Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Aurel Lesák (* 1930)

• narodil se 12. prosince 1930 v Praze

• vyrůstal v rodině železničáře v Heřmaničkách

• v letech 1936–1938 žili v Lounech

• válku a poválečné roky prožil v Táboře

• otec byl vyslýchán gestapem kvůli podezření ze sabotáží

• během květnového povstání byl svědkem masakrů v Sedlci – Prčicích

• v roce 1951 absolvoval gymnázium v Táboře

• složil zkoušky na ČVUT, studium nedokončil

• pracoval jako výpravčí u ČSD

• od 50. let pracoval v Divadle Spejbla a Hurvínka jako zvukař a osvětlovač

• s Divadlem S+H procestoval celý svět

• v divadle působil do roku 1999

Táta ho od dětství vodil do divadla Říše loutek a do Skupova divadla na Spejbla a Hurvínka. Tehdy, jako malý kluk, ještě netušil, že i když tíhne spíše k technickým oborům, jednou se mu toto legendární divadlo stane osudným.

Syn činorodého tatínka

Aurel Lesák se narodil 12. prosince 1930 v Praze do rodiny železničáře Aurela Lesáka st. a Marie, rozené Korešové. Netypické jméno Aurel zdědil po otcovské linii a jde o překlad dědečkova jména Zlatoj. „Bylo to chorvatské jméno, kněz ho přeložil jako Aurel, ale chorvatské předky jsme neměli. Jsme Češi,“ vysvětluje Aurel Lesák, kterému doma říkají Rela.

Jeho otec vystudoval strojírenskou průmyslovku v Bratislavě a kromě toho, že pracoval na dráze, měl spoustu dalších zájmů. „Byl to takový amatérský biolog, třeba zkoumal hmyz pod mikroskopem, zajímal se o astronomii, odebíral měsíčník Říše hvězd, vyrobil si hvězdářský dalekohled, zajímal se o divadlo a vyřezával loutky. Vodil mě do divadla Josefa Skupy a do Říše loutek. Jeho sestra byla ochotnice.“

Po Mnichově nastalo velké stěhování, zmatek, bytová nouze 

Aurel do svých šesti let vyrůstal v Heřmaničkách u města Sedlec-Prčice, odkud pocházel tatínek, v roce 1936 se Lesákovi přestěhovali do Loun, kde nastoupil do první třídy.

Po mnichovské dohodě v září 1938 bylo Lounsko rozděleno hranicí. Německé oblasti, včetně Postoloprt, připadly do Velkoněmecké říše, zatímco Louny a okolí zůstaly součástí okleštěného Československa, 15. března 1939 se staly součástí protektorátu.

České obyvatelstvo žijící na území odstoupeném Německé říši bylo vysídleno. V této dramatické době velkého stěhování byl Aurel Lesák starší, tehdejší vedoucí železničních dílen v Lounech, přeložen do Tábora a rodina se musela urychleně vystěhovat také. „Bylo to velice rychlé. Vystěhovali jsme se i s nábytkem, jenomže nebylo kam. Byla bytová nouze, protože v té době bylo násilně vystěhováno spoustu lidí ze Sudet do vnitrozemí, nebyly ani vagóny či auta na stěhování. Takže se naše rodina rozdělila. Táta odjel do Tábora kvůli práci, my děti s maminkou jsme se provizorně ubytovaly v Sedlci-Prčici u tety a dědy. Nábytek jsme měli někde složený a čekali jsme, až táta sežene stěhovací vůz,“ vzpomíná.

Československo začerněné tuší

Do Tábora za otcem se dle vzpomínek přestěhovali právě osudného dne 15. března 1939, když Němci obsazovali Čechy. „Když jsme do Tábora přijížděli, nad hlavami nám už létala letka Junkers,“ vzpomíná Aurel Lesák, který pak v Táboře nastoupil do třetí třídy. „Jako první věc, kterou jsme museli udělat, bylo, že jsme vyfasovali redispero číslo pět a lahvičku s černou tuší. Dostali jsme lepidlo a museli jsme v učebnicích zalepovat prezidenta Masaryka a Beneše, slovo Československo jsme začerňovali černou tuší. Že se ruší Československo, to nám vadilo v rodinném kruhu. Dědeček a tety o tom mluvili. Jedna z tet byla zuřivá ochotnice. Hráli divadlo, všelijaké vlastenecké hry. To byl tedy začátek protektorátu, než to začali sledovat a zakazovat.“ 

