Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Mgr. Ivan Langer (* 1967)

• narozen 1. ledna 1967 v Olomouci

• v listopadu a prosinci roku 1989 členem stávkového výboru Univerzity Palackého v Olomouci

• v listopadu a prosinci roku 1989 členem celostátního stávkového výboru

• v roce 1996 zvolen poslancem Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky

• v letech 1998 až 2002 a 2004 až 2010 zastával funkci místopředsedy ODS

• v letech 1998 až 2006 byl místopředsedou Poslanecké sněmovny

• od září 2006 do května 2009 ministrem vnitra

• v období od září 2006 do června 2007 ministrem informatiky

• v roce 2018 vykonával advokátní praxi a bydlel stále v Olomouci

„Bylo to obrovské vzedmutí energie, které, myslím si, už nikdy v životě v takové krystalické podobě neprožiji. Bylo to objevení sebe sama. Byla to schopnost zvládnout velmi kritické situace, kterým byl člověk vystaven. Bylo to poznání obrovské síly, která je v lidech,“ vzpomíná Ivan Langer na období sametové revoluce, kdy byl členem stávkového výboru studentů, jenž nemalou měrou přispěl k pádu komunistického režimu.

 

Z kulacké rodiny

Ivan Langer se narodil 1. ledna 1967 v Olomouci. S vlastním otcem se ale poprvé setkal až ve svých jedenadvaceti letech, protože rodinu opustil už před jeho narozením a později emigroval do Spolkové republiky Německo. Ivana tak vychovávala matka a její druh. „Ani na vteřinu jsem nepocítil, že by to nebyl můj biologický otec,“ vzpomíná Ivan Langer.

Rodina bydlela v dvanáctém patře panelového domu, a tak Ivan prožil dětství na sídlišti v Olomouci. Rodiče se jej ale snažili vést ke spoustě aktivit. Docházel do výtvarné školy, učil se hrát na housle, závodně hrál házenou a věnoval se mnoha dalším koníčkům. Názorově ho výrazně ovlivnila rodinná zkušenost s komunistickým režimem. Matčina rodina totiž ve středních Čechách vlastnila rozsáhlé hospodářství a během kolektivizace je označili za kulaky a vykořisťovatele. „Děda byl zavřený ve vězení a babičku se dvěma dětmi posadili na žebřiňák a odvezli do Podkrkonoší, kde pak dlouhá léta všichni žili v dřevěnici. Já si to pamatuji, protože jsem se tam byl několikrát podívat. Samozřejmě suchý záchod, bez elektřiny a bez vody,“ vypráví Ivan Langer a dodává, že zcela zdevastovaný statek rodině v restitucích vrátili až po pádu komunistického režimu.

Matce Ivana Langra pak kvůli špatnému kádrovému profilu nepovolili studium na vysoké škole a pracovala jako zdravotní sestra. I přes rodinné zkušenosti se později stala členkou komunistické strany. „Že bych doma cítil nějakou ideologickou indoktrinaci, to vůbec ne. Myslím si, že to bylo z její strany vyloženě účelové rozhodnutí. Vnímám to spíš tak, že chtěla svému synovi vylepšit kádrový profil,“ dodává Ivan Langer.

 

Nepatřil mezi disidenty

Ivan měl výborný prospěch a po studiu na Slovanském gymnáziu v Olomouci se rozhodl pro medicínu. V roce 1985 nastoupil na Vojenský lékařský a výzkumný doškolovací ústav Jana Evengelisty Purkyně v Hradci Králové. Nakonec si ale kariéru v armádě rozmyslel, a místo studia tak musel absolvovat dvouletou povinnou základní vojenskou službu. Poté ho v roce 1987 přijali na Lékařskou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci.

