Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

MUDr. Michael Lavi roz. Lebovič (* 1913  †︎ 2015)

Tady jsem, to je mé jméno, já jsem Alexander Lebovič a já chci jít bojovat

  • 1913 narozen ve Velké Dobroni na Podkarpatské Rusi

  • studium na maďarském gymnáziu v Berehově

  • od 1934 studium na lékařské fakultě UK v Praze

  • na podzim 1938 vyloučen z fakulty v devátém semestru

  • podzim 1940 odveden do pracovních oddílů maďarské armády

  • v roce 1942 se dostal na stalingradskou frontu

  • v lednu 1943 zajat sovětskými vojáky

  • od ledna do září 1943 přebýval v různých internačních táborech v SSSR

  • v září 1943 byl v Novochopersku odveden do československého armádního sboru v SSSR

  • působil jako zdravotník a lékař u dělostřeleckého pluku a ženijního praporu

  • 1945 se s armádou vrátil do Československa

  • v roce 1946 promoval na lékařské fakultě UK v Praze

  • v roce 1949 odešel s armádní jednotkou do Izraele

  • působil jako lékař v izraelském letectvu

  • v posledních letech před odchodem do důchodu pracoval jako ředitel nemocnice v Aškelonu

  • zemřel 25. října 2015

V současnosti již více než stoletý lékař Michael Lavi se narodil v roce 1913 v maďarské obci Velká Dobroň na Podkarpatské Rusi jako Alexander Lebovič. Po ukončení maďarského gymnázia v Berehově začal v roce 1934 studovat na české lékařské fakultě v Praze. Po podepsání mnichovské dohody ho však stejně jako většinu studentů z okupovaných československých území ze studií vyloučili. Vrátil se tedy do rodné obce, kde pracoval na hospodářství svých rodičů a po okupaci Podkarpatské Rusi Maďarskem v březnu 1939 u přítele v obchodě s elektrickými potřebami. V roce 1940 se oženil a téhož roku se mu narodil syn.

Zajat Rudou armádou

Koncem října 1940 byl společně s dalšími židovskými muži povolán k vojenské službě v maďarské armádě. V pracovním táboře v Mukačevě bylo tehdy soustředěno asi 200 Židů, odsud putovali dále do tábora u Velkého Varadína, kde pracovali až do jeho rozpuštění v únoru 1941 na stavbě silnic. Alexander Lebovič se sice na několik měsíců mohl vrátit do Velké Dobroně, v září 1941 byl však opět povolán do pracovní služby. Práceschopné Židy tehdy Maďaři soustředili ve starých jezdeckých kasárnách v Košicích, kde pracovali až do jara 1942. O několik týdnů později byl znovu povolán do střediska pracovních táborů v Aba Uz Santo, kde Židy naložili do vagonů a transportovali do Minsku. Odsud je poslali k maďarským jednotkám přímo na frontu v okolí města Voroněž. Dne 25. prosince 1942 dorazili na místo asi devět kilometrů vzdálené od sovětských bojových linií. Alexander Lebovič se přihlásil společně s dalšími sedmi muži jako dobrovolník na nošení munice do palebných postavení. Jeden z četníků ho však ještě předtím doporučil jako pomocníka k vojenskému maďarskému lékaři. To mu zachránilo život, protože z Židů, kteří se přihlásili na nošení střeliva, téměř nikdo nepřežil.

Michael Lavi k tomu vypráví: „Konečně v roce 1942 mne poslali do Polska v civilních šatech na stalingradský front na židovské nucené práce. To bylo velmi strategické místo. Bylo nás tam osmdesát lidí. 26. prosince jsme se dostali do postavení, do 12. ledna během těch dnů z osmdesáti lidí padlo devět. Přímým zásahem, fronta byla úzká, zákopy byly snad na vzdálenost tři metry. Část, kde jsem byl, byla severní část stalingradské fronty. Po dělostřelecké přípravě Maďaři utekli, my jsme zůstali v bunkrech, asi dvacet lidí. Zůstali jsme tam asi dvě tři hodiny, pak jsme zavolali ruského vojáka a ten nás odvedl do zajetí. V zajetí jsem zůstal asi devět měsíců.“

Když jednoho dne začalo silné sovětské bombardování a maďarské jednotky dostaly rozkaz ustoupit, ukryl se Alexander Lebovič spolu s dalšími Židy v bunkru, kde je zajali Rusové. S ostatními válečnými zajatci pak museli pochodovat do obrovského zajateckého tábora Davidovka. V táboře, kde řádily epidemie, jako skvrnitý tyfus, a mnoho vězňů mělo těžké omrzliny, umíraly denně stovky zajatců bez jakékoliv lékařské péče.

