„V té době, protože samozřejmě ani neviděl možnosti, ani že by někdy jeho práce vydali tady knižně, že tady nezíská nějaké uplatnění, tak samozřejmě pomýšlel na to. On využil ty tři roky po válce, kdy bylo možné, studentům zvlášť, vypravit se na Západ do ciziny, tak navštívil Francii, navštívil Dánsko, navštívil Německo, všude měl přátele a získával si přátele snadno. On prostě svými zájmy a svými znalostmi si získával přátele v cizině snadno. Tam nebyl žádný ideologický nátlak. Nikdo se nepozastavoval nad tím, jestli je to dost marxistické nebo ne. Tak měl šanci, že když se dostane do ciziny, že se tam uplatní podle svých schopností a podle své tužby. Takže se tou myšlenkou odchodu na Západ zabýval. Pak se setkal se svým bývalým žákem, mladším, musel být tak o deset let mladší ten kolega, a domluvili se, že se pokusí utéct přes Západní Berlín, tedy přes Berlín, protože Berlín trochu znal.“
„Ovšem v době, kdy u nás došlo k únorovému komunistickému puči, tak on byl politicky úplně mimo. Neměl žádný přehled o tom, co se děje, jenom se mu to nelíbilo. Nechodil na demonstrace, ani studentské, ani protistudentské, a pokračoval ve své práci a ve svém studiu. Což mu poprvé uškodilo právě na té střední škole, kde pedagogický sbor byl vyzván, aby se zúčastnil hodinové generální stávky, kdy museli všichni nastoupit do nějakého toho sálu a tam vyslechnout ty politické a marxistické poučky. On prostě zůstal ve své pracovně a revidoval kompozice svých žáků. To mu vyčítali potom i později, když s ním rozvázali pracovní poměr, že neprojevil dostatečný zájem o dění, o politické dění ve státě tím, že se nezúčastnil generální stávky.“
„My jsme vyrůstali v rodině zlatnického dělníka, člověka, který byl vynikající ve svém oboru, který víceméně v tom zlatě, stříbře a drahokamech tvořil. Vytvářel šperky, které byly skutečně vysoce kvalitní a které on sám také navrhoval svému šéfovi. Takže byl dělníkem předním v té dílně, která měla až osm zaměstnanců, ale nikdy samostatně nepodnikal. Protože byl naprosto střízlivý, nekouřil, alkohol nepožíval, všechny své výdělky věnoval rodině, takže jsme nedostatku nepocítili. Ale vždycky jsme byli pokládáni za příslušníky chudých rodičů a patřili jsme do té třídy dělnické, jak to potom komunisti rozdělovali. Přesto můj tatínek, ač neměl vzdělání, protože jeho rodiče nedokázali zajistit jeho studia, tak měl velký zájem, aby všechny děti dostaly maximálního vzdělání, kterého v té době bylo možno dosíci, a tak nakonec všech pět sourozenců vystudovalo vysokou školu.“
„Vrátil jsem se zničen, my jsme nevěděli, co je, kde je, tak jsme vymysleli, že budeme mlčet, dokud se neozve Státní bezpečnost a nebudou to vyšetřovat, ale oni se neozvali. Oni už ho měli, prostě ho stiskli. On mi vyprávěl, že tři neděle byl zavřen v cele sám, nepouštěli ho vůbec ven a nikdo s ním nepromluvil. Strkali mu jenom jídlo přes nějaké okýnko. Říkal, že měl z té naprosté osamocenosti až halucinace, že se mu zjevovaly postavy a bylo mu hrozně zle, psychicky mu bylo hrozně zle. (Víte, kde byl ve vězení?) V Drážďanech, nejdřív v Drážďanech a pak ho převezli.“
„Protože chtěl zůstat v pedagogice, tak se rozhodl a s pomocí inspektora se dostal jako učitel na základní školu, šel trochu níž, v Hostomicích někde v severních Čechách, tam učil. Ovšem učil svým způsobem, třeba tím, že vodil žáky do přírody a po památkách, dělal zájezdy a učil je i přímo v přírodě, a samozřejmě nedovedl vykládat marxismus-leninismus, to mu bylo úplně cizí. Takže ty inspekce, které měl, tak mu to vyčítaly a dost ho tlačily i snižováním platu a hrozily mu i výpovědí pořád. Jenomže on tehdy se začal zabývat tou muzikologií.“
Vlasta Lášková, rozená Kvasničková, se narodila v roce 1928 v Písku. V rodině, která se hlásila k Církvi bratrské (dříve Jednota českobratrská), vyrůstalo celkem pět dětí. Paní Lášková vystudovala pedagogickou fakultu se zaměřením na vzdělávání v mateřské škole a působila jako učitelka v mateřské škole. Angažovala se při zakládání dětských vesniček. Nyní je v důchodu, žije v Praze.
Předmětem vzpomínek paní Láškové jsou především osudy jejího bratra Jaroslava Kvasničky. Narodil se 14. 12. 1920 v Písku jako nejstarší z pěti dětí v rodině zlatníka. Celá rodina se hlásila k Církvi bratrské (dříve Jednota českobratrská) a zásady jejího učení dodržovala také v běžném životě. Jaroslav začal po maturitě studovat klasickou filologii na Univerzitě Karlově v Praze. Po zavření českých vysokých škol v roce 1939 byl totálně nasazen v Německu. Po válce dostudoval a působil jako učitel na střední škole. Zároveň se věnoval muzikologii, zhudebnil několik žalmů. Jako praktikující křesťan se neztotožňoval s komunistickým režimem, na jaře roku 1953 se neúspěšně pokusil o emigraci do NDR, odkud se chtěl dostat do Západního Berlína. Byl zatčen a v říjnu téhož roku byl odsouzen na jeden rok, většinu trestu si odpykal již ve vyšetřovací vazbě. Po propuštění z vazby mohl vykonávat pouze manuální práce. V srpnu roku 1958 byl falešně obviněn z útoku na sousedku a z příživnictví a byl znovu odsouzen k odnětí svobody na jeden rok. Během výkonu trestu v Plzni na Borech utrpěl pracovní úraz a zlomeninu páteře, následně ochrnul na dolní polovinu těla. Po propuštění z vězeňské nemocnice byl v péči svého bratra MUDr. Jana Kvasničky. Jaroslav Kvasnička zemřel 18 měsíců po svém propuštění na svobodu na následky úrazu a následných zdravotních komplikací v roce 1960 ve věku 40 let. V roce 1991 byl Jaroslav Kvasnička soudně rehabilitován - výrok o vině v případě trestného činu opuštění republiky v roce 1953 byl zrušen.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
