Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Blanka Lanštiaková (* 1939)

• narodila se 12. března 1939 v Praze

• v roce 1944 zažila v blízkosti Semtína všechny tři letecké útoky na Pardubice

• 14. února 1945 zažila spojenecké bombardování Prahy

• 5. až 9. května 1945 byla svědkem Pražského povstání

• z otřesných zážitků si odnesla trvalé psychické následky

• vystudovala chemickou průmyslovku

• celý život pracovala v laboratořích

• v roce 2024 žila v Praze

„Šli jsme kolem samých vyhořelých domů – prostě jeden plamen vedle druhého. Přecházeli jsme řadu barikád, kde leželi mrtví. Když si na to vzpomenu, mám husí kůži po těle. Nevím, jak jsme tohle všechno mohli přežít,“ líčí Blanka Lanštiaková své hrůzné zážitky z Pražského povstání. Jako šestiletá tehdy prožila pět dní zavřená ve sklepě, zatímco v pankráckých ulicích se povstalci snažili zadržet postup jednotek SS směrem do centra. Z krvavých květnových událostí si kromě vzpomínek na hořící domy a mrtvé na chodnících odnesla i klaustrofobii.

Dětství jsem měla bolestivé

Blanka Lanštiaková, rodným příjmením Vacková, se narodila 12. března 1939, jen pár dní před nacistickou okupací a vyhlášením Protektorátu Čechy a Morava. Oba její rodiče pocházeli od Pardubic. Otec Josef Vacek pracoval jako úředník, matka Milada Vacková se jako vyučená krejčová stala po válce osobní garderobiérkou herce Oldřicha Nového. V Praze bydleli na tehdejším Soudním náměstí, naproti budově Vrchního soudu a přilehlé pankrácké věznici s její neblaze proslulou sekyrárnou, kde bylo během protektorátu popraveno přes tisíc osob. 

„Moje dětství bylo bolestivé,“ konstatuje s povzdechem Blanka Lanštiaková. Z předškolních let si pamatuje jen houkání sirén, pobyt v uzavřených prostorách, hořící domy, barikády a mrtvé.

Přijeli Pražáci, to zase bude nálet

Hloubkaři. Tak se říkalo obávaným spojeneckým letcům, kteří ve stíhačkách útočili na jedoucí vlaky. I když je pamětnice s rodiči při cestách do Pardubic několikrát zahlédla, nikdy se naštěstí cílem jejich útoku nestali. Totéž se však nedá říct o továrně na výbušniny Semtín, v jejímž sousedství měli babička s dědečkem statek s hospodářstvím a kterou bombardovala spojenecká letadla v roce 1944 hned třikrát. Chtěla tomu náhoda, že pamětnice byla na návštěvě u prarodičů pokaždé, když k leteckému útoku došlo. „Přijeli Pražáci, to zase bude nálet,“ říkali prý místní.

Jedno bombardování jí obzvlášť utkvělo v paměti, protože při něm mohl přijít o život její starší bratr Zbyněk: „Můj bráška si za stodolou udělal ohýnek a něco tam pálil. Teta ho volala, aby šel na oběd, tak on odběhl. Vtom zase houkali, tak jsme vlítli do bunkru, který byl udělaný a kam se vždycky seběhla celá vesnice, takže v tom napěchovaném bunkru jsem já jako malá byla někde úplně u země. A teď jsme čekali, co se bude dít, protože ta pole sousedila přímo se Semtínem, na který se dělaly hodně často nálety. A když to skončilo, tak jsme vyšli celí rozklepaní ven. Bratr se šel podívat na svůj ohýnek a našel tam ohromný kráter.“

Do bytu nám vlétl úlomek bomby

Podruhé mohla malá Blanka o svého bratra přijít přímo v jejich pražském bytě. Sice také často prchali do sklepa, když se však sirény rozhoukaly 14. února 1945 a ohlásily největší letecký útok na Prahu, byli zrovna všichni doma. Jako mnoho Pražanů nevěřili, že by Spojenci bomby na město opravdu shodili. „Před dům nám spadla ohromná bomba, zbyl tam po ní hrozný kráter,“ vypráví pamětnice svůj zážitek z ničivého bombardování Prahy. „Úlomek z té bomby nám vlétl do prvního patra do okna. Střepina to okno prorazila a letěla dál do dalšího pokoje tak, že prorazila dřevěné dveře. Potom se odrazila od sloupku, který vedl do předsíně. Stál za ním můj třináctiletý bratr, který byl zvědavý, zatímco my jsme byli schovaní v koupelně. Od toho dřevěného rámu se odrazila do zrcadla v předsíni, spadla na zem a začal z ní hořet koberec. Tím, že jsme byli doma, se ten oheň uhasil, jinak by nám to vypálilo celý byt.“ Úlomek bomby má rodina schovaný dodnes.