Ivan Langer vzpomíná, že si v mládí velice dobře uvědomoval nesvobodné prostředí v komunistickém Československu. Pravidelně poslouchal zprávy na Rádiu Svobodná Evropa a četl režimem zakázanou literaturu. Svůj odpor ale veřejně nijak neprojevoval. Mimo jiné se tehdy věnoval amatérskému divadlu, v němž se seznámil se spoustou zajímavých lidí. „Jezdili jsme na divadelní dílny a tam bych řekl, že to byl ten hlavní kontakt s atmosférou vzdoru a odmítání toho oficiálního, mainstreamového, ideologického vymývání mozků.“

 

Ve studentském stávkovém výboru

Dne 16. listopadu 1989 se Ivan Langer účastnil jedné divadelní dílny v Praze. S dalšími amatérskými umělci tehdy vystoupili na náměstí Republiky s představením k výročí úmrtí Jana Opletala. Pouliční divadlo sledovala spousta lidí a zničehonic se objevili uniformovaní příslušníci SNB, kteří přítomné perlustrovali. Ivan Langer poté odjel do Děčína, a když se vrátil domů, z vysílání Svobodné Evropy se dozvěděl o brutálním zásahu proti demonstrantům na Národní třídě v Praze. Následně mu volal kamarád, že na studentských kolejích v Olomouci to vře. „Rychle jsem namaloval několik plakátů a letáků, šel jsem na koleje a pak jsem tři měsíce nebyl doma,“ vzpomíná Ivan Langer.

Hned v pondělí 20. listopadu 1989 bylo ve sportovní hale Univerzity Palackého zorganizováno setkání studentů a pedagogů. „Když jsme to organizovali, tak se na nás vrhli někteří pedagogové a funkcionáři a snažili se nás od toho odradit,“ vzpomíná Ivan Langer.

Hala se zaplnila studenty, kterých se sešlo na čtyři tisíce. Debatovalo se o vyhlášení týdenní stávky na podporu pražských studentů. Nikomu z pedagogů se stávku podpořit nechtělo až do odvážného vystoupení profesora Josefa Jařaba. „Myslím, že to bylo zlomové,“ dodává Ivan Langer.

Poté přišlo hlasování o podpoře stávky. Mikrofon si tehdy do ruky vzal právě Ivan Langer. „Člověk netušil, jak to dopadne a jak jsou rozdány síly. Nicméně tím, že tam vystupovali umělci a další spolužáci, tak cítil, že by to mohlo dopadnout dobře. Bylo ale potřeba, aby to dopadlo tak dobře, aby to bylo nezpochybnitelné. Žádné hlasování a papírky do urničky a podobně. Tak mě napadlo, že to udělám tak, že jsem všem řekl, ať si stoupnou, a ti, kteří chtějí jít do stávky, aby si sedli. To byl velmi zajímavý psychologický moment, protože kdyby to bylo naopak, kdyby si měli ti, co chtějí jít do stávky, stoupnout, tak by se ti, co nechtějí jít, schovali a ti, kteří by vstali, tak by riskovali, že tam zůstanou sami. Tak jsem to udělal naopak a byl to neuvěřitelný příběh, kdy jste viděli halu, jak těch pár jednotlivců, možná dohromady desítek lidí, stojí jako jakešovské kůly v plotě.“

Ještě ten večer na kolejích ustavili dvacetičlenný stávkový výbor, do něhož zvolili také Ivana Langera, který se následně stal členem i celostátního stávkového výboru. Ivan Langer vzpomíná nejen na všeobecnou podporu, ale také na výhrůžky vyloučení ze studia ze strany některých pedagogů. „Mimochodem, to bylo tak spontánní, že jsme na to vůbec nedbali. Paradoxně bych řekl, že jsme proti bolševikům použili to, co jsme se naučili v dějinách dělnického hnutí a marxismu-leninismu, jak organizovat odpor. A myslím si, že to bylo úspěšné provedení jejich technologie převzetí moci,“ s úsměvem vypráví Ivan Langer.

