Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Juliána Lápková roz. Pecháčková (* 1935  †︎ 2015)

• narozena v roce 1935 v obci Vřesce

• kolektivizace

• JZD Vřesce

• otec Václav Pecháček vězněn v Táboře

• bratr Josef Pecháček v PTP

• zdravotní sestra v jáchymovských uranových dolech

• podepsala spolupráci s StB

• manžel Miroslav Lápka vedoucí správy táborů na Jáchymovsku

• příbuzná Jana Zajíce

• Juliána Lápková zemřela 21. listopadu 2015

Jeden Hitler odešel a druhej přišel

Juliána Lápková, rodným příjmením Pecháčková, se narodila v roce 1935 v malé obci Vřesce, ležící poblíž města Tábor. I když velkou část dětství prožila v období druhé světové války, kdy chod země řídila nacistická správa, její život obrátil naruby až komunistický režim. Během kolektivizace venkova jejího otce za neplnění neúměrně velkých dodávek na půl roku uvěznili, bratra poslali do PTP a Juliána musela jako zdravotní sestra několik let pracovat v ošetřovnách u nápravně pracovních táborů v jáchymovských uranových dolech. Otec přesto tlaku nepodlehl a až do konce života odmítal se svým rodovým hospodářstvím vstoupit do JZD. Krátce po jeho smrti v roce 1958 bylo ale hospodářství i s polnostmi zabráno. Komunistickému režimu to ale nestačilo a i po smrti otce dál pronásledoval jeho děti. Juliána byla pod kontrolou StB a nakonec podlehla nátlaku a podepsala spolupráci. V té době prožívala velmi těžké životní období a přemýšlela o sebevraždě. Život jí v podstatě zachránil její budoucí manžel Miroslav Lápka, který tehdy pracoval jako důlní dozorce na dolu Plavno a údajně zařídil ukončení její spolupráce s StB.

Z pokrokového hospodáře kulak a vykořisťovatel

Juliána prožila dětství i mládí na rodinném hospodářství ve Vřescích. Statek koupil již v polovině devatenáctého století její pradědeček. K hospodářství patřilo i 16 hektarů polností a lesů. Těsně před první světovou válkou si rodina postavila nový obytný dům a celé hospodářství bylo prý jedno z nejhezčích v kraji. Udržet takové hospodářství však obnášelo mnoho práce a povinností. Rodině ale nebyl lhostejný ani život v obci. Dědeček pamětnice býval ve Vřescích starostou, v domě se nacházela obecní knihovna a otec, který prošel první světovou válkou jako zdravotník, zastával funkci vesnického felčara. „Když se něco stalo, někdo se pořezal, tak přišli k nám. Doma jsme vždycky měli jodovou tinkturu, kysličník uhličitý, obvazy, acylpyrin a další základní zdravotnické věci.“

Velkou část dětství prožila Juliána v době druhé světové války. Spíše než válečné běsnění ale do jejího života zasáhla smrt milované maminky. Když bylo Juliáně devět let, maminka Marie kvůli práci na hospodářství přecházela zápal plic a dostala rychlou tuberkulózu. Dne 3. března 1944 v jednačtyřiceti letech náhle zemřela. Tuberkulózou se nakazila i Juliána, ale ta se na rozdíl od maminky vyléčila. Juliáně smrtí maminky předčasně skončilo dětství. V devíti letech se spolu se starou babičkou musela starat o chod domácnosti a nejen, že vařila pro celou rodinu, ale také se starala o hospodářská zvířata. Juliána Lápková ale dnes na práci na statku nevzpomíná zatrpkle: „Učila jsem se se samýma jedničkama. Otec říkával: ,Ve škole musíš dávat pozor a žádné učení doma. Co musíš, si honem napiš.‘ Tak jsem si napsala úlohy. Nikdo to nekontroloval, ale otec říkal: ,Musíš mít pořádný vysvědčení a ve škole musíš dávat pozor.‘ A když jsem přišla ze školy, tašku honem do rohu a už jsem musela jít dělat. Nevzpomínám na to ale s nějakou hrůzou. Dělala jsem to ráda. (…) Jako malou holku mě zvířata milovaly, já jsem třeba jako malé dítě usnula na dvoře a kolem mě chodily slepice. Měla jsem slepici Krákorku, která měla nemocnou nožičku, a ta mě milovala (...) Nebo jsem třeba šla a něco jsem nesla zvířatům. Ten vůl mě takhle lízl přes pusu tím svým jazykem. Já jsem mezi zvířaty vyrůstala a kdybych nebyla zdravotní sestrou, tak bych byla docela dobrá selka. Ale na svým. V životě bych nešla do kolchozu. Ani náhodou.“