Čekala jsem, až začne palba a zemře tatínek a bratr

Největší hrůzu ale pamětnice prožila při Pražském povstání, které probíhalo od 5. do 9. května 1945 a jehož nejkrvavější boje se odehrály právě na Pankráci – na Soudním náměstí, v Budějovické ulici, na Zelené lišce a v parku Jezerka. Vzpomínky Blanky Lanštiakové z 5. května začínají osvobozením pankrácké věznice, z níž tehdy uprchlo přes tři tisíce politických vězňů. Jednomu z nich se podařilo dostat do sklepa, kde se ukrývali Vackovi spolu s dalšími obyvateli domu, a svým statečným zásahem je zachránil. Němci se totiž zrovna chystali popravit všechny muže za to, že se z jejich domu střílelo.

„Přišli Němci a řekli: ‚Všichni muži do prvního patra! Ke zdi a zvednout ruce!‘ A jeden měl připravenou nějakou pušku a chtěl všechny postřílet. Dokonce vzal s sebou i mého třináctiletého bratra a řekl, že i takový kluk může střílet. Všem prohledal kapsy a už měl namířeno, že je všechny postřílí. My jsme s maminkou čekaly dole ve sklepě, kdy teda spustí palba a zemře tatínek a bratr. No a z řady těch, co měli být postříleni, vystoupil právě ten vězeň, kterému se podařilo dostat až k nám, a promluvil s tím Němcem – byl to šestnáctiletý kluk – a řekl, že ručí svou hlavou, že od nás opravdu nikdo nestřílel,“ vzpomíná Blanka Lanštiaková na neznámého hrdinu, jehož jméno se nikdy nedozvěděla.

Jeden plamen vedle druhého

Jako předzvěst čtyřdenní krvavé bitvy na Pankráci hořelo již 5. května v okolí Soudního náměstí mnoho obytných domů, které Němci zapálili, aby nemohly posloužit povstalcům jako úkryt. V Budějovické ulici vyrostla vůbec první pražská barikáda a další rychle přibývaly. Snad kvůli nadcházejícímu střetu povstalců s jednotkami SS Wallenstein, které se blížily od Benešovska, evakuovali Němci v noci na 6. května část civilního obyvatelstva ze Soudního náměstí. Hrůznou cestu mezi hořícími domy si Blanka Lanštiaková pamatuje dodnes: „V noci nás pod bílým praporem odvedli až na Zelenou lišku. S rukama nahoře jsme museli přebíhat barikády, kde bylo plno mrtvých. Ti, co nás vedli, byli Němci, a kupodivu nás chtěli ušetřit. My jsme tam ale prožili hrozné hrůzy, od soboty do středy, v takovém malém sklípku. Maminka mi vzala z domova malou bílou peřinku a já na té peřince přebývala v tom sklepě na uhlí.“

Na necelé dva kilometry vzdálené Zelené lišce zůstali pět dní. Pamětnici bylo šest let a jediné, na co si vzpomíná, je bílá peřinka a obrovský strach. „Já jsem ve sklepích prožívala šílenou hrůzu. Prostě v místech, odkud jsem nemohla odejít,“ popisuje pamětnice příčinu vzniku své klaustrofobie.

Vůbec jsme nevěřili, že se do nějakého domova ještě vrátíme

Ve středu 9. května utichla střelba, a tak se uprchlíci odvážili vylézt ven. „Vyšli jsme a asi po kilometru se zase začalo hrozně střílet. Tak jsme zaběhli, bylo to tenkrát Kino Libuše, ve Hvězdově ulici, kde je teď metro Pankrác. A tam jsme se dozvěděli, že je to podminované. Když jsme tam vcházeli, pod chodníkem leželi dva mrtví, které jsme museli překročit, abychom se tam dostali. Mně bylo tenkrát šest let a byly to nepředstavitelné hrůzy,“ popisuje pamětnice dramatický návrat domů. Jako zázrakem jejich dům na Soudním náměstí zůstal až na pár zásahů netknutý. Vedle něj byla postavená veliká barikáda, u které se malá Blanka později fotografovala. „Češi byli úžasní, jak se snažili. Byli to úžasní vlastenci,“ dodává dojatě.

Byt našli vyrabovaný. „Šli po penězích a po zlatě. Fotoaparát, hodinky – to všechno prostě zmizelo. Ale zaplaťpánbůh že dům dopadl, jak dopadl,“ říká Blanka Lanštiaková, protože jiní takové štěstí neměli. „Všechny menší domky kolem byly vybombardované a přes ulici byl blok asi sedmi osmi domů, a ty byly od začátku do konce vypálené, jen obvodové zdi a komíny zůstaly.“ Otcův bratr, který s rodinou bydlel na nedaleké Jezerce, přišel podle slov pamětnice o všechno: „Těm zbylo jen to, co měli na sobě. Jinak všechno shořelo. A takových lidí bylo! A bylo tolik našich známých, teda spíš rodičů známých, kteří se už nevrátili domů!“

Na hromadě mrtvých Němců leželo dítě

„Nikdo si neumíte představit, jak krvavě Praha zaplatila svobodu,“ napsala Blančina maminka Milada Vacková svým rodičům na Pardubicko, když bylo po všem. „Je mně divné, že jsme zůstali naživu, ale jsme každý o deset let starší a hodně lidí z toho zešílelo.“ V dopise popisuje nejen to, čím si s dětmi prošli během povstání, ale také následné řádění Čechů, kteří se okamžitě začali mstít bývalým okupantům.[1]

