Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Michael Lax (* 1949)

• narozen 23. 1. 1949 v Brně

• židovská rodina, oba rodiče přežili holocaust

• aktivně se účastnili židovského života v Brně

• matka soukromě vyučovala jazyky, otec po znárodnění obchodu pracoval jako skladník

• 1966 – první návštěva příbuzných v Izraeli, žádost o vystěhování

• 1967 – maturita

• 1967–1968 – studium na Vysoké škole ekonomické v Praze

• říjen 1969 – rodina se legálně vystěhovala do Izraele

• 1972 – vojenská služba, 18 let profesionálním vojákem

• studium politických věd, historie

• s manželkou vychovali tři děti

• žije v Tel Avivu

Michael Lax vyrůstal a až do konce 60. let žil v Brně. Tvrdí, že ačkoli se celá rodina hlásila k židovství, nikdy se s antisemitismem osobně nesetkal. „Jistě, občas jsem zaslechl v rozhovorech o matce něco ve smyslu: ,Je milá, přestože je Židovka.‘ Jindy zase učitelka matce tvrdila, že v mé češtině slyší cizí přízvuk, ale nebylo to nic vážnějšího,“ říká Michael Lax.

Žili jsme jako Židé

Narodil se čtyři roky po válce v Brně rodičům, kteří přežili holocaust. Otec Hynek Lax spolu se svým bratrem Eduardem prošli v řadách Svobodovy armády boji na východní frontě, maminka byla vězněna v ghettu Terezín, ve vyhlazovacím táboře v Osvětimi a lágru Oederan v Sasku. Její první muž za války zemřel a ona se v roce 1948 v Brně znovu vdala. Válečné zážitky nechaly stopy na jejím fyzickém i psychickém stavu, podle pamětníka měli oba rodiče, a zvlášť maminka, „radary“ na to, jak se kdo vyjadřuje a chová k Židům.

Přesto měla rodina Laxova k židovství na rozdíl od jiných otevřený postoj: „Vyrůstali jsme jako Židé, všichni v naší čtvrti i v celém okolí to věděli, ve třídě jsem byl jediný Žid. Rodiče měli mnoho přátel, kteří se k tomu po válce nehlásili, ale my ne. Moji rodiče to ale považovali za důležité, takže mě posílali i na hodiny náboženství,“ vypráví pamětník. Židovské náboženství a hebrejštinu vyučoval v Brně rabín Richard Feder, na kterého Michael Lax vzpomíná: „Pro nás i rodiče to byl vždy jen doktor Feder. Ten nám říkal příběhy z bible a učil nás i trochu hebrejsky. Velký pedagog ale nebyl, on si šeptal to, co jsme měli nahlas číst, pro sebe, takže my jsme to poslouchali a pak jen opakovali. Nenaučili jsme se tedy vůbec nic z hebrejštiny, ale chodili jsme k němu rádi. Slavili jsme u něj židovské svátky a chodili jsme do synagogy na svátky s rodiči. Takže židovský život v Brně byl. Měl jsem ve třinácti letech slavnost bar micva, tehdy jako jeden z nemnoha židovských chlapců v Brně,“ doplňuje Michael Lax.

Na náboženství i do Pionýra

Vyrůstat v padesátých letech a zkraje šedesátých let (a v podstatě až do roku 1989) znamenalo pro mnohé rodiny nutnost oddělit soukromý a veřejný život, přijmout pravidlo, že něco jiného se říká a dělá doma a něco jiného se může říkat veřejně, ve škole, v práci. V rodině pamětníka byla tato rozpolcenost znásobena tím, že se hlásila k židovství. Mnohé si vyřešil Michael po svém: „Chodili jsme na náboženství a potom jsme chodili do Pionýra. Dělali jsme všechny akce Pionýra, rudé šátky, slib pionýra si ještě pamatuju dodnes. Bylo to rozpolcené. My jsme věřili v socialismus i Gagarina. Ve škole pionýři a indoktrinace komunistického režimu, že náboženství je opium lidstva, to všechno jsme slyšeli. Ale vlastně jsme byli malé děti, takže jsme věřili tomu i tomu.“

Pro rodiče s jejich válečnou zkušeností situace nebyla tak jednoduchá, jak se může jevit. Maminka, která – jak s nadsázkou říká její syn, „byla jedinou soukromě pracující osobou v Brně, kvůli své křehké fyzické i psychické kondici doma vyučovala angličtinu a francouzštinu“, byla sledována StB kvůli svým údajným stykům se „sionisty“. Tatínek sice po válce restituoval rodinný obchod s textilem, ten mu však po znárodnění v roce 1948 sebrali a obratem ho označili za vykořisťovatele a v 50. letech dostal nálepku podezřelého živlu. „Vyhodili ho z práce a nikde v Brně jinou práci nenašel, až ve Valticích, kde pracoval jako skladník podniku Restaurace a jídelny. Dojížděl tak za námi do Brna jen o víkendech a do Valtic jsme za ním naopak my jezdili na prázdniny. Maminka brávala spolu s námi i děti našich rodinných přátel, kteří třeba seděli ve vězení,“ vzpomíná pamětník.  

