Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Levá (* 1934)

• narozena roku 1934 v Plzni

• strýc Mons. Josef Limpouch (1895-1965) - významná duchovní osobnost Plzně, aktivní v Československé straně lidové a v tělovýchovné organizaci Orel; za druhé světové války zapojen do odboje a od srpna 1944 do konce války vězněn v nacistických věznicích; 1945-1946 - poslancem Národního shromáždění; 1951-1960 - vězněn komunistickou mocí (Valdice, Leopoldov)

• tety Marie a Terezie Limpouchovy vystěhovány z Plzně do Potvorova

• otec Alfons Limpouch se účastnil plzeňského povstání v roce 1953, za trest vyhozen ze zaměstnání ve Škodových závodech

• zdravotní sestra - v závodní nemocnici Škodových závodů ošetřovala i lidi zraněné při plzeňském povstání (1953)

• práce na posudkovém oddělení polikliniky v Plzni-Doubravce, posudkovém a sociálním oddělení Fakultní nemocnice Plzeň

Ludmila LEVÁ

Ludmila Levá, rozená Limpouchová, pochází z velmi zajímavé plzeňské rodiny. Narodila se jako čtvrté dítě do rodiny Alfonse Limpoucha. Její otec pocházel ze čtyř sourozenců, jako jediný se oženil. Jeho nejstarší bratr Josef Limpouch se stal známým knězem a sestry Marie a Terezie zůstaly svobodné. Marie působila jako učitelka a Terezie pomáhala rodičům i bratrovi s domácností, také se věnovala Alfonsovým ratolestem.

Alfons se roku 1918 oženil s Annou Sudovou a narodilo se jim postupně pět dětí: syn, který ale asi ve třech letech zemřel na spálu, dcery Marie, Anna, roku 1934 se narodila Ludmila, paní Levá; dále syn Alfons. Po druhé světové válce se ještě narodila nejmladší dcera Zdislava. Otec Alfons Limpouch pracoval v ETD Škodových závodech v Doudlevcích jako technický úředník.

Celá širší rodina žila ve dvou bytech v domě v Plzni-Petrohradě. Byli hluboce věřící, zapojovali se do života farnosti u kostela Panny Marie Růžencové, kde působili dominikáni. „Naše teta Marie, která byla učitelka, tam vedla besídku - dětský sbor.“ Teta Terezie byla varhanice, hrála při bohoslužbách na varhany. „Po válce jsme opravovali střechu na faře, byla poškozená při bombardování, i když přímý zásah do kostela nebyl.“

Rodiče paní Levé byli také členy katolické tělovýchovné jednoty Orel, kde se seznámili.

Strýček

Strýc Josef působil jako učitel náboženství na Masarykově reálném gymnáziu v Plzni, byl v Plzni významnou osobností. Byl aktivní v Československé straně lidové, působil také jako župní vzdělavatel a starosta jednoty Orla v Plzni, v období první republiky byl členem městské rady v Plzni. Za druhé světové války se zapojil do odboje, pomáhal rodinám vězněných osob, sháněl padělané osobní doklady a potravinové lístky. Proto byl roku 1944 zatčen gestapem a až do konce války vězněn v různých německých věznicích - Terezíně, Pankráci, Drážďanech, Lipsku, Berlíně, Hamburku.[1]

„Za války strýčka zavřeli. Pamatuji si, že jsme byli ráno na mši svaté a lidi nám říkali: ,Nechoďte domů, stojí tam esesáci, jsou u vás.‘ Tak jsme šli přes roh a od naší švadleny jsme koukali, že tam opravdu byli. Ale potom odjeli ke kostelu a myslím, že sebrali strýčka v kostele. Leč u našich dělali domovní prohlídku.“

Paní Levá vzpomíná, že se strýček z Německa vrátil až v červenci 1945, protože tam ještě pomáhal organizovat návrat vězňů do Československa. „On byl takový organizační typ, velmi společenský. Často pomáhal lidem.“ Na konci války přežil ve věznici epidemii břišního tyfu, a když se vrátil domů, vážil jen 46 kilogramů.

Jako jedenáctiletá holka jsem přemýšlela, co je horší - nálet, nebo bouřka

Protože rodina bydlela v Koterovské ulici, která je nedaleko bombardovaného nádraží, zažili velmi zblízka i nálety. Paní Levá vzpomíná na kobercové bombardování, které bylo asi v dubnu 1945. U sousedů byl na návštěvě syn se svou německou manželkou a malým dítětem.„V domě v prádelně byly dřevěné okenice, které se vždy při náletu zavřely, aby tam z ulice nic nevlítlo. Když byl zásah do protějšího domu, okenice vylítla a kočárek, který tam stál, přeletěl celou prádelnu, i s miminkem. Zaplať Pán Bůh, nic se nestalo. Ale byl to úděsný zážitek.“

