Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Leicht (* 1962)

• narozen 2. dubna 1962 v Plzni

• rodina postižena znárodněním

• ještě ve škole založil se staršími spolužáky úspěšnou bluegrassovou kapelu Jezdci

• v roce 1978 se stal členem nově založené bluegrassové kapely Cop

• v roce 1979 poprvé vyslýchán StB

• v letech 1980, 1981 a 1987 se kapela Cop stala vítězem celorepublikové Porty

• roku 1983 emigrovala většina členů kapely do USA a do Kanady

• stal se členem bigbeatové kapely Galerie

• v roce 1986 stál u zrodu obnoveného Copu

• živil se jako řidič a kulisák

• na Portě v roce 1989 podepsal petici Několik vět

• v listopadových dnech roku 1989 zajišťoval zázemí a zvukovou aparaturu na demonstracích

• od roku 1990 se začal živit jako profesionální muzikant

• v roce 2001 získali žánrovou cenu Anděl

• kapela Cop funguje dodnes

Příběh bluegrassového muzikanta Miroslava „Míši“ Leichta je plný úspěchů i rozčarování. V šestnácti letech se stal nejmladším členem kapely Cop, která se zhlížela ve světě za železnou oponou. Řada muzikantů za ní zmizela a Miroslav spolu s dalšími držáky dával v roce 1986 kapelu znovu dohromady. Pokračovali ve sběru cen a po sametové revoluci se konečně rozjeli do světa. Zůstaly vzpomínky na časy u táborových ohňů, na potlesk velkých sálů, ale i na facky od příslušníků StB.

Miroslav Leicht se narodil 2. dubna 1962 v Plzni. Rodiče ho vychovávali v trampském duchu. „Byli muzikanti a často jezdili na trampy. Spolu s muzikantstvím mi předali i pohled na svět, na to, co se děje kolem nás. Myslím, že mě do života dobře nasměřovali.“ Otec Alois Leicht pracoval ve Škodovce jako obráběč kovů. „Pocházel z buržoazní rodiny, a tak se nedostal na malířskou akademii, pro kterou měl dobrý vlohy,“ říká Miroslav, jehož tatínek v roce 1968 podepsal manifest Dva tisíce slov a po čase ho sesadili na horší pracovní pozici. Maminka Hana, dívčím jménem Bauerová, pracovala jako pedikérka. Miroslav byl vychováván v protikomunistickém smýšlení. „Babička se jmenovala Jenny Leicht, byla Němka, vlastnila několik nemovitostí a všechny jí je komunisti sebrali. Dávali jí to dost sežrat, protože ji poslali balit nanuky do mlíkárny. A ona přitom byla veliká dáma, zcestovalá, stále chic… Zachovala si rovnou páteř. Když chodila z práce domů, lidi na ni plivali.“

Bydlení s plesnivým dědkem a bábou

Miroslav má dodnes velký vztah k plzeňské čtvrti Bory, ve které se narodil. V těch dobách byla krásným místem pro život. Na svět přišel v borské porodnici U Mulačů a jako školák docházel do základní školy na Chodském náměstí. Bydleli tehdy ve svém vlastním domě v ulici Dobrovského. „Komunisti nám to, že jsme byli majiteli domu, dávali sežrat. Bydlela tam s náma ještě babička. Byli jsme čtyři a ten byt měl 5+1, což je 64 metrů čtverečních s pokojem pro služku. Tak nám ten byt rozdělili a nasadili nám tam dva lidi z dělnický třídy, který nám tam zpestřovali život,“ vzpomíná Miroslav, který své nejranější dětství zhruba do šesti let věku zažil v rozděleném bytě se společnou koupelnou a toaletou. „To bydlení s plesnivým dědkem a bábou bylo něco hroznýho,“ dodává. Také tento zážitek se podepsal na Miroslavově odporu ke komunistům, který byl v jeho rodině po léta zakořeněn. Nikdy tak nevstoupil do Pionýra ani do Socialistického svazu mládeže.

Papírů plné nebe, vzkazů plná zeď

„Byl jsem doma, když maminka přišla z práce. Plakala. Nevěděl jsem, co jí je. Až řekla: ‚Jsou tady ty ruský kurvy.‘ A skutečně to tak bylo. Slyšel jsem ruský tanky. Letadla rozhazovala letáky psaný napůl v češtině, napůl v podivný hatmatilce. Jako děti jsme je sbírali a koukali jsme na ně jako blázni. Bylo to obrovský množství letáků. Osmašedesátej rok mám spojenej taky s tím, že si vybavím ty obrubníky u silnice okousaný od tanků,“ vypráví Miroslav při vzpomínce na Klatovskou ulici. Na druhou stranu byl však jako malý chlapec unešen tím, že vidí vojenskou techniku. To, komu však náleží, už se jemu a jeho kamarádům nelíbilo. Miroslav už odmala tíhnul k věcem ze Západu. Už ve škole měl problémy s tím, kdo vlastně roku 1945 osvobodil Československo. „Zajímavý bylo, když jsme v roce 1969 vyhráli nad Rusama v hokeji, to byla velká střelba. Kudy jsem chodil, tam bylo po zdech napsaný 4:3. To byla ta naše klasická česká forma odporu – psát po zdech,“ říká s úsměvem Miroslav.

Byli jsme malí kluci, ale hráli jsme jako chlapi

Miroslav neměl úplně nejlepší známky z matematiky, a tak se rodiče rozhodli, že jej vezmou na doučování. Psal se rok 1976 a před ním se rozprostřel velký sál Pekla. „Bylo plný lidí a já si říkal, co tohle bude za doučování… V tom koncertním sále se najednou objevili Greenhorns, Zelenáči. Kapela, která pro mě byla úplně nejkultovnější.“ Z doučování sešlo a Miroslavovi zůstal zážitek na celý život. O rok později, když byl ještě na škole, založil první kapelu, a to spolu se staršími spolužáky. „Vždycky jsem hrál se staršíma chlapama. Teď už to nejde,“ směje se Miroslav. Kapela se jmenovala Jezdci a hrála ten nejpoctivější bluegrass[1]. Jedná se o specifický hudební styl, převážně instrumentální odnož country, úzce spjatý s americkou kulturou. S kapelou Jezdci hráli na Portách[2] a dalších hudebních festivalech. Získali celou řadu ocenění. „Byli jsme mladý kluci, ale hráli jsme jako chlapi. A tím to celý vzniklo, ta moje láska k muzice.“

Styl kapely se zároveň protínal s trampskou muzikou, kterou milovali jeho rodiče. „Samozřejmě, že pro trampy to bylo divočejší, hlavně díky rozmanitosti nástrojů. Trampům stačily tři kytary a měli kompletní kapelu. Ale u nás bylo banjo, housle, mandolína, … Hrála se sóla. Takže to bylo trochu modernější,“ vysvětluje Miroslav, který však z trampské muziky vycházel. „To byly hodiny a hodiny strávený pod stolem, kdy moji rodiče hráli a já jsem to všechno sledoval, vstřebával a hodně to ve mně zanechalo.“ Rodiče jej přitom nenutili hrát na nějaký hudební nástroj, což v řadě případů vede akorát k tomu, že si dítě vztah k hudbě zoškliví. Miroslav by se díky narození ve znamení Berana nutit ani nenechal. Ke hře na kytaru se tak dostal zcela dobrovolně. Asi v páté třídě odjeli se školou na lyžařský výcvik. „Myslel jsem to vážně s jednou spolužačkou, a tak jsem ji chtěl omámit zpěvem, protože na lyžích jsem moc neuměl. Naučil jsem se asi tři písničky. Doma jsem popadl kytaru a na tom lyžařským výcviku jsem ji s těma třema písničkama pořád otravoval,“ vzpomíná s úsměvem Miroslav. Srdce své vyvolené sice nezískal, ale nakoplo ho to k tomu, aby se začal víc věnovat hře na kytaru.

Kapela jako pletenec vlasů

Když se v roce 1977 Jezdci rozjeli na hudební festivaly, Plzeň byla mekkou bluegrassových a countryových kapel. Nebyl týden, kdy by někde nehrála nějaká kapela těchto stylů. Bohumil Chaloupek, zakladatel kapely Cop, se poohlížel po kvalitních muzikantech. „Díval se, co kdo umí, v čem je šikovnej.“ Do jeho hledáčku se dostal i Miroslav. Když v roce 1978 dával Bohumil Chaloupek dohromady kapelu, tak rozboural tři kapely. „Proto kapela dostala název Cop. To je pletenec vlasů. No, a my jsme každej přišel z jiný kapely, a tím pádem se to celý zapletlo dohromady,“ vysvětluje Miroslav. Jeho parťáky se tak vedle Bohumila Chaloupka stali ještě Jaroslav Zíka a Petr Braun. Šestnáctiletý Miroslav byl nejmladším členem kapely.

„Namísto úspěchů nás čekaly spíš průsery. Bohouš byl velkej amerikanofil, měl válečnýho Jeepa Willyse, ve kterým jsme jezdili na koncerty. A za náma se táhla banda lidí, který byli pro tehdejší režim dost problémoví,“ říká. Členové kapely Cop zkoušeli, jezdili na koncerty, mimo to však nevynechali ani jedno kladení věnců na počest americké armády po celém Západočeském kraji. Neunikli tak hledáčku StB, která tyto jejich aktivity pečlivě dokumentovala. Měli proto problém získat přehrávky[3], které by jim otevřely cestu k veřejnému koncertování.

„Jakmile se někdo vymezoval, vypadal trošku jinak, tak byl ztracenej. My udělali průšvih už na první přehrávce, kdy si náš bandžista spletl plzeňskou desítku s dvanáctkou a začal se na tu přehrávkovou komisi osočovat. Tvořili ji postarší chlapi, který hrávali swing v Continentalu nebo v Měšťanský besedě, a snažili se posuzovat tu naši americkou muziku…“ Muzikanty z kapely Cop z přehrávky vyhodili a na půl roku měli s koncerty utrum.

Konečně na pódium

Po půlroce zkoušela kapela Cop štěstí znovu. Doplatili ale na nedostačující přípravu ohledně současného politického dění, u přehrávek opět neuspěli. Celý rok tak nemohli veřejně vystupovat. Jezdili tedy po lesích a hráli na potlachách v trampských osadách. „Soutěžili jsme o placky u táborových ohňů. Přitom jsme byli šikovná kapela, o který se vědělo, ale nemohli jsme hrát před lidma,“ říká Miroslav. Když kapela neměla přehrávky, nezískala ani zřizovatele – nějakou oficiální organizaci, jejíž záštitu musela mít každá kapela pomýšlející na veřejné vystupování. Přehazovali si je jako horký brambor.

Kapela Cop vystřídala asi čtyři zřizovatele. „Vždy, když k nim přišla StB s tím, že si nepřeje, abychom hráli, dali od nás ruce pryč.“ Pomohla až statečná Michaela Jirásková z Centra na Doubravce, která ustála všechny ataky. A jak sám Miroslav říká: „Naší kariérou Copu se vinou silný ženy, který nás vždycky zachránily.“ S novým zřizovatelem konečně uspěli u přehrávek a mohli začít koncertovat po celé republice.

Jedna cena za druhou

Roku 1979 získali Zelenou Portu v Olomouci. „To byla Porta pro ty, který začínaj a vypadaj nadějně.“ První celorepublikový úspěch zaznamenali v roce 1980 na Portě – tehdy největším festivalu folkové, trampské a country hudby v Sokolově[4]. O rok později Miroslav nastoupil na vojnu a v kapele jej vystřídal proslulý kytarista Slávek Hanzlík[5], který pak v Americe vydal několik desek. Cop tehdy vyhrál druhou celostátní Portu. Miroslav si vojnu odsloužil v Hodoníně. „Napřed jsem šel do Loun, kde to bylo drsný, jelikož to byl západní vojenskej okruh. Byl jsem řidič obrněnýho transportéru. A pak jsem šel na poddůstojnickou školu do Hodonína. Tam už to začalo fungovat tak, jak mělo. Jako muzikant jsem tam dostal za úkol dát dohromady kapelu. Hráli jsme napůl big beat a napůl countryový standardy, hráli jsme na povyšování,“ vzpomíná Miroslav, kterému se taková vojna začala líbit. Její závěr však strávil v nemocnici s ošklivou zlomeninou, ke které přišel při parko-hospodářském[6] dni. Generální úklid si spolu s dalšími zpestřoval skákáním po matracích a zlomil si nohu.

Pár facek na výslechu StB

Po vojně se Miroslav do kapely vrátil. V té době už hráli po celé republice. „Už jsme byli děsně slavná kapela, byl to nářez. Ale měli jsme i průšvihy. StB si pro mě přišla už v roce 1979, když jsem byl ještě na škole v učení. Učil jsem se na automechanika.“ Z modré volhy vystoupili dva příslušníci StB a mistr, kovaný komunista, jim Miroslava ochotně vydal. Popadli ho a posadili mezi sebe dozadu do auta. Když přijeli na vyšetřovnu StB poblíž budovy bývalých městských lázní, poručili mu, ať vyndá všechny věci z kapes. Učinil tak a na stole se zaleskl přívěsek na klíče s nápisem Voice of Amerika (Hlas Ameriky). Miroslav pokračuje ve vyprávění slovy: „Americký atašé je rozdávali ve Lnářích u pomníku. A estébáci na mě: ‚Kdes to vzal?‘ A já: ‚Našel jsem to někde na nádraží…‘ Dostal jsem facku a pak ještě asi dvě. A to všechno proto, že všude, kde jsme byli, byli i udavači. Na těch potlachách, v lesích, na všech těch akcích. Vykřikovaly se tam protiruský, protikomunistický hesla. No, a my jsme jim k tomu s Copem hráli.“ Chybělo málo a Miroslav by se býval ani nevyučil. Při výsleších se jej často ptali i na pravý význam názvu kapely Cop. Měli totiž za to, že se jedná o slangový výraz, kterým američtí kriminálníci označují policajty.

Les antén otočených na Západ

Svět za železnou oponou členy kapely Cop silně přitahoval. Toužili ochutnat jeho svobodu. Chodili na americké velvyslanectví[7] v Praze, kde se daly sehnat desky kapel, které v Americe právě táhly. Naproti velvyslanectví však měla StB pronajatý byt, kamera v něm natáčela všechno, co se před velvyslanectvím dělo. „I my jsme ale byli dobře informovaný o tom, co se kde děje. Nejen díky deskám ze zahraničí, ale i kvůli německý televizi, která tady na západě běžela. Nějakej komunistickej pohlavár tenkrát řek, že Západočeskej kraj je les antén otočenejch na Západ… Navíc jsme měli v Americe spoustu emigrantů, spoustu známejch, který nám posílali desky a další věci,“ vypráví Miroslav.

Prameny vlasů za velkou louží

Členům kapely Cop však takový kontakt s Amerikou nestačil. Rozutíkali se za svobodou, převážně do USA a do Kanady. Psal se rok 1983 a Miroslav zůstal ze zakládajících členů sám. „Já jsem si řekl, že tady zůstanu. Měl jsem silnou vazbu na své rodiče a taky na dívku, se kterou jsem chodil. Ale vůbec i na všechno kolem mě. Dnes můžu říct, že toho, že jsem neodešel, lituju. Asi už bych byl dávno zpátky, ale tu zkušenost, kterou tam ti kluci získali, to je věc, která se nedá ničím zaplatit.“ Ještě před rozpadem kapely začal Miroslav koketovat s big beatem. Jako člen kapely Galerie jezdil po tancovačkách. Zůstal ale věrný i bluegrassu, který zkoušel hrát s několika plzeňskými skupinami.

Zapletení nového Copu

Kapela Cop nadále zůstávala Miroslavovou srdeční záležitostí, proto se ji rozhodl oživit. „Všechny nástroje jsme měli dablovaný. Hodně členů sice odešlo, ale hodně jich i zůstalo. Kapela by se z toho dala postavit. Jenže v tý době byl Cop na černý listině. Za prvý kvůli minulosti – i když se nedaly zapřít ty úspěchy, který jsme měli – a za druhý kvůli tomu, že se členové kapely rozutekli na Západ,“ vysvětluje Miroslav. V roce 1986 se mu spolu s Vladislavem Ptáčkem, Petrem Braunem a Lubošem Němejcem podařilo zaplést nový Cop. Petra Brauna po čase nahradil Zdeněk Fík, šikovný basista z Prahy, který s kapelou hraje dodnes.

Znovu na přehrávky, znovu na Portu

Obnovená kapela si opět musela najít zřizovatele. I v tomto případě jim přišla na pomoc silná žena, která se nebála za kapelu s kontroverzní minulostí postavit. Tentokrát jí byla Hana Rojtová, opět z Centra na Doubravce. Kapele dělala zřizovatelku až do roku 1990. V cestě po republice bránily jen přehrávky, se kterými měla kapela řadu tragikomických zkušeností. Miroslav ještě neměl dodělané kapelnické zkoušky, a tak si na přehrávky vypůjčil jiného kapelníka-basistu. Přehrávky tentokrát udělali na první pokus. „Už v roce 1987 jsme šli na Portu a byli jsme fakt dobrý, divoký a nadupaný. A já díky tomu, že jsem hrál ten big beat, tak jsem tomu dal úplně novej náboj. Tu Portu jsme okamžitě vyhráli. Byl to výbornej, velikánskej comeback,“ vypráví s nadšením Miroslav. Kapela se pak zase rozjela do celé republiky a užívala si úspěchu. Jejich umělecký i osobní život už tolik neotravoval pomalu skomírající totalitní režim. „Ten druhej Cop už byl mnohem svobodnější. Samozřejmě, že jsme ale neměli tak otevřený dveře jako ty kapely, jejichž členové byli včetně zřizovatele v Socialistickým klubu mládeže,“ vypráví Miroslav, který se vydal správnou cestou a na plzeňské Portě v roce 1989 podepsal petici Několik vět.

Miroslav po vojně, na které si přivodil ošklivou zlomeninu nohy, dlouhou dobu marodil. Když se postavil na nohy, zařekl se, že práci u ponku se nikdy věnovat nebude. „Chtěl jsem mít svobodnější povolání, a tak jsem začal pracovat jako šofér.“ Práci řidiče se věnoval pět let. V roce 1987 si šel pro změnu vyzkoušet práci kulisáka do domu kultury. „A tam se paradoxně sešly ty největší máničky, bigbíťáci a hospodský povaleči z celý Plzně. Sešli se pod svícnem v tehdejším domu kultury ROH a dělali tam kulisáky, osvětlovače a zvukaře. Byly to nejkrásnější roky mýho života, jeden velkej nonstop mejdan.“ V tomto zaměstnání Miroslav zůstal do roku 1990. „A pak už jsem se začal živit jako profesionální muzikant.“

Kdyby se to neotočilo, tak by nás zašili

Když se začínalo blýskat na lepší časy, pracoval Miroslav ještě v domě kultury. „Zajišťoval jsem tam ty meetingy, který probíhaly na náměstích. Na kárce jsme tam vozili praktikáble, aby tam ty lidi, co hovořili, mohli bejt trošku vejš, aby na ně bylo vidět.“ Potom na náměstí vozili také zvukovou aparaturu. „Rozváželi jsme letáky, nahrávali milicionářský schůze a pak jsme to pouštěli na náměstí. Kdyby se to bejvalo neotočilo, tak nás všechny zašili.“ Po sametové revoluci se konečně rozjeli do světa za oponou a po dobu tří let koncertovali v Anglii, Německu, Rakousku, Švýcarsku, a dokonce i v Rusku. „Jak nám předtím ty komunisti všechno ztěžovali, tak o to víc jsme si po pádu režimu vážili svobody.“ V rámci koncertní šňůry po zahraničí se naučili i pokoře.

Když v roce 1993 oslavili patnáct let kapely Cop, vyprodali pražskou Lucernu. V roce 2001 získali žánrovou cenu Anděl. Od roku 1991, kdy vzniklo první album kapely, následovala další a další. Zatímco na začátku hráli americkou lidovou muziku s vlastními texty, od roku 2000 se soustředili na vlastní tvorbu. Kapela Cop oslavila v listopadu 2018 čtyřicet let od svého vzniku dvěma vyprodanými koncerty v Lucerně. V současnosti je jednou z nejvýznamnějších a nejdéle hrajících hudebních skupin tohoto stylu v České republice.

Miroslav i nadále vystupuje s kytarou, moderuje, věnuje se hudební dramaturgii na festivalech, má vlastní pořad v rádiu Samson a koncertuje s bigbeatovou kapelou Galerie. „S kapelou Cop jsme vydrželi hrát tak dlouho, protože i když nám ty komunisti všechno ztěžovali, tak o to víc jsme si pak po pádu režimu vážili svobody. A jako kapela jsme spolu vydrželi tak dlouho, protože nás ten režim zkrátka zocelil.“

Na stejné notě

Dcera Kristýna přišla na svět 14. září 1985. Manželství s Irenou Leichtovou však vydrželo jen tři roky. Z dalších Miroslavových vztahů Kristýna získala hned šest sourozenců. Už dvacet let je Miroslavovou spřízněnou duší jeho půvabná manželka Ilona Leichtová, také muzikantka, zpěvačka a basistka. Hraje v kapele Blue Gate a zároveň dělá manažerku kapele Cop. „Strašně ji miluju a obdivuju pro její pohled na svět, kterej máme úplně stejnej.“

 

[1] „Bluegrass je hudební žánr, který vznikal v letech 1945–1948 v americkém státě Kentucky, zvaném též Bluegrass State (podle modrého odstínu místního druhu trávy). Právě v těchto letech se proslavila nejznámější sestava skupiny Bill Monroe and his Blue Grass Boys (Bill Monroe – mandolína a zpěv, Lester Flatt – kytara a zpěv, Earl Scruggs – bendžo a zpěv, Chubby Wise – housle, Howard Watts alias ‚Cedric Rainwater‘ – kontrabas).“ (http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Bluegrass-ceska-specialita-tema-mesice~14~prosinec~2010/)

