Miroslav Lapiš

„Ten kamarád mě pořád lanařil: ,Pojď, pojedem tam.‘ Mně se to nějak moc nezdálo a říkám: ,A kudy bysme zdrhli? Vždyť je to... to nejde, tam se člověk nedostane, musí mít nějaký devizový příslib.‘ To tenkrát bylo. ,No, to jo, pojedeme do Jugoslávie s nějakou cestovkou.‘ Tenkrát to bylo možný takhle. Já jsem mu to odmítl. On jel s tou cestovkou a už se nevrátil. Zůstal v Rakousku, tam si založil firmu zámečnickou, dělá tam ploty, vrata, všechno. Je šéfem, má tam několik lidí pod sebou. Nejhorší bylo to, že když on zdrhnul, tak za tři neděle přišlo StB a začalo nás všechny vyslýchat. Jednoho po druhým, bylo nás tam těch mladých kluků asi pět, včetně starých tovaryšů, tamtěch starých lidí, co tam dělali, třeba šedesátiletých, tak museli jít na výslech. Vodili nás nahoru jednoho po druhým a mačkali nás jak citron, každýho. Tak já jsem nepřiznal barvu, neřekl jsem, že jsme se o tom nějak bavili.“

„Já hrozně miluju letadla a tenkrát přišel z Liptovského Mikuláše, to jsme ještě byli se Slovákama dohromady, přišel nějaký politruk a nabízel nám na vojenskou leteckou školu a já jsem úplně pookřál, protože jsem říkal: ,To půjdu.‘ A tenkrát znovu začínaly MiG-15, letadla, to byla první trysková letadla z Ruska. A prostě jsem se přihlásil, dostal jsem takhle přihlášku, měl jsem si to doma vyplnit, otec mi to měl podepsat a do týdne, že se tam vrátí a že nám ty přihlášky vezme. Tak já jsem se přihlásil, kolega se přihlásil, který bydlel ode mě asi tak sto padesát metrů, a já jsem to ukázal tátovi a on říkal: ,Ne, ne, nahoru tě nepustím, půjdeš do dolů, tam dostaneme uhlí, budeme mít teplo a to je nebezpečný nahoře!‘ No, ono to bylo nebezpečný i dole, že jo.“