Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Langer (* 1936)

• narozen 27. dubna 1936 v Brně, rodina žila v Adamově

• začátkem roku 1939 se Langrovi stěhují do Prahy

• v květnu 1945 byl pamětník svědkem Pražského povstání

• po maturitě studium historie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy

• během studií první pěší cesty z moravsko-slovenského pomezí na Oravu

• od roku 1960 v Oravském muzeu, v roce 1965 zakládá Oravskou galerii

• práce na projektu Muzea oravské dědiny v Zuberci

• okupace 1968: ukrývá sbírky, podílí se na ilegálních novinách a rozhlasu na Oravě

• od roku 1971 Rožnov pod Radhoštěm, projekty Valašského muzea v přírodě

• v roce 2011 oceněn prestižní Cenou Evropské unie pro kulturní dědictví

Prošel Střelnou, scházel z Moravy dolů na Slovensko a uslyšel zpívat pasáky krav. Zamířil k nim, aby si ty písničky mohl zapsat a nakreslit chlapce do svého bloku. S večerem usnul v kolibě. Nespal ani hodinu, když vtrhli dovnitř muži s puškami. V kraji tenkrát řádil žhář, podpaloval seníky. Esenbáci z Valašských Klobouků si pak z venkovanů dělali legraci, že „místo diverzanta chytli ti barani malířa“.

Udělal esenbákům několik portrétů, načrtl jim na památku barák se strážnicí a vydal se zpátky na pomezí. Byly tam patrové domy, které měly patrovou komoru nad světnicí a zadní komoru a schody nahoru a pavláčku. A Jiří měl měkkou tužku šestku a všechno to kreslil. Někdy také na své pouti potkával turisty. Šli potom kus cesty spolu, několik dní, šťastní z poznávání, z toho kouzla, jak lidé žijí a co všechno v té krajině vytvořili.

Putování s vlastnoruční mapou

„Nechal jsem si tam nepotřebné věci a vyšel Dzianiszem hore. Úplně jako dědiny na Valašsku. Překrásné interiéry shluků chalup. Košaté stromy a v jejich stínu cesta. Po obou stranách ohrady, střechy humen, jejichž trámy člověka hladí, když jde kolem nich. Zvonice svítí novým dřevem,“ popsal Jiří Langer ve svém deníku atmosféru polské vesnice Dzianisz v pátek 23. srpna 1957.

„Děcka táhnoucí krávy na pastvu se škádlí. A do toho velkého klidu ve stínu sem tam probleskují nudličky světla. Někdy se otevře větší, ohnivě světelná skvrna, která se přeruší jedině stínem kosce nebo chlapa přecházejícího cestu do druhého stavení si něco vypůjčit. Nebo děvčata a tetky jdoucí do Zakopaného na trh. Vláčí těžké batohy. Mají záda a krky až od čela napnuty jako strunu.“

Studentovi historie z Prahy bylo jednadvacet a byl ohromen, jako vždy, když kráčel krajinou a pozoroval, jak v ní lidé žijí. K poslední zkoušce na fakultě přicházel počátkem června vždy v mantlu, s batohem naplněným spacákem, sešity, tužkami a lahví s fixativem. Také fotoaparát nesměl chybět. A těžké pogumované plátno proti dešti a chladu nočních Karpat.

Přímo od zkoušky spěchal na nádraží a odtud pak vlakem do rodného Adamova v Moravském krasu. Tam začínala jeho pěší pouť dlouhá stovky kilometrů. Pouť plná lidí, nářečí a lidové písně. Putování lemované chalupami, chlévy, salašemi a ohradami kolem pastvin. V údolích i po hřebenech hor.

Přes Drahany a Hanou zamířil Jiří na Slovácko. Pobyl ve Strážnici a pak pokračoval na Horňácko, přes Kopanice sešel do Púchovské doliny. Dále pak kolem Váhu na Strečno, prošel Těrchovou, Zázrivou a Hruštínem až na Oravu do Zuberce pod skalnatými masivy Roháčů a Vysokých Tater, mezi Goroly na slovenské i polské straně hranice. Tam trávil letní měsíce, sklízel seno a vracel se přes Hrčavu a Beskydy, aby se koncem září vrátil do Prahy rovnou na přednášky.

