Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Ztratím svoji rodinu a svoji vlast, ale nemůžu si pomoci
narozena 9. prosince 1924 v Plzni
pocházela z významných rodů podnikatelů Čepkových a Macenauerových
dětství a dospívání prožila na zámcích v Pňovanech a Úlicích
po záboru pohraničí se jejich majetek dostal pod nucenou správu a museli se vystěhovat
za války totálně nasazená
rodině se podařilo umístit ji na práci v jednom z jejich velkostatků
v téže době se seznámila s francouzským válečným zajatcem Luisem Lavalem
po válce se vzali
zažila osvobozování západních Čech americkou armádou
po válce s Luisem odjela do Francie
oba vstoupili do komunistické strany
zakrátko se vrátili zpět do Československa
s nadšením se zapojili do budování socialismu
většina členů rozsáhlé rodiny po roce 1948 diskriminována
příbuzní přišli o veškerý majetek
zemřela 22. října 2021
Vlasta Lavalová, tehdy Čepková, se narodila 9. prosince 1924 v Plzni. Až do svých čtrnácti let vyrůstala střídavě v Úlicích a Pňovanech, vesnicích ležících západně od Plzně, kde rodina její matky vlastnila velkostatek a dva zámky. Prožila pohádkové dětství. „Žili jsme životem šlechtické rodiny, jak to zavedl můj dědeček, kterého vychoval hrabě Stadion,“ napsala si Vlasta do deníku v roce 1938. Pohádka v tom roce skončila, po podpisu Mnichovské dohody se Pňovany i Úlice staly součástí tzv. Sudet a její rodina se musela vystěhovat. Přišli o všechen majetek a domov opouštěli s vědomím, že se tam možná už nikdy nevrátí.
Vlasta se na zámek v Úlicích ale na jaře roku 1942 vrátila, jen ne jako zámecká slečna, ale jako dělnice nuceně pracující pro Velkoněmeckou říši. Byla v té době vážně nemocná a její matce a strýci se na pracovním úřadu podařilo vyjednat, aby mohla zůstat v blízkosti protektorátních hranic a nemusela odjet, jako většina jejích vrstevníků, na práci do Německa. „Atmosféra však byla docela jiná než v době mého dětství. Zámek byl prázdný, nálada stísněná a čekala mě práce v zahradnictví, mezi prostými lidmi, jejichž zvyky jsem neznala... cítila jsem se tak osamělá, že jsem znovu cítila potřebu psát si deník,“ zapsala si v červnu 1942 a v psaní deníku pokračovala až do konce války. V době jejího návratu domů se ze zámku ani z přilehlého parku neozýval dětský smích, jak byla zvyklá, nebyla tam její milovaná maminka a nebyl tam ani nikdo z těch, které znala. Němečtí muži z vesnice odjeli na frontu, česká menšina Úlice opustila. Nahradili je nuceně nasazení z různých koutů Evropy, váleční zajatci a německé stráže. Byla válka a změnila život všem. 16. června 1942, tedy v době heydrichiády a jen několik dní po vyhlazení Lidic, si osmnáctiletá Vlasta zapsala: „Dnes ráno začínám psát tento deník, abych jednou věděla, co jsem dělala za války. Jak na mne tyto hrozné doby působí? Trpívám návaly strachu, kdy se bojím o všechny své příbuzné a známé a samozřejmě také o sebe. Ačkoli se zdá život bezúčelný a smutný, přece má člověk ze smrti hrůzu. Po tom všem snad už nikdy nebudu veselá.“ Přesto měla zakrátko poznat, že i v takové době prožije nečekané světlé okamžiky. Že se zamiluje do Luise Lavala, francouzského vojáka, vězněného v jednom ze zajateckých táborů v Úlicích.
