Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Lašová (* 1933)

• narozena v roce 1933 v obci Jelisavec (chorvatsky Jelisavac) v chorvatské Slavonii

• Slováci v Jugoslávii

• bratr Petr partyzán v Jugoslávii

• v roce 1949 reemigrace do Československa

• JZD (JRD) Martin pri Senci

• v současnosti Nové Lublice

Anna LAŠOVÁ

Nevěděli jsme, kdo je kdo, protože byli převlečení. Nemohli jste věřit nikomu

Anna Lašová, rodným příjmením Ligdová, se narodila v roce 1933 v obci Jelisavec (chorvatsky Jelisavac) v chorvatské Slavonii. Oba rodiče byli Slováci a do Slavonie odešli během velké hospodářské krize těsně před Anniným narozením. I když se rodná obec pamětnice nacházela v Jugoslávii, její obyvatelé byli a dodnes jsou v naprosté většině Slováci. V Jelisavci prožila Anna Lašová celé dětství, do kterého silně zasáhla druhá světová válka. Po válce rodina využila možnosti reemigrovat do Československa a v roce 1949 se vrátila na Slovensko. Usadili se v obci Martin pri Senci, kam již předtím odešlo několik slovenských rodin z Jugoslávie. Ty na bývalém státním statku založily jedno z prvních JZD (JRD) v Československu.

Jelisavec

Oba rodiče Anny Lašové pocházeli z Klubčic^[1] u Staré Bystrice v Kysuckých Beskydech. V těchto zapadlých horských oblastech nebylo nikdy jednoduché uživit rodinu, zvláště pak v době velké hospodářské krize. V roce 1933 proto rodiče prodali svůj skromný majetek a se všemi dětmi se odstěhovali do Jelisavce v Jugoslávii. „Na jaře přišli do Chorvatska a na podzim jsem se narodila. Máma už byla těhotná a do Chorvatska už jeli s pěti dětmi,“ vypráví Anna Lašová.

Jelisavec se nacházel ve Slavonii v Osijecko-baranjské župě ve východochorvatské rovině a jeho obyvatelstvo bylo v naprosté většině slovenské národnosti. Obec založili Slováci na konci 19. století. Pozvala je tam hraběnka Elizabeth Alžběta Pejčevičová, aby vymýtili lesy a vytvořili novou zemědělskou půdu. V době, kdy do Jelisavce přijela rodina Anny Lašové, žilo v obci přes jedenáct set obyvatel a mezi nimi nemalé procento rodin původem právě ze Staré a Nové Bystrice na Slovensku. Byl mezi nimi i otcův bratr, který si vydělal peníze v Kanadě a v Jelisavci potom vlastnil jedno z největších hospodářství s 25 hektary zemědělské půdy. Rodina Anny Lašové si ale za své peníze postavila jen skromné hospodářství, ke kterému přikoupili čtyři hektary polností a v obci tak patřili spíše k chudší části obyvatelstva.

Válka

Velkou část dětství prožila Anna v období druhé světové války, kdy Slavonie patřila pod nezávislý chorvatský stát. Od roku 1939 se totiž v Jugoslávii velmi rychle měnily politické režimy, které se přiklonily buď na stranu Osy nebo Spojenců. V roce 1941 došlo k převratu a vláda nastolila kurz podporující Spojence. V dubnu téhož roku následoval vpád německé armády. Po obsazení Jugoslávie vznikl Nezávislý stát Chorvatsko (Nezavisna Država Hrvatska) v čele s Antem Pavelićem a ultranacionálním hnutím Ustaša. Toto hnutí usilovalo o národnostně jednotný stát a mělo na svědomí mnoho zvěrstev na civilním obyvatelstvu, zejména na Srbech a na Židech. Právě ve Slavonii bylo velmi pestré národnostní složení obyvatelstva a v bezprostřední blízkosti Jelisavce byla jak čistě německá obec Breznica Našička, tak obec Laďanská^[2] se srbským obyvatelstvem. Anna Lašová vzpomíná, že právě z Ladaňské byli krátce po vzniku Chorvatska vyhnáni místní Srbové. „Za námi za zahradou byla celá srbská vesnice a tu Němci celou vystěhovali, vyhnali pryč. Já si jenom pamatuju jako děcko, že jedna z nich porodila a to dítě nosila v zástěře. Porodila a šla po cestě. Nesměli nic vzít. Celou vesnici vyhnali a nasadili tam jakýsi zágorce – zagorje. A tam je Němci nasadili do těch domů. Pokud já vím, ani jeden ten Srb se nevrátil.“ Jak se pamětnice zmiňuje, obec Laďanská byla dosídlena zágorci, což byli lidé z horských oblastí, kteří nerozuměli zemědělství.

Ustašovci ale řádili i v Jelisavci a měli na svědomí smrt Antonína Ligdy, příbuzného Anny Lašové. „V Jelisavcích bylo hodně ustašovců. Ustašovci mi umučili bratrance. Byl to takový vzdálenější bratranec, ale bratranec. Bylo posvícení a byl tam vždycky pěkný karmaš, kolotoče a všechno. On tam přišel a ti ustašovci chodili mezi lidi a stříleli do vzduchu. Přišel k jednomu ustašovci a řekl: ,Můj bratr je též u ustašovců. Ale tohle se nedělá.‘ Vzali ho, mučili, pálili, hřebíky do něj píchali. Ho tak dodělali, že se z toho sice dostal, ale měl z toho tak hotové nervy, že se oběsil.“

Jeden z ustašovců si dokonce přišel do domu pro sestru Stefanii, protože si je také dovolila okřiknout, že střílením do vzduchu akorát stresují obyčejné lidi. „Naštěstí brzo ráno odešla s otcem na státní statek na žně. Ten ustašovec všechno obešel a všude ji hledal. On by ji na dvoře zastřelil.“

Ustašovci ale neovládali celý stát, zejména odlehlé horské a zalesněné oblasti byly v rukou povstalců. V celé Jugoslávii se zvedla vlna protifašistického odporu. Mezi četnými povstaleckými frakcemi byli nejsilnější komunističtí partyzáni pod vedením Josipa Broze Tita. K partyzánům dobrovolně vstoupilo mnoho mladých mužů i žen. Skončil u nich i bratr pamětnice Petr, ale jak vzpomíná pamětnice, rozhodně se tenkrát nejednalo o dobrovolný vstup. „My jsme byli na hlavní cestě a tam moc partyzáni nechodili. Častěji tam byli ustašovci nebo Němci. Partyzáni, když se tam dostali, tak jedině v noci. Potom jednou naši vesnici partyzáni zabrali a od chalupy k chalupě šli a brali chlapy do války. Brali všechny. Či chtěli či nechtěli, museli. Mého bratra Petra si vzali manželé, kteří neměli děti. On měl strašně rád koně a ti manželé si ho vzali za svého, ale on si ani jméno nezměnil a chodil domů. Nakonec mu dali celý majetek a právě od nich si ho partyzáni vzali. Šli po cestě. Taková fronta těch pobraných chlapů. Můj druhý bratr Štefan už byl nachystaný doma, protože povídali, jak někoho najdou doma, tak ho zastřelí. Tak už byl připravený, oblečený. To bylo na podzim. Že půjde dobrovolně. Jak přijdou pro něho, vlezou do chalupy, že půjde. Už vyšel ven. Taková holka, to v životě nezapomenu. Povídá: ,Co tam jdete? Oni už mají jednoho syna na cestě.‘ Ten partyzán povídá: ,A který to je?‘ – ,Ten v tom kožichu.‘ Odešli a ten nejmladší bratr zůstal doma. (…) Bratr Petr pak vzpomínal na jednoho z Jelisavce, který od partyzánů pořád utíkal. Nepomohlo mu to, protože když potřetí utekl, tak ho zastřelili.“

Krátce po odchodu partyzánů přišli do Jelisavce pro změnu vojáci, kteří také nabírali mladé muže. Pamětnice sice mluví o německé armádě, mohlo se ale jednat i o chorvatskou domobranu nebo ustašovce. „Pak šla německá armáda a sbírala chlapy a toho Stefana vzali. Mamka plakala, že jednoho má tam a druhého tam a že půjdou proti sobě. Ale Stefan u těch Němců dlouho nebyl, jen do večera a večer se jim podařilo utéct. Na konci války, jak šla fronta, se pak přihlásil do jugoslávské armády.“

Jelisavec neležel poblíž větších lesů nebo hor a partyzáni se zpočátku v obci objevovali jen zřídka. Přesto v okolí docházelo k přestřelkám mezi partyzány a ustašovci. Anna Lašová vzpomíná, jak jednou při cestě do školy objevili skupinu mrtvých ustašovců a Němců. „Šli jsme do školy a u cesty leželo plno pozabíjených. Partyzáni tenkrát napadli Němce a ustašovce a postříleli je tam. Ještě je vysvlékli a oblékli si jejich uniformy. Leželi tam nazí, a jak jsme je viděli, tak jsme utíkali.“ Byli mezi nimi prý ustašovci z Jelisavce a několik z nich nemohly jejich rodiny pohřbít. „Jednoho z nich nesměli ani z řeky vytáhnout a vrány mu vyzobaly nos.“

Lidé v obci žili v neustálém strachu. Místní ustašovci udávali za každou maličkost a nikdo si nebyl jistý, s kým vlastně mluví, protože ani uniforma nezajišťovala příslušnost k jednotlivým skupinám. „Nevěděli jsme, kdo je kdo. Oni byli převlečení. Nemohli jste věřit nikomu,“ vzpomíná Anna Lašová, která dodává, jak jejich soused František Beke kvůli své prostořekosti přišel o život. „Náš soused byl v německé armádě, byl Chorvat, ale jeho maminka byla Slovenka přímo z té vesnice, odkud pochází naši. Otec byl Chorvat. Slováci normálně nemuseli na dva roky narukovat. Ale když měl chorvatskou národnost, už musel narukovat. Tak on musel narukovat do německé armády. Měl akorát výcvik. Ještě nebyl nikde ve válce, ani mrtvého neviděl. Pustili ho domů a pak už měl jít do boje. Přišel domů, ale už byla taková situace, že když jste někoho potkal, tak jste nevěděl, jestli je to Němec nebo partyzán, protože oni chodili převlečení. On spával u tety, protože to byla situace, že se bál i doma spát. Druhý den už měl odcházet do války. Za námi za zahradou byl vlak a hned za ním řeka. Šel přes koleje k tetě a na těch kolejích viděl sedět plno Němců. ,Kam jdeš?‘ – ,Jdu spát k tetě.‘ Byl v německé armádě a myslel si, že to jsou Němci. Tak si k nim sedl a vykládal. Oni se ho vyptávali: ,Kolik jsi těch partyzánů pozabíjel nebo viděl jsi?‘ On se chudák chválil, že zabíjel a tak. Byli to partyzáni převlečení za Němce. Oni ho nechali, ale naši vesnici už měli partyzáni zabranou, takže si pro něj potom přišli a kousek za vesnicí ho zastřelili.“ Matka Anny Lašové, když viděla partyzány v obci, se ještě snažila souseda zachránit a ukrýt ho u sebe doma. Jeho teta ale nevěřila ani jí a řekla, že synovec už odjel, což ho stálo život.

V této velmi těžké době zasáhla rodinu další tragédie, když nešťastnou náhodou zemřel devítiletý bratr pamětnice Anton. „Je ocet a je esenc – a z toho esence se za války dělal ocet. Z jednoho deci se dělalo litr octa. Mělo to velkou sílu a normálně se to prodávalo v obchodě a kdo potřeboval, tak si to koupil. Anton šel s dvěma kluky a ten nejstarší jedenáctiletý ten esenc kupoval. Byl sníh s blátem a oni šli bosí do obchodu. Ten nejstarší, jak koupil esenc, tak ho těm ostatním nabídl, že je to kořalka. Bratr pil první a jak polknul, tak mu okamžitě zalklo. Ten další už to pak nechtěl. Bratr přišel domů a okamžitě lehl do postele. Mamka myslela, že zachladnul, jak byl v tom sněhu a blátě bosý. Máma mu ještě vynadala, že se neobul, a on za devatenáct dní umřel. Máma šla k doktorovi, že zachladnul, tak mu dala ještě jakýsi prášek do teplého mléka a to teplé mu ještě ublížilo, on to měl shořené,“ vzpomíná na smrt nejmladšího bratra Anna Lašová.

Návrat na Slovensko

V říjnu 1944 vojska Národně osvobozenecké armády Jugoslávie, Rudé armády a Bulharské lidové armády osvobodila Bělehrad a následně další města Jugoslávie. Jelisavec leží na hlavní cestě mezi Osijekem a městem Našice, a tak se mu procházející fronta nemohla vyhnout. „V Našicích byl kostel na kopečku a z věže stříleli Němce, a až do Jelisavce to létalo.“

Rodina se po válce opět sešla. Bratr Petr se ale vrátil až po několika měsících, protože ještě nějakou dobu sloužil u OZN – tajné komunistické policie Jugoslávie. V letech 1945 až 1949 probíhala reemigrace Čechů a Slováků z Jugoslávie. I rodina Anny Lašová se chtěla vrátit na Slovensko. „Moje máma nechtěla v Jugoslávii nikdy zůstat natrvalo. Táta jo, ale máma se chtěla vrátit k rodině.“ Vzhledem k sovětsko-jugoslávské roztržce a z toho plynoucích napjatých vztahů mezi Československem a Jugoslávií byla v polovině roku 1949 reemigrace zastavena. Rodina Anny Lašové se nakonec na jaře 1949 dostala do jednoho z posledních transportů. Neodjel ale bratr pamětnice Petr a sestra Margita. Petrovi předali hospodářství sousedé, kteří ho přijali k sobě, a ještě k tomu se oženil s Chorvatkou z Dalmácie. Margitu zase v den odjezdu rodiny čekala svatba. „Nachystali jsme všechno, co se patřilo na svatbu, a museli jsme odjet, protože vagon byl nachystaný a my jsme se museli uložit. (...) Nakonec jsem jela s maminkou sama a táta zůstal na svatbě a asi za měsíc za námi přijel na Slovensko.“

Jedno z prvních JZD (JRD) v Československu

Rodina se nakonec v květnu 1949 usadila v malé osadě Martin pri Senci. Od podzimu 1948 v ní společně hospodařili slovenští reemigranti z Jugoslávie. „Byli tam už přistěhovaní naši Slováci z Chorvatska a ještě jim chyběli lidi, tak nás tam ještě přibrali na ten statek, ale muselo se z toho udělat JZD.“ JZD (JRD) bylo oficiálně založeno 1. ledna 1949 jako jedno z prvních v Československu. V osadě se nakonec usadilo 22 rodin z Jugoslávie. Místním hospodářům se společná práce dařila a na rozdíl od jiných družstev prosperovali. „Býval to státní statek a okamžitě bylo dobře. To bylo dobré JZD. (…) Byla jsem strašně ráda, že mám stabilní práci, i když jsem měla patnáct a půl roku. To v Chorvatsku nebylo, tam bylo jen domácí zemědělství a v Martinu jsem už měla plat.“

Ne všichni místní prý se založením JZD souhlasili, ale v podstatě neměli na výběr. Slováci z Martina si dokonce postavili vlastní bytovky, ve kterých pak společně bydleli, a vytvořili zcela novou osadu. Komunistický režim chtěl prosperující družstvo využít ke své propagandě, což se kvůli nevoli místních nakonec nepodařilo. „Filmový štáb přijel natáčet JZD. Jenomže lidi naštvalo, že byla jedna paní těhotná, a tu do toho nechtěli vzít. Že když pokročile těhotná chodí do práce a nechtějí ji zabrat, tak že nemusí zabírat nikoho.“

V Nových Lublicích

V polovině padesátých let se paní Anna provdala za Vincenta Laše, který prožil mládí ve Slavonii (Mali Rastovac) a za války bojoval v jugoslávských partyzánských jednotkách a jehož vyprávění je také uloženo na portálu Paměti národa. Anna Lašová se za nim přestěhovala do Nových Lublic v okrese Opava, kde až do penze pracovala v místním JZD a kde oba manželé žijí i dnes. Na svou rodnou obec Jelisavec ale nikdy nezapomněla a mnohokrát ji jela navštívit. Zvláště když tam zůstal její bratr Petr, který i za komunismu soukromě hospodařil na svém hospodářství. V Jelisavci i dnes žije přibližně třináct set obyvatel, které z 90 % tvoří potomci Slováků. Dodnes se v obci doma i na veřejnosti mluví kouckým nářečím slovenštiny a v obci se zachovaly slovenské obyčeje, tradice i folklor. Stále v ní žije i sestra pamětnice Margita.

Ještě dvě události konce 20. století zasáhly do života Anny Lašové. Bylo to rozdělení Československa, kdy se velká část její rodiny ocitla v jiném státě. Velmi intenzivně vnímala také válku v Jugoslávii, která proběhla v letech 1991–1995. Před konfliktem se část rodiny z Chorvatska ukrývala v Nových Lublicích a synovec se jako voják chorvatské armády aktivně účastnil této občanské války.

Pro Post Bellum v roce 2013 natočil a zpracoval: Vít Lucuk, e-mail: vitlucuk@seznam.cz.

---