Marie Lapišová

„Manžel odjel brzy ráno do práce, já jsem vstávala a vidím lítat bombardéry nad naším panelákem. My jsme bydleli těsně na hranicích polských v tý Karviný a tam vůbec nebyla žádná letová zóna, tam vůbec nebyly žádný letadla, a najednou vidím z okna v sedm hodin ráno, manžel už byl pryč, já jsem byla sama doma, a najednou vidím od hranic z Polska jet tanky, tanky s těma dělama, kulometama namířenýma přímo na ten náš panelák. Já jsem se úplně rozklepala, to je jasný. Teďka telefony nebyly žádný, ani ty pevný, ani nic. Já si povídám: ,Co se to děje?‘ Oni teďka těsně před tím panelákem zahnuli takhle na Ostravu na tu silnici pod panelákem naším. Tak jsem vylítla ven a letím do tý práce.“

„Potom za nějaký čas, v roce 90, asi v březnu, že se budou dělat znova konkurzy na primáře a na vrchní sestry, protože museli odstoupit všichni, protože všichni byli, ředitel byl ve straně, všichni byli vedoucíma pracovníkama strany, takže museli odstoupit. Tyhlety konkurzy se dělaly nejdřív na primáře. To víte, jak se dělají konkurzy, že? To je třeba šest sedm lidí. To znáte. Třeba uchazeči byli tři čtyři a z toho ta komise vybírala nejlepší z nejlepších a kdo dostal nejvíc hlasů. Potom, když se udělali ty primáři, tak zas byly na vrchní sestry. Bylo to zase tím konkurzním řízením. Pan primář za mnou přišel, jestli bych nechtěla dělat vrchní sestru. Já jsem teda moc nechtěla, protože u nás na interně bych měla pod sebou šedesát lidí. Tak jsem říkala... on teda lékaře jenom, já ten ostatní personál. Já jsem říkala: ,No, to je hrozný, to nevím, jestli si na to troufám.‘ No, tak mě všichni jako podpořili na interně, tak jsem se nakonec přihlásila do toho konkurzu. Tam jsme byly tři adeptky. No, tak vybrali mě.“