Otec Václav Pecháček byl velmi pokrokovým zemědělcem a zatímco ostatní hospodáři své peníze šetřili, on je používal na nákup modernější techniky. „My jsme měli napáječky. To byly takové nádoby, do kterých zvířata strčila tlamu a tím čumákem zmáčkly takové zařízení a do té nádoby tekla voda. To tenkrát, myslím, v celé vesnici nikdo neměl, jenom my. Potom u těch prasat jsme měli takovej krásnej kotel na brambory a byl tam i vodovod. To taky ve vesnici nikdo neměl. Takže i ta hygiena se u prasat zvládala dobře. Chlívky jsme měli svařovaný z takových železných prutů. Tam bylo asi pět kotců a bylo to tak důmyslně udělaný, že jak jste vlezli do chlívku, tak jste hned věděli, kde jsou, jak se jim tam žije, jestli jsou v pořádku, jestli mají čistou slámu. Jinak lidi měli jen takové dřevěné chlívky z prken. Kdežto my jsme měli chlívky takové exkluzivní.“

Situace se pro rodinu začala dramaticky měnit po převzetí moci komunistickým režimem a jím přesně podle pokynů z Moskvy řízené kolektivizaci venkova. Protože Vřesce byly zemědělskou obcí, zasáhla je již první vlna kolektivizace. Statkáři ve Vřescích se ale nechtěli vzdát svých rodových majetků, a tak byli neustále zastrašováni, museli státu odevzdávat neúměrné dodávky zemědělských produktů, byla jim měněna pole za horší a vzdálenější, zabavovány stroje a dobytek. Na vesnici potom panoval strach a lidé si navzájem přestali věřit. To však nestačilo a došlo k zatýkání. Do vězení se tak dostalo několik hospodářů. Juliána Lápková například vzpomíná na Krátoškovy, kteří v obci vlastnili asi třicet hektarů půdy a otec jejich rodiny měl být za neplnění dodávek zatčen. Byl však již starý a měl nalomené zdraví, a tak prý za něj do vězení šel jeho syn František, který se domů vrátil za několik měsíců. „Vrátil se z kriminálu z Tábora a neslyšel na jedno ucho,“ vzpomíná Juliána Lápková.

I když otec pamětnice nepatřil k úplně největším statkářům v obci, jeho ukázkové hospodářství a postavení ve vesnici bylo komunistům trnem v oku. Ještě když vytrvale odmítal vstoupit do JZD a z místních funkcionářů si neustále dělal legraci. „Nejhorší komunista byl bývalý sítař Knytych. Chodil po vesnici a zakládal JZD. To víte, můj tatínek se mu smál do ksichtu a to ho nejvíc uráželo. (...) Vzali otci pole za stodolou, dali si tam brambory pro jézeďáky a tatínkovi dali pole asi jeden a půl kilometru od vesnice. Ještě u lesa, kde se nic nerodilo. Jel si to tam zorat a už měl jenom jednoho vola. Ten druhý byl nějaký nemocný s nohou, tak ho musel utratit. Tak mu zůstal už jen jeden vůl na to obdělávání. Jel tam s tím jedním volem a ten to orání už nevydržel. Bylo to na něj těžký. Už byl starý. Tak tam padl a zahynul. Nebo otec si udělal něco na zahradě a někdo tam přišel a zničil mu to. Nebo chodili po chalupě. Oni si tam na tom našem hospodářství chodili, jako by to bylo jejich.“

