Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
V Anglii s nešťastným onemocněním
narozen 25. června 1920 v Rovensku u Zábřehu
21. června 1939 vstoupil v Krakově do Českého a slovenského legionu v Polsku
internace v Jarmolincích, v Kamenci Podolském, v Orankách a v Suzdalu
1941 - vstup do tvořícího se 11. československého pěšího praporu – Východního na Středním východě
1941 - okupace Sýrie
1941 - obrana Tobruku
1942/1943 - v Bejrútu a v Tobruku s 200. lehkým protiletadlovým plukem
1943 - odjezd lodí Mauretania do Anglie
onemocnění tuberkulózou plic
pobyt v sanatoriu u Londýna
koncem roku 1945 - návrat do Československa
zaměstnání v chemické továrně v Pardubicích
zemřel 1. října 2015
(narozen 25. 7. 1920 v Rovensku, Československo)
V Anglii s nešťastným onemocněním
Odsunut z pohraničí
Ladislav Lehár se narodil 25. 7. 1920 v Rovensku u Zábřehu. Studoval zde reálné gymnázium, ale po zabrání pohraničí musela být celá třída přesunuta do Litovle.
„To byl protektorát, my jsme optovali a kolega říkal, že v Polsku se tvoří československá armáda. Tak jsme se sebrali tři, spolužák a ještě jeden, a šli jsme do Polska do armády. Jenomže ona tam zatím žádná nebyla. V Katovicích jsme se stavěli u jednoho žáka z gymnázia a u něho jsme jenom přespali. (…) A z Katovic jsme odjeli do Krakova. Tam se tvořila naše armáda.“
Jeden z oněch tří utečenců z protektorátu zůstal v Sovětském svazu a vstoupil do československých jednotek bojujících na východní frontě, zatímco druhý, spolužák Ladislava Lehára, bojoval na Středním východě.
V internaci v Sovětském svazu
Z Polska odjížděly transporty československých vojáků do Francie, kde se sice zapisovali do cizinecké legie, ale po vypuknutí války byli vojáci soustřeďováni v československých plucích a se zbraní v ruce se v květnu 1940 zúčastnili bojů proti Němcům. Ladislava Lehára však tato cesta nečekala – po napadení Polska nacistickým Německem dne 1. 9. 1939 již nemohly být další transporty uskutečňovány a vojáci Českého a slovenského legionu[1] putovali do Sovětského svazu. Jak Ladislav Lehár vzpomíná, legion se chtěl mezi dvěma frontami dostat do Rumunska. Tato myšlenka však nemohla být uskutečněna.
„Nás byla skupina osmi set otrhanců. Ve dne se spalo a v noci se pochodovalo. A jedné noci, kolem půlnoci, jsme odpočívali na malém náměstíčku na vesnici, a najednou [přišla] střelba, tak jsme se rozprchli do polských stavení, do stodol, prostě kam to šlo. Střelba pokračovala, pustili světlice, tak si to osvětlili, ale my jsme nevěděli, co se děje. Já jsem byl v jedné stodole, kde byli naši starší důstojníci, co byli v ruských legiích. A oni se popichovali: ,Jdi zjistit, kdo to je. Ty umíš rusky.‘ Jenomže nikdo nechtěl jít. Nakonec se odvážili dva mladí důstojníci, jeden si vzal na hrábě prostěradlo, druhý mu svítil svíčkou a šlo se zjistit, kdo to je. Buď to byli Rusové, nebo Němci. Naštěstí to byli Rusové.“
S vojáky Českého a slovenského legionu si Rusové nevěděli rady, a tak je vsadili do internačních lágrů. První z nich byl v Jarmolincích: „V zimě to bylo nejhorší, neměli pro nás teplé oblečení nebo něco. Ale byli [jsme] ubytovaní. To byl starý klášter[2], větší místnost, dvě palandy nad sebou a bylo nás tam tři sta. Tam se netopilo, tam bylo teplo, co jsme nadýchali.“
Následovala internace v Kamenci Podolském, v Orankách a v Suzdalu. Ruská NKVD však vyhledávala špiony, někteří vojáci legionu byli vyslýcháni a někteří dokonce skončili v sibiřských gulazích[3]. V Suzdalu se prý konaly koncerty a podle Ladislava Lehára se legion s Rusy už pomalu sžíval. Po propuštění z internace byli vojáci transportováni přes Oděsu do Istanbulu a následně do Palestiny, kde byli zařazováni jako příslušníci budoucího 11. československého pěšího praporu – Východního pod vedením podplukovníka Klapálka.
Okupace Sýrie
V Alexandrii prodělali vojáci výcvik, poté byli přesunuti na hlídání skladů a letišť a následně do Sýrie, kde byl 11. pěší prapor nasazen jako okupační armáda proti vichistickým Francouzům (Sýrie spadala pod patronaci Francie). Ladislav Lehár byl až u tureckých hranic u Aleppa: „Pomáhali [jsme] místní samosprávě s rozdělováním potravin, protože bylo po válce[4] – chaos, zmatek, hlad – kontrolovali jsme ten příhraniční styk s Tureckem. Jenže to bylo pásmo zamořené malárií a ten britský brigadýr, [když] to tam v Sýrii skončilo, se ptal velitele Klapálka, kam chce, jestli na Krétu nebo do Tobruku. On říkal: ,Na Krétě se nebojuje, tak Tobruk.‘“
První Tobruk
Celý prapor se jedné noci přesunul do Tobruku: „Když postupovali Němci na východ, narazili na přístav Tobruk, a nezdržovali se dobytím, obešli ho v přesvědčení, že se Tobruk vzdá. Jenomže tam byla australská brigáda – a to byli výborný vojáci – tak ten Tobruk udrželi a Němci ho museli objíždět. Potom tam udělali asfaltovou silnici. V Tobruku jsme se měli jenom bránit, žádné výpady nebo získání zajatců neexistovalo. Jenom bránit.“
Ladislav Lehár byl s dalšími spolubojovníky v bunkrech a pozoroval, jestli nepřítel bude či nebude útočit. Podobně jako další „tobrucké“ krysy, i Ladislav Lehár vzpomíná na chamsíny, Corned Beef a všudypřítomnou poušť.
„Rozvod vody dělali Italové, když stavěli opevnění. To bylo deset, patnáct kilometrů kolem přístavu. A stalo se, že se ta voda dodávala i nepříteli. Když se to Australáci dozvěděli, tak prostě zavřeli kohouty. Jenže přiletěla letadla a neměli vodu ani Australané. Tak to museli obnovit.“
Přestože v Tobruku padlo 14 československých vojáků, jednalo se spíše o zákopovou válku. Probíhaly však nálety a všudypřítomné byly také miny. Nakonec byl československý pěší prapor z obleženého Tobruku stažen a nahradili ho Jihoafričané: „My jsme jim předali pozice a zbraně. Je zajímavé, že za tři měsíce, jak jsme odešli, tak Tobruk padl. A zůstalo tam asi dvacet tisíc mužů, kteří padli do zajetí.“
Ve 200. protiletadlovém pluku
Čechoslováci tak měli štěstí, neboť po odjezdu z Tobruku následovala velká ofenziva a Tobruk se dostal do nepřátelských rukou. Po odjezdu z přístavního města vstoupili do pěšího praporu také českoslovenští Židé, kteří mezitím žili v Palestině. Byla totiž upravena britská kvóta, která procentuálně omezovala počet Židů v britských jednotkách (Klapálkův prapor formálně spadal pod britské velení). Prapor tak byl reorganizován na 200. protiletadlový pluk a Ladislav Lehár sloužil s dělem Bofors v přístavu Bejrút: „Ráno člověk vstal a šup do moře. Jenomže to byla taková špína, tam lodě pouštěly do moře splašky. Ale byl tam kohoutek se sladkou vodou, takže se člověk mohl opláchnout. To jsme byli dole u moře a potom jsme se přestěhovali nahoru mezi fíkovníky. Tam to bylo hezké.“
Poté se pluk přesunul do opětovně osvobozeného Tobruku. V roce 1943 se celý pluk přesunul do Suezského zálivu a lodí Mauretania se obeplutím celé Afriky jelo do anglického Liverpoolu.
Onemocnění tuberkulózou plic
Pro Ladislava Lehára ovšem na lodi Mauretania nastala obrovská komplikace, neboť onemocněl tuberkulózou plic a po příjezdu do Anglie musel být hospitalizován: „Nám slíbili, že přijede prezident Beneš, tak jsme ještě udělali defilírku v afrických stejnokrojích a potom jsem šel do nemocnice na vyšetření. Tam zjistili, že mám tuberkulózu plic. Tak jsem musel počkat, až se uvolní místo v sanatoriu, a byl jsem rok a čtvrt v sanatoriu. (…) Na jih od Londýna[5].“
Sanatorium bylo v soukromých rukou a v nuzných podmínkách: „Když jsme si stěžovali na jídlo, [tak říkali]: ,Vždyť vás tu nikdo nedrží, můžete jít. Na vaše lůžko čeká deset dalších.‘ Tak jednou za čtvrt roku k nám přišla návštěva z Londýna, paničky od Červeného kříže, aby si tam udělaly čárku za návštěvu.“
Společně s Ladislavem Lehárem byli v sanatoriu další čtyři Čechoslováci. V Londýně tak prožil zbytek své válečné anabáze a zde se také dočkal konce války. Po propuštění ze sanatoria bydlel u československého letce RAF a u Angličanů. Do Československa se dostal až koncem roku 1945.
Po válce v Pardubicích
V Československu měl Ladislav Lehár zajištěn stoprocentní invalidní důvod a i nadále se musel léčit a absolvovat pneumotorax. Díky dokončenému gymnaziálnímu vzdělávání poté pracoval v laboratoři v chemické továrně v Pardubicích a do důchodu odešel dříve díky svému pobytu v zahraniční armádě. V současnosti žije jeden z posledních československých účastníků vojenských operací na Středním východě v Pardubicích.
V roce 2012 natočil Martin Reichl a v roce 2012 zpracoval Luděk Jirka.
[1] Název se měnil a někdy je psán jako Československý legion v Polsku.
[2] Pan Lehár si možná plete Jarmolince a Suzdal.
[3] Nepotvrzená informace.
[4] Ladislav Lehár má zřejmě na mysli porážku Francie nacistickým Německem v roce 1940.
[5] Vojenská ozdravovna ve Windsoru.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Luděk Jirka)