„Mapa těch fotografií, co tu budou. Neboli našich cest po vlastech našeho panství.“ Tak nazval Jiří Langer podrobnou barevnou mapu, kterou před putováním v roce 1957 sám nakreslil. Během natáčení pro Paměť národa si mapu prohlížím na první straně velkého alba, ve kterém stránku od stránky zaznamenal svou tehdejší cestu. V kresbách, textech a fotografiích. „V tom Habofskom poli, hlavička ma bolí. Na Zuberskej straně, zaraz ma prestaně.“ Zápisky lidových písní a pořekadel sem vypsal mezi snímky krajiny a lidí.

Na Oravě věděli, jak to vypadá v Americe

„V Zuberci nerozhodoval národní výbor. Národní výbor byli tři chlapi, kteří se scházeli ve zděné sýpce. Zavření za železnými dveřmi, aby je tam někdo náhodou nevymlátil,“ vypráví Jiří Langer o poměrech na Oravě koncem 50. let. Deset let po komunistickém puči v únoru 1948.

O celém dění ve vesnici tehdy na Oravě stále rozhodovala takzvaná hromada. Byla to obecní rada hospodářů, kteří vlastnili více než deset hektarů půdy. Hromada se scházela v krčmě a určovala, kdy a kde začnou ty nejdůležitější polní práce. Louky tam byly v pásech jedna vedle druhé a rada stanovila, kdy a kde se začne kosit. Trávu pak postupně sklízela celá vesnice společně. Vždy v jednom pásu tak, aby hospodáři nejezdili s vozy pro seno přes nepokosenou louku.

Otázka na Jiřího Langra ve studiu Paměti národa: „Věděli vůbec lidé na Oravě, jak to v tehdejším Československu vypadá?“ Odpověď: „Na Oravě hlavně věděli, jak to vypadá v Americe. Vraceli se emigranti, kteří tam před válkou odešli za prací. Vraceli se k rodinám. Vraceli se k půdě. Třeba starý Prč. Tata tří dospělých synů. Vrátil se s takovým balíkem peněz, že si za ně všichni tři postavili zděné domy.“

Poznal v té době lidovou tradici a folklor, které dnes nalézáme převážně už jen ve skanzenu. Vše dokumentoval. Ve svých fotografiích, ale především v kresbách a grafice. Archiv Jiřího Langra obsahuje tisíce kreseb chalup, dřevěných kostelíků, krajiny. Rovněž stovky portrétů lidí v krojích, pastevců dobytka, nejrůznějších řemeslníků.

Jeho kresby mají ohromnou dokumentární a uměleckou hodnotu. Kresbě se Jiří Langer věnoval od dětství, kdy maminka seznámila chlapce s malířem Ondřejem Sekorou. K autorovi slavného Ferdy Mravence pak Jiří pravidelně přicházel a učil se od něj. „Pozoruj kresby Mikoláše Alše a kresli tak, abys tam neměl ani o čárku více, ani o čárku méně,“ radil mu Sekora.

Na výtvarnou akademii však Jiřího Langra nepřijali, studoval tedy historii. Po promoci se znovu vydal na Oravu a prožil tam kus života. Pracoval v Oravském muzeu, založil Oravskou galerii a jeho zásadním projektem se stalo Muzeum oravské dědiny v Zuberci. Odtud počátkem normalizace přesídlil do Rožnova pod Radhoštěm, kde ve Valašském muzeu v přírodě pokračoval ve své práci a přispěl k jeho rozvoji.

