Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Drahomír Langer (* 1932)

• narozen 2. listopadu 1932 v Lašťanech

• perzekuce během kolektivizace

• sedmadvacet měsíců v PTP

• otec odsouzen v březnu 1956 za ohrožování jednotného zemědělského plánu na rok a půl vězení

• rodina přinucena vstoupit do JZD

• v roce 2018 žil Drahomír Langer v Lašťanech

V dubnu 1956 lidový soud ve Šternberku poslal za trestný čin ohrožení jednotného hospodářství na rok a půl do vězení sedláka z Lašťan Bohumila Langera. Po několikaleté snaze se tak komunistům v Lašťanech konečně podařilo založit Jednotné zemědělské družstvo (JZD). Strach z vězení totiž zlomil odpor místních hospodářů.

Tajně lidem dával mouku

V jako jedné z mála obcí zůstala v Lašťanech původní náves nezasažena pozdějšími necitlivými přestavbami. Uprostřed stojí rybník, který kdysi sloužil jako zásobárna vody pro případ požárů. V kruhu kolem něj jsou rozprostřeny domy. Právě v jednom z nich se 2. listopadu 1932 narodil Drahomír Langer. Na svět přišel jako mladší ze dvou synů rodičům Bohumilovi a Jarmile Langerovým.

Rodiče v obci vlastnili zemědělskou usedlost s osmnácti hektary polností, třemi hektary lesa, třemi koňmi, několika krávami, telaty, prasