Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Dneska je doba, oproti tomu, co jsem prožívala já, velice dobrá a klidná
narozena 29. října 1932 v Horním Jelení, nedaleko Pardubic
na konci války její rodina ukrývala uprchlé válečné zajatce, dva Angličany a jednoho Australana
vystudovala gymnázium v Mělníku
po maturitě nastoupila do neratovické Spolany jako chemická laborantka
v roce 1954 se provdala za ing. Miloslava Lemarie
roku 1955 se jim narodila dcera Blanka, v roce 1962 syn Petr
v roce 2021 žila pamětnice v Libiši
zemřela v lednu roku 2022
Marie Lemarie, rozená Červenková, se narodila 29. října 1932 v Horním Jelení, v okrese Pardubice, kde bydlela až do konce války s rodiči a třemi nevlastními sourozenci. Otec nejprve pracoval v Borohrádku ve firmě na výrobu kamen. Její majitel se ale přidal k Němcům a české zaměstnance propustil. Mariin otec si našel práci ve Spolaně Neratovice. Tam nejprve bydlel v podnájmu a po válce se za ním přestěhoval i zbytek rodiny do domku v nedaleké Libiši.
Válku však Marie prožila ještě v Horním Jelení. Zpočátku se válečné dění městečka obklopeného lesy příliš nedotýkalo, ale později se ve zdejší škole usídlil wehrmacht. Děti z Jelení celý rok nechodily do školy, pouze jednou týdně docházely do sokolovny pro úkoly. Když koncem války procházely vesnicí transporty zajatců, ubytovali je, kde se dalo. „A Jeleňáci je museli večer krmit. To byla jejich povinnost, že jim museli dát jíst. V každým baráku, kde byl větší kotel, tak se vařily brambory a my děti jsme pomáhaly. Pak se to odnášelo do těch ubytoven, kde se ti zajatci krmili. Takhle to trvalo asi dva měsíce, den co den.“
Denně tudy procházelo prý až 250 zajatců. Aby obec takový nápor zvládla, svážely se sem potraviny, zejména brambory a chleba, z celého okolí. Řada zajatců v příhodném lesnatém terénu z transportu utekla a místní obyvatelé jim pomáhali. I rodina Červenkových. „V těch lesích byli i dva Angličani a jeden Australan. Jmenovali se Ben, Ken a John. A oni tam onemocněli. Pan doktor pravil, že by potřebovali bydlet někde, kde bude sucho a teplo, protože měli zápal plic. No, a tak bydleli u nás na půdě a pan doktor je tam chodil léčit. A byli tam až do revoluce.“
Zpočátku je ukrývali velmi ostražitě, vzpomínky na vypálené vesnice byly ještě velmi živé. Ke konci války už ale ostražitost upadala. „Koncem dubna a v květnu už ti mládenci dokonce vycházeli ven a hráli si s námi s mičudou na zahradě. Byli to mladý mužský, že jo, a my jsme byly malý děti. Začátkem května, po revoluci, pak odjeli do Prahy a do Anglie.“
Komunistický puč tvrdě postihl bratra pamětnice. Ten měl v Horním Jelení malé truhlářství s několika dělníky a učedníky. Po únoru 1948 mu ho ale zavřeli, stroje zabavili a on se musel živit zasklíváním oken. Ještě hůře dopadl Mariin švagr, který za protistátní leták roznášený na místním candrbálu dostal šest let nepodmíněně. Na počátku padesátých let navíc pamětnici zemřela maminka. Na pořízení hrobu a související výdaje si od své tety půjčila 20 000 korun. Jenže mezitím přišla měnová reforma a Marie nevěděla, jak a v jakém poměru má dluh splatit. „Naštěstí byla teta strašně hodná. Pravila: ‚Hele, kdybych je měla doma, tak jsem z toho neměla nic, takhle jsme z toho teda aspoň pochovali tvoji maminku…‘“
Když předseda vlády Viliam Široký 30. května 1953 v rozhlase oznámil, že stávající peníze budou platit už jen po zbytek víkendu, nastala panika. „To prostě nikdo netušil, že k tomuhle dojde. No a teď lidi v tu sobotu to, co měli doma, vybírali, snažili se vybírat i z vkladních knížek, zřejmě protože si mysleli, že si něco koupěj, jenomže v obchodech nic nebylo. A jídlo taky nebylo, aby si někdo šel do krámu a nakoupil si třeba do zásoby jídlo. Nebylo nic. Prostě krámy prázdný, lidi měli peníze, který chtěli utratit, ale nemohli, neměli za co.“
Někteří lidé se s úsporami loučili velmi těžko a byli rozhodnutí utratit je stůj co stůj. „A lidi si říkali: ‚Máme to hodit do kamen, ty peníze?‘ Bylo jim to líto. Tenkrát se platila za tramvaj koruna, a tak si kupovali lístky na tramvaj a snažili se jezdit sem tam, aby si z toho, co mají, aspoň něco užili, protože druhej den už neměli nic. Už ani na tu tramvaj…“
Potraviny byly i nadále přidělovány na lístky. Jejich nedostatek se dal na vesnici alespoň částečně řešit chovem drobného domácího zvířectva. V roce 1954 se pamětnice vdávala. Svatbu pomáhala vystrojit její starší sestra, avšak veselka byla chudá, protože po měnové reformě nebyly peníze. Manžela znala z neratovické Spolany, kde Marie pracovala jako chemická laborantka a ing. Miloslav Lemarie jako vedoucí technické kontroly. Společně vychovali dceru Blanku a syna Petra a dnes (v roce 2021) má Marie čtyři vnoučata a čtyři pravnoučata. Další dějinné mezníky, jako byly roky 1968 a 1989, už se jí tolik nedotkly a v dnešní době je, jak sama říká, spokojená: „Nakoupit si člověk může kdykoliv, co chce, a v jakýkoliv potřebě. Třeba něco na sebe... Kdežto my když jsme byli malí, tak jsme museli něco rozpárat a něco přešít, aby se z toho udělal další hadr.“
Mimoto Marii ke spokojenosti pomáhá i její „nakažlivě“ pozitivní přístup k životu, se kterým se dokáže přenést i přes těžší období. „To bych si teda přála, aby se lidi mezi sebou nehádali a vycházeli spolu dobře a vlídně. Aby se neprali a nehádali. Já se teda snažím toho taky držet a chtěla bych, aby to měli všichni lidi. Tak jestli to pokládáte za moudro, to nevím…[smích],“ dodává Marie Lemarie na závěr.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Jiří Procházka)