Další nálet zažila paní Levá cestou ze školy. „Pamatuji si (nálet), když jsem koncem války začala chodit do primy. Chodili jsme do Veleslavínovy ulice do dívčího gymnázia. A naši nám vždy říkali: ,Nesmíte se nechat zahnat do nádraží.‘ Protože věděli, že nálety jsou cílené na nádraží. A já jako jedenáctiletá holka jsem přemýšlela, co je horší, jestli nálet, nebo bouřka. Při obou byly hromy. Když začali houkat a pustili nás ze školy, tak jsme letěli domů. Měli jsme na sobě ceduličku, tvrdý karton se jménem a adresou, kdyby se nám něco stalo, aby nás našli. S tím jsme vždy utíkali domů. Ještě s kamarádkou Vlastou jsme utíkaly kolem nádraží, naši nám řekli, že nesmíme na nádraží, tak jsme tam za žádnou cenu (nešly). Nad námi už letěla stříbrná letadla a my jsme běžely. Maminka musela hrozně trpět, když věděla, že má děti kdovíkde, a je nálet. To bylo v poledne, už jsme holt šly ze školy.“

V květnu 1945 přišel konec války, Plzeň byla osvobozena Američany. Pamětnice byla v té době jedenáctileté děvče, jehož pohled a vzpomínky se liší od vzpomínání dospělých. Pamatuje si, jak byla Koterovská třída vyzdobena, lidé udělali z lipových větví girlandy, které vyvěsili do oken. Panovala jistá euforie. Nedaleko jejího domova měli Američané polní kuchyni. „(Američané) tam jezdili džípy a nás jako děti vždy podarovali žvýkačkami nebo něčím takovým. Chvilku nás povozili kolem čtvrti a sem tam nám něco dali, možná i konzervy, to už si nepamatuji.“ Jeden večer udělali američtí vojáci na ulici improvizovaný parket s osvětlením a hudbou, kde večer tančili s dívkami. Zábava se protáhla až do pozdního večera. Zvědavá děvčata, Ludmila a její kamarádka Vlasta, seděla vysoko na kapotě nákladního auta a kochala se tancem. Vrátila se domů pozdě, zatímco jejich zoufalí rodiče je hledali, kde mohli. Nemohli je najít, protože děvčata seděla nahoře ve tmě, zatímco parket byl osvětlený. Vojáci natáhli z aut elektřinu a na drátech visely lampiony. Pro dívky zvyklé na válečné zatemnění to byl jedinečný zážitek.  Ludmila tehdy dostala jediný výprask v životě. „Všichni jsme se radovali, že je konec války. Já už jsem se nebála, jestli je horší bouřka nebo letadlo, které shazuje bomby.“

V roce 1948 začalo být vidět, že to tady nebude dobrý - s komunisty

Po osvobození se strýc Josef znovu zapojil do veřejné činnosti, v letech 1945–1946 byl dokonce poslancem Národního shromáždění za Československou stranu lidovou. Byl veřejně známou osobností. A pochopitelně neměl na své neteře a synovce příliš času, takže ho vídali jen příležitostně.

Do rodiny přibyla nejmladší sestra Zdislava. Otec pracoval, matka se starala o domácnost. Tety jim různě vypomáhaly, např. se k nim děti chodily učit, zaplatily jim výuku cizích jazyků. Ludmila v této době navštěvovala gymnázium, nejprve dívčí gymnázium, po válce bylo otevřeno Masarykovo gymnázium, tak přešla tam. Poté studovala sociálně zdravotní školu, kterou dokončila roku 1952.

„V roce 1948 už začalo být vidět, že to tu nebude s komunisty dobrý. A v roce 1951 strýčka zavřeli, zase si pro něj přišli do školy (kde učil). Potom nám říkali, že utekl za hranice. Estébáci prováděli domovní prohlídku u tet v bytu, říkali jim, že utekl za hranice, a tahali z nich rozumy, ale neměli co vytáhnout.“ Dlouho o strýci neměli žádné informace.

Dalším kritickým rokem rodiny Limpouchovy byl rok 1953. „V roce 1953 se semlelo spoustu věcí důležitých pro naši rodinu. Prvního června, když byla měna, začaly nepokoje. Tatínek ve Škodovce šel s ostatními taky stávkovat. Naštěstí ho hned nezavřeli. Ale vyhodili ho z práce.“

Ludmila v té době pracovala jako zdravotní sestra na chirurgické ambulanci závodní nemocnice Škodovky. „Taky jsem zažila demonstrace 1953, když nám do špitálu vozili Škodováky potlučené, jak je estébáci chytali.“

Rodina se ocitla v obtížné finanční situaci, protože otec-živitel ztratil zaměstnání, byl několik měsíců bez práce. Ludmila v té době již pracovala, ale její plat nebyl velký. Úspory byly znehodnoceny měnovou reformou. Otce podpořili jeho kamarádi, bývalí spolupracovníci, a po několika měsících našel práci jako elektrikář v hrudkovnách v Ejpovicích, kde pracoval až do svých 70 let.