Dětství v okupované Praze

„Několikrát jsem viděl, jak nízko nad městem nalétávají hloubkaři. Kotláři. Byli jsme dole v údolí a odtud jsme šli nahoru na Hanspaulku domů. A na odvrácené straně toho údolí vedla železnice z Dejvic směrem na Kladno. Viděli jsme, jak nad námi útočí a střílejí na vlak. Kotel jednoho vlaku skutečně trefili a ten vlak tam potom trčel dost dlouho. Byli to Američané, a tak jsem viděl černocha. Pěkně se na nás z kabiny smál a pak začal pálit na tu železnici.“

První tři roky života prožil Jiří Langer v Adamově. Otec pracoval v brněnské Zbrojovce, podílel se na vývoji střelných zbraní. Po mnichovské dohodě v roce 1938 se vedení Zbrojovky přestěhovalo do Prahy a rodina Langrových se tedy stěhovala také. Bydleli v domě na Hanspaulce, kde v době protektorátu začal Jiří chodit do školy a v květnu 1945 byl svědkem Pražského povstání.

Stránky rodinného alba z té doby obsahují desítky autentických fotografií. Je na nich barikáda v Dejvicích na Bořislavce, jsou tam sovětské tanky i letadla, a devítiletý Jiří v kraťasech s kamarády, jak je otec s těmi tanky a letadly vyfotil. Na snímcích z Brna-Slatiny, kam jezdil Jiří k babičce, ho zase vidíme na okraji obrovských kráterů v polích, které tu zůstaly po bombardování Brna.

V Brně a především v Adamově trávil Jiří u svých prarodičů vždy větší část letních prázdnin. Dům babičky a dědy stál na okraji Adamova v ústí údolí Křtinského potoka. Tam začínaly lesy Moravského krasu, ve kterých se chlapec učil stopovat zvěř a poznávat krajinu. Po válce vstoupil v Praze do Sokola. Fungoval tam turistický oddíl pořádající letní tábor poblíž Hory svatého Šebestiána v Sudetech. Jiří vzpomíná na střelbu, která v létě 1946 rachotila noční krajinou.

Roku 1947 začal Jiří Langer v Praze navštěvovat nižší gymnázium na Strossmayerovo náměstí. Tam zažil únor 1948. Tehdy už hodně kreslil, toužil studovat grafiku a ilustrovat knížky. Na Akademii výtvarných umění však opakovaně nesměl. Ačkoli profesoři uznávali jeho talent, Akademie přijímala výhradně absolventy středních uměleckých škol. Komunistický režim reformoval střední i vysoké školy a takhle to bylo tenkrát naplánováno. Jiří se tedy přihlásil ke studiu historie a byl přijat.

Senoseč v Zuberci a salaše v oblacích

„Prošel jsem Střelnou, a když jsem scházel z kopce dolů na Slovensko, slyšel jsem, jak krásně zpívají chlapci, kteří tam ve svahu pásli krávy. Šel jsem za nimi, abych si ty písničky mohl zapsat. Nemám dobrý hudební sluch. Takže z čistého poslechu nedovedu zapsat písničku. Proto jsem u sebe nosil zobcovou flétnu. Nejdříve jsem se tu písničku naučil zahrát a podle toho jsem si potom ty tóny zapsal do not. Tak jsem to dělal,“ vysvětluje Jiří Langer při natáčení pro Paměť národa.

Když se vydával na své pěší túry z jižní Moravy přes pomezí až do kraje pod Tatrami, míval tam svůj jasný cíl. Byl to Zuberec, který Jiří znal už z dětství. Sestra trpěla astmatem a lékaři doporučili pobyt na horách. Tak se rodina seznámila s hospodářem ze Zuberce jménem Tomáš Šroba a Jiří o něm dnes říká, že si byli tak blízcí, jako by to byl jeho druhý táta.

Kluka z Prahy naučil Šroba kosit a on měl při svých poutích vždy jedinou starost. Dorazit do Zuberce včas, aby stihl senoseč. Chudá půda v podhůří Roháčů nedávala dobrou úrodu obilí ani jiných plodin. Hlavním živobytím hospodářů byl tedy dobytek, sklizeň sena, pastva. A páslo se i vysoko v horách. Dokonce ve výšce okolo dvou tisíc metrů.

