Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlasta Lášková roz. Kvasničková (* 1928  †︎ 2016)

• narozena roku 1928 v Písku

• rodina se hlásila k učení Církve bratrské (dříve Jednota českobratrská)

• vystudovala pedagogickou fakultu, učila v mateřské škole, angažovala se při zakládání dětských vesniček

• předmětem rozhovoru především vzpomínky na osud bratra Jaroslava Kvasničky

• politický vězeň v 50. a 60. letech

• roku 1953 neúspěšný pokus o emigraci do Západního Berlína, odsouzen k jednomu roku odnětí svobody

• perzekuce kvůli křesťanskému přesvědčení, problémy při hledání zaměstnání

• v roce 1958 neprávem obviněn z příživnictví a výtržnosti, odsouzen na jeden rok

• během vazby v Plzni-Borech se smrtelně zranil, na následky úrazu zemřel v roce 1961

• v roce 1991 rehabilitován

Příběh Jaroslava Kvasničky vyprávěli jeho sourozenci, MUDr. Jan Kvasnička a Vlasta Lášková, rozená Kvasničková.

„Svoji víru skutečně praktikovali, a ne jenom hlásali“

Jaroslav Kvasnička se narodil 14. 12. 1920 v Písku v rodině zlatnického dělníka jako nejstarší z pěti sourozenců. „Otec všechny své výdělky dával rodině, takže jsme nedostatku nepocítili, ale vždycky jsme byli pokládáni za příslušníky chudých rodičů a patřili jsme do té třídy dělnické, jak to potom komunisti rozdělovali.“ Otec, který sám z finančních důvodů studovat nemohl, zajistil všem svým pěti dětem nejvyšší možné vzdělání. Čtyři sourozenci si zvolili učitelskou dráhu a jeden se stal lékařem.

Velmi důležitý pro osudy členů rodiny Kvasničkových je fakt, že se celá rodina hlásila k učení Církve bratrské, dříve též Jednoty českobratrské, a žila podle jejích zásad. „My jsme měli hluboce věřící rodiče, členy Jednoty českobratrské, což byla taková trošku výlučná církev jasně evangelikálního zaměření, která dbala na to, aby lidé, kteří se k ní hlásili, aby svoji víru skutečně praktikovali, a ne jenom hlásali.“ Tato zásadovost a křesťanské přesvědčení byly hlavními příčinami tragického osudu Jaroslava Kvasničky.

Jaroslav Kvasnička byl velice nadaný člověk. Zajímal se o jazyky, klasickou filozofii, hudební vědu, ovládal hru na několik hudebních nástrojů a měl hluboké znalosti přírodních věd. Po maturitě se rozhodl pro studium klasické filologie (latiny a řečtiny) a filozofie, 17. 11. 1939 však došlo k zavření českých vysokých škol. „Začal studovat v roce, kdy byly vysoké školy zavřeny, a pak musel jít do dělnických profesí a nakonec byl i totálně nasazen v Berlíně nějaký čas. Odtud se dostal jako učitel němčiny zpátky do Čech.“ Po válce se ke studiu vrátil, zvolil si však obor angličtina – latina, protože řečtina se přestala na klasických gymnáziích vyučovat.

„Neprojevil dostatečný zájem o politické dění“

Již za studií začal pracovat, přivydělával si kondicemi, později pracoval jako externí středoškolský učitel v Praze. Únor 1948 zastihl Jaroslava Kvasničku ve školství. „Když u nás došlo k únorovému komunistickému puči, byl politicky úplně mimo. Neměl přehled o tom, co se děje. Nechodil na demonstrace, ani studentské, ani protistudentské, a pokračoval ve své práci a ve studiu. Což mu poprvé uškodilo na té střední škole, kde byl pedagogický sbor vyzván, aby se zúčastnil hodinové generální stávky, kdy museli všichni nastoupit do nějakého sálu a tam vyslechnout politické marxistické poučky. On zůstal ve své pracovně a revidoval kompozice svých žáků. To mu vyčítali i později, když s ním rozvázali pracovní poměr, že neprojevil dostatečný zájem o politické dění ve státě tím, že se nezúčastnil generální stávky.“