Po strýcově zatčení byl do jeho pokoje v bytě tet ubytován příslušník Státní bezpečnosti, který je hlídal. V bytě nebylo možné vůbec mluvit, tety byly stále pod dozorem. Poté, co zemřel devadesátiletý dědeček, který se nedočkal návratu svého syna z vězení, byly tety v prosinci 1952 vystěhovány z plzeňského bytu do zchátralé fary v Potvorově. „Dali jim vybrat ze tří far - jedna lepší než druhá, v uvozovkách. Ale tato potvorovská se tetám zalíbila proto, že hned vedle stál kostel. Ve faře není dodnes tekoucí voda, elektřina strašně mizerná. Vystěhovali je tam v zimě, jelo tam s nimi vojenské auto. (Fara je z 18. století) a jsou tam kamenné zdi, (takže tam byla strašná zima). Když tam potom teta topila, tak v malém pokojíčku 2 x 3 metry měla třeba 24 °C, ale vedle ve velkém pokoji bylo 0 °C.“ Otec paní Levé s bratrem museli tetám zavést na faře elektřinu, aby se tam vůbec dalo žít.

V létě 1953 měl strýc soud, po roce a půl vyšetřovací vazby. Byl souzen Krajským soudem v Plzni a odsouzen na 10 let odnětí svobody za vlastizradu. Podle prokurátorky dr. Brožové měl být zrádcem a agentem Vatikánu. „Nás dovnitř nepustili, jen jsme za dveřmi slyšeli, jak na strýce Brožová strašně řvala. A viděli jsme ho, když šel kolem. Vypadal úplně stejně jako za války, když přišel z koncentráku. Po roce a půl výslechů vypadal zase jako kostra. Dovnitř pustili jen tetu Rézinku, která měla všechny doklady. Tetu Mařku ani tatínka dovnitř nepustili. (...) Když šel strýc zpátky, jen jsme brečeli, nesměli jsme s ním promluvit, dotknout se ho.“ Paradoxně tři dny po soudu se sestra paní Levé, Marie, vdávala. „Byla to taková smuteční svatba. Ale nakonec se vše překonalo.“

Strýc Josef byl vězněn ve Valdicích u Jičína a především v Leopoldově. „Já jsem ho byla navštívit jednou ve Valdicích a jednou v Leopoldově. Nebylo to moc hezké. Přijeli jsme, dát jsme mu nic nesměli, akorát jsme mluvili za mřížemi, vedle stáli estébáci. Cesta tam byla svízelná, bylo to hrozně daleko.“ Propuštěn byl až na amnestii roku 1960. I po propuštění měl ale zakázaný pobyt v Plzni, takže se nakonec nastěhoval k sestrám do Potvorova. Zemřel roku 1965, aniž by se dočkal soudní rehabilitace, která proběhla až roku 1990. Dokonce i zesnulý byl pro komunistický režim nebezpečný, takže jeho pohřeb byl hojně hlídán Státní bezpečností.[2] Konce komunismu se ze sourozenců dožila jen teta Terezie, o kterou se v posledních letech života starala paní Levá a také maminka paní Levé Anna.

Žít se musí pořád a člověk musí být vděčný za to, co je

Potvorovská fara, nejprve místo vyhnanství tet i strýce, se časem stala místem společných setkání celé široké rodiny. „Jezdili jsme za tetami do Potvorova, pomáhali jsme jim se zahradou. Jak říkala teta, nám komunisté de facto pomohli, protože jsme se aspoň jako děti dostali na venkov. Všechno zlé bylo nakonec k něčemu dobré.“ Později jezdila do Potvorova paní Levá i se svou rodinou a dětmi, také její sourozenci s rodinami - dětmi, vnoučaty. Fara dodnes slouží pamětnici jako letní útočiště. Život šel dál.

Ludmila Levá vystudovala sociálně zdravotní školu, maturovala roku 1952. „Ani jsme neměli maturitní věneček, protože nám nařídili, že ho musíme mít ve svazáckých košilích.“ Ludmila byla jediná z celé třídy, kdo nebyl v Československém svazu mládeže. Ale stejně s nimi chodila zpívat do sboru, účinkovali na různých slavnostech.

Po maturitě začala pracovat jako zdravotní sestra, nejprve v závodní nemocnici Škodovky na chirurgii, kde zůstala deset let. Roku 1962 se vdala a po narození dcery s ní byla asi rok doma. Po krátkém působení na železničním zdravotním středisku a narození druhé dcery našla zaměstnání na posudkovém oddělení polikliniky v Doubravce. Roku 1980 přešla na posudkové a později sociální oddělení Fakultní nemocnice v Plzni. V roce 1992 odešla paní Levá do důchodu, aby se věnovala vnoučatům.

Pro Post Bellum natočila a zpracovala Eva Palivodová, 8. ledna 2012.

---

[1] Viz ŘEHÁČEK, Karel; SUKOVÁ, Anežka. Muž pevný a čestný... Josef Limpouch (1895-1965). Plzeň: Římskokatolická farnost Plzeň u katedrály svatého Bartoloměje, 2011. 68 s. ISBN 978-80-260-0283-3.

[2] Viz ŘEHÁČEK, Karel; SUKOVÁ, Anežka. Muž pevný a čestný... Josef Limpouch (1895-1965). Plzeň: Římskokatolická farnost Plzeň u katedrály svatého Bartoloměje, 2011. 68 s. ISBN 978-80-260-0283-3.