Jiří tam chodíval za bačou Jackem Blaszinským, Polákem ze Suché Hory na slovenské straně hranice. Na snímcích z roku 1957 vidíme dřevěné střechy kravských salaší uprostřed skalnaté doliny polských Tater. V létě tam dobytek spásal horské byliny a teprve koncem srpna scházela stáda dolů na louky po senoseči.

Jiří Langer tohle všechno pozoroval a doslova hltal. Chtěl jít ke kořenům a jeho diplomová práce proto vznikla na úpatí Tater. Zaměřil se na historii hospodaření v krajině Oravy ve druhé polovině 19. století. S pomocí maďarského slovníku studoval historické prameny v archivech. A oravský zámek, kde byla část archivů uložena, se mu stal první pracovní štací. V roce 1960 tam nastoupil do Oravského muzea.

Cestoval po dědinách, které už tenkrát velmi dobře znal, chodil do chalup a nakupoval exponáty pro muzejní sbírky. „Třeba takový súsek. To byla dřevěná truhla složená z šindelů. Našel jsem ji v Zázrivé. Pocházela z roku 1805, vyzdobená řezbou v podobě kruhových hvězdic,“ vzpomíná. „Sepsal jsem s majitelem papíry o ceně, hodil súsek na rameno, šel na zastávku, nacpal to do plného autobusu, pak vlakem z Kubína do Oravského Podzámku a odtud jsem truhlu dotáhl na hrad.“

Dědina hořela tři dna a tři noci

Byl zrovna v práci v muzeu na hradě, když začala houkat siréna. Hasičský poplach! „Vyběhli jsme na terasu, odkud uklízečka volala na hasiče, kde že to hoří. ‚Dlhá horí!‘ křičeli hasiči. Otočil jsem se a uviděl nad krajinou obrovský hřib dýmu, jako po výbuchu atomové bomby,“ vzpomíná Jiří Langer na září 1962, kdy vzplála vesnice jménem Dlhá, v níž tenkrát s manželkou Jaroslavou bydleli. „Sebral jsem první kolo, které mi přišlo pod ruku, a ujížděl k Dlhé v hrůze o svou ženu. Učila tam ve škole. Dostal jsem se na kraj vesnice, zahodil kolo, vběhnul do toho dýmu a hledal Jarku.“

Studny s vodou byly ve chlévech, na kterých vzplanula střecha. Vesničané museli počkat, až krovy spadnou dolů a shoří. Rumpál studny byl rozžhavený. Dobytek mrtvý. Obalili rumpál hadry a teprve potom mohli ze studny vytáhnout horkou vodu. Podávali vědra do houfu lidí na dvoře a potom znovu a znovu a znovu.

Požár trval tři dny a tři noci. Hořela škola. Hořela „ďadkova“ krčma ze 17. století a ďadko vynášel ze sklepa kořalku i sudy piva. Hasiči prokopali násep železnice a od řeky protáhli hadici do středu dědiny. Jenže hadice byla děravá, takže na konci to jenom čůralo. Vesničané čekali s kbelíky, nabrali trochu vody, běželi ke své chalupě a v tom dýmu kropili oheň.

Jiří Langer vypráví, že požáry vesnic vystavěných převážně z roubených chalup bývaly na Slovensku běžné. Každý rok někde hořelo a v popelu mizely vzácné stavby staré stovky let. Podíl na těchto katastrofách mohla mít i elektrifikace slovenského venkova. V ledabylých rozvodech přivedla do dřevěnek proud a ten poháněl často zastaralé elektrické stroje. Podobně tomu bylo také při požáru Dlhé, který byl i na tehdejší poměry naprosto mimořádný.