[2] „Porta je český soutěžní hudební festival, založený v roce 1967 v Ústí nad Labem. Název festivalu je inspirován údolím Labe ‚Porta Bohemica – Brána Čech‘, ležícím v místech, kde řeka prochází Českým středohořím. Zakladatelem Porty byl Ing. Jiří Šosvald, kapelník westernové kapely AZ Septet, The Strangers a C Studio Jiřího Šosvalda, který s několika kolegy (např. Zdeněk Frídl, Zbyněk Jelínek, Zdeněk Lukášek či redaktor Československého rozhlasu Jan Oliva) naplánoval Portu jako festival country a western hudby. Kvůli obavám, že tyto žánry zatím nemají v tehdejším Československu dostatečně širokou posluchačskou základnu, přizvali k účasti na festivalu i trampy. Z Liberce se přistěhoval Jaroslav Velinský, známý jako ‚Kapitán Kid‘, který se o trampskou část Porty staral. Festival prošel za svou existenci nejednoduchým vývojem. V období normalizace se stalo pořádání festivalu velmi náročným, přesto se Porta stala hojně navštěvovanou akcí. Po roce 1989 se v kultuře otevřelo mnoho možností a Porta už neměla ono výsadní postavení, které si v průběhu let vytvořila.“

 

[3] „Každá kapela, která chtěla vystupovat veřejně, musela mít splněné takzvané kvalifikační přehrávky. Ty se skládaly z několika částí a lišily se podle toho, zda se jednalo o profesionály, či amatéry. Kromě teoretické části a posouzení toho, zda hraje hudebník například politicky nezávadné texty, musel absolvovat politický rozhovor.

A strana kontrolovala následně i hudební akce. Na ty přicházeli členové Veřejné bezpečnosti, kteří dohlíželi, zda se tam neděje nic nepohodlného režimu, a zároveň měli povědomí o tom, kdo na tyto akce chodí. Po revoluci se pak ukázalo, že se i mezi ‚přáteli‘ ukrývalo mnoho tajných spolupracovníků StB.“ (https://www.idnes.cz/praha/zpravy/serial-30-let-od-revoluce-muzikanti-hudba-za-komunistu.A190307_462137_praha-zpravy_rsr)

[4] „O tom, že čtrnáctá Porta bude v Olomouci, po jejím ukončení snad nikdo z organizátorů nepochyboval, ale mocní byli jiného názoru a Porta se tento rok uskutečnila jen díky neuvěřitelnému nasazení po obdržení nabídky ze Sokolova, který Portu zachránil již jednou v roce 1972. Celé finále se podařilo zorganizovat během čtyř týdnů, což bylo při tehdejších komunikačních možnostech skoro neuvěřitelné.“

[5] „V roce 1982 emigroval do Kanady, kde žil následujících deset let. Za velkou louží vydal v roce 1991 u americké společnosti Flying Fish svůj hudební debut, album Spring in the Old Country, a to s elitními přizvanými muzikanty, Bélou Fleckem, Stuartem Duncanem, Markem Schatzem a Robem Ickesem. V 90. letech se přestěhoval do Chicaga, kde v roce 1995 natočil druhé album s názvem Summer Solstice, na které kromě výše uvedených muzikantů přizval ještě zpěváka Tima O´Briena a dobristu Jerryho Douglase. O dva roky později následovalo další album Fall of My Dreams. Pozoruhodná je skvělá interpretace v mnoha případech vlastních melodických a nápaditých skladeb.“ (https://bgcz.net/nezarazene/archiv/archiv-pozvanek-na-akce/casey-driessen-slavek-hanzlik-a-professional-deformation-22-11-2018-praha/)

[6] „Snad každý, kdo vojenskou prezenční službu zažil, má v paměti PHD... takzvaný parko-hospodářský den, kdy se pracovalo ve velkém, uklízelo se neukliditelné i to dávno uklizené, tupou kosou se sekala tráva před velitelovými okny, leštily se stokrát vyleštěné parkety a natírala se tráva na zeleno. A tyto akce probíhaly právě v sobotu.“ (http://www.csla.cz/vojenskasluzba/cojsmeprozili/cojsmeprozili36.htm)

[7] „Měli jsme styky s americkou ambasádou, hráli jsme pro ni asi na dvou večírcích. To pak klukům pomohlo, když se rozhodli emigrovat.“