Otec pořád odmítal vstoupit do JZD, a když v roce 1950 musel jeho syn Josef narukovat na vojnu, byl za trest poslán do PTP (Pomocných technických praporů). Do PTP byly umisťovány tzv. politicky nespolehlivé osoby a spíše se jednalo o pracovní četu než vojáky československé armády. Nakonec otec skončil ve vězení.Nasadili mu totiž tak vysoké dodávky, že je nebyl schopen odevzdávat a 8. listopadu 1951 byl za trestný čin ohrožování zásobování okresním soudem v Táboře odsouzen na půl roku. Takto na to dnes vzpomíná jeho dcera Juliána Lápková: „Zatčený byl všem pro výstrahu. Oni jim totiž dávali vysoké dodávky, které se musely splňovat. Z pole vytěžil několik metráků brambor a z toho se muselo odevzdat určitý množství. Oni je schválně nastavili tak vysoko, že to nebyli schopní splnit. Nebo třeba pšenici nebo oves. Musel odevzdat tolik ovsa, a on ho tolik nesplnil. No tak kvůli tomu byl za nesplnění dodávek zavřený na půl roku a ještě musel zaplatit dvacet tisíc. Protože už těch dvacet tisíc neměl, vzali si ten náš dobytek a z toho to platili.“

Chtěli je zničit všechny

V době otcova zatčení studovala Juliána zdravotní školu v Táboře. Ve škole však nesměla pokračovat a musela se vrátit na hospodářství, aby se měl kdo starat o jeho chod a odevzdávání dodávek. V té době jí bylo šestnáct let a veškeré práce na statku zůstaly na ní. „Zavřeli ho a já jsem se o to hospodářství jako šestnáctiletá holka musela starat. Babičce bylo tenkrát sedmdesát šest roků. Ta už v práci nebyla. Ona byla taková droboučká a jen napínala ruce a říkala: ,Jeden Hitler odešel a druhej přišel. Co s náma tady bude?‘ Já jsem se starala o šestnáct kusů hovězího dobytka, asi třináct prasat, kolem padesáti slepic, asi čtyřicet králíků a kozu. A ani jedno zvíře neuhynulo. Dokonce jsem tam sama otelila krávu. Ona taky ta kráva viděla, co má za sebou, tak se otelila sama. Ale byla jsem u toho.“

Na statek ji chodil kontrolovat již jednou zmíněný místní komunistický funkcionář. „Ten Knytych hospodářství vůbec nerozuměl. Nerozeznal krávu od vola. Když byl otec zavřený, tak nás chodil kontrolovat. Dojila jsem krávu a on přišel s takovou tváří. Důležitej. A ukázal mi odznak KSČ. Měl ho pod klopou. Dojila jsem dál a on prošel celým hospodářstvím. Podíval se do řezáče, kde jsem řezala řezanku pro dobytek. Měli jsme čtyři sklepy na brambory, na mléko, na ovoce. Takže si to všechno prošel. Teď ho pozorovala ta moje sedmdesátišestiletá babička a ta jenom spínala ruce a říkala: ,Panenko Marie, co s náma bude?‘ To bylo její. ,Jeden Hitler odešel a druhej přišel.‘ To říkala každej den. Ten Knytych vlezl všude. Neklepal. Vlezl do síně, do chodby, prolezl půdu, podíval se do všech místností. A ještě ten jeho výraz. To byla huba na liskání. Já nevím, jestli bych to JZD vydržela, kdyby mě tam vzali a takhle se tam na mě některej tvářil. Mně bylo tenkrát šestnáct let. Oni ve mně s tímhletím vypěstovali takovou nenávist, že tenkrát jsem je nenáviděla. A dneska ne že je nenávidím. Spíš si říkám: ,Pane Bože, jenom aby se nám tohle nevrátilo.‘ Babička jenom plakala. Té opravdu úplně zničili stáří,“ vzpomíná Juliána Lápková, která dodává, že jí v té době nepřišel nikdo ze sousedů pomoct. Všichni měli strach a po zatčení otce začali postupně vstupovat do JZD.

