Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Lébr (* 1942  †︎ 2022)

• narodil se 18. srpna 1942 v Kladně

• otec Josef pracoval na ředitelství pošty, maminka Kristina byla v domácnosti

• otec pomáhal za 2. světové války Karlu Procházkovi v protifašistickém odboji

• Karel Procházka (člen KSČ) byl roku 1943 chycen gestapem

• na základě udání otec Josef zatčen a v roce 1944 popraven na Pankráci

• maminka se vrátila z nacistické věznice Aichach po válce

• Antonín Lébr vystudoval v roce 1960 střední pedagogickou školu

• nastoupil v Klášterci nad Ohří jako pedagog

• v roce 1983 vstoupil do komunistické strany

• učil celý život až do penze v roce 2004

• zemřel v srpnu 2022

Moskevské komunistické vedení se za druhé světové války v roce 1942 rozhodlo, že vyšle výsadek do Československa na podporu ilegální činnosti proti fašistickému režimu. Ve výsadku byl i Karel Procházka, který byl členem KSČ ještě před druhou světovou válkou. Ten měl působit v okolí Kladna. Ke vší smůle byla z Kladna i rodina Lébrových. Karel Procházka střídal rodiny, kde přebýval, a občas přespal také u Lébrových. Otec Josef údajně o odboji moc nevěděl. Malému Antonínovi bylo v té době jeden a půl roku. V roce 1943 byl Karel Procházka chycen gestapem a všechny lidi, se kterými přišel v Kladně do styku, udal. Mezi nimi byli i rodiče Antonína Lébra, otec Josef a maminka Kristina. Všichni z této kladenské party byli v roce 1944 popraveni na Pankráci gilotinou. Jediná maminka, která zřejmě opravdu nevěděla o odboji nic, dostala šest let v nacistickém vězení. Z bavorského Aichachu se po válce naštěstí vrátila za malým Antonínem.

Karel Procházka po zatčení gestapem v roce 1943 začal spolupracovat s nacistickým Německem. Po válce byl odsouzen na dvacet let. Po únoru 1948 byl propuštěn na amnestii prezidenta Gottwalda. Karel Procházka se dožil důchodového věku jako recepční ubytovny v Jeseníkách...

Otce jsem v podstatě nepoznal

Antonín Lébr se narodil 18. srpna 1942 v rodinném domku v Kladně. Jeho otec Josef, který pracoval na ředitelství pošt, byl třikrát ženatý. Tak měl Antonín ještě dva nevlastní a jednoho vlastního bratra Jiřího. Maminka Kristina byla v domácnosti. A i když měla jen pět tříd měšťanky, byla to podle pamětníkových slov velmi klidná a moudrá žena.

V roce 1943, tedy v necelých dvou letech, přišel malý Antonín o otce. „Já jsem otce v podstatě vůbec nepoznal. Když ho sebralo v roce 1943 gestapo, byl jsem tak malej, že si nemůžu nic pamatovat. Samozřejmě o něm celej život  přemýšlím a určitě mi chybí. Otec, myslím, nebyl žádnej odbojář a byla prostě smůla, že se potkal s tím Procházkou,“ vypráví pamětník. Maminka Kristina prý do styku s Karlem Procházkou nepřicházela. Nechtěla s ním mít nic společného. Možná proto jako jediná z kladenské party dostala „jen“ šest let ve vězení. Po otci byla v Kladně-Kročehlavech po válce pojmenována ulice a jeho jméno nese dodnes (2023).

Nacistickou věznici v bavorském Aichachu osvobozovala na konci války v květnu 1945 americká armáda. V táboře řádil tyfus, takže všichni přeživší museli být na několik měsíců izolováni. Maminka se tak vrátila domů do Kladna za malým Antonínem až na konci srpna 1945.

Mezitím, co byla maminka ve vězení, se o malého Antonína starala matčina sestra Božena se strýcem Aloisem. Bydleli v malé vesnici Ruda u Nového Strašecí. „Boženka se strýcem přišli o syna těsně po porodu. Od té doby nemohla mít teta další děti. Měli mě jako vlastního a já jsem tetu vnímal jako druhou maminku v podstatě celý život. Pořád jsme se navštěvovali a vím, že nás s maminkou a bratrem hodně podporovali. Posílali nám maso a tak, občas i peníze. V těch padesátých letech, když jsme v podstatě nic neměli,“ vzpomíná Antonín Lébr.