K Ben Gurionovi je nepustíme

Začátkem 60. let se situace trochu zmírnila a v uvolněnějších poměrech rodina uvažovala o návštěvě příbuzných v Izraeli – žila tam matčina sestřenice a otcův bratr. Komunistický režim ale nepouštěl celé rodiny do zahraničí, obvykle musela část rodiny zůstat doma jako „rukojmí“ pro případ emigrace. V roce 1964 se tak do Izraele dostala maminka s dcerou Zuzanou, pamětníkovou sestrou, o dva roky později jel navštívit svého těžce nemocného bratra do Izraele otec s Michaelem. Už díky prvnímu setkání s příbuznými a po první návštěvě Izraele se rodina rozhodla, že podá žádost o vystěhování. Pamětník pokračuje: „Žádost byla pochopitelně zamítnuta. Proti zamítnutí se rodiče odvolali, ale dostali vyrozumění, že není v zájmu Československé socialistické republiky, abychom odjeli. Potom na policii řekli mámě: ,Vás dospělé bychom pustili, ale děti si tady necháme, protože jsme investovali do jejich studia a vzdělání. My je k tomu Ben Gurionovi nepustíme,‘ řekli jí.“

V roce 1967 složil Michael maturitu. Ve stejné době porazila izraelská armáda v Šestidenní válce koalici arabských států a pamětník s přáteli z židovské obce obě oslavy spojili: „Po maturitě jsme šli celá židovská obec na Myslivnu v Brně a oslavovali jsme i to, že v Izraeli skončila válka. Já jsem tam přinesl izraelskou vlaječku. Pak si pozvali maminku na policii a řekli, že viděli sionistické hnutí na Myslivně a že si mám dát pozor, že mě nenechají studovat na vysoké škole, protože takové věci se nedělají,“ vzpomíná pamětník. Studovat na Vysoké škole ekonomické v Praze ho sice nechali, ale nemohl si vybrat obor, kterému se chtěl věnovat.

Mysleli jsme, že spadla klec

Od podzimu 1967 studoval v Praze politickou ekonomii. Na dobu pražského jara vzpomíná jako na euforické období, kdy se jako student účastnil všech akcí a mítinků. Ve škole vydržel jen jeden rok – ne snad kvůli studijním neúspěchům, ale proto, že v létě 1968, ve změněném politickém ovzduší, konečně došlo na odvolání. Michael Lax vysvětluje: „Trvalo to déle kvůli byrokracii, ale v létě jsme dostali povolení k vystěhování. Měli jsme dostat pasy a tak dál. Obdrželi jsme i vyrozumění, ale přišel 21. srpen a spadla klec. Mysleli jsme, že se už ven nedostaneme, já jsem ještě za okupace jel do Prahy na ministerstvo zahraničních věcí a ptal jsem se, jestli dostaneme ty pasy. Oni mi řekli, že všechno je normální, že pasy budou. Také jsme je dostali a v říjnu 1968 jsme se vystěhovali, legálně s vystěhovaleckými pasy, ačkoli většina jiných v té době utekla. Do Izraele jsme tedy jeli legálně. Ne že by v tom byl nějaký rozdíl, protože do Česka jsme se stejně nemohli dostat, až po revoluci.“

Odjížděli v říjnu 1968, nejdřív do Vídně, odkud měli pokračovat do Izraele. Rodičům jejich izraelští příbuzní poradili, aby ještě před odletem do Izraele jeli z Vídně do Berlína, kde si měli požádat o odškodnění – v Izraeli už by je jako penzisté těžko vyřizovali. „Já jsem rozhodně nechtěl do Německa, jen do Izraele. Myslel jsem si: doma jsem Žid a Čechoslovák, v Izraeli budu Čechoslovák a Žid, ale v Německu bych byl Čechoslovák i Žid, a to už bych nezvládl. Rodiče se tedy rozhodli, že pojedou sami do Berlína a mě se sestrou Zuzanou pošlou do Izraele,“ popisuje Michael Lax. Pro jeho čtrnáctiletou sestru to nebylo jednoduché, rodiče jí chyběli a s novou zemí se sžívala hůř než její starší bratr. Rodiče nakonec v Berlíně zůstali delší dobu a i během pobytu v Izraeli se do Berlína vraceli každé léto.

Vabank

Michael nejdřív navštěvoval ulpan, kurz hebrejštiny pro nové přistěhovalce, potom přešel na přípravu na univerzitu, kde vystudoval politologii a historii. V roce 1972 narukoval do armády, původně na dvouletou základní službu, ale nakonec v armádě zůstal 18 let, protože mu nabídla možnost zajímavé práce. Oženil se a s manželkou vychovali tři děti, dceru a dva syny. Vztahy s Československem nepřerušil, ale na návštěvu mohl přijet až po roce 1989. Od té doby navštěvuje zemi pravidelně, ale kvůli rodině, která je doma v Izraeli, nikdy neuvažoval o návratu. Setkává se i s přáteli z dob mládí a studií a zmiňuje zajímavou epizodu: „Do Izraele mi někdo poslal román Alexeje Pludka Vabank, silně antisemitský, který v Praze vyšel v roce 1974. Myslel jsem si, že to byl někdo z mých přátel. Ptal jsem se jich potom, ale nikdo to nebyl. Předpokládám tedy, že to byla práce StB – poslala mi tu knihu z Prahy, abych nezapomněl, že i v Izraeli o mně vědí a mají přehled,“ uzavírá Michael Lax své vyprávění.