Vlasta se narodila jako čtvrté dítě manželů Vlastislava a Fridy Čepkových. Byla prý jako nejmladší zhýčkaná a rozmazlená, ale důvodem matčiny zvýšené péče byla Vlastina tělesná křehkost. Bývala často nemocná, vliv na její zdraví měl i válečný nedostatek potravin a samozřejmě také atmosféra té doby. Vlasta vnímala všechno, co se v té době dělo, se zvýšenou citlivostí. Přestala jíst úplně a její zdraví se zhoršilo až do té míry, že jí rodinný lékař diagnostikoval počínající tuberkulózu. Její otec byl stavebním radou, zemřel ale již v roce 1933, kdy bylo Vlastě pouhých devět let. Matka zůstala na výchovu čtyř dětí a starost o dvě zámecké domácnosti sama. Frida Čepková pocházela z významné podnikatelské rodiny Macenauerů, kteří kromě zámků v Pňovanech a v Úlicích vlastnili i přilehlý velkostatek, pivovar, mlýny, lihovar, rozsáhlé pozemky polí a lesů, zahradnictví a zámecký park se spoustou květin, ovocnou školku, dokonce i elektrárnu. Frida Čepková měla dalších pět sourozenců a o majetek se starali všichni společně. Jejich otcem byl Emmerich Macenauer, který majetek zdědil po svém otci, zaměstnanci hraběte Stadiona-Thannhausena. Ten po své smrti část majetku svému oblíbenci odkázal. Macenaerovi byli tak zcela soběstační, a když na podzim roku 1938 z Pňovan odjížděli, neopouštěli jenom domov, ale i způsob života a zdroj obživy. „Maminka dostala výpověď z Pňovan. Celá naše rodina je musela opustit. A zůstal tam jenom strýc, ten jim vadil nejmíň,“ vzpomíná Vlasta. Mohli se přihlásit k německé národnosti a majetek by jim byl zůstal, ale neudělali to. Hrdost a potřeba sounáležitosti s českým národem byla mnohem víc. „Jen jeden z celého velkého příbuzenstva neměl čest a přidal se k Němcům,“ říká Vlasta Lavalová.
Nucené odstoupení československého pohraničí v září 1938 ale bylo jen završením událostí, které začaly již o několik let dřív. V roce 1933 se německým kancléřem stal Adolf Hitler. „A pak přišlo to příšerný štvaní z Německa… a začalo se to dělit,“ vzpomíná Vlasta Lavalová. „A my jsme byli český ostrov v německém moři,“ pokračuje. Její rodina patřila k české menšině, ale vztahy mezi Čechy a Němci z doby jejího nejútlejšího dětství si pamatuje jako téměř harmonické. Proměnu prožívala a dodnes prožívá jako velkou tragédii obou národů. „Když přišel Hitler, tak se začalo proti Čechům mluvit hrozně… začalo tam být veliké nepřátelství. To je strašné, když se lidem namluví něco, co vůbec nemusí být pravda. A oni se tak postaví proti sobě… ze začátku to tak samozřejmě nebylo. Já jsem mluvila německy s Němci, česky s rodinou a s Čechy, nebylo tenkrát žádný pnutí, a najednou se to změnilo. Hitlerovi se podařilo ty dva národy tak strašně znepřátelit… Sudety byly plné Němců a ne všude se jim Češi ubránili. Chodové to zvládli, nikdy se nenechali poněmčit, ale tady u Plzně to bylo jiné… za Hitlera dostávali Němci vyšší dávky, a tak se někteří Češi kvůli tomu k nim přihlásili… pak už to šlo z kopce. Němcům se chtělo bojovat... chtěli nás všechny poněmčit. Ale to se jim nepovedlo.“
Německé děti, které do té doby patřily mezi její kamarády, začaly kopírovat chování dospělých. „Zřejmě to slyšely doma... děti se nechají strašně poštvat… z dálky na nás povykovaly německý nadávky… říkali nám ‚Pojmáci‘ (pozn. Bémáci), to je ten strašný dialekt, který se tam používal.