„Na dolním konci vesnice, odkud foukal vítr, byl stařík sám doma a rozhodl se řezat sečku. Většina chlapů z dědiny jezdívala na sezonní práce s koňmi na Šumavu do lesa. A odtud si vozili elektromotory, které tam zůstaly po Němcích. Byly velice staré, ve špatném stavu. Stařík řezal sečku, z motoru létaly jiskry, začalo hořet seno. Děda se leknul, hodil na to kabát a utekl. Stodola vzplanula a už to šlo dům od domu ke středu vesnice.“

Shořela naprostá většina z bezmála dvou set ve vsi. Zůstaly pouze tři, které byly zděné. V jednom z nich bydleli Langrovi. Vesničané našli nouzové domovy u svých známých a příbuzných v okolních dědinách. V jediné chalupě se tam potom tísnilo i několik rodin. Také Langrovi poskytli přístřeší sousedům, kteří ztratili střechu nad hlavou. Do zadní jizby vzali rodinu s dítětem, další děcko bylo na cestě. A nastěhovali se i staří rodiče, děda bez nohou následkem zranění ze stavby oravské přehrady.

Založte družstvo, postavíme nové domy

Silně katolický venkov na Oravě dlouho odolával komunistickému režimu. Tradiční způsob hospodaření a vedení obce největšími hospodáři tu navzdory národním výborům a jejich funkcionářům jmenovaným po únoru 1948 přetrval celá 50. léta.

Odpor proti režimu a proti kolektivizaci venkova se po požáru jednoznačně projevil také v Dlhé. Komunističtí náboráři z okresního národního výboru chtěli zneužít zoufalé situace obyvatel a přijížděli se sliby, že nechají vystavět novou vesnici za státní peníze. Pokud ovšem lidé založí jednotné zemědělské družstvo. Jiří Langer vzpomíná, že nikdo o tom tenkrát nechtěl ani slyšet.

Komunisté však postupně upevňovali svou moc a Jiří Langer to při své práci poznával stále zřetelněji. Přesto odešel z místa v Oravském muzeu a pustil se do riskantního projektu. Krajina byla plná drobných sakrálních památek, otevřených kapliček v dědinách a jejich okolí, jež s rozvojem turistiky začaly zajímat výletníky. Do svých domovů ve městech si turisté ze svých nájezdů odnášeli sošky svatých, plastiky, obrazy, které v kapličkách nakradli.

Jiří Langer se rozhodl vytvořit unikátní sbírku a spolu s akademickým malířem Ignácem Kolčákem založil Oravskou galerii. Navzdory okresním ideologům, kteří výtvarné umění považovali za součást buržoazní kultury, a všechno s ním spojené bylo pro ně nebezpečné.

K jejich toleranci Oravské galerie však pomohla paradoxní náhoda, absurdní okolnost, situace, ke které došlo při setkání kulturních funkcionářů z Dolného Kubína se sovětskými soudruhy v hotelu na Oravské přehradě. Jiří Langer o tom pro Paměť národa vypráví:

„Když okresní ideologický tajemník slyšel, že sovětský tajemník zřídil v zámečku kousek pod Moskvou muzeum výtvarného umění, slíbil u vodky, že takovou sbírku v okrese Dolný Kubín vytvoří také. My u toho nebyli, ale doneslo se to k nám a všichni jsme se tomu smáli. Jenže pak jsme založili Oravskou galerii a ten člověk proti ní nezasáhl. Naopak. Dokonce ji podpořil. Brzy se ovšem přišel podívat, jaké lidové umění na Oravě vlastně sbíráme. Spatřil samé svaté, zaskřípal zuby, prásknul dveřmi a zmizel.“

Oravská galerie se tedy stala záchranářskou institucí pro takzvané insitní umění. Insitní tvůrci se vyznačují zejména svébytností vlastního výtvarného projevu, tím, že výsledné artefakty stojí mimo jakýkoliv sloh, jakoukoliv slohovou soustavu. Jde tedy o neslohové, neprofesionální, neškolené a přirozené sebevyjádření.

