Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Sirotkem v lodžském ghettu
narodil se 11. července 1930 v Teplicích v židovské rodině
po záboru Sudet žil s rodinou přechodně v Praze
21. října 1941 odjel s rodiči a bratrem transportem B do ghetta v polské Lodži
v lodžském ghettu ztratil během tzv. „špéry“ v září 1942 oba rodiče
po dalším půl roce zde v nemocnici zemřel jeho bratr Jindřich
jako sirotek v ghettu pobýval v sirotčinci Burza
v srpnu 1944 byl transportován do Osvětimi–Birkenau
cca od září 1944 byl ukrýván v nemocnici v hlavním osvětimském táboře
27. ledna 1945 se dočkal osvobození v kmenovém táboře Osvětim
po únoru 1948 přišel o továrnu po otci, která mu krátce předtím byla vrácena
40 let pracoval v textilním průmyslu v Teplicích
zemřel 10. prosince 2018
František Lederer se narodil 11. července 1930 v židovské rodině v Teplicích. Měl o čtyři roky staršího bratra Jindřicha (Heinze). Otec Richard pocházel z Kasejovic, matka Eliška (Elly), rozená Getreuerová, z Trnovan u Teplic. Šlo o vícejazyčnou rodinu, s otcem chlapci mluvili česky, zatímco s matkou, která čestinu neovládala, německy.
Otec provozoval textilní továrnu Lederer a Glaser (dříve Getreuer). Dařilo se jim dobře, maminka mohla zůstávat v domácnosti, s jejímž provozem jí pomáhaly vychovatelka a kuchařka. Rodina bydlela ve vlastní vile v dnešní Čapkově ulici, dříve Gottfried-Keller-Straße. Vlastnili osobní automobil Hudson a jezdili – někdy i létali – na pravidelné dovolené k moři do Belgie.
Situace se měla změnit již v roce 1938. Do té doby stihl František v Teplicích absolvovat dva první ročníky obecné školy na Metelkově náměstí. Pak se rodina s ohledem na zhoršující se politickou situaci a nebezpečí, které začalo Židům v Sudetech hrozit, odstěhovala do Prahy.
„Ještě v roce 1937 jsme byli na dovolené v Belgii a otec se chtěl mermomocí vrátit, i když tušil, že pro nás, pro Židy, to v Čechách už nebude moc dobré. Ale měl tady tu továrnu s tím Glaserem a visel na tom. Tak jsme se vrátili. Kdybychom bývali zůstali v Belgii, tak jsme možná udělali dobře, ale takhle to dopadlo.“ V Praze se rodina ubytovala na Karlínském (tehdy Jungmannově) náměstí v Karlíně. Část výrobních strojů se podařilo z teplické textilky převézt do Sezemic u Pardubic. Otec Richard poté pracoval v kanceláři v Praze v Bělské ulici.
František vychodil třetí třídu obecné školy na Karlínském náměstí, jeho bratr navštěvoval gymnázium na Vinohradech. Ve volném čase se hoši věnovali sportu. Hráli rádi stolní tenis, ale i fotbal. „Dokonce Josef Bican, fotbalista internacionál, nás s bratrem a dalšími chlapci učil hrát fotbal na Invalidovně, hřišti Čechie Karlín. Učil nás žonglovat s balonem a jinou fotbalovou technikou.“
Po německé okupaci v roce 1939 začala rodina Františka Lederera brzy pociťovat různá protižidovská opatření. Pro sportování zůstalo bratrům Ledererovým i ostatním židovským dětem z Karlína vyhrazeno malé hřiště za jednou školou. Mohli také chodit sportovat na Hagibor u Nového židovského hřbitova.
Protižidovská opatření se postupně zpřísňovala až do podzimu 1941, kdy začala poslední fáze „konečného řešení“ v protektorátu – transporty do ghett, koncentračních a vyhlazovacích táborů na východě. Rodina Ledererových odjela již tzv. transportem B – druhým z pěti úplně prvních transportů protektorátních Židů. Ty ještě před dokončením terezínského ghetta odvezly pět tisíc československých “milionářů, obchodníků a továrníků” do ghetta v polské Lodži. Transport B odjížděl 21. října 1941. Po třech dnech strávených na zemi dřevěného baráku tranzitního tábora u Veletržního paláce odjížděli osobním vlakem z nedalekého nádraží Praha-Bubny. Mohli si s sebou vzít padesát kilo zavazadel na osobu. Kam jedou, netušili.
