretu. Tak oni mu je dali. A do rána vzplál nedaleký stoh. A už to jelo, obvinění z velezrady, Marie a Jožka dostali mnohaletý kriminál,“ vypravuje pamětnice. Dle dostupných pramenů je známo, že oba sourozenci čelili obvinění z velezrady především proto, že jednoho dne poskytli nocleh známému převaděči Štěpánu Gavendovi, který proslul tím, že napomohl desítkám lidí k útěku přes hranice. Vedle toho úspěšně mapoval rozložení ženijních zátarasů a vypracoval podrobný seznam spolupracovníků Státní bezpečnosti na Kyjovsku. Později byl uvězněn, ale podařilo se mu utéci z přísně střežené věznice v Leopoldově. Podruhé byl zatčen znovu při přechodu státních hranic a v roce 1954 jej komunisté na Pankráci popravili oběšením.

Marie Cichrová byla po zatčení eskortována do vyšetřovací vazby v Uherském Hradišti, jež nechvalně proslulo nelidskými metodami mučení a výslechů. Marie se údajně k tomu měla vyjádřit: „Když tě pořád mlátí a vyhrožujou, doznala bys nakonec i to, cos neudělala.“ Z Uherského Hradiště ji pak převezli do ženské věznice v Pardubicích, kde sdílela celu s herečkou Jiřinou Štěpničkovou. Krátce po Mariině zatčení si StB přišla i pro jejího bratra. Od soudu odcházel s pětadvaceti lety trestu odnětí svobody, což se dalo považovat za štěstí, neboť mu hrozil trest smrti. Oba sourozenci si plnou výši trestu neodseděli, Marie byla propuštěna v roce 1963 a Jožka o rok později. „Oni jim zavřeli i tatínka. Doma nechali maminku a na jejich statek nastěhovali nějakou komunistickou rodinu. Ta maminka pak musela žít vedle nich v nějakém přístěnku u stájí. A ten staříček ve vězení onemocněl, tak ho pustili domů. Ale za necelý týden na něj jakoby náhodou spadla vrata. Zemřel,“ říká Karla Lierová.

Marie Cichrová byla po propuštění z věznice u Lierových častým hostem. „My jsme tehdy byli ještě děti, vždycky nás poslali vedle do místnosti, ale kdykoli jsme něco zaslechli, cítili jsme, jak to muselo být strašné. Té potupy a hrůzy, a při výslechu. A strachu, oni jí vyhrožovali, že když se nepřizná, že toho jejího bratra odstřelí. A ona se nedala. Vždycky říkala, že skončila v nějaké jámě a tmě,“ říká Karla Lierová a dodává: „Za války bylo tolik lidí v koncentrácích, ale to byli Němci, co mučili a vraždili naše lidi. A tady najednou Čech Čecha, takovým strašným způsobem.“

 

Svoboda je, jako když vzlétne pták

Sametová revoluce v listopadu 1989 zastihla Karlu a jejího přítele Zdeňka na chatě, kde jako stovky dalších Čechoslováků trávili každou volnou chvíli v úniku před šedí normalizace. „My jsme ani nevěřili tomu, že se něco takového může stát. Odsuzovala jsem, jak tam ta děvčata mlátili do ledvin, když je táhli do policejního autobusu. Ale pak už se to rozjelo a dobře to dopadlo, moc jsme tomu fandili. Ten režim předtím, to bylo tak utažené, všichni měli strach a lidi neříkali pravdu, aby třeba nepřišli o místo. Ten pocit svobody, to je, jako když vyletí pták,“ dodává Karla Lierová.