“ Vlasta vypráví, jak se Němci cítili utlačovaní, ale podle jejího mínění k tomu neměli reálné důvody. V Úlicích měli vlastní, krásnou školu, německé spolky, které mohli navštěvovat. „Ale Sokol zakázali hned, když obsadili Sudety,“ dodává. Situace se stále zhoršovala a stupňovala se i agresivita ze strany Němců. „Rozbíjeli nám okna, pořád dokola... ale nebyli všichni Němci stejní. Bylo mezi nimi hodně slušných, kteří to odsuzovali. Ale ten hlavní proud, ti byli jiní. Hodně je z Německa podporovali, dostávali dokonce i zbraně,“ vzpomíná dál pamětnice. Skupiny německých dětí přelézaly zeď a chodily do zámeckého parku, kde napadaly „zámecké děti“. Zpočátku slovně, časem se k nadávkám přidaly i fyzické útoky. „Nadávali nám hrozně… pokřikovali na nás tschechische sweine… a nakonec jsme většinou museli utíkat my, protože nás bylo míň. Na mě si ze začátku tolik netroufali, jenom z dálky… ono tam taky hrálo roli to, že jsem byla ze zámku.“ Přesto jeden z útoků skončil Vlastiným vážným zraněním. Hozený kámen ji zasáhl do krku a poranil tepnu. Dnes na tuto příhodu vzpomíná s úsměvem, říká že „byla kamenovaná“, ale její zranění bylo vážné. Před vykrvácením ji zachránila duchapřítomná maminka a Vlasta na adresu německého kluka, který kámen hodil, omluvně říká: „On z toho byl taky celý vyjevený.“ Ostatně ještě před nedávnem spolu kamarádili...
Před válkou Vlastina rodina žila velmi společenským životem, stýkali se s mnoha významnými osobnostmi té doby. Mezi jejich přátele, kteří je na zámku navštěvovali, patřil Jan Masaryk, herci Vlasta Burian nebo Miroslav Horníček, tehdy velmi slavný režisér Martin Fryč nebo ředitel brněnské Zbrojovky Stanislav Michal. A také jeho nástupce JUDr. Eduard Outrata, který se záhy po obsazení Československa nacisty zapojil do odboje a měl být jedním z prvních zatčených. V té době byl již ženatý s Vlastinou starší sestrou Emmou a na poslední chvíli se jim podařilo uprchnout do Velké Británie. Tam se Eduard Outrata stal členem exilové vlády Edvarda Beneše. I Emma se výrazně zapsala do historie, když se v roce 1935 jako první Češka probojovala do osmifinále Wimbledonu. Vlastin bratr Pavel byl důstojníkem prvorepublikové Československé armády, nadějný krasobruslař, a její druhá sestra Dida vystudovala filozofickou fakultu, vyučovala jazyky a napsala i několik knih pro děti. Jejím manželem byl divadelní režisér Luboš Pistorius. A Vlastin strýc Pavel Macenauer byl ve své době také slavným tenistou, dvakrát bojoval ve finále Davis Cupu. A výraznou osobností byla i Vlastina maminka Frida. Vedla činorodý život, byla jednatelkou místního Sokola a s velkou intenzitou se věnovala dětem. Jezdila s nimi na dlouhé výlety, četla jim cyklus příběhů, na jehož základě se jim snažila vštěpovat mravní hodnoty, jak Vlasta vzpomíná. Před nástupem nacistů bylo běžné, že do vlastenecky zaměřeného českého Sokola chodily i německé děti, dodává. Během léta bydlela Vlasta s maminkou a sourozenci střídavě v Pňovanech nebo v Úlicích a kromě nich tam na prázdniny přijíždělo ještě dalších pět dětí matčiny sestry z Brna. „My jsme byly zámecké děti,“ říká Vlasta a dodává, že i to byla možná jedna z příčin třenic mezi německými dětmi ze vsi a českými dětmi ze zámku. A možná i jedna z příčin Vlastina pozdějšího příklonu k levicovým ideálům. Když po roce 1948 přišli o zámky a všechen majetek znovu, Vlasta to tehdy uvítala. Až časem přišlo rozčarování, „spravedlnost“ nastolená komunisty nebyla tou, jakou si vysnila. V době jejího dětství se ale o velké zámky staralo služebnictvo a Vlasta jezdila na vlak do školy kočárem. A možná si to v skrytu duše vyčítala. A nic na tom nezměnil ani fakt, že všemi oblíbená Frida Čepková se k zaměstnancům chovala s tou největší možnou laskavostí, a pokud měli nedostatek, finančně jim pomáhala. A nerozlišovala, jestli se jedná o Čechy, nebo o Němce. I proto se možná němečtí zaměstnanci ze statku nepřipojili k nenávistným náladám vůči Čechům.
