Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Prof. MUDr., DrSc. Karel Lewit (* 1916  †︎ 2014)

• narodil se roku 1916 v Lublani, vyrůstal však v Praze

• před válkou začal studovat lékařskou fakultu, kvůli nacistům nedostudoval, v roce 1939 odešel do Francie

• v československé jednotce v Agde byl již od října 1939

• boje u Dunkerque prožil v průzkumné četě tankového praporu

• v Británii se seznámil se svou budoucí manželkou Iris

• po válce vědecká a pedagogická kariéra v oboru neurologie

• zemřel v Dobřichovicích 2. října 2014

Profesor MUDr. Karel Lewit se narodil roku 1916 v Lublani v rodině lékaře, který tam za první světové války sloužil v nemocnici, vyrůstal však v Praze. Na jaře roku 1939 mu chyběly tři semestry k dokončení lékařské fakulty, když pár dní před příchodem německých vojsk do Prahy odjel do Francie, kde byl předchozí rok krátce na studijním pobytu. Původně mu zařídili rodiče vízum do Francie, aby tam pokračoval ve studiu, také tam pár měsíců pracoval v nemocnici, ovšem okamžitě po vypuknutí války se hlásil do československé zahraniční armády. „Jak začala válka, tak byla výzva, aby mladí muži nastoupili do armády, já jsem už v říjnu 1939 nastoupil v Agde do armády.“ Základním pěchotním výcvikem prošel v jižní Francii, do pořádných bojů ve Francii se však nedostal.

Zamrzly jim zubní protézy

„V Agde jsme byli ubytováni v barácích po uprchlících ze španělské občanské války. Bylo to velice primitivní. Byly to dřevěné baráky, které nebyly příliš uzpůsobené na zimu. Jednou jsme se probudili, vanul zrovna studený mistral, v umývárnách kapala voda, starším vojákům, kteří většinou už žili ve Francii, tam zamrzly zubní protézy. Tato příhoda dobře ilustruje, jaký komfort tam byl. (…) Francouzsky jsem už trochu uměl, v Praze byl Institut Denis, tak jsem tam chodil na francouzštinu, na kurz pro mediky. Tak jsem se něco naučil.“

V Británii

Pan profesor Lewit se přes Biaritz dostal do Británie. Anglicky uměl o poznání hůř, jazyk se musel naučit až na místě. V Británii byl zařazen do druhého tankového praporu, u Dunkerque bojoval v průzkumné četě. V Británii se seznámil se svou budoucí manželkou Iris a žije s ní dodnes. Teprve ona ho naučila pořádně anglicky.

Hodnocení obléhání Dunkerque

„U Dunkerque se sloužily často noční stráže. Já jsem nebyl velký spáč, tak mi to tolik nevadilo. Jestli se něco dělo? Někdy v noci něco cinklo a teď jsme nevěděli, jestli je to vítr nebo něco jiného. Někdo měl velkou fantazii, tak toho viděl či slyšel víc. Já jsem toho naštěstí viděl málo.“

Někteří tehdejší „západní“ vojáci si stěžují, že u Dunkerque nemohli pořádně bojovat a postupovat směrem na východ, k Československu. Karel Lewit mezi ně nepatří, chápe důvody, které k tomu spojence vedly. „Vlastně, když se na to dneska dívám, tak to bylo od spojenců docela účelně zařízeno. My jsme byli docela malá brigáda. Kdyby nás poslali do těch bojů jako Poláky, tak by nás mnoho nezbylo. Na druhé straně tam potřebovali jednotku. Ten Dunkerque byl izolován, ale byla tam velmi silná posádka, asi deset tisíc velmi silně vyzbrojených lidí. Aby se tam udrželi, tak zatopili všechny přístupové cesty. Oni dali náš tankový prapor, aby zase oni odtamtud nemohli ven. Takže oni se chránili a my jsme chránili, aby se odtud nedostali ven. Když byla ta ofenziva Němců v Ardenách, to bylo koncem roku 1944, tak se oni dost daleko dostali. Tak byli rádi, že je tam někdo drží. To byla taková, ani ne zákopová válka. (…) My jsme nemohli na ně a oni nemohli ven.“

Antisemitismus?

Karel Lewit má i zkušenosti s antisemitismem ve formující se československé jednotce ve Francii. „V Agde byl velitelem zdravotní služby jistý podplukovník Unger. Jednou řekl, že ve zdravotní službě musí být stejné procento Židů jako v jiných částech armády. Bylo tam totiž hodně emigrantů – židovských studentů a lékařů, podobně jako já. Krátce na to přijel do Agde na inspekci plukovník nebo generál Langer, též slavný to spisovatel. Na schůzi jsem se zeptal, jak je to s těmi procenty židovských vojáků ve zdravotní službě, zda i tady platí norimberské zákony. Najednou se k tomu nikdo nechtěl znát. Efekt těchto slov byl velký, schůze byla ,rozbita‘. Měl jsem z toho psinu.“   

Rodiče Karla Lewita se zachránili útěkem do Francie podobně jako pan Lewit. Ostatní příbuzní zahynuli v koncentračních a vyhlazovacích táborech. Po válce Karel Lewit dostudoval lékařskou fakultu a věnoval se po odborné, vědecké i pedagogické stránce neurologii. V současnosti žije v Dobřichovicích u Prahy.

Legionářské hnutí

„U války je nejhorších prvních deset let, pak si zvyknete,“ říká Karel Lewit. Profesor Lewit se válkou moc nezabývá, je to pro něj jen kratičká epizoda jeho dlouhého života. Více je hrdý na svoji profesní kariéru. Patří mezi zakladatele školy rehabilitací pohybového ústrojí v oboru neurologie. „Já jsem se dostal na neurologickou rehabilitaci a zabýval jsem se potom hlavně onemocněním pohybového ústrojí a páteře. V tom oboru jsem stále aktivní. Veteránské záležitosti nejsou pro mne moc důležité. Pro někoho je to možná důležitější. Někdo se v tom vyžívá, já ne. Ještě teď vyučuji. Já se dodnes věnuji svému oboru, radši vyučuji mladé. Oni si to vyžadují, já bych tam nebyl, kdyby mne nechtěli. (…) No, už nás ubývá. Od konce války je už šedesát let.“

Jaké že je jeho životní krédo? „V předválečném období člověk stavěl proti fašismu. To je pochopitelné. Nešlo jen o to se tomu Hitlerovi ubránit, ale vůbec se stavět proti tomu zlu, co fašismus znamenal. Boj proti nacismu pro mne nebyla jen otázka Židů. To byla pro mne zásadní otázka. Dodnes je mi veškerý agresivní nacionalismus odporný. Pro mne bylo pak rozhodující, co mi dala univerzita. (…) Stali jsme se průkopníky v oboru a to je pro mne důležitější než nějaké veteránství.“