„Když skutečně skončilo střílení a Němci byli poražení, tak Češi byli tak plní odporu k nim, že se nakonec pustili i do žen a dětí. Tam byla příšerná jatka! Já si na to nepamatuju, ale maminka mi říkala, že tam byla hromada mrtvých, snad 60 lidí, a úplně na vršíčku, to si vůbec nedovedu představit, úplně na vršíčku leželo malé dítě. Mám z toho husí kůži ještě v těch pětaosmdesáti,“ otřásá se pamětnice. Maminka prý měla boty celé od krve, když se nachomýtla k jedné takové „mydlenici Němek“. Sama Milada Vacková napsala, že neví, zda „vítat Rusy, nebo rovnat staré účty s Němci“.

Kromě hromady mrtvých Němců jim také před okny vyrostla šibenice. „Velice záhy postavili před našimi okny, přímo na náměstí, ohromnou šibenici, na které nechali tři dny viset nějakého významného Němce. Takže jsme tři dny, kdykoli jsme zvedli hlavu, viděli, jak se tam houpe Němec. No jeden hrůzný zážitek za druhým,“ vypráví pamětnice, která se po návratu domů nacházela ve stavu šoku. „Když jsme se vrátili do toho bytu, já jsem tři dny seděla vzadu v pokoji za zavřenými dveřmi a nikdo mě nedostal ven.“ 

Uprostřed náměstí vykopali společný hrob padlým

Po pár dnech ale malá Blanka přeci jen vyšla zpátky do ulic. Pamětnice dodnes uchovává fotografie, na kterých pózuje před barikádou, vypálenými domy nebo třeba na sovětském tanku. „Když skončilo povstání, tak na náměstí před soudem udělali veliký výkop a byl to hrob pro všechny ty mrtvé, které různě posbírali, a nevědělo se, kdo jsou. Takže to tam strašně dlouho bylo, a pak když se dělala dálnice, která vede do středu Prahy k Muzeu, stál jim ten hrob v cestě. Takže to všechno vykopali a odvezli někam jinam. A já si pamatuju, že jako pionýrka jsem tam stála čestnou stráž,“ vzpomíná dojatě Blanka Lanštiaková.

Kromě velkého společného hrobu se to v okolí Soudního náměstí hemžilo malými pomníčky a nápisy se jmény padlých. „Ti dva mrtví, které jsem musela překračovat, tam dodneška mají ceduličku,“ dodává pamětnice.

Byla jsem strašně fixovaná na maminku

Když měla v září nastoupit do první třídy, projevila se u ní následkem květnových událostí silná separační úzkost: „Byla jsem tak strašně fixovaná na maminku, jak jsme spolu prožívaly ty strašné chvíle, že maminka musela jít do školy se mnou. S paní učitelkou měla domluveno, že může sedět na lavičce v parku, a kdykoli se budu chtít podívat, že tam opravdu sedí, tak se samozřejmě můžu jít podívat. Kdyby tam neseděla, utekla bych domů. Tohle trvalo 14 dní dennodenně, až pak na mě maminka vyzrála, protože si zabalila krk a řekla: ‚Blaničko, dneska do školy nejdeš, protože jsem nemocná.‘ A já jí po 14 dnech řekla: ‚To nevadí, já půjdu sama,‘“ vypráví pamětnice, jak strach z odloučení nakonec překonala.

Statky přežily bombardování, ale pak si je stejně vzali komunisti

Když se rodina pomalu vzpamatovala z hrůz konce války, přišla další rána. V roce 1948 přišli prarodiče a strýc s tetou o své statky u Semtína. „Strejček měl koně, které miloval,“ vzpomíná Blanka Lanštiaková. „Ten to strašně těžce odnesl, protože on měl velké hospodářství. Všechny ty koně mu odvedli do JZD [jednotné zemědělské družstvo], o všechno přišel.“ Přímo Vackových se komunistický převrat nedotkl. Pamětnice vystudovala chemickou průmyslovku a poté celý život pracovala v laboratořích. Vdala se za elektroinženýra Bohumila Lanštiaka, významného odborníka v oboru výzkumu rud. Sametovou revoluci uvítali s nadšením: „To jsme prožívali, to jsme zvonili klíči, na Václaváku. To bylo radosti!“

Je více než symbolické, že Blanka Lanštiaková se o své vzpomínky podělila právě 9. května 2024. Ani 79 let, které uplynuly od nejhorších chvil jejího života, jim neubraly na živosti. Hrůzu z uzavřených prostor a obrazy vypálených domů a mrtvých těl si v sobě nese dodnes. „Já když vidím ty ukrajinské děti, co si teď prožívají, tak je šíleně lituju. Protože to je zážitek na celý život, tyhlety věci,“ říká závěrem se slzami v očích.

 

[1] Sken dopisu dostupný v sekci Dodatečné materiály.