Po odjezdu z Pňovan se přestěhovali do Prahy, kde maminka najala byt. Vlasta ještě před odjezdem začala v Plzni studovat francouzské gymnázium, ale v Praze by musela přestoupit na německé, a to odmítla. Nastoupila tedy na zahradnickou školu. Vzpomíná, jak v té době neměli dostatek jídla a jak složitě občas získávali potraviny z venkova, za což hrozily vysoké tresty. Vypráví i příhodu, jak se sestře podařilo propašovat husu v zavinovačce pro miminko. Nedostatek jídla nejhůř snášela právě Vlasta. Útlá a křehká dívka prodělávala v té době spalničky a pak se přidal neustávající těžký kašel. Na její zhoršující se zdraví ale měla vliv i tehdejší situace v Praze, kdy se po atentátu na Reinharda Heydricha začali nacisté mstít. „To bylo jako když se hlásí počasí… hlásili celé rodiny. Popravení, každý den. I děti… já na to nechci ani myslet,“ vzpomíná Vlasta na jedno z nejtěžších období. Její zdravotní stav se dál horšil a maminka začala mít velké obavy. „Tehdy se ještě neuměla tuberkulóza léčit… bylo to jen o tom, že musíš jíst dobrou stravu a musíš být na vzduchu… a do toho přišlo, že celej čtyřiadvacátej ročník musí pracovat v Německu,“ pokračuje Vlasta. Maminka začala jednat, nucená práce v některé ze zbrojních továren v Německu by pro nemocnou Vlastu mohla být osudná. Na pracovním úřadě ale byli přesto neoblomní.
Splnit Vlastinu povinnost nástupu na nucené práce se nakonec podařilo vyřešit poměrně neobvyklým způsobem. Matčin bratr Pavel Macenauer, který jako jediný z rodiny zůstal v Úlicích jako Němci tolerovaný dočasný správce původně svého majetku, zažádal o pracovní sílu do zelinářské zahrady. „Strýc mě přihlásil jako dělnici… a oni dali povolení… vypadala jsem na třináct, jak jsem byla hrozně hubená…, a tak si asi mysleli, jen ať si jde,“ vzpomíná Vlasta.
Vlasta tak odjela do Úlic a začala pracovat v zahradě, kterou tak důvěrně znala. Začínala ráno v šest a končila v osm večer a práce nebyla jednoduchá, všechno se dělalo ručně. Ale Vlasta byla celý den venku a mohla si občas přilepšit čerstvou zeleninou. A prospívalo jí to, stal se skoro zázrak a Vlasta se pomalu uzdravovala. Pracovala společně s dalšími totálně nasazenými, byli mezi nimi Češi, Poláci, Sověti a Rumuni. Všichni dělali stejnou práci, ani Vlasta neměla žádné úlevy, i ji hlídaly německé stráže, přestože její strýc řídil chod celého velkostatku. Ale přece jen jednu výhodu měla, oproti ostatním mohla po práci přespávat na zámku. Jen ona však věděla, jaké to tam bylo před válkou, a bylo jí smutno. Na práci do zahrady posílali Němci také válečné zajatce ze zajateckých táborů z okolí Úlic. Vlasta vzpomíná na dva tábory, sovětský a francouzský. Styky se zajatci ale byly zakázané, nesměli s nimi ani promluvit a trest za porušení hrozil oběma stranám. Dozorci byli němečtí váleční vysloužilci, kteří nebyli tak fanatičtí jako mladí Němci, jak Vlasta říká, přesto se k zajatcům chovali často velmi surově. Především k Sovětům, a snad ještě hůř k Polákům. Vlasta vzpomíná na příhodu, kdy jeden z dozorců bezdůvodně zbil sovětského zajatce. „Ten Rus se nesměl bránit, musel se nechat ztlouct… to bylo strašný… on pracoval na poli a tomu Němci se něco najednou znelíbilo... a ten Rus nesměl nic... ani se pohnout, jinak by ho popravili.“ Vlasta takové situace snášela těžce a ještě o mnoho těžší se pro ni staly, když se do jednoho ze zajatců zamilovala.