Studium dokončil, ale nemohl učit na střední škole – v té době učitelé dostávali umístěnky na konkrétní školu. Chtěl však zůstat ve školství, a tak působil na základní škole v Hostovicích v severních Čechách. „Učil svým způsobem, třeba tím, že vodil žáky do přírody a po památkách, dělal zájezdy, učil je přímo v přírodě. A samozřejmě nedovedl vykládat marxismus-leninismus, to mu bylo úplně cizí. Spíš jim ukazoval zázrak stvoření nejen v životě, ale i v neživé přírodě, složení kamenů, jak je to všechno úžasné. Tohle jim sděloval, ale o marxismu nic.“

Přibližně ve stejné době, tedy na přelomu 40. a 50. let, se Jaroslav Kvasnička začíná intenzivně zabývat hudební vědou. Sám byl aktivní muzikant – samouk, ovládal hru na housle, flétnu, klavír, zhudebňoval především žalmy jako součást církevní liturgie. Zabýval se středověkou polyfonií, hrál na varhany v kostelech. Zájem o hudbu chtěl upevnit i studiem hudební vědy, odešel proto z mimopražské školy a přesídlil do Prahy. Studoval a přitom manuálně pracoval: „Vykládal vagony a přitom pracoval na své studii o polyfonní hudbě středověku a podle možností chodil na přednášky na vysoké škole.“

„Psal mi dopis, že velikonoční zvony bude poslouchat v Žitavě“

Tehdy v Jaroslavu Kvasničkovi zrají první myšlenky na emigraci. Během svého krátkého pedagogického působení zažil politické šikanování kvůli svému křesťanskému přesvědčení, navíc v průběhu tří svobodných poválečných let svého studia získal několik stipendijních pobytů v zahraničí (Francie, Dánsko) a byl si vědom toho, že v komunistickém režimu nemohou lidé uplatňovat své znalosti a dovednosti, nejsou-li v souladu s tehdejší ideologií. „V cizině nebyl žádný politický nátlak, nikdo neposuzoval, jestli je to dost marxistické nebo ne. Tak měl šanci, že když se dostane do ciziny, že se tam uplatní podle svých schopností a podle své tužby. Takže se tou myšlenkou odchodu na Západ zabýval.“

Útěk za hranice plánoval Jaroslav Kvasnička spolu se svým bývalým studentem Konrádem. Na jaře roku 1953 se chtěli dostat do Berlína a odtud přejít do Západního Berlína, „protože Berlín trochu znal ze svého pobytu za války. Tak se vypravili, ale byl v Drážďanech odhalen, zřejmě ho StB sledovala. Bylo to o Velikonocích, protože mi psal dopis, že bude poslouchat velikonoční zvony v Žitavě.“ Dopis napsal svému bratru Janovi, který v té době vykonával základní vojenskou službu – i to svědčí o jisté politické naivitě Jaroslava Kvasničky. Psát o plánované emigraci na vojnu, kde dopisy podléhají cenzuře, není moc dobrý nápad.

Rodina o Jaroslavových plánech nevěděla. Jeho bratr Jan dostal po obdržení dopisu dovolenku a povolení k návštěvě rodičů, kteří o svém synovi neměli několik týdnů zprávy. „Ode mě se rodiče dozvěděli, že o tom vím, že se pokusil o přechod hranic. Vrátil jsem se zničen, my jsme nevěděli, co je, kde je, tak jsme mysleli, že budeme mlčet, dokud se neozve Státní bezpečnost a nezačne vyšetřovat, ale oni se neozvali, oni už ho stejně měli.“