Otec se po půl roce vrátil z vězení a zjistil, že někdo poškodil přívod vody do napáječek pro dobytek. Musel také splatit náklady trestního řízení, a tak mu rozprodávali dobytek. JZD si pak bez jeho svolení pomalu začalo rozebírat hospodářství. „Potom odvedli naše zvířata. Už tam žádný nebyly, a protože jsme měli exkluzivní prasečí chlívky, tak si z toho udělali prasečinec, protože neměli pro zvířata prostory.“ Otec přesto do JZD stále odmítal vstoupit, i když byl již posledním soukromým hospodářem v obci. Když nemohli donutit otce, pokusili se místní funkcionáři do JZD po návratu z PTP dostat alespoň syna. „Bratr byl u černých baronů, a když se vrátil, tak ho do JZD strašně chtěli. On nechtěl, tak nevím, jestli ho bili nebo nebili. Ale chlapa, který byl od černých baronů zvyklý na všechno možné, tak ho tak psychicky ničili, že omdlel, a tatínek si pro něj na národní výbor musel přijít. (...) Bratrovi na tom národním výboře říkali: ,My jsme tvého tátu nechali zavřít, a on se nám směje, a my si tady necháme vás děti a on bude koukat, co my s váma provedeme.‘ Tohle bylo nejhorší a oni skutečně takoví byli.“

Juliáně se nakonec podařilo dostudovat zdravotní školu a v roce 1954 dostala jako zdravotní sestra umístěnku do jáchymovských uranových dolů. Do těchto vzdálených končin se jí nechtělo, ale neměla na výběr. Nejprve několik let pracovala na ošetřovně dolu Eva. V tomto dole pracovali vězni z nápravně pracovního tábora Mariánská, z nichž byla velká většina uvězněna z politických důvodů. Juliána Lápková vzpomíná, že se s nimi do hovoru moc nedostala, protože sestry byly pod přísným dohledem a ošetřovna byla odposlouchávána Státní bezpečností.

Úplně na dně

Jednoho dne Juliánu kontaktoval jakýsi muž, jestli by přes bránu nepřenášela dopisy od vězňů. Pamětnice hned ochotně souhlasila a několik dopisů opravdu přenesla. Vůbec ji přitom nenapadlo, že by mohlo jít o předem připravenou provokaci. „Přenášela jsem dopisy vězňům, ale bylo to na mě nalíčený. Najednou si pro mě přijeli a odvezli mě na StB na zámečku v Ostrově. Tam mi řekli, že o mně všechno vědí a že jsem přenášela dopisy.“ Juliána se přiznala a estébáci na ni pak tlačili, že pokud s nimi podepíše spolupráci, že z toho nebude mít žádné problémy. Tehdy dvaadvacetiletá Juliána nakonec nevydržela několikahodinový nátlak a spolupráci podepsala. „Už bylo k večeru a já furt ne a ne, že s nima spolupracovat nebudu. Oni už byli takový ostrý a začali se na mě tak divně ušklebovat. ,No tak co, budete nebo nebudete.‘ Já už jsem byla asi unavená, tak říkám: ,Jo, tak budu.‘ Tak jsem těm estébákům tu spolupráci podepsala. Zavezli mě domů. Nevím, jak jsem se vymotala, akorát si vzpomínám, že mě někdo vzal zezadu a řekl: ,Tak půjdem.‘ Nevím, jak jsem se dostala domů. Buď jsem byla psychicky vyčerpaná... Ale nemohli mi nic dát. Vzpomínám si, že jsem tam nic nepila, že mi nic nedali, nic nepíchli. Nic. Já jsem byla úplně při vědomí. Akorát pořád, jestli budu nebo nebudu. Teď to mládí a otec a bratr a furt mi to tam takhle mleli. Já už jsem byla tak vyčerpaná, že jsem to podepsala.“

Julie byla v té době ve velmi těžké životní situaci, protože krátce předtím byla při pracovní oslavě znásilněna jedním z vedoucích důlní směny. „Byl ožralej. Přišel tam ke mně a něco si na mě dovolil. Já jsem nic nehlásila. Jenom jsem byla vyděšená a teďka ještě k tomu ti estébáci. Tak jsem si říkala, že se otrávím. Už toho bylo moc. (…) Přišla za mnou jeho těhotná manželka, abych to nehlásila, a měla z každé strany jedno dítě. Nehlásila jsem to, protože on potom za mnou ještě přišel celej zmučenej. On se z toho zhroutil. Byl kvůli tomu v blázinci. Odbylo se to všechno tak rychle. Ani jsem nekřičela, nevolala pomoc. Já jsem byla tak vyděšená. Prostě jsem nic nehlásila, proto se to ututlalo.“