Nejvíce Panna Marie Bolestná, svatý Josef, Jan Nepomucký. Vykradené kapličky v Krušetnici, v Zákamenném, v Beňadově se ztratil korpus Krista. Brzy po založení Oravské galerie dostal její ředitel Langer inspekci z federálního ministerstva vnitra. „Přijeli dva pánové, kteří se zabývali kulturou. Měli prověřit, jestli ta galerie vůbec existuje a co to tady vlastně děláme. Prohlédli naše první sbírky, nic neřekli a odjeli,“ vzpomíná Jiří Langer.

„Jenže po třech týdnech si mne zavolal náčelník Okresní správy Veřejné bezpečnosti do Dolného Kubína a strašně se rozčiloval. Dostali příkaz, aby v celém okrese zabezpečili kapličky proti rozkrádání. ‚Na Šumavě jsme si z kaplí dělali střelnice a tady je máme chránit? K čemu to je?‘ vztekal se ten náčelník.“

Sověti jsou tady, se svatými do skrýše

Během několika let nashromáždila Oravská galerie stovky exponátů. Uvolnění v atmosféře pražského jara přineslo úlevu také Jiřímu Langrovi na dalekou Oravu. Mohl pracovat a nikdo mu přitom neházel klacky pod nohy. Náhle přišel 21. srpen a s ním polská vojska v předvoji sovětských okupantů. Sbírky svatých byly opět v ohrožení.

„Největší kusy barokních oltářů posbírané na půdách kostelů jsme služební volhou kombi odvezli k národní umělkyni Márii Medveckej. Měla ve sklepě prastarou skrýš. Její dům byla historická zemanská kurie. Zemani si budovali ve sklepě úkryty a tam jsme uložili ty nejcennější věci,“ vypráví Jiří Langer. Drobné předměty pak naskládali do beden s hoblinami, dvě bedny naplnili soškami. Ty potom zahrabali do sýpky z ječmene v zapadlé dědině blízko Oravského Podzámku. Všechny exponáty vydržely ve skrýších až do jara 1969.

Jakmile dostal sbírky do bezpečí, zapojil se Jiří Langer do práce proti okupantům. Dům osvěty v Dolnom Kubíně, ve kterém před časem krátce pracoval, začal tisknout nezávislé noviny Orava. Redakční rada zasedala ve vinárně, kde se zrodil také nápad spustit rozhlasové vysílání. Většina dědin v okrese měla tenkrát takzvaný rozhlas po drátě, jehož centrála byla v Dolnom Kubíně na poště. Odtud se vysílaly pravidelné zprávy o situaci v okupovaném Československu. A přicházeli lidé, kteří v tom chtěli pomáhat.

„Dostavil se student žurnalistiky. Pocházel z Liptova, a když přiváděl ze sousední vesnice novou jalovici, slyšel naše vysílání. Kasárna v Dolnom Kubíně už byla prázdná, celá posádka se ukryla v lesích a zůstal tam jen politruk, který nám pomáhal,“ vylíčil Jiří Langer pro Paměť národa příběh ze srpna 1968.

„Politruk půjčil studentovi špičkový armádní přijímač Lambda. Mohli jsme chytat vysílání z celého světa a on připravoval reportáže o tom, jaké jsou v zahraničí ohlasy na vpád vojsk do Československa.“ Z pošty už se ale vysílat báli. Recepční z hotelu varovala, že se tam ubytovali nějací muži bez občanských průkazů, zřejmě agenti Státní bezpečnosti. „Ovšem ředitel Tesly v Nižné měl v šuplíku takovou krabičku, kterou se napojil na rozhlasu po drátě do všech dědin na Oravě. Tak se to vysílalo od něj.“

Otázka ve studiu Paměti národa: „Neměl jste později problémy s tím, jak jste byl v srpnu na Oravě aktivní?“ Odpověď: „Neměl. Politruk, který nám půjčil tu lambdu, se nechal nominovat do okresní prověrkové komise. A všichni, kteří pomáhali v novinách a rozhlase, dostali perfektní posudek. Naši činnost označili jako prevenci mimořádných událostí.“

Život a práce se stranou

V roce 1971 odešel Jiří Langer z Oravy do Rožnova pod Radhoštěm. Ředitel Valašského muzea v přírodě Jan Rudolf Bečák vedl muzeum od roku 1964, ale s počátkem normalizace věděl, že brzy skončí. Syn statkáře a prvorepublikového poslance parlamentu z Velkého Týnce na Hané odmítal vstoupit do KSČ a neměl šanci politickými čistkami projít. V roce 1972 byl skutečně vyhozen, stačil však ještě sestavit tým, do kterého přizval také Jiřího Langra.