Jak se brzy ukázalo, cílovou stanicí bylo ghetto v polské Lodži – první židovské ghetto, které nacisté zřídili na okupovaných územích. Na čtyřech čtverečních kilometrech bývalé židovské chudinské čtvrti se tísnilo na 160 tisíc lodžských Židů, k nimž na podzim roku 1941 přibylo 20 tisíc Židů z Rakouska, Protektorátu Čechy a Morava, Lucemburska a Německa.
Ledererovi strávili první dny po příjezdu společně s ostatními transportovanými v domech v Łagiewnické ulici. Spalo se na zemi na seně pod dekou. Později dostala každá rodina přidělen malý byt ve Wolborské ulici.
“Ten se skládal z jedné místnosti v prvním poschodí. Žádné záchody, latrína byla na dvoře,” líčí František Lederer podmínky, které už samy o sobě pro movité západoevropské Židy musely být šokující. “Můj otec už byl psychicky tak vynervovaný, že se jednoho krásného dne sebral a šel k drátům – tam hlídali němečtí vojáci, kolem byly elektrické dráty. A chtěl se přivěsit na ten drát. Matka utíkala za ním a říkala: ‚Richarde, nedělej to, prosím, máš děti. Vydrž to. Nějak bylo a nějak bude.‘ A táhla ho zpátky. My jsme koukali z okna a prosili jsme Boha, aby to neudělal, aby se vrátil. Nakonec se vrátil.”
V ghettu panoval hlad, jedlo se všechno možné. „Dala se koupit lebeda, jako špenát – se šlupkami od brambor to matka umlela na takovém malém strojku. Nevím, jestli si ho už přivezla s sebou z domova, nebo jestli to sehnala v ghettu v Lodži. Tím jsme mleli ten špenát, tu lebedu, s těmi šlupkami a sacharinem, přidala se nějaká mouka a voda a z toho jsme dělali takovou bábovku. Ráno jsme to pak jedli k náhražkové kávě z melty. Brambory totiž nebyly a museli jsme kupovat šlupky od brambor. Sacharin prodávali na ulici polští Židé a vykřikovali svým žargonem: ‚Sacharin, cejna, cejne, sacharin orginejle!‘, protože cukr se taky nedal sehnat.“ Relativní dostatek byl pouze červené řepy a tuřínu (brukve). Vařil se často řídký boršč, ke kterému se přikusoval chléb.
V bytě ve Wolborské ulici žila rodina pohromadě od listopadu 1941 do září 1942, kdy přišel nejtragičtější týden lodžského ghetta. Od 5. do 12. září trval zákaz vycházení, tzv. Wielka szpera, během něhož nacisté 15 tisíc Židů z ghetta odeslali do vyhlazovacího tábora Chełmno – a následně v Chełmnu zplynovali. Za oběť špéry přitom padli lidé z hlediska nacistů “neužiteční”: staří, nemocní, slabí a také téměř všechny děti do deseti let.
„Najednou přijela nákladní auta. ‚Schnell, schnell, vy psi! Runter, runter! Všechno dolů z těch bytů!‘ Museli jsme nastoupit do těch aut a odvezli nás do věznice, která byla na kraji ghetta,“ vzpomíná na špéru František Lederer, který tehdy ve vězeňské cele prožil poslední noc se svými rodiči. Ráno Františka a Jindřicha odvedli do jakési kanceláře. “Museli jsme podepsat, že zůstáváme jako potřební pro válečnou ‚industrii‘. Já jsem pracoval v elektrotechnické výrobě Rauschengrund a bratr ve šroubárně, která se jmenovala Puckka.“
Bratři se tedy mohli vrátit “domů” do Wolborské, své rodiče už ale nikdy neviděli. O jejich dalším osudu se František nedozvěděl nic bližšího. Jen to, že pravděpodobně byli zavražděni v Chełmnu.