A v tomto velmi těžkém psychickém rozpoložení ji krátce po výslechu kontaktoval příslušník StB. „Teď jsem přemýšlela, co se mnou bude. Hned se mi ozval estébák. Hned si dal se mnou támhle rande. Já jsem si říkala, že se na takovej život můžu vykašlat. Já tohleto dělat nebudu. Jako zdravotní sestra jsem znala léky a taky jsem věděla, jaké mají účinky. Tak jsem si říkala, že se otrávím, a bude po ftákách. Tak jsem si vám vzala tubu fenobarbitalu. Furt jsem váhala, asi tři dny. Sakra mám? Nebo ještě nemám? Pak jsem si říkala, já to doopravdy sežeru a už se na to vykašlu. Protože co dělali s tatínkem a furt kriminály. Vždyť tady mě nic jinýho nečeká. Tadyhle to podepíšu takovým hňupům a budu jim dělat nějakou štětku. Ani náhodou. Já se na to vykašlu a otrávím se.“

Aby znásilnění nevyšlo na povrch, byla Juliána přeřazena na ošetřovnu u dolu Plavno. Když měla na ošetřovně tři zaměstnance otrávené metanem, všimla si, že ji při práci sleduje neznámý muž. Později při cestě domů k ní tento muž přistoupil v autobuse. Juliána v té době pořád lavírovala, jestli svůj život ukončí, a v kabelce si domů vezla tubu fenobarbitalu. Na jejím chování byl poznat velký neklid. Neznámý muž se jí proto začal vyptávat a ona se mu se vším svěřila. „Ten člověk byl takový sympatický. Okamžitě jsem v něm měla důvěru,“ vzpomíná. Jmenoval se Miroslav Lápka a v té době byl důlním dozorcem na dolu Plavno. Předtím však již v jáchymovských uranových dolech prošel několika funkcemi, například pracoval jako kádrový referent nebo vedoucí správy táborů, a tak měl spoustu známých. Juliáně slíbil, že zařídí ukončení její spolupráce s StB a vymazání svazku. Podle odpovědi Archivu bezpečnostních složek z 19. září 2013 byly její svazky nejspíš opravdu zničeny: „Z evidence archivu však vyplývá, že k osobě Juliana Pecháčková (nalezena bez data narození, zda je totožná?) byl dne 15. 6. 1957 Správou ministerstva vnitra v Jáchymově registrován svazek s registračním číslem 1375, kategorie TS (tajný spolupracovník), krycí název „Horká“. Svazek byl dne 30. 4. 1958 uložen do operativního archivu pod archivní číslo 265 Karlovy Vary a dne 13. 10. 1959 byl uložen pod archivní číslo 1018 Karlovy Vary. Tento svazek byl dne 25. 3. 1964 zničen.“ Vzhledem k tomu, že příjmení matky za svobodna bylo Horká, téměř určitě se jedná o spis Juliány Lápkové. Od estébáků měla Juliána opravdu pokoj a o několik let později se za Miroslava Lápku provdala. „Jsem mu prakticky vděčná za život,“ dodává.

I když ji StB přestala obtěžovat, problémy neskončily. V roce 1956 jí zemřela babička a o rok později v šedesáti letech na údajné onemocnění ledvin i otec. Nebyla provedena pitva a Juliána Lápková si myslí, že se nejednalo o selhání ledvin. „Spíš si myslím, že to byl infarkt. Určitě to mělo souvislost s jeho perzekucí.“ JZD se tak konečně dočkalo a krátce po otcově smrti obsadilo celé hospodářství. „Za rok a půl po tatínkově smrti nám napsal předseda obecního úřadu ve Vřescích Král, že se musíme vystěhovat, že naši usedlost potřebují pro potřeby JZD a obecního úřadu. Kam jsem se měla stěhovat, když jsem v té době bydlela na ubytovně. Tak jsem si tam odtud nevzala nic.“ Z části obytného domu se pak stal národní výbor a část používalo JZD jako kanceláře. Národní výbor se ale zakrátko odstěhoval. „Teklo jim tam z naší půdy a měli strach, že tam na ně tatínek něco nalíčil. Já jsem tam dala pokrutiny, který se dávaly kravám. Byla to sůl s nějakou směsí a krávy to lízaly. Na půdě bylo vlhko, a tak to proteklo skrz strop. Ono jim to tam kapalo na hlavu a oni si mysleli, že náš tatínek tam na ně něco nalíčil, protože otec s nima takovéhle legrace dělal. Tak se honem odstěhovali.“