Ten v komunistické straně byl. Přihlášku podepsal ještě v Dolnom Kubíně. „Chtěl jsem ochránit Oravskou galerii, přispět k tomu, aby se v okrese volněji dýchalo. Tou dobou přišli do strany dva mladí učitelé, kteří to cítili stejně, a já jim chtěl pomoci.“ V Rožnově se stal náměstkem ředitele a vedoucím národopisného odboru.

Do té doby byla většina skanzenů v Československu souborem staveb nashromážděných na jednom místě. Bez urbanistické koncepce. Jiří Langer prosazoval koncept rekonstrukce sídelní krajiny a s ním začal v Rožnově budovat muzeum valašské vesnice.

Otázka na Jiřího Langra před kamerou Paměti národa: „Vyčítal jste si někdy členství v KSČ?“ Odpověď zní jednoznačně: „Nikdy. Nikomu jsem nic špatného neudělal. Naopak. Řadě lidí jsem pomohl.“ Ve straně zůstal do listopadu 1989, poté odešel. Věděl, že kdyby v 70. letech KSČ opustil, mohl by se rozloučit se zaměstnáním, které miloval, ve kterém byl uznávaným expertem.

„Já se vylekal, když jsem přišel z Oravy do Rožnova. To bylo něco hrozného. Předseda městského výboru strany chodil jako gestapák v koženém kabátu. Kožený kabát ve mně vzbuzuje strach. Viděl jsem gestapáky s odznáčky na klopách. Všichni se jich báli. To bylo to nejhorší, co jsem v Rožnově zažil. A protože jsem byl členem strany, musel jsem chodit na schůze. Tam byli další dva nebezpeční lidé a já to chtěl přežít,“ vypráví o své stranické minulosti Jiří Langer.

Dějiny mají svůj řád

Deník, úterý 20. srpna 1957: „Kašcieliská dolina. Bílé vápencové skály, lesy a pod nimi polany v dolinách. Kravské koliby, světlá prkenná střecha sahá až po zem. Uvnitř hoří oheň, žilnaté a šlachovité ruce vymačkávají syrovátku. Ve dveřích sedí malé děvče a přišívá záplatu na kalhoty. Venku prší, ona půjde pást. A večer po tmě s lucernou vyhází hnůj. Zažene čtyři kravky do koliby a podojí je,“ zapsal si Jiří Langer.

„Potom povečeří mléko s chlebem a sýr. Ohniště nechají dohořet a oba obyvatelé vylezou na povalu, zakryjí se houněmi a pomalu usínají. Sem tam se kráva pohne, plechový zvonec zazvoní. Tato doba je nejvhodnější ke vzpomínkám na staré hače – kouzelníky, kteří dovedli přičarovat od cizích ovcí mléko, na divná zvířata viděná v lesích za nocí, na víly, divoženky a horské duchy.“

Po listopadu 1989 Jiří Langer na svém místě ve vedení Valašského muzea v přírodě zůstal a při jeho rozšiřování spolupracuje dodnes. Roku 1992 stál u zrodu časopisu Ethnologia Europae Centralis a v letech 1999 až 2016 bylo jeho šéfredaktorem. V roce 2011 získal spolu s architektem Karlem Kučou prestižní Cenu Evropské unie pro kulturní dědictví.

„Jako historik jsem přesvědčený, že každé období dějin má svůj logický řád,“ říká. „Nejdůležitější je, aby člověka těšilo, co dělá. Aby nedělal něco zbytečně. Aby věděl, že to má smysl.“