„Tři neděle byl zavřen v cele sám“

Jaroslavu Kvasničkovi a jeho společníku Konrádovi se skutečně podařilo ilegálně překročit hranice s tehdejším Východním Německem. Jeli vlakem z příhraničního města Žitava (Zittau) do Drážďan (Dresden), kde však byli zadrženi při přestupu na vlak do Berlína. „Vystoupili z vlaku a čekali na další, ale šla tam hlídka, která je kontrolovala, a oni doklady v pořádku neměli.“ Oba muži byli zatčeni a uvězněni v Drážďanech. „On vyprávěl, že tři neděle byl zavřen v cele sám, nepouštěli ho vůbec ven a nikdo s ním nepromluvil… Říkal, že z toho naprostého osamocení měl až halucinace. Říkal, že po těch třech nedělích řval a bouchal na dveře, aby ho předvedli před soudce nebo vyšetřujícího, ale aby ho zbavili té samoty. Říkal, že to bylo k zešílení. Netrápili ho, nemlátili ho, jenom ta naprostá izolace na něj působila hrozným způsobem.“

Poté byl Jaroslav Kvasnička převezen do Prahy a čekal na soud. „Měl přízeň i u té prokurátorky, která vedla žalobu. Ona sama vyprávěla, co je v jeho prospěch spíš, než co je proti němu, takže dostal nejnižší trest, jaký tehdy mohl dostat, to znamená rok… Protože uznali, že tam nebyly žádné politické důvody, žádné spojení politické mu neprokázali, jenom že chtěl studovat. Takže ani ta prokurátorka neměla svědomí ho obvinit z činů politických, tak dostal poměrně nízký trest.“ Navíc už devět měsíců strávil ve vyšetřovací vazbě, takže byl brzy propuštěn. Lze mluvit téměř o zázraku, že nebyl více potrestán.

„Rušil budovatelské úsilí pracujících“

Po propuštění z vazby již Jaroslav Kvasnička nesměl pracovat ve školství a mohl vykonávat pouze dělnické profese. Jako věřící člověk a především jako skutečně praktikující křesťan však nacházel zaměstnání velice těžko, býval často propouštěn kvůli svému náboženskému přesvědčení, které odporovalo komunistické ideologii. Procházel různými zaměstnáními, pracoval v Harmonice v Písku, kde ladil ústní harmoniky, živil se jako korektor knih. Později se oženil a přestěhoval se s manželkou – lékařkou – do Hrádku u Rokycan, kde pracoval od podzimu 1954 jako dehtář. „On i nad svou prací přemýšlel, udělal tam nějaké zlepšovací zařízení, což mu udělalo závist od dělníků, že se nemusí tolik dřít. Provokoval tím, že jeho manželka chodila v bílém lékařském plášti a on v tom pracovním oděvu zamazaném od dehtu a společně chodili po podniku a na oběd do závodní jídelny. To zase byly stížnosti, že tím provokuje dělníky.“

Jaroslav Kvasnička nakonec, fyzicky vyčerpán, odešel v roce 1957 z dělnických profesí, snažil se překládat knihy, ale stálé zaměstnání určitou dobu neměl, ačkoli se snažil je hledat. V té době však platilo nařízení o příživnictví – kdo nebyl šest týdnů zaměstnán, byl označen za příživníka. Navíc v srpnu 1958 dochází k nepříjemnému incidentu se sousedkou, která neplatila nájemné v domě, který původně patřil Kvasničkově manželce. Při ústním připomenutí dlužného nájemného se sousedka snaží fyzicky napadnout Kvasničkovu manželku, ten však svou ženu brání a pevně sousedku stiskne. „Sousedka využívala toho, že jeho manželka není komunistka a že není dobře zaregistrovaná po politické stránce.“ Sousedka incident ohlásí na policii a ta Jaroslava Kvasničku obviní z výtržnosti a k obvinění „z přestupku proti ochraně občanského soužití a z rušení budovatelského úsilí pracujících“ se mu přičte období bez zaměstnání, tedy příživnictví. 

Jaroslav Kvasnička nemohl najít obhájce, který by jej hájil, „nikdo neměl odvahu“, a tak se nakonec hájil sám. „Protože nebyl právník a nebyl obeznalý v podobných sporech, proto je jeho obhajoba taky trochu naivní.“ Definitivní verdikt soudu byl několikrát odložen: první porota Jaroslava Kvasničku neodsoudila, k dobru mu přičetla výborný pracovní posudek z předchozích zaměstnání. Při druhém stání byl pracovní posudek o poznání horší a při třetím stání dostal soud – patrně po určité intervenci – nejhorší pracovní posudek. „Odložili stání a při druhém stání dostal jiný pracovní posudek, kde z výborného pracovníka udělali běžného pracovníka bez jakékoli snahy, a pak bylo třetí stání a tam byl třetí posudek, který z něj udělal prostě lenocha a vyhýbače práce. To už bylo domluveno. Na základě toho ho pak odsoudili.“ I tentokrát je Jaroslav Kvasnička odsouzen k odnětí svobody po dobu trvání jednoho roku. Místo výkonu trestu je věznice v Plzni-Borech.