„Davidovka, kde jsme byli ty první, co jsme tam přišli, se stala místem, kde přešlo na desetitisíce zajatců. Zajatců všech armád Evropy. Tam byli Maďaři a Němci a generálové. Tam byla vlastně část stalingradské fronty. Takže strašné množství tam šlo. (…) Já nechci přehánět, ale myslím aspoň 100 tisíc válečných zajatců přešlo tím táborem, co se jmenoval Davidovka. To je nějaká vesnice kolem, patřilo to do stalingradské fronty. Tak mě postavili jako šéflékaře. Já jsem jim řekl, že já jsem nedokončený lékař. Ale já jsem se nějak s nimi domluvil a ona mě ta ženská postavila dopředu lékařské služby tam na místě. (…) Najednou byly tam stovky, tisíce lidí a najednou se objevily mrtvoly všude. Vypukla tam epidemie, skvrnitý tyfus. My jsme nevěděli, kvůli čemu lidi umírají. Lidi umírají jako nic. Terén byl zmrzlý. Nemohli je pohřbít, zůstali tam po hromadách, mrtvoly všude. To bylo něco strašného to vidět. Nebylo co jíst. Na začátku ještě jednou denně dávali nějakou polívku kašovou. Ale potom nic nebylo. Já nevím, jak jsme tam vydrželi. Každý den poslali pryč vlaky plné zajatců.“

I on však po čase onemocněl tyfem a uzdravil se jen díky pomoci dvou židovských lékařek. Koncem března 1943 byl transportován do dalšího tábora u města Usmaň, kde znovu pracoval jako táborový lékař. Zde se také doslechl o náboru do československé vojenské jednotky. Místo do armády ale v červenci 1943 putoval transportem přes Moskvu do dalšího tábora pro válečné zajatce v Krasnogorsku. Ve zdejším lágru byli drženi také vysocí nepřátelští důstojníci. Alexander Lebovič se zde brzy dostal do sporu s jedním německým zajatcem a za to, že ho zbil, byl odsouzen k šesti měsícům nucených prací. Měl však štěstí, protože ho přiřadili ke skupině jugoslávských a finských zajatců, v níž znovu pracoval jako lékař. Protože skupina plnila pracovní normy, dostávala daleko lepší stravu než obyčejní vězni.

Od Novochoperska se Svobodovou armádou

Nakonec byl na konci léta 1943 propuštěn a následně se dostal k československé armádě v Novochopersku. „Od Novochoperska do Prahy jsem šel se Svobodovou armádou.“ Alexander Lebovič dnes pod jménem Michael Lavi však rychle dodává, že žádost si podal již v prvních dnech zajetí. A žádost se skutečně dostala do rukou později popraveného Heliodora Píky.

„Už v prvních dnech jsem poslal přes NKVD dopis českému atašé v Moskvě, napsaný Stalinovi a Benešovi, že jsem tady a že chci bojovat. (…) Já jsem věděl, že je československá legie v Rusku. A s ženou jsem se domluvil, že jak já tam půjdu, já uteču a hlásím se do legie české. My jsme znali výraz legie, co bylo v první válce. A jsme žádali papír a tužku, abychom to napsali. Slušného kousku papíru tam nebylo. Na špinavý papír jsem napsal československé vládě. Já myslím, že jsem psal Benešovi. Že tady jsem, to je mé jméno, já jsem MUC. Alexander Lebovič a já chci jít bojovat. A jsem napsal současně Stalinovi, to samý česky jsem mu napsal, rusky jsem nevěděl.“

Po válce v Praze, když uvedl kdesi ve svých dokumentech, že se hlásil do československé armády již v lednu 1943, byl pozván na generální štáb do Dejvic a tam mu Heliodor Píka ukazoval ten cár papíru, který se skutečně dostal až na jeho stůl.