Poblíž ostře sledovaných vlaků

V Táboře nejdříve bydleli v chatrném domku v osadě, které se říkalo Keťaska, v roce 1942 dostal tatínek moderní byt u nádraží, neboť jako zaměstnanec železniční výtopny musel bydlet v dosahu tří minut od dráhy. Život Lesákových se tedy odehrával v blízkosti ostře sledovaných vlaků. Železnice, jakožto strategická součást infrastruktury, byla významným místem pro protinacistický odboj. Aurel Lesák vzpomíná, že jeho tatínek byl několikrát na gestapu vyslýchán, ale naštěstí byl vždy propuštěn.

„Odboj spočíval například také v tom, že se poškozovaly lokomotivy. Ne tak, že se něco ulomilo. Ale tak, že se lokomotiva vyřadila z provozu. Řeklo se, že se musí provést revize nějakých ložisek. Tehdy to bylo jednoduché, protože to nebyla ložiska kuličková. Byla to technika ‚1850‘, takže lokomotiva musela být vyřazena delší dobu z provozu. Samozřejmě ti lidé, kteří tohle řídili, se z toho radovali, protože Němce nenáviděli. Ale za každým tímhle radujícím se člověkem stál Němec. A to byli často Němci ze Sudet, kteří perfektně rozuměli česky. Bylo tedy velké nebezpečí, že zaslechnou nějakou narážku. Byli tehdy velice vynervovaní a těch narážek se hned chytali a udávali.“ 

Aby gestapáci nahnali strach, pro tatínka vždy přicházeli v noci. „Vždy to bylo spojeno s rámusem, boucháním a řevem nějakých německých nadávek. Když odešli, byli jsme vystrašení a báli jsme se následků. Nikdy mu konkrétně neřekli, kvůli čemu ho vyslýchali. Bylo to komplikované kvůli tomu, že byli de facto policie a odsoudit ho mohl jen soudce. A ti gestapáci se tam často měnili, aby nevznikaly nějaké kontakty, nevěřili totiž ani sobě navzájem. Když neměli pro soudce žádný důkaz, tak ho neodsoudili. Gestapo na něj při výsleších německy řvalo a táta se z toho vždycky akorát rozklepal. Měl porouchané nervy, měl bronchitidu, užíval tehdy zakázaný kodynal a vždy, když ho propustili z výslechu, byl z toho týden nemocný.“ 

Aurel Lesák také vzpomíná, že nejhorší atmosféra v Táboře panovala bezprostředně po atentátu na Heydricha. „Vysílali to v rozhlase, takže to hned všichni věděli. Hned ten první den se v Táboře udála hrozná věc. Byl tam hotel Znamenáček, kde se v kavárně v suterénu scházívala táborská smetánka. Farář, doktoři, lékárníci, právníci a další významnější lidé. Ti se tam sešli a prý atentát kvitovali. Někdo je udal, sebralo je gestapo a všechny okamžitě postříleli v kasárnách.“ 

Masakr na táborském nádraží

V roce 1943 Aurel již chodil do měšťanky. Přišel za ním spolužák s tím, že se jeho otec přihlásil k Němcům a musejí se vystěhovat do Německa. „Byl to pro mě šok. Byl to můj dobrý kamarád, seděli jsme spolu v lavici. Jeho otec byl do té doby úplně normální.“

Poslední válečný rok prý do školy skoro nechodili, neboť školní budova byla obsazená wehrmachtem. Na obloze se také čím dál častěji objevovali američtí stíhači, tzv. hloubkaři neboli kotláři, kteří útočili na kotle jedoucích lokomotiv, aby je vyřadili z provozu a tím Němcům narušili infrastrukturu. Aurel Lesák vzpomíná na masakr, který se prý odehrál na táborském seřaďovacím nádraží.