Ve městě socialistického realismu

Juliána pracovala na ošetřovně dolu Plavno až do jeho uzavření. Potom byla zaměstnána jako vedoucí jeslí v osadě Mariánská, kam své ratolesti ukládaly především manželky důstojníků pracujících pro jáchymovské uranové doly. Následně dělala vedoucí jeslí v blízkých Abertamech. V roce 1961 se provdala za Miroslava Lápku a oba se přestěhovali do Havířova.

Havířov se ve stylu socialistického realismu začal stavět až v roce 1955, a tak byl v té době ještě ve výstavbě. Zatímco většina havířovských mužů pracovali jako horníci, manželovi se v té době již projevovala nemoc způsobená ozářením v uranových dolech, a tak nesměl fárat a byl zařazen na výchovu kádrů. V roce 1967 přešel do plného invalidního důchodu. Trpěl chudokrevností a než v roce 1987 zemřel, dostal prý 1700 transfuzí. Nikdy mu však nepřiznali, že šlo o nemoc z povolání, i když se soudil s Uranovými doly Západních Čech (jáchymovské uranové doly). Přesto Miroslav Lápka zůstal až do své smrti komunistické straně věrný.

Juliána Lápková ale dodnes na svého manžela vzpomíná s velkou láskou. Po celou dobu jeho nemoci se o něj starala. Zatímco ženy v domě v Havířově do práce nemusely, protože jejich manželé vydělávali dost peněz v dolech, ona musela vydělat na chod celé domácnosti. „Ženský se tady v Havířově měly velmi dobře. Jejich chlapi pracovali v dolech a nosili plno peněz. Já jsem byla jediná, která tady v tom vchodě pracovala. Manžel byl potom těžce nemocnej, tak já jsem šla vždycky jako zdravotní sestra do práce, kde se dalo vydělat víc peněz. Dělala jsem na tři směny, protože za to bylo o padesát korun víc.“

Dnes žije Juliána Lápková stále v Havířově. Na počátku devadesátých let byl jí a bratrovi vrácen majetek po otci, který dlouhá léta užívalo JZD a obec Vřesce. Ani více než dvacet let po pádu komunismu ale z navráceného majetku prakticky nic nemá. Jejich obytný dům nemůže užívat, protože v něm bydlí bývalý předseda MNV Vřesce, který se nemíní odstěhovat a platí prý směšný nájem. „Potom se tam nastěhovali Truhlářovi. Jejich otec byl velkej komunista a předseda národního výboru ve Vřescích a toho já se nemůžu zbavit. (…) Nevěděla jsem, jaké mu mám dávat nájemné, a tak jsem to dala k soudu. Chtěla jsem dva a půl tisíce, protože nám to všechno blokuje. Oni mi napsali, že je to nemravné, že tolik ne. Tak jsem furt jezdila k soudu v Táboře, tak mu to dali na 480 korun. Protože on když řekne, že neužívá zápraží, že lítá komínem, že neužívá dvůr, že nesuší prádlo, tak platí jen za pět našich místností 480 korun. Potom jsem asi dvakrát žádala obecní úřad Ratibořské Hory, pod které dnes Vřesce spadají, aby se nájemné zvedlo, že by ten Truhlář měl platit víc. Tak oni to vždycky zvedli o dvacet korun.“

Za znehodnocené budovy, zničené stroje a náhradu živého inventáře dostala Juliána Lápková akcie ZD Ratibořské Hory, o které ji a dalších několik tisíc lidí okradla společnost obchodující s akciemi. Zůstala jí tak jen pole, která dala do pronájmu, a rozpadající se hospodářské budovy. „Ty jsou prakticky na zřícení, a když to náhodou spadne, tak to budu platit já,“ dodává Juliána Lápková.

Pro Post Bellum v roce 2013 natočil a zpracoval: Vít Lucuk, e-mail: vitlucuk@seznam.cz.