I přes hrozbu postihu hned na úterý 21. listopadu 1989 studenti svolali mítink na náměstí, kterého se se svíčkami v rukách zúčastnila celá univerzita. „Měli jsme velký strach. Chodily zprávy, že milicionáři mají nachystané antony, a jakmile něco uděláme, tak nás zmlátí a odvezou.“

Nejdůležitějším úkolem stávkového výboru se stala osvěta a šíření pravdivých informací. Státem řízená média totiž vše tajila. „Potřebovali jsme dát lidem informace, co se děje, proč to děláme a jaké jsou naše požadavky. K tomu, abychom to zvládli, to muselo být dobře organizované a dobře strukturované, a to se podařilo.“ Na různá místa pak vylepovali plakáty, pořádali mítinky a jezdili mezi dělníky do továren po celém kraji a také na Ostravsko. „Strašně důležité byly studentské emoce, které zasáhly srdce lidí a otevřely jim mysl, do kterých pak mohli vstoupit dospělí s politickými požadavky a návrhy v podobě změn uspořádání republiky.“

Události nabraly rychlý spád. Dne 27. listopadu proběhla celonárodní generální stávka a 19. prosince byla svolána celostátní studentská manifestace na Václavském náměstí v Praze na podporu zvolení Václava Havla prezidentem ČSSR. Ivan Langer se jí neúčastnil, ale vzpomíná, že tehdy spoluzařizoval pronájem a vypravení speciálního vlaku z Olomouce. O deset dní později byl Václav Havel zvolen prezidentem a studenti ukončili stávku.

 

V politice

V prvních svobodných volbách se Ivan Langer angažoval jako moderátor mítinků Občanského fóra. Dále pak pokračoval ve studiu na Palackého univerzitě. „Bylo to strašně těžké, protože najednou se před vámi otevřel úplně jiný svět,“ dodává Ivan Langer, který byl členem kolegia děkanátu a společně s dalšími kolegy pracovali na změnách struktury výuky a podobě univerzity. Studium úspěšně dokončil v roce 1993 a později ještě vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze.

V roce 1991 Ivan Langer vstoupil do Občanské demokratické strany (ODS), za niž byl v roce 1996 zvolen do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. V letech 1998 až 2002 a 2004 až 2010 zastával funkci místopředsedy ODS a v letech 1998 až 2006 byl místopředsedou Poslanecké sněmovny. Od září 2006 do května 2009 byl ministrem vnitra a v období od září 2006 do června 2007 současně ministrem informatiky. Dařilo se mu i v osobním životě a v roce 2000 se oženil s Markétou Vobořilovou, s níž měl později tři děti.

Ze svého působení ve vysoké politice vzpomíná na reformu policie, projekt elektronizace veřejné správy, projekt Czech POINT a další. Nejvíce emocí ale u něj při vyprávění vyvolal projekt z roku 2007 Otevřená minulost neboli zpřístupnění archivních fondů bývalé Státní bezpečnosti široké veřejnosti. Podpořil tehdy také vznik Ústavu pro studium totalitních režimů. „My jsme žili před rokem 2006 v situaci, kdy pořád ještě existovala část naší minulosti, ke které neměl nikdo přístup. Existovalo obrovské množství složek, archivů a dokumentů o fungování Státní bezpečnosti a nejen StB v té úzké formě, které byly zavřené v archivech ministerstva vnitra. A jak jsem zjistil, tak byly stále ještě spravovány bývalými příslušníky Státní bezpečnosti, což byl pro mě absolutní šok.“

V rámci tohoto projektu proběhla také plošná lustrace na policii a ministerstvu vnitra. „Zjistili, že tam pár bývalých spolupracovníků Státní bezpečnosti a agentů ještě pracuje,“ dodává Ivan Langer.

Ivan Langer říká, že si projektem Otevřená minulost vytvořil spoustu nepřátel. Prý to také souvisí se zapojením jeho jména do několika mediálně známých kauz. „Jsou tu lidé, kteří vám nikdy neodpustí, že se společenský systém změnil a vy jste byl součástí těch změn. Takových lidí je a byla spousta a nenajdou odvahu na přímou konfrontaci. Dělají to jinak a velice rafinovaně,“ dodává.

V roce 2018 vykonával Ivan Langer advokátní praxi a bydlel stále v Olomouci. Ze současné politické situace je hluboce zklamán. „Dnešní politika překračuje všechny myslitelné hranice. Naprosto v ní absentuje vyváženost jednotlivých mocí ve státě a výkon odpovědnosti za výkon pravomocí. Naprosto se stírají hranice mezi politikou, ekonomikou a médii. Vznikl nám tady politicko-mediální agrokomplex. Střet zájmů se stal všudypřítomnou normou, se kterou se nikdo netrápí.“