„Němci tam zřídili seřaďovací nádraží pro německé účely, ale protože Němci už moc nejezdili, protože ke konci války neměli čím, nechali tam stát vagóny s tzv. národními hosty, které přiváželi v nákladních vlacích. [Národní hosté byli příslušníci německých komunit prchající z východu před postupující frontou do Německa.] Hitler v posledním zoufalství nechal na větších nádražích vybudovat tzv. flaky, což byla čtyřhlavňová rychlopalná děla nebo kulomety. Byly tam připravené proti hloubkařům. Jednou se stalo, že z flaku vystřelili, hloubkař si to nenechal líbit, svolal vysílačkou další a hlava nehlava to tam rozstříleli. Byl to masakr příšerný.“

Schovali jsme se na pastvině a sledovali, jak v Sedlci hoří

Aurel Lesák starší usoudil, že kolem nádraží je příliš nebezpečno a poslal manželku s dětmi raději k dědovi do Sedlce. Netušil, že tam půjde jeho nejbližším také o život. V Sedlci vypuklo 5. května povstání, při němž byly obsazeny vstupní cesty do města a podařilo se odzbrojit třicetičlennou posádku SS v Heřmaničkách. Němci si vyžádali posily z Neveklova a o dva dny později postupovali na Prčici a Sedlec. V Heřmaničkách vzali jako rukojmí 80 mužů, část jich hnali před sebou do Prčice, kterou obsadili a pokračovali do Sedlce, přičemž trestná výprava SS střílela na každého, kdo se objevil na ulicích. Zastřelili devět lidí včetně dvou žen. Příslušníci SS shromáždili sedlecké muže na náměstí, 11 jich vybrali, za městem je postříleli a jejich těla zohavili.

Aurel a jeho sestra unikli této události jen díky prozřetelnosti dědečka, který je včas poslal na statek k příbuzným do nedalekého Veletína. „Byli jsme dva kilometry na sever odtud, a protože jsme byly děti bláznivé a slyšely jsme střelbu, tak jsme se sestrou vyběhli ven ze statku a schovali se na pastvině a sledovali, jak v Sedlci hoří. Ke své hrůze jsme zjistili, že směrem k nám přijíždějí Němci na motorce se sajdkárou a báli jsme se pohnout. Ale měli jsme kliku, protože louky byly po vydatných deštích nasáklé vodou a sajdkára uvízla v bahně. Báli se partyzánů, a tak jakmile se jim podařilo vyprostit, odjeli urychleně pryč a to nás zachránilo,“ vypráví Aurel, kterému tehdy bylo 15 let. Dědeček prý přežil v zemljance, kterou měl vybudovanou na zahradě, sousedé Mrázkovi – bratři zámečníci, byli zastřeleni.

Aurel vzpomíná na klukovské nebezpečné poválečné hry s nalezenou municí, na brigády, při nichž se uklízela táborská škola, na první poválečné žně, kdy se obilí sklízelo ručně jako zastara, protože stroje byly zchátralé, vzpomíná na náhradní školní rok a postupové zkoušky.

Nábor do ČSM dělali zkrachovalí zámečníci, učňové

Aurel se po válce dostal na reálné gymnázium v Táboře a psal se rok 1948, když chodil do sexty. Únorové převzetí moci komunistickou stranou prý nebylo v Táboře vítáno. „Byl tam velký odpor proti komunistům, protože tam prakticky nebyla dělnická třída, nebylo to průmyslové město. Bylo tam hodně živnostníků, střední třída. Můj táta byl zpočátku taky proti komunistům, děda Koreš byl živnostník, měl s Rusy zkušenost z první světové války, věděl, co nás čeká.“ 

On sám, coby student gymnázia, zažil nábory na vstup do Československého svazu mládeže (ČSM, později SSM – Socialistického svazu mládeže). „Kdo tam nevstoupil, byl pronásledovaný. Každý se to snažil odsunout co nejdál a vyhnout se tomu, jak to šlo. Ti, co dělali nábor do ČSM, byli nesympatičtí. Byli to zkrachovalí, řekněme, zámečníci, učňové, kteří neměli úspěch ve škole, tak si vynahrazovali ten neúspěch tím, že svolávali různé tábory a tam nás přesvědčovali, abychom se stali předvojem dělnické třídy.“ Nakonec ale do ČSM vstoupil, protože, jak říká, musel. Byla to prý formalita a chtěl jít na vysokou školu.

