Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. René Levínský Ph.D. (* 1970)

• narozen 6. srpna 1970 v Hradci Králové

• matematik, ekonom, dramatik

• výkonný ředitel Centra pro modelování biologických a společenských procesů (BISOP)

• v letech 1984–1988 studoval na Gymnáziu J. K. Tyla v Hradci Králové

• v letech 1988–1993 studoval na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT v Praze

• během sametové revoluce aktivní ve stávkovém výboru fakulty

• v letech 1993–2000 dělal doktorát na CERGE Univerzity Karlovy

• v letech 2000–2016 žil v Německu

• v roce 2023 žil v Praze

Když se v Československu hroutil komunistický režim, bylo René Levínskému, studentovi jaderné fyziky, devatenáct let. Ačkoliv pocházel z rodiny, jejíž velká část byla členy strany, neváhal a aktivně se zapojil do sametové revoluce. Na univerzitě se angažoval ve stávkovém výboru, objížděl regiony a přesvědčoval dělnickou třídu, aby podpořila stávku. Nabytou svobodu zanedlouho využil k první cestě na Západ, během které si ovšem jakožto mladík z nádražácké rodiny prohlédl jen výhybky na lineckém hlavní nádraží. Na přelomu nového tisíciletí odcestoval do Německa, kde následně strávil šestnáct let. Během této doby měl možnost na vlastní kůži zažít rozdíly v západní a východní části znovusjednoceného Německa.

Protože jsem radil učitelce, poslali mě k psychologovi

René Levínský se narodil 6. srpna 1970 v Hradci Králové Evě a Miroslavovi Levínským. Vyrůstal po boku dvou mladších sourozenců – se sestrou je dělily čtyři roky, s bratrem šest let. Otec pocházel ze železničářského prostředí, on i jeho otec a dědeček pracovali u dráhy. Matka působila jako úřednice. Jeho rodina měla české kořeny. Jeho příjmení mnoho lidí mátlo a mysleli si, že je Žid. „Část Levínských židovská byla, ale my Levínští z východních Čech ne,“ vysvětluje.

René Levínský prožíval radostné dětství ve východočeské metropoli. Roku 1976 nastoupil na základní školu v Šimkově ulici. Už na začátku výuky našel zalíbení v matematice, a často tak docházelo ke komickým situacím, kdy své učitelce v hodinách s příklady radil. Ta to nesla nelibě, a tak ho poslala k psychologovi. Jeden den v týdnu tak docházel místo výuky k Janu Laškovi, se kterým vedl rozpravy o životě a rozličných tématech. Na toto období rád vzpomíná a setkání s psychologem si pokaždé užíval, jak sám říká.

Na základní škole se stal jiskrou, což byl v podstatě předstupeň Pionýru. Jednou z prvních vzpomínek zahrnujících propagandu režimu má René Levínský právě z období základní školy. „Jednou jsme jeli na vietnamskou ambasádu a dostali jsme prstýnek ze sestřeleného amerického letadla. Já jsem to jako dítě nechápal, říkal jsem si, kolik ten pilot musel mít prstýnků...“ popisuje.

Chtěli jsme dělat divadlo, ale nechtěli jsme nikomu kazit texty

Po ukončení základní školy v roce 1984 nastoupil na královéhradecké Gymnázium J. K. Tyla. S přijetím neměl potíže. Už během studia na střední škole si podle svých slov byl vědom toho, že existuje disent. V té době také chodil na koncerty undergroundových kapel, do sametové revoluce jich stihl navštívit asi pět a některé z nich rozehnali policisté. Ve třetím ročníku se začal angažovat ve studentském Divadle do kapsy pod zastřešením Socialistického svazu mládeže (SSM). Když na jaře roku 1988 odmaturoval, byl jeho zájem o divadlo ještě silnější. Když na podzim téhož roku nastoupil na Fakultu jadernou a fyzikálně inženýrskou ČVUT v Praze, učinil rozhodnutí založit vlastní divadlo.

S kamarády založili 25. října 1988 v restauraci Na Hřebenkách v Praze soubor Nejhodnější medvídci „jako vyhraněný nekompromisní soubor ortodoxních až extrémních činoherců, vycházeje zejména ze statí Václava Klimenta Klicpery Divadlo jako kukátko světa a srdce (Fr. Jebavý, Praha 1857) a Theodora Adorna Das Schauspiel als ein metaphysisches Model des Seins in der postdramatischen Gesellschaft (Hrsg. Goethe Universität Frankfurt a. M., 1957).“[1] Nejprve hráli převzaté hry, což se ale neukázalo jako vhodné. „První hru jsme nazkoušeli od Stanisława Ignacy Witkiewicze – Wariat i zakonnica. Hráli jsme, myslím, v Turnově a padl tam jasný názor, že Stanisław Ignacy Witkiewicz se musí obracet v hrobě, když vidí, co jsme s ním udělali,“ popisuje a dodává: „Chtěli jsme dělat divadlo, ale nechtěli jsme nikomu kazit texty, které napsal. Řešili jsme, co a jak, načež někdo z tý skupiny říkal: ‚René, ale kdybys to psal ty, tak už to nevadí, že to budeme jako kazit, to bysme nikomu cizímu neubližovali.‘ A tak se nám zdálo, že vlastně jedinej morální přístup je, abych to psal já.“ René Levínský tak o přednáškách na univerzitě napsal svou první hru s titulem Zima. Soubor jezdil do různých studentských klubů, kde hrál své vlastní inscenace.

