Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marta Ležáková (* 1935)

Do školy začala chodit až v Čechách v jedenácti letech

  • narodila se 17. července 1934 v polském Bujny Szlacheckie


  • v Polsku zblízka zažila příchod Rudé armády


  • v roce 1945 rodina repatriovala do Československa, její maminka náročný přesun nepřežila


  • v 50. letech komunisté znárodnili statek jejího otce


  • v srpnu roku 1968 zažila invazi vojsk Varšavské smlouvy v Teplé


  • na zájezdu v SSSR krátce poznala jeho odvrácenou stránku


  • v roce 2024 žila v Domě s pečovatelskou službou v Teplé

Byť od narození mluvila česky a vyrůstala v české rodině, prvních 11 let svého života prožila v Polsku. Tam zažila perzekuci židovského obyvatelstva i osvobození Rudou armádou, po němž s rodinou repatriovali do Čech. Zde se stala svědkem toho, jak se její otec marně bránil kolektivizaci. Práci v zemědělství věnovali oba svůj život. 

Marta Ležáková (za svobodna Nováková) se narodila 17. července 1935 v polské vesničce Bujny Szlacheckie nedaleko města Zelów Marii a Pavlovi Novákovým. Městečko Zelów položené nedaleko polské Lodže mělo před druhou světovou válkou i s okolními vesnicemi zhruba 3 000 obyvatel, z čehož bylo asi 1 200 Čechů. Jednalo se o potomky protestantů, kteří po Bílé Hoře kvůli víře opustili svou původní vlast. Část života zde prožil například i Vlastimil Svoboda, Jiřina Permanová nebo Karel Jersák.

Otec Marty Ležákové měl domácí tkalcovství a maminka byla v domácnosti. „Celkem porodila sedm dětí, ale jen čtyři jsme zůstali živi. Ještě si pamatuju venku vystavenou rakvičku s mojí nejmladší sestrou,“ vzpomíná pamětnice.

V obci Bujny ležící zhruba 50 kilometrů severně od Lodže žila stejně jako v Zélowě většina Čechů a menší část Poláků. „S nimi jsme měli celkem dobré vztahy. Až když se Češi začali chystat k návratu do země jejich původu, začali na nás být zlí a brali si, co mohli,“ popisuje své zkušenosti s polskými sousedy. Konec tolerance národnostních menšin, který Polsko po válce nastolilo, se pak odrazil i v chování dětí. „Jednou jsme si jako děti hráli venku a jedna Polka na mě začala volat ,Čech, pod plotem zdech‘,“ vzpomíná na událost, která skončila rozbitou hlavou posměváčka.

Válka je minula a Marta Ležáková si ani nepamatuje, že by někdy zahlédla německé vojáky. Pronásledování Židů se ale bohužel oblasti nevyhnulo. „Vzpomínám si, že si dospělí mezi sebou říkali ‚Hele, v Zélowě budou věšet Židy. Půjdeme se tam podívat?’ Můj táta říkal, že nechápe, kdo by se chodil na takovou věc dívat.“
 

V noci zazněl výstřel


V Bujnách pak tehdy devítiletá Marta prožila konec druhé světové války. Boje žádné nepamatuje, ale vzpomíná na příjezd Rudé armády. „Když k nám přišla fronta, tak jsme měli celý dvůr obložený Rusákama. Dospělé holky se před vojáky musely schovávat, protože se vědělo, že znásilňují. Byl zákaz nočního vycházení, ani na suchý záchod za stodolu jsme nemohli. A v jednu chvíli zazněl výstřel. Ráno, to už odtáhli, jsme se šli podívat, co se stalo, a v příkopě kousek od vesnice ležela zastřelená nějaká mladá paní. Pamatuju se, že měla za kabátem zastrčený kousíček chleba.“

Nebylo to ale poprvé, co Marta Ležáková ve vesnici spatřila mrtvého člověka. „Jako děti jsme viděly koňský povoz neboli takzvaný prkeňák, na kterém byly naložené ztuhlé mrtvoly. Jestli to byli vojáci nebo civilisti, to nevím,“ vzpomíná.

Čekal je náročný přesun do Čech


Když skončila druhá světová válka, uposlechli rodiče pamětnice, stejně jako řada dalších, prezidenta Edvarda Beneše, aby se Češi vrátili do vlasti. Na cestu se vydali ještě v zimě roku 1945. „Nejdřív jsme se přesunuli povozem do Zélowa, kde nás nahnali na úřad. Tam jsme strávili celou noc i s dalšími lidmi. Nebylo si ani kam sednout, tak jsme museli celou dobu stát. Balíky, které jsme si vezli s sebou do Čech, jsme museli nechat stranou. Všechny je pak prohlídli Poláci a co se jim líbilo, to si vzali.“

Podobně negativní vzpomínky má na cestu do Čech již zmíněný Vlastimil Svoboda: „Když jsme jeli, tak každou chvílí vlak zastavoval. Strojvedoucí chtěli, abychom je podpláceli. Vždycky nás odstavili na slepou kolej a chtěli nějaké peníze a nebo napít vodky. Potom s námi popojeli několik desítek kilometrů a zase se muselo podplácet. Když už jsme se blížili k hranicím, tak nás odstavili na slepou kolej a tam jsme zůstali pár dní.“

„Ráno nás pak odvezli do Lasku,“ vzpomíná Marta Ležáková. „Tam jsme zmeškali transport, takže jsme několik dní čekali v dobytčácích na další. Potom nás připojili, přijeli jsme v dobytčáku na české hranice a pak do Prahy už jsme cestovali normálně v osobním vagóně.“

Do Prahy, konkrétně do sběrného tábora v Ďáblicích, rodina Novákových dorazila na Dušičky. Z tábora, v němž lidé spali v barácích, si pamětnice pamatuje naplesnivělý chleba, který společně s hrachovou polévkou dostávali k jídlu. „Ale to se okrájelo a snědlo,“ říká. Její mamince ale nekvalitní strava působila problémy, byla totiž vážně nemocná a v prosinci téhož roku zemřela.

