„Bondy, to je kapitola sama o sobě. Bondy byl vždycky nemocný, u Bondyho bylo vždycky jasné – alespoň mně – že je prostě máklej, bez ohledu na to, co udělal, co napsal, co říká, jak se chová. To byl hypochondr nejen fyzicky, ale on byl skutečně prostě lehce máklej. A byly samozřejmě situace, kdy jsem nevěděl tak úplně, co si o tom mám myslet. Když třeba jsme objevili barák v těch Libčicích, na který jsme neměli prachy, tak tedy že se hned vezmeme, a já jsem byl u Bondyho v Nerudovce nahoře a mezi řečí mu říkám: ‚Objevil jsem barák v Libčících a teď na něj nějak nemůžeme sehnat prachy.‘ A Bondy ležel v posteli, v tom jeho proužkovaném pyžamu, jako ležel vždycky celý den, a říká: ‚Ale pane Abbé, to nelze tuhle možnost vynechat, to je třeba ten dům koupit.‘ Já jsem říkal: ‚Já vím, pane doktore, ale my ty prachy prostě nemáme.‘ A on říkal: ‚No tak to musíme s tím něco udělat.‘ A vstal, vzal si normálně takový župan, něco mezi kabátem a županem, a říkal: ‚A jdeme do banky.‘ A šli jsme na Malostranské náměstí dolů do Československé spořitelny a Bondy tam vyzvedl třicet tisíc korun, nebo osmadvacet tisíc korun, což byly šílené peníze v té době, a takhle mi je dal u té přepážky a říkal, že někdy mu to budeme muset vrátit. A říká: ‚A přeju vám, pane Abbé, abyste bez problémů sehnal i ten zbytek, aby to vyšlo.‘ A šel zase domů.“
„Já jsem velmi rychle začal hrozně obdivovat Danu Němcovou, kterou obdivuju dodneška čím dál tím víc, čím víc vidím, jak ty rodiny, ty kmeny, ty rodinné klany, jak se rozpadají, rozcházejí. A ta Dana Němcová, která skutečně s neuvěřitelnou energií, čistotou a láskou držela pohromadě nejen tu komplikovanou rodinu, tím mám na mysli hlavně Jiřího samozřejmě, jejího manžela, a ty všechny vztahy okolo, s Věrou Jirousovou, s Magorem. To bylo prostředí, které se prostě hrozně těžko popisuje. Tam ať člověk přišel kdykoliv a byla to jakákoliv situace, bylo tam zrovna šedesát lidí nebo tam seděla jenom Dana sama v kuchyni a kouřila a byly tam dvě nebo tři děti, tak v té Ječné byla vždycky naprosto krásná, otevřená atmosféra. To je věc, která se skutečně těžko popisuje. A to bylo vždycky v podstatě jedno, jak často nebo kdy tam člověk přišel.“
„Přijeli prostě v noci, tam byly tři malé děti, v nějakých postýlkách, a oni tam prohrabali celý barák, vzali si, co se jim líbilo, jestli to byly knížky, rukopisy, fotky, negativy, psací stroj. No a odtáhli a za dva dny nebo za tři nebo za jak dlouho, za týden, tam byli znova, zase v jinou hodinu. Takže to byla vysloveně taková buzerace. Jim muselo být jasné, že tam nic nenajdou, co by je ještě mohlo zajímat, tam šlo spíš o to, vytvořit tlak, který se stupňoval pak právě v té době, kdy se snažili ty lidi přinutit, aby emigrovali, aby odjeli.“
Jaroslav Libánský se narodil 15. května 1952 v Praze. Absolvoval lesnické učiliště v Modravě a lesnickou školu v Písku. V roce 1972 začal studovat na evangelické bohoslovecké fakultě v Praze, studium však nedokončil. Z politických důvodů se mohl živit jen manuálně, pracoval mimo jiné jako topič v České pojišťovně ve Spálené ulici nebo jako hlídač v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze. Fotograficky dokumentoval undergroundovou scénu v Československu a nezávislou kulturní scénu v Polské lidové republice, věnoval se opisování a šíření samizdatu, organizoval koncerty a výstavy. V rámci akce Asanace byl roku 1982 i s rodinou vyhnán do Rakouska. Vydal fotografickou monografii My underground, připravil výbor z díla Ivana Martina Jirouse v němčině, kromě fotografování se věnuje i kolážím a landartu. Dnes působí ve Vídni a ve Slavonicích, kde provozuje galerii MASNA Gallery.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