Od roku 1950 jezdil Aurel o prázdninách na tzv. stavby mládeže. Vzpomíná například na stavbu přehrady u Lipna, kde ho vyškolili na střelce v kamenolomu, což s odstupem času považoval za hazardování s životem. Tvrdili mu, že je to bezpečné, avšak neměl praxi, zkušenosti, bezpečně se ve své funkci rozhodně necítil.

Po maturitě v roce 1951 ho přijali na ČVUT. Vzpomíná na tehdejší poměry, které na škole panovaly. „Skládal jsem zkoušku na vysokou školu elektrotechnickou a překvapilo mě, že tam byla taková zvláštní sorta lidí, kteří neměli maturitu. Říkalo se jim ádékaři. Byli to absolventi dělnických kurzů. Malér byl v tom, že byli politicky vyhovující, ale horší už to bylo s jejich vědomostmi,“ říká Aurel Lesák, který byl nakonec ze školy po třech letech vyloučen, protože kvůli vojně přerušil studium a do školy už v termínu nenastoupil. Protože byl ze železničářské rodiny, pracoval pak na dráze jako výpravčí, tzv. pendler.

Divadlo Spejbla a Hurvínka

Jak už bylo řečeno, Aurelův otec mimo své zaměstnání trávil volný čas výrobou loutek, vyžití nacházel v marionetovém divadle Říše loutek v Praze, kde se seznámil se sochařem a loutkářem Vojtěchem Suchardou, kamarádem Josefa Skupy. Malého Aurela brával s sebou a ten zde poprvé „přičichl“ k divadlu. Po válce návštěvy divadla pokračovaly, s lidmi „od Spejbla a Hurvínka“ se kamarádil a spolupracoval s nimi už v době, kdy pracoval na dráze.

„Divadlo, lidi i představení jsem znal velmi dobře, vypomáhal jsem jim občas s technikou a pak, když se tam uvolnilo místo, nabídli mi, ať tam s nimi zůstanu,“ říká Aurel, který měl v divadle na starosti zvuk a světla. Stálým zaměstnancem divadla se stal v roce 1959 a zůstal jím do roku 1999, tedy 40 let.

Jak Skupa „objevil“ magnetofon

V době, kdy se stal stálým členem ansámblu, už byl dva roky ženatý s Boženou Lesákovou, studentkou Uměleckoprůmyslové školy, oboru kostýmní výtvarnictví, která našla v divadle jako výtvarnice na dlouhé roky také uplatnění. Josef Skupa už byl tehdy po smrti a žezlo ředitelky převzala jeho žena Jiřina Skupová, faktickým ředitelem byl ale Miloslav Kirschner.

Obou si Aurel Lesák velice vážil. Vzpomíná například, jak v padesátých letech Josef Skupa objevil pro svá představení tehdy ještě málo známý přístroj – magnetofon. „Skupa do té doby doprovázel představení hudbou z gramofonových desek. To mělo ale nevýhodu. Měly třeba tříminutovou stopáž a on potřeboval třeba jen pár taktů. Tak si je vyznačil voskovkou do drážky a tak to odehrál. Desky se opotřebovávaly, pak to příšerně šumělo, a když deska upadla, tak se rozbila, což se dělo často, protože dělal sám sobě zvukaře. Když pak hrál v polovině padesátých let v Anglii a viděli ho tam s tím gramofonem, odvezli ho někam a tam mu předvedli magnetofon. Byl z něj nadšený. Byl to magnetofon Grundig. Když se mu porouchal, opravil jsem mu ho, byl velice rád a od té doby mě začal brát trochu jinak.“

S Hurvínkem procestoval celý svět

S divadlem během 40 let procestoval celý svět. Měli speciálně upravený autobus, do něhož se vešly loutky i veškerá technika, šoféroval řidič a divadelní technik v jedné osobě. Mohli hrát každý den v jiném městě. Vyjížděli obvykle dvakrát ročně, na jaře a na podzim, vždy zhruba na šest týdnů. Procestovali celou Evropu, včetně západních zemí, v Japonsku byli čtyřikrát, také v Sovětském svazu, Spojených státech nebo Kanadě.