Z Prahy už rodina jela vlakem rovnou do Teplé, z níž se přesunuli koňským potahem do malé obce Hoštěc. „Tam jsme se nastěhovali do domu, kde pořád žili Němci, hodně staří rodiče s dcerou, jejíž manžel padl ve válce. Několik dní jsme tam s nimi byli, jak se říká, nasardinkovaní. Pak odešli.“

V Čechách začala pamětnice poprvé v životě ve svých 11 letech docházet do školy, předtím ji nikdo nenaučil ani číst ani psát. Její otec mezitím začal hospodařit. Disponoval 13 hektary půdy, třemi koni a pěti dojnými kravami a dokud byly svobodné, pomáhaly mu na statku starší sestry Marty Ležákové. Ta v patnácti letech ukončila základní školu a pak ještě musela jako dítě ze zemědělství povinně na zemědělskou školu, která trvala rok a docházela do ní jednou týdně v zimě. Po zbytek času vypomáhala otci s hospodářstvím.

Otec se kolektivizaci bránil s vidlemi v ruce

Pak začala kolektivizace. „Začali chodit a otravovat tátu, ať plní předepsané dodávky. Přestože byly žně, museli jsme mlátit ve stodole, abychom aspoň něco dodali. Správně ale bylo třeba dělat na poli, mlátilo se vždycky v zimě. No a jednoho dne takhle přišel výkupčí a začal tátovi vyhrožovat. A táta se rozčílil, vzal vidle a vyhnal ho. Ale donekonečna nemohl vzdorovat, i protože všechny sestry byly vdané a kluci malí, takže já byla jediná, kdo mu mohl pomáhat. Takže své hospodářství dobrovolně odevzdal státním statkům a oba dva jsme u nich začali dělat,“ vypráví. Otec Marty Ležákové potom odešel na takzvanou tírnu (lnářská dílna) a ona sama ve státních statcích vydržela až do důchodu ve svých 54 letech.

V roce 1958 se pak pamětnice odstěhovala do Teplé a provdala se. Turbulentní politické události šly víceméně mimo ni. „Jen jednou, to už jsem byla vdaná a měla děti, za mnou přišel esenbák. Vyptával se a říkal mi, že kdyby se v mém okolí něco dělo, ať mu to řeknu. Ale já mu odpověděla, že se o politiku nestarám. Že mám svoje děti, drůbež a tohle jde mimo mě,“ říká. 

Osmašedesátý prožila bez dcery

O poznání pestřejší vzpomínky ale má na srpnové události roku 1968. Její tehdy osmiletá dcera Zdena byla v té době na letním táboře v Bochově. „Když jsem to slyšela v rádiu, slzy mi tekly z očí,“ vzpomíná Marta Ležáková. Informaci o tom, že naši zemi obsadila vojska Varšavské smlouvy, se přitom dozvěděla, až když přišla domů z kravína, kde od rána pracovala. „Jako pro matku to pro mě bylo hrozné. Pak nás ale ze státních statků, které tábor organizovaly, uklidnili, že jsou děti v pořádku a že pro ně poslali gazík.“

Sama její dcera Zdena si vzpomíná, jak ji 21. srpna v noci probudily vrtulníky a viděla, jak se pod náporem větru klátí topoly. Začal chaos, zmatek, z rádia hlásili, že v Praze jsou tanky. Strach prožívala i po návratu domů cestou ze školy, když musela procházet kolem sovětských vojáků se samopaly…

Návštěva sovětského venkova nebyla v plánu

Před odchodem na odpočinek se spolu s dalšími zaměstnanci státního statku pamětnice ještě podívala do Sovětského svazu. Zájezd byl samozřejmě po ideologické stránce pečlivě připraven a jeho účastníci na své cestě, která zahrnovala Kyjev, Moskvu, Jerevan nebo Tbilisi, prakticky nepřišli do styku s odvrácenou stránkou „komunistického ráje“. Jednou ale šofér jejich autobusu zabloudil, a tak spatřili i venkovskou chudobu, která byla v SSSR poměrně běžná. „Staré dřevěné domky, hrozné cesty… A taky jsme viděli nějaké ženské, jak pracují na silnici a chlapi se samopaly je hlídají.“ ohlíží se.

Rodina a práce pro ni v jejím životě byly tím nejdůležitějším. Zlomové dějinné zvraty šly, jak říká, mimo ni, včetně sametové revoluce. Své vyprávění uzavírá přáním, aby měli lidé práci a nebyla válka. „Hlavně práce a mír, všechno ostatní pak přijde,“ říká závěrem Marta Ležáková, která v roce 2024 žila v v Domě s pečovatelskou službou v Teplé.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Martin Michalec)