Už na střední škole měl René Levínský představu, že jednou emigruje. „Cílem bylo udělat rozumnou vysokou školu a na první konferenci zůstat v cizině,“ vysvětluje. Odchod ze země nakonec ale nebyl třeba. Blížil se totiž listopad roku 1989.

Život v Německu byl jednoduchý a příjemný

Už roku 1988 se účastnil některých protirežimních demonstrací, osudného 17. listopadu 1989 ovšem v průvodu nebyl. Ten den trávil s rodinou na tanečním věnečku své sestry, která studovala knihovnictví v Brně. Další den pak vyrazil s přáteli na poslední undergroundový koncert v Rychnově nad Kněžnou. „Pamatuju si, že tam hrála kapela ,I sovětští potápěči se chtějí milovat‘ a pak tam přišli policajti a vypnuli elektřinu. Vyhnali nás, šli jsme nocí do Opočna na nádraží, tam jsme se hřáli jeden o druhého a čekali na první ranní vlak do Hradce Králové,“ vypráví. Večer 19. listopadu se René Levínský vydal do Prahy, kde se svými spolužáky začal řešit, co bude dál. „Pamatuju si, že do auly přišel Martin Klepal a Marcel Fišer z Nezávislého studentského hnutí. A říkali, že teď musíme zvolit výbor, my jsme ho zvolili, dali jsme si úkoly a jeli jsme. Lidi nám nosili peníze a pomeranče a my jsme si tam přinesli spacáky a žili jsme tam ty tři tejdny v rámci tý okupační stávky a dělali jsme tu práci, která se dělala všude jinde,“ říká a dodává: „Já jsem tam začal vydávat nějaký časopis. Stáfka se jmenoval, s ,f‘.“

Asi po týdnu se René Levínský vypravil do regionů, aby získal podporu i mimo Prahu. Nejprve jel do Olomouce a poté na Mostecko. „Tam jsem přišel do fabriky, zavolal jsem si ředitele a šéfa odborů a řekl jim, že teď chci svolat všechny dělníky do deseti minut na dvůr. Postavil jsem se na balkon a říkám: ,Můj táta byl a je výhybkář, můj děda byl výhybkář, všichni jsme tady s váma, pracujeme rukama,‘“ vzpomíná na dění po 17. listopadu 1989.

Čechoslováci se dočkali vytoužené svobody, a jak to jen šlo, v únoru 1990, vyjel René Levínský poprvé na Západ – s železničáři zamířil do Lince. Ze své první cesty ovšem mnoho neměl, hlavním cílem byla totiž prohlídka tamního nádraží. Později využil toho, že měl jakožto syn zaměstnance drah neomezené možnosti cestování vlakem, a vydal se do dalších zemí Evropy.

V roce 1993 úspěšně ukončil studium na fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské. V září téhož roku začal dělat doktorát na CERGE Univerzity Karlovy. Disertační práci obhájil roku 2000. I nadále se angažoval jako dramatik, jeho hry začala hrát další divadla. V červenci roku 2000 se přestěhoval do Německa, kde ve Freiburgu přednášel na Univerzitě Alberta Ludwiga. Ve městě nedaleko francouzských a švýcarských hranic prožíval šťastná léta. Česko navštěvoval jen několikrát do roka a vždy byl překvapený tím, jak je Německo v mnohém napřed. Od roku 2006 pak působil v oddělení Ekonomie strategických vztahů na Ústavu Maxe Plancka v Jeně. Zabýval se teorií her a experimentální ekonomií. V novém prostředí silně pociťoval rozdíly mezi západem a východem Německa, podle jeho slov byl východ v lecčem zpátečnický. V roce 2016 se s rodinou vrátil do Česka, kde se nějakou dobu věnoval divadlu, načež pracoval jako výkonný ředitel Centra pro modelování biologických a společenských procesů (BISOP). V roce 2023 žil René Levínský v Praze.

 

[1] Soubory: Nejhodnější medvídci – Jesličky. Online. Databáze českého amatérského divadla. Dostupné z: https://www.amaterskedivadlo.cz/main.php?data=soubor&id=182. [cit. 2024-01-22].