„Modlil se, aby ho Pánbůh buď uzdravil úplně, nebo aby ho vzal na věčnost“

Ve věznici byl Jaroslav Kvasnička zařazen do stavební čety. Ani ve vězení se práci nevyhýbal: „Psal, že se snaží dokázat, že není žádný lenoch, že se práci nevyhýbá a že se snaží pilně pracovat, aby s ním byli spokojeni.“ Při práci utrpěl těžký úraz: při přenášení okenního rámu na nechráněném schodišti jeho spolupracovník okno upustil a Jaroslav Kvasnička spadl do nižšího patra. Náraz na hranu schodů mu přerazil páteřní obratel a poškodil míchu, takže ochrnul na dolní polovinu těla. Byl sice následně operován ve vězeňské nemocnici v Praze na Pankráci, ale hybnost končetin byla nevratná. Poté jeho bratr Jan Kvasnička, sám lékař, požádal o jeho propuštění z výkonu trestu a následně o bratra Jaroslava pečoval v nemocnici v Písku, kde pracoval. Jaroslava Kvasničku jeho bratr Jan svou péčí udržel při životě dalších 18 měsíců, jeho stav byl však zkomplikován proleženinami, které nakonec způsobily zánět pobřišnice, na který Jaroslav Kvasnička ve věku 40 let v roce 1960 zemřel. Po všech útrapách mu scházela vůle k životu: „Musel bych taky říct, že on si života takto omezeného nepřál. On mi řekl, že se modlí, aby Pánbůh ho buď uzdravil úplně, aby zase mohl chodit, nebo aby ho vzal na věčnost.“ V roce 1990 byl Jaroslav Kvasnička posmrtně rehabilitován.

Příběh Jaroslav Kvasničky je příběhem muže, který neslevil ze své zásadovosti a svého křesťanského přesvědčení. Nebyl ochoten dělat ústupky, patřil mezi ideologicky nepohodlné lidi. Tohoto vysoce inteligentního a všestranně nadaného člověka umořil komunistický režim svou šikanou a ideologickým nátlakem.

Příběh Květy Kvasničkové

Rovněž mladší sestra Jaroslava Kvasničky Květa neměla lehký život. Květa Kvasničková se narodila 26. 5. 1926 v Písku. Vystudovala jako většina z jejích čtyř sourozenců pedagogickou fakultu a pracovala jako učitelka na základní škole. Stejně jako její rodina se hlásila k Jednotě českobratrské a nestyděla se přiznat se ke své víře. Proto patřila mezi ideologicky nespolehlivé jednice, byla ze školy odvolána a dlouho nemohla najít zaměstnání. Počátkem 60. let začala na intervenci okresního tajemníka KSČ pracovat v Jihočeském muzeu v Písku jako odborná pracovnice. „Ale musela si ještě dodělat odborné vzdělání jako knihovnice. Z marxismu-leninismu měla dvojky, ale jinak měla jedničky.“ V době jejího působení se z muzejních sbírek začaly ztrácet předměty, na rozkrádání měla podíl tehdejší ředitelka muzea a údajně i syn tehdejšího prezidenta Antonína Novotného. Paní Kvasničková ztráty ohlásila na policii a později i řediteli odboru muzeí, při následném soudu musela svědčit proti své ředitelce. V roce 1968 paní Kvasničková tragicky zahynula ve věku 42 let při autonehodě – spolu s kolegou jela tehdy převzít sbírku odkázanou píseckému muzeu.

Podle vyprávění MUDr. Jana Kvasničky a Vlasty Láškové, rozené Kvasničkové, zpracovala 27. 10. 2009 Andrea Jelínková.