Aurel Lesák vzpomíná, že po okupaci vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 byly zájezdy omezeny jen na Slovensko, pak se zase ven mohlo. V šedesátých letech na Západě zůstal kolega Milan Pilar, manžel zpěvačky Evy Pilarové. „Byli ještě další, kdo emigrovali, ale to byli lidi, kteří ani nestáli za řeč. K divadlu neměli ve skutečnosti žádný vztah a ukázalo se, že se nechali zaměstnat jen proto, aby se s námi dostali na Západ. Divadlo jen využili,“ říká Aurel Lesák, pro něhož bylo divadlo srdeční záležitostí a kolegové druhou rodinou.

Vypráví, že s nimi jezdil politický dozor, se kterým při divadelním zájezdu do Londýna zažil bizarní situaci. Za Aurelem přišel kolega, který měl příbuzné v Londýně, a požádal ho, aby provezl dárek – broušený křišťálový popelník. „To se nesmělo vyvážet, křišťál byl národní klenot. Ale já to pro něj udělal. Dal jsem to do kufru, odletěl do Londýna, tam se mě celník zeptal, jestli mám něco k proclení, já drze odpověděl, že ne.“ 

Ráno měli v divadle politické školení o tom, jak se mají členové divadla chovat, že nesmějí navazovat kontakty, s českými emigranty už vůbec ne, vše je třeba hlásit. „A vtom se najednou ozvalo zaklepání na dveře, tam stál místní Angličan, něco anglicky špital tomu, kdo mu šel otevřít, a ten pak řekl: ‚Soudruh Lesák tady má návštěvu.‘ Při politické prověrce. Tak jsem se zvedl, nikdo nic neřekl. Byl to ten český emigrant. Popelník jsem mu předal v pořádku,“ vypráví Aurel Lesák a upřesňuje, že to bylo v roce 1962, v době politického uvolňování. Za normalizace by se to prý stát nemohlo.

Prověřovaná osoba

Aurel Lesák také vzpomíná, že jakožto člověk, který vyjížděl pracovně na Západ, musel být politicky prověřován, v hantýrce Státní bezpečnosti (StB) byl takzvaně ‚prověřovaná osoba‘. „Mohl jsem podle nich škodit, takže se jistili. Abych dostal pas, musel jsem být prověřený ministerstvem kultury. Dělali to ale bez našeho vědomí. Probíhalo to v nějakých kancelářích, aniž bychom to věděli. Pak jsme jen dostali pas a šli jsme na letiště. Nikdy jsem nebyl na StB na žádném pohovoru.“

Větší vrásky na čele jim prý dělaly celní kontroly. „Zájezdu vždy předcházelo velice precizní odbavení. Celně se odbavovalo všechno. Šlo se po záznamových zařízeních. Magnetofony, mikrofony, všechno se muselo dokumentovat. Každý fotoaparát musel být zapsaný pod výrobním číslem. Fotil jsem a natáčel, takže jsem těch přístrojů vozil několik. Přechod hranic znamenal tříhodinové martyrium, muselo se všechno vybalit z autobusu, oni všechno kontrolovali, my u toho museli být, pak zase zabalit, naložit a pak teprve se jelo.“

Listopad 1989 v divadle S+H 

V době sametové revoluce v listopadu 1989 se do stávek kromě jiných divadel zapojilo také Divadlo S+H. „Začalo představení, pak se zastavilo a debatovalo se s lidmi v hledišti až do půl dvanácté. Žili jsme v té době naplno, měli jsme stávkovou pohotovost, do divadla chodili agitátoři a zapojovali se. Hodně aktivní byla Helena Štáchová, manželka ředitele Miloše Kirschnera, který už byl nemocný, a také Martin Klásek. Ten už byl jediný interpret. Kirschner už byl tehdy nemocný a účinkoval jen výjimečně.“

Aurel Lesák v divadle po listopadu 1989 působil ještě deset let, v roce 1999 odešel do penze. Jak říká, po divadle se mu překvapivě nestýská. S nastupující generací už se v pohledu na divadelní tvorbu stále více rozcházel a ostatně, divadlo není to jediné, co ho v životě naplňovalo. „Důležité jsou také dobré vztahy, rodina, zdraví, vzdělávání se a příroda.“