„Já jsem velmi rychle začal hrozně obdivovat Danu Němcovou, kterou obdivuju dodneška čím dál tím víc, čím víc vidím, jak ty rodiny, ty kmeny, ty rodinné klany, jak se rozpadají, rozcházejí. A ta Dana Němcová, která skutečně s neuvěřitelnou energií, čistotou a láskou držela pohromadě nejen tu komplikovanou rodinu, tím mám na mysli hlavně Jiřího samozřejmě, jejího manžela, a ty všechny vztahy okolo, s Věrou Jirousovou, s Magorem. To bylo prostředí, které se prostě hrozně těžko popisuje. Tam ať člověk přišel kdykoliv a byla to jakákoliv situace, bylo tam zrovna šedesát lidí nebo tam seděla jenom Dana sama v kuchyni a kouřila a byly tam dvě nebo tři děti, tak v té Ječné byla vždycky naprosto krásná, otevřená atmosféra. To je věc, která se skutečně těžko popisuje. A to bylo vždycky v podstatě jedno, jak často nebo kdy tam člověk přišel.“
„Přijeli prostě v noci, tam byly tři malé děti, v nějakých postýlkách, a oni tam prohrabali celý barák, vzali si, co se jim líbilo, jestli to byly knížky, rukopisy, fotky, negativy, psací stroj. No a odtáhli a za dva dny nebo za tři nebo za jak dlouho, za týden, tam byli znova, zase v jinou hodinu. Takže to byla vysloveně taková buzerace. Jim muselo být jasné, že tam nic nenajdou, co by je ještě mohlo zajímat, tam šlo spíš o to, vytvořit tlak, který se stupňoval pak právě v té době, kdy se snažili ty lidi přinutit, aby emigrovali, aby odjeli.“
„Bondy, to je kapitola sama o sobě. Bondy byl vždycky nemocný, u Bondyho bylo vždycky jasné – alespoň mně – že je prostě máklej, bez ohledu na to, co udělal, co napsal, co říká, jak se chová. To byl hypochondr nejen fyzicky, ale on byl skutečně prostě lehce máklej. A byly samozřejmě situace, kdy jsem nevěděl tak úplně, co si o tom mám myslet. Když třeba jsme objevili barák v těch Libčicích, na který jsme neměli prachy, tak tedy že se hned vezmeme, a já jsem byl u Bondyho v Nerudovce nahoře a mezi řečí mu říkám: ‚Objevil jsem barák v Libčících a teď na něj nějak nemůžeme sehnat prachy.‘ A Bondy ležel v posteli, v tom jeho proužkovaném pyžamu, jako ležel vždycky celý den, a říká: ‚Ale pane Abbé, to nelze tuhle možnost vynechat, to je třeba ten dům koupit.‘ Já jsem říkal: ‚Já vím, pane doktore, ale my ty prachy prostě nemáme.‘ A on říkal: ‚No tak to musíme s tím něco udělat.‘ A vstal, vzal si normálně takový župan, něco mezi kabátem a županem, a říkal: ‚A jdeme do banky.‘ A šli jsme na Malostranské náměstí dolů do Československé spořitelny a Bondy tam vyzvedl třicet tisíc korun, nebo osmadvacet tisíc korun, což byly šílené peníze v té době, a takhle mi je dal u té přepážky a říkal, že někdy mu to budeme muset vrátit. A říká: ‚A přeju vám, pane Abbé, abyste bez problémů sehnal i ten zbytek, aby to vyšlo.‘ A šel zase domů.“
Jaroslav Libánský se narodil 15. května 1952 v Praze. Absolvoval lesnické učiliště v Modravě a lesnickou školu v Písku. V roce 1972 začal studovat na evangelické bohoslovecké fakultě v Praze, studium však nedokončil. Z politických důvodů se mohl živit jen manuálně, pracoval mimo jiné jako topič v České pojišťovně ve Spálené ulici nebo jako hlídač v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze. Fotograficky dokumentoval undergroundovou scénu v Československu a nezávislou kulturní scénu v Polské lidové republice, věnoval se opisování a šíření samizdatu, organizoval koncerty a výstavy. V rámci akce Asanace byl roku 1982 i s rodinou vyhnán do Rakouska. Vydal fotografickou monografii My underground, připravil výbor z díla Ivana Martina Jirouse v němčině, kromě fotografování se věnuje i kolážím a landartu. Dnes působí ve Vídni a ve Slavonicích, kde provozuje galerii MASNA Gallery.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