Jmenoval se Luis Laval a byl jedním z osmnácti francouzských zajatců v táboře v Úlicích. Vlasta vzpomíná na začátek jejich vztahu, který postupně přerůstal v oboustrannou zamilovanost. Láska na první pohled to ale nebyla, jejich vztah se rodil pomalu, jak Vlasta vypráví: „Nejdřív jsme po sobě jen pokukovali a on pak najednou zjistil, že mluvím francouzsky. Mohli jsme spolu mluvit bez zábran, protože nám nikdo jiný nerozuměl.“ Ale také o tom nikdo nesměl vědět. Vlasta říká, že nešlo jen o německé stráže, ale i o ostatní. Nikomu se nedalo věřit, před každým si musela dávat pozor. Kdyby bylo nejhůř, měla připravenou výmluvu, že Luisovi vysvětluje práci. Přesto měla stálé obavy, že je někdo udá, a co by to pak znamenalo pro Luise. Ale ani tak to s ní Luis neměl zpočátku jednoduché. Vlasta nikdy neodpustila Francii a Velké Británii podpis Mnichovské dohody a zařekla se, že si nikdy nevezme cizince, natož Francouze. „Měli jsme spolu velké debaty. Já jsem mu chudákovi nadávala, že s námi měli podepsané smlouvy, že když nás Hitler napadne, tak nám pomůžou. A pak od nich odstoupili. A on říkal, že vůbec nevěděl, že nějaké malé Československo vůbec existuje, a tak přece kvůli tak malé zemi nepůjdou do války.“ Když v roce 1940 napadlo Německo Francii, do války stejně museli a nepřipravená Francie se ani s pomocí Velké Británie nacistickému Německu neubránila. A Luis a mnoho dalších francouzských vojáků padlo během krátké doby do německého zajetí. Vlasta dál pokračuje: „Oni taky zkusili hrozně. Vůbec nebyli vyzbrojení, on mi vyprávěl, jak jim třeba přišly náboje do pušek, ale pušky žádné… Luis byl hrozně mírný… těsně předtím, než odešel do války, mu umřela maminka, a hned po válce mu přišel dopis, že mu umřel tatínek.“
Přes všechny rozdíly a překážky, na které naráželi, ať už souvisely s válkou, jinou národností, či s třídním původem, začal mezi nimi vznikat křehký vztah. Pro Vlastinu rodinu bylo nemyslitelné, aby Vlasta měla známost s někým, kdo má dělnický původ. Přesto si po třech letech utajování 2. dubna 1945 Vlasta do deníku napsala: „Cítím, že jsem se pro Luise pevně rozhodla a že by to ani nešlo žít bez něho... ztratím svoji rodinu a svoji vlast. Ale já si nemůžu pomoci.“
Počátkem roku 1945 se začalo všechno měnit, přicházelo mnoho zpráv, často i nepravdivých, ale přesto bylo jasné, že válka pomalu končí. Na jaře se v Úlicích začali objevovat uprchlíci z koncentračních táborů a vyprávěli strašlivé věci. Opakovaně přilétali američtí hloubkaři a na jejich útoky odpovídala německá protivzdušná obrana. 25. dubna 1945 se všichni schovávali na zámku a čekali na smrt, jak si Vlasta zapsala. Na nedalekou Plzeň padala jedna bomba za druhou a peklo trvalo víc než hodinu. U data 1. května 1945 ve Vlastině deníku stojí: „Dnes zemřel Adolf Hitler.“ Den nato Úlice pokryla, v květnu nevídaná, vrstva bílého sněhu a 5. května vypuklo v Praze a v Plzni povstání. Praha volala o pomoc a Vlasta se bála o maminku. Nikdo nevěděl, co má dělat, kdo z Čechů chtěl odjet Praze pomáhat, nemohl. Úlice byly ještě pořád součástí Německa a také plné po zuby ozbrojených Němců. 