Vilém Lederer

„Údajně to byl nápad někoho z rodiny, přivedli mě k plzeňskému pediatrovi, MUDr. Václavu Dortovi. Pro rodinu byl do té doby neznámý, ze zvyku se chodilo k židovským lékařům, ale tehdy už žádní nebyli. Doktor se choval velice vstřícně, napsal papír, že mám nějakou dětskou infekční chorobu a že bych měl být mimo kolektiv. Údajně tam bylo i bianco datum, co se dalo doplnit, a nacionále byly ženského rodu. Jeho jméno jsem si pamatoval a věděl jsem, že existuje. Setkal jsem se s ním, bylo to docela dojemné. On dojetí nechtěl dávat najevo, ale bylo vidět, že mu dělalo velmi dobře, když jsem se k němu jako třiadvacetiletý student medicíny přihlásil při stáži na dětské klinice.“

„Když přišla sovětská okupace, můžu vám říct, že jsem málem brečel. Ale můj táta mi pomohl skousnout jak Pražské jaro, tak i dobu potom. Velice racionálně, rozumně a zkušeně. Já chodil domů nadšený ze shromáždění, Goldstücker byl pro mě šik, vždycky jsem přišel celý rozjetý. Ale táta mě posadil zpátky na zadek, aniž by to shodil. Říkal mi, abych zůstal oběma nohama na zemi, neblbnul, přemýšlel a rozhlížel se. Říkal mi: ‚Poslouchej rádio, nemusíš poslouchat hned Volá Londýn, ale hlavně vstřebávej informace, než abys něco nejapně kecal.‘“ (Pozn. ed.: Prof. Eduard Goldstücker, germanista a překladatel židovského původu, byl v 60. letech výrazným kritikem invaze sovětských vojsk v roce 1968.)