Mgr. Anna Levová

„Naše rodina potom po válce reemigrovala. Takže všichni, o kterých vím, byli tady. Co vím, tak jedna moje teta šla do Polska, protože si vzala Poláka. Tam na Ukrajině byly všechny národnosti. Ještě moje babička a dědeček se narodili tady a odvedli je tam (do oblasti Volyně – pozn. aut.) jako malé děti. (To se ještě potom dostali zpátky do Československa takhle?) Babička ještě zpátky ano, dědeček ne. Ten už tam zemřel. Ale babička se ještě vrátila.“

„Já jsem to neprožila, já si to pamatuji jako malé dítě. Když se rodina sešla, tak začali vzpomínat. A abych se přiznala, tak jsem vždycky koukala vypadnout ven.“

„Naše rodina Doležalova se to dozvěděla od strýce Větrovce. On byl obuvníkem, tak se asi dostával k různým drbům snáze nežli lidé, kteří nebyli tak nějak mezi lidmi. Že se něco chystá, takže se sebraly ty dvě rodiny, sbalily a utekly se do lesa schovat. A další rodina Mikulcova tomu nevěřila a zůstala v baráku, takže skutečně prožili v baráku hrůzu nepředstavitelnou, protože kdo vyběhl ven, toho zastřelili, kdo nevyběhl ven, tak mu zapálili dům. Takže Janova Dolina lehla popelem. Oni to přežili. Oni to přežili a vyprávěli. Nevěřili, že se něco může stát, ale přeci jenom si udělali maximální zásoby vody, takže se jim asi podařilo hasit a uhasit, že přežili. Potom i dodávali už úplně jako poslední (vzpomínku), že jim hořel nějaký trám, tak tam si pomohli i muži močením.“

„Bratranec Jiří Větrovec zjistil – protože jezdil jako turistický průvodce do Sovětského svazu, tak v těch místech byl a zjistil – že Janova Dolina jako taková neexistuje, že to je prakticky Bazaltovo.“