6. května 1945 Vlasta do deníku napsala: „Ráno jsme uslyšeli střelbu z kulometu a konečně i čtyři velké šupy z děla. Šli jsme do sklepa a najednou už jsme slyšeli americké tanky. Bylo to tak skvostné, že se to nedá vylíčit. Přiběhl Luis, dali jsme si docela otevřeně pusu a běželi parkem k silnici. Tam jsme vylezli na zeď. Všude ve vesnici vlály bílé cáry z oken... Jsme svobodní, svobodní! Nemohu tomu pořád uvěřit. jen kdyby toho hrozného volání Prahy o pomoc nebylo. Němci prý vraždí civilisty.“ Deník Vlasta přestala psát 24. května 1945, ten den konečně mohla odjet do Prahy a setkat se s maminkou.
Po válce dokončila zahradnickou školu a Luis odjel domů, zakrátko se ale vrátil a Vlasta Čepková se stala Vlastou Lavalovou. Společně pak odjeli do Francie, kde se jim narodil první syn. Po dvou letech se vrátili do Československa, v Luisově rodné zemi žili v podmínkách, na které si Vlasta nemohla zvyknout. Ve Francii oba vstoupili do komunistické strany a do Československa, kde mezitím převzali komunisté moc, se vraceli s nadějí na spravedlivější uspořádání světa. Vlasta se sestrou Emmou dobrovolně nastoupily do stavebnictví jako zedničky, chtěly stavět nové domy pro „nové“ lidi v lepším světě. Postupně ale přicházela zklamání a rozčarování, komunismus v Československu nebyl takový, jaký si Vlasta vysnila. Ale to, že byl po roce 1948 rodině Macenauerových znárodněn všechen majetek, pro ni zklamáním nebylo. Stále by si přála, aby peníze nebyly tak mocné a bohatství patřilo všem. Jen dávno pochopila, že způsob, jakým toho chtěla docílit komunistická strana, byl špatný. Krátce poté, co se její sestra Emma spolu s manželem vrátila z Anglie, byl Eduard Outrata zatčen a odsouzen ke dvanácti letům do vězení. Dva roky po propuštění zemřel, rehabilitován byl v roce 1963. Emma všechny události spojené s procesem nesla statečně. Druhá Vlastina sestra Dida po roce 1968 odmítla podepsat souhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy a ze školy, kde roky učila jazyky, ji propustili. Pracovala pak jako uklízečka. Vlastin strýc Pavel Macenauer musel po vyvlastnění opustit kraj a žil až do konce života s rodinou v malém bytě u příbuzné. Nesměl dělat žádnou z prací, které uměl a které dělal rád, a psychicky ho to zlomilo. I životy ostatních členů rozvětvené Vlastiny rodiny doba více či méně změnila. Vlastě a Luisovi se narodil další syn a Vlasta se po pěti letech ve stavebnictví vrátila ke svým milovaným květinám. Luis se v Čechách vyučil tesařem a truhlářem, naučil se česky a až do penze pracoval v Armabetonu. S Vlastou Čepkovou, křehkou i silnou zároveň, prožil neobyčejný život. Překonali počáteční strach i obavy a později i mnoho nečekaných změn, které nemohli nikterak ovlivnit. Vlasta říká, že ale všechno dokázali překonat jednoduše proto, že jejich život byl plný lásky a porozumění.
V textu jsou použity úryvky z deníků Vlasty Lavalové, knižně vydané pod souhrnným názvem Dnes nehlásili žádné popravy.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Martina Kovářová)