Sport a zase jenom sport

I když padesátá léta nebyla vůbec veselá, Antonín s bratrem Jiřím prožívali krásné dětství s kamarády na kladenském venkově. Oba byli sportovně velmi nadaní a hráli v podstatě všechno, co šlo. V zimě hokej a v létě fotbal, tenis, volejbal atd. Antonín přemýšlel, co bude dělat po základní škole. Rozhodl se, že spojí dvě věci, které ho bavily nejvíce, tedy sport a práci s dětmi. V roce 1957 nastoupil na Pedagogickou školu vzdělání učitelů národních škol v Praze na Smíchově a po škole chtěl učit tělocvik a zeměpis. Úspěšně odmaturoval v roce 1960 a v pouhých osmnácti letech dostal umístěnku do pohraničí, do Klášterce nad Ohří. Tam učil děti od první do páté třídy. 

Velmi brzy se v Klášterci potkal se svou budoucí ženou Hanou, která na škole také působila jako mladá kantorka. „To bylo naprosto osudové setkání. Já jsem pak bohužel brzy musel na vojnu na Slovensko, do Zvolena. Ale z Klášterce přišla zpráva, že je Hanka těhotná. Tak jsem přijel z vojny pěkně v uniformě se oženit a brzy se nám narodila dcera Hana. S manželkou jsme spolu byli padesát osm let,“ vypráví Antonín Lébr. Na vojně však začal mít problémy se srdcem a nakonec skončil na tři měsíce v nemocnici ve Zvolenu. Bohužel pak už nikdy nemohl naplno sportovat. 

Po návratu z vojny v roce 1962 opět pokračoval jako pedagog na základní škole v Klášterci nad Ohří. V roce 1964 se narodil syn Tomáš a pamětník se rozhodl, že vystuduje vysokou pedagogickou školu v Plzni. Školu úspěšně dokončil v roce 1969, obor přírodopis – zeměpis. Okupaci vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 sledoval podle svých slov zpovzdálí. „Asi tím, co se stalo mému otci, tak jsem se nikdy nechtěl do ničeho zamotat a nechtěl jsem si dělat problémy. Samozřejmě, že jsem vnímal, že  je špatně, že jsou tady Rusáci. Ale co jsme s tím my, obyčejní lidé, mohli asi tak dělat...“ popisuje Antonín Lébr.

Nabídka, která se neodmítá, ale musel jsem vstoupit do KSČ

Maminka měla po návratu z vězení velmi špatné zdraví a v sedmdesátých letech už se o sebe nedokázala postarat. Pamětník se proto i s rodinou přestěhoval zpátky do Kladna, aby mohli být mamince nablízku. S manželkou začali oba učit na základní škole v Unhošti. Tam prožíval krásné pracovní období a myslel si, že tam doučí do penze. V roce 1982 ale přišla nabídka, která se nedala odmítnout. Dělat zástupce ředitele na hokejové škole v Kladně. Antonín Lébr byl celoživotní fanoušek kladenského hokeje a tím se mu splnil pracovní sen. Pod rukama mu prošlo několik hokejistů, kteří hráli potom v české reprezentaci, nebo dokonce v NHL. Vzít funkci zástupce ředitele bohužel mělo jedno negativum. Pamětník musel vstoupit do KSČ. „Já jsem nikam vstupovat nechtěl. Mě politika nikdy vůbec nezajímala. Na druhou stranu jsem tu práci moc chtěl. Tak jsme svolali rodinnou radu a ta rozhodla, že tam mám vstoupit. Tak jsem v roce 1983 vstoupil do strany. Byl jsem takovej normální pasivní člen. Kdybych tam nevstoupil, tak bych tu práci prostě nemohl dělat,“ vzpomíná Antonín Lébr. Podle svých slov nikdy nikomu neublížil a svého vstupu do strany nelitoval. Nikdo mu to ani nikdy nevyčítal. Na hokejové škole v Kladně zůstal až do svého odchodu do penze v roce 2004. 

Každá změna má svá pozitiva i negativa

V roce 1989, těsně před sametovou revolucí, zemřela maminka Kristina. „My jsme to s maminkou poslouchali v rádiu a říkali jsme si, že ta změna může naší zemi určitě prospět. Ale jak se později ukázalo, ne všechno bylo tak růžové, jak se zdálo. Prostě každá změna má svá pozitiva i negativa. Já jsem nebyl politickej. Já jsem chtěl vždycky jenom dobře dělat svoji práci. Vzpomínky na rok 1989 mám tedy takové hořkosladké – tím, že mi zemřela moje milovaná maminka,“ uzavírá pamětník své vyprávění. Antonín Lébr zemřel v roce 2022.