Po této tragické události se chlapci ještě asi tři měsíce snažili přežít sami bez rodičů. Nebylo to snadné a začínala zima. Proto když se z plakátu dozvěděli o existenci sirotčince „Burza“, rozhodli se do něj přihlásit.
„Sirotčinec vedla jedna polská Židovka, která ‚pachtila‘ s Němci. Jmenovala se Stahuwna. Vzpomínám si, jak nás nutila, abychom se celý sirotčinec chodili dívat, jak dole pod kopcem věšeli odsouzené za sebemenší prohřešky.“
Byť o ně bylo v sirotčinci relativně dobře postaráno, bohužel ani zde – tak jako údajně v celém ghettu – nevládly zcela dobré vztahy mezi původním židovským obyvatelstvem Lodže a “přivandrovalci” deportovanými ze Západu. Asi po čtrnácti dnech se tu Františkův bratr Jindřich popral s jiným židovským chlapcem – Polákem. Nepříjemné zranění hrudníku, které při rvačce utržil, se mu v kombinaci s rychle se zhoršující tuberkulózou stalo osudným. Oslabený organismus dokázal vzdorovat asi tři měsíce, než Jindřich v nemocnici v ghettu zemřel.
Během posledních měsíců si Jindřich Lederer v nemocnici psal a ilustroval podrobný deník. Ten si prý po jeho smrti vyžádal “nejstarší” židovské rady starších v Lodži Mordechai Chaim Rumkowski – onen Rumkowski, kterému jako hlavě židovské obce v ghettu připadla povinnost organizovat mimo jiné i tragickou špéru. Mnohými proklínán jako kolaborant, mnohými naopak vyzdvihován za bezvýchodnou snahu zachránit židovskou komunitu – ať tak či onak, ani Rumkowski sám se nevyhnul deportaci a nakonec zemřel v Osvětimi. Před svou poslední cestou do vyhlazovacího tábora údajně Jindřichův deník předal svému bratrovi. Bratr Rumkowského pak podporoval pravidelně jídlem Františka Lederera, když se i on dostal s ošklivými omrzlinami nohou do nemocnice.
„Každý den jsem dostával deset deka salámu. To bylo něco tenkrát! Byli jsme ale na pokoji čtyři a mně těch ostatních bylo líto, tak jsem řekl sestřičce: ‚Rozdělte to na čtyři díly, aby každý dostal dvě a půl deka.‘“
František Lederer tak zůstal ve dvanácti a půl letech v ghettu zcela sám. V sirotčinci Burza žil až do srpna 1944, kdy byl spolu s ostatními sirotky deportován do Osvětimi-Birkenau. To mu bylo už čtrnáct let.
„Jeli jsme nákladním vlakem, asi šedesát lidí se dvěma kýbly ve vagonu. A byla to zase ta ‚Fahrt ins Blaue‘ neboli ‚cesta do modrého‘, neboť nám nikdo neřekl, kam jedeme. A ráno, brzy ráno, byla ještě tma, najednou: ‚Schnell, schnell, všechno vystoupit, aufsteigen, vy psi, Hunde, Hunde!‘ No tak jsme vyskakovali. To byly takové vysoké nákladní vozy. Pak tam seřazovali ženy – a jejich děti. Měly je vedle sebe anebo v náručí, podle toho, jak byly staré. Potom vojáci od brány přišli k těm ženám a odebírali jim děti. Ty ženy začaly řvát a omdlévat, poněvadž s tím nepočítaly. Myslely, že půjdou spolu.“
František Lederer prošel i přes svůj nízký věk bezprostředně po příjezdu dvěma selekcemi. Poprvé hned na příjezdové rampě, podruhé po vysprchování. Při druhé selekci mu zachránil život příslušník SS, rodák ze Sudet:
„Vykoupali jsme se a ostříhali nás. Přišli jsme před tu komisi a německý důstojník, lékař, nás rozděloval. Nalevo jich bylo asi dvacet a napravo asi osmdesát, sto. A já už jsem byl vybraný do té skupiny slabých, kteří šli potom do plynu. My jsme nevěděli, kam jdou. Najednou mě volá zpátky a povídá: ‚Odkud jsi, woher bist du?‘ A já mu povídám: ‚Aus Teplitz-Schönnau.‘ To se jmenovalo dřív, Teplice-Šanov. A on povídá: ‚Das sind wir doch Landsleute! Jsme krajani. Já jsem ze Žatce.‘ – ‚Das ist aber ein Zufall,‘ povídám německy. ‚To je ale náhoda!‘ A on povídá: ‚Du gehst nicht mehr dorthin, ty už nejdeš tam, ty jdeš tadyhle sem!‘ A to mě zachránilo.“
Když se po selekci skupina vybraných vězňů dostala na dvůr, musela ještě snést spršku kamenů od opilých SS-Mannů, kteří se právě vypotáceli z nedalekého baráku. Poté byli vězni odvedeni do obytného bloku. „Každý blok vedl jeden polský ‚blockältester‘ s bambusovou holí. Říkali jsme jim ‚zkurvysyni‘. Němci sami nedělali nic, na to měli Poláky.“
“Čtyři lidé leželi v kóji pod jednou dekou. Když někdo v noci zakašlal nebo promluvil se sousedem po desáté hodině, musel vystoupit, vyhrnout noční košili a dostal holí od toho Poláka tři, čtyři, pět ran na zadek. A když dostal tu čtvrtou pátou, tak už o sobě nevěděl, protože omdlel. A ten, co ležel vedle něho, si pak pro něho musel přijít a odtáhnout ho zpátky.“
Vedle nelidského táborového režimu a neustálého stresu byli vězni deptáni i nedostatečnou stravou. Typická snídaně se skládala z náhražkové kávy s půlkou bochníčku chleba na celý den a k tomu kousek umělého medu, nekvalitní marmelády nebo margarínu. K obědu dostávali většinou tuřínovou polévku se zelím.
„Polští blockältesteři byli tak sprostí, že nás ještě o naše příděly okrádali a pak to ‚handlovali‘ třeba za cigarety a jiné věci.“
František Lederer v Birkenau nebyl dlouho. Už asi po měsíci se konala v jeho bloku selekce mladých vězňů na zemědělské a stavební práce do Německa. Výhodu měli ti, kteří uměli německy. František Lederer byl vybrán a ihned poté tetován. Na ruce do konce života nosil číslo B–7636.
Následoval přesun do kmenového tábora v Osvětimi, odkud měli vězni pokračovat dál. Ve skupině byli společně s Františkem Ledererem i dva další chlapci z Čech, Mario Petrovský a Pavel (Paul Julius) Seidemann. Hned po příchodu do hlavního tábora jim pomohl český lékař MUDr. Jindřich Hermann z Jindřichova Hradce – všechny tři chlapce stáhl do lágrové nemocnice, kde byli kryti před selekcemi v táboře. Když se naopak měla konat selekce v nemocnici, chlapci byli včas varováni a na chvíli se přesunuli do tábora. Jedné selekci přesto František Lederer neunikl, naštěstí ale dopadla dobře: i přes stále viditelné následky omrzlin nohou z Lodže selekcí prošel.
Konec války má František Lederer spojen s obrazem sovětských vojáků pomalu procházejících táborem v bílých zimních pláštěnkách – jako návštěvníci z jiné planety. Po chvíli dva z nich vedli po hlavní táborové cestě zajatého německého tankistu v černé uniformě. Někteří vězni z nemocnice se pokusili tankistu kamenovat, ale jeho vojenský doprovod je odehnal. Jiní vězni už v táboře nebyli, skoro všechny ostatní stihli Němci před postupující sovětskou armádou “evakuovat”.
Asi po týdnu, kdy ještě zůstali v nemocnici, se vězni mohli umýt a dostali od Sovětů civilní šaty. Poté seřazení odešli na civilní osvětimské nádraží, kde nastoupili do osobního vlaku. Tak začala čtyřměsíční cesta Františka Lederera domů do Čech.
Z Osvětimi se dostal do Katovic a na repatriačním úřadu tam strávil celý únor 1945. Chtěl do Prahy, ale na západ to kvůli frontě nešlo, a tak se vydal přesně opačným směrem po trase Krakov, Řešov, Lvov, Mukačevo, Užhorod a Trebišov, kde na tamním repatriačním úřadě strávil další měsíc. Domů ho hnala touha zjistit, kdo z jeho početného příbuzenstva přežil. Z Trebišova se vydal do Maďarska, v Budapešti se zdržel celý duben a část května. Poté odjel směrem na Vác, Csép, Nové Zámky a dostal se až do Bratislavy. Odtud cestoval do Brna, kde přenocoval ve vestibulu nádraží na podlaze. Do Prahy dorazil 24. května.
V Praze zazvonil nejdřív u své bývalé vychovatelky, která se vdala týden předtím, než její zaměstnavatelé odjeli do Lodže. Vykoupala ho a nabídla mu boty, ale u sebe ho nechat nemohla, a tak bydlel asi měsíc u rodiny otcova bývalého známého Vojtěcha Rajdla, který se posléze stal jeho poručníkem. Zařídil Františkovi pobyt v nemocnici v Podolí a poté i ozdravný pobyt v sanatoriu Radostín u Sychrova.
Pak František pobýval asi rok u své tety Elišky Poláčkové, která se vrátila z Terezína. Vedle otcova bratra, který i s rodinou uprchl do Anglie ještě před 15. březnem 1939, byla tato teta Eliška spolu se synem Hanušem a synovcem Walterem Reichem jediná z celého asi osmdesátičlenného příbuzenstva, kdo válku přežil.
Od tety se František Lederer ještě v roce 1946 odstěhoval zpět do rodných Teplic, kam posléze přesídlil i jeho poručník Vojtěch Rajdl. František se dva roky učil v bývalé otcově fabrice, zároveň Rajdl s advokátem vyjednával, aby textilku jako její právoplatný dědic dostal zpátky. Nakonec toho – prý i s pomocí úplatků – skutečně dosáhl a František fabriku získal. Ovšem bylo to jen těsně před komunistickým pučem v únoru 1948, po němž o ni znovu přišel. Kromě fabriky mu komunisté vzali i vilu po rodičích.
Po únoru 1948 byl František Lederer novým režimem podle jednoduchého vzorce vnímán jako politicky nespolehlivý. Být synem továrníka znamenalo stát se opět občanem druhého řádu. To, že osiřel již ve dvanácti letech a nedisponoval žádným majetkem, nikoho nezajímalo. Špatný „rasový“ původ teď vystřídal špatný „třídní“ původ. Když měl narukovat v roce 1950 na vojnu, komunistický režim se mu bál svěřit zbraň, a tak byl odveden k pomocnému technickému praporu (PTP). U pétépáků ale nepobyl dlouho, už po třech měsících mu byl diagnostikován stejný typ kavernózní tuberkulózy, jakou trpěl jeho bratr Jindřich. Vyléčil se, ale od služby v armádě byl osvobozen.
Po rehabilitaci v plicním sanatoriu v Dobříši a dalším léčení u primáře Veverky v Teplicích pracoval 40 let v textilním průmyslu v různých pozicích ve firmě Bonex. Nejdéle působil jako mistr ve výrobě. Ochrannou ruku nad ním opatrně držel šéf podniku Vojtěch Lebovič, bývalý „zápaďák“ a velký komunista, který byl také židovského původu.
„Když byl nějaký průšvih, tak si mě zavolal do kanceláře a vynadal mi zrovna tak jako každému druhému, ale pak mi potichu povídal: ‚Hele, nic si z toho nedělej, ale já to jinak dělat nesmím a nemůžu.‘ Sáhl do šuplíku, podal mi jablko a řekl: ‚Všechno v klidu, je to v pořádku.‘“
V roce 1957 se František Lederer oženil s Marií Dovrtělovou, se kterou má dceru Janu. Rozvedli se v roce 1963. Rád také choval různé domácí zvířectvo a vyrážel na cesty do zahraničí. „Při cestování po Německu jsem se setkal s mnohými Němci. S tím, co bylo za války, už nechtějí mít nic společného. To, že jsme se stali součástí společné Evropy, bylo moc dobře. Němci už si nikdy nebudou moci dovolit to, co dříve, když žily národy samy,“ uzavírá František Lederer.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Kristýna Himmerová)