To, že byl nedostudovaný a ukončil studium v devátém semestru, na frontě nikoho nezajímalo. Jako lékař 2. dělostřeleckého pluku se zúčastnil dalšího tažení československé armádní jednotky až na území osvobozeného Československa. „Byl jsem u Dukly, byl jsem u Kyjeva, byl jsem u všech bojů, kde jednotky se zúčastnily, jednou jsem tam byl jako lékař dělostřelectva, potom ženijního praporu, potom ženijního pluku.“ V bojích o Bílou Cerkev byl zraněn, ale co nejdříve se snažil dostat znovu na frontu. „Když jsem ještě byl u dělostřelectva, kde tanky střílely přímo do ošetřovny, tam jsem byl zraněn. Asi to ani nebyla ošetřovna, to bylo velitelství pluku. No to bylo velitelství z druhého oddělení. Ještě jsem tam byl, ale já nechtěl být vzadu, já jsem nikoho neměl. Já jsem byl mezi zemí a nebem. Já jsem nikoho neměl, já jsem neměl ke komu jít, neměl jsem komu psát.“

Setkání s manželkou

Nevěděl, co se děje s jeho manželkou a jeho malým synem, který se narodil v roce 1940. Nevěděl o nacistických lágrech, ale tušil, že pro Židy to nebude na Podkarpatské Rusi dobré. Jeho syn zemřel, ale manželka měla velké štěstí a mohl se s ní sejít ještě během války, někdy na jaře 1945. Jeho žena, také původem z Podkarpatské Rusi, se sice dostala do Osvětimi, ale přežila a podařilo se jí utéct z pochodu smrti. Když se trochu zotavila, vydala se za manželem na Slovensko, kde již věděla, že bude československá armáda. Michael Lavi vypráví, že již před jeho odchodem na frontu se s ní domluvil na tom, že vstoupí do československé jednotky.

„Ona dostala tam nějakou nemoc, nějakou horečku, a zůstala v ošetřování v Katovicích nějaký dva týdny. Tam slyšela, že je tam české vojsko. Tam fasovali, v tom okolí fasovali pro naše vojáky chleba a mouky a takové věci a objevily se tam naše vozy. A ona se zajímala, jestli mě znají. Tam zaručeně oni mě znali, poněvadž to byli vlastně lidi, kteří už byli tam. Na každý pád oni ji posadili na auto a přivezli ji do… no kolem Prešova. A tam začala hledat jednotku. Tak poslali ji na ošetřovnu, řekla Lebovič a začali ji posílat z jednoho místa na druhý. Ne ke mně. Mě tam neznali, poněvadž já jsem byl stále v poli. Konečně, to jí trvalo dva dny, že chodila od jednotky do jednotky. Najednou se dostala na ošetřovací místo naší jednotky.“

Manželka vyfasovala vojenské šaty a mohla s nimi pokračovat dál. Konec války je oba zastihl ve Vsetíně. Po příchodu do Prahy se pamětník začal zajímat o to, aby mohl dokončit studia. V individuálním studijním plánu mohl dokončit potřebné zkoušky a na konci ledna 1946 promoval. Musel se rozhodnout pro specializaci, nejdříve se věnoval interně, později, když jeho manželka měla psychické problémy po návratu z nacistických lágrů, přešel na kožní oddělení, kde očekával, že by mohlo být minimum nočních služeb.

Odchod do Izraele

V roce 1948 odešel do Izraele spolu s československou armádní brigádou. Ačkoliv byl před válkou sionista, sám očekával, že se poté vrátí do Československa. Aspoň to tak původně vypadalo. Po příjezdu mu však došlo, že ti, co se vrátí, mohou být potrestáni, a také se tak stalo, navíc jeho žena s malou dcerkou, která za ním přijela, se do Československa už vrátit nechtěla. Pro ni vzpomínky na holocaust znamenaly tolik, že nechtěla už žít jinde než v nově vzniklém židovském státě. „My jsme přijeli do Izraele s českou brigádou. Já jsem byl aktivní ve vytváření té brigády. Já jsem se sem dostal s brigádou a myslel jsem si, že se vrátím, a prohlásil jsem to, že se vrátím. A skutečně jsem se chtěl vrátit, ale žena nechtěla. Ona se cítila tady lépe než v Praze. Tak jsme tady zůstali, ačkoliv jsme slíbili, že se vrátíme.“

Alexander Lebovič v Izraeli až do důchodu pracoval jako lékař. Nejdříve byl zaměstnán jako lékař u izraelského letectva, v armádě zůstal až do roku 1960. V tomto roce se přestěhoval do města Aškelon, kde pomáhal zakládat novou nemocnici. Byl poslán na studia do Spojených států, kde vystudoval Master of Public Health, v Aškelonu byl nakonec jmenován ředitelem nemocnice. Z této pozice odešel do důchodu. Dodnes žije v Aškelonu, v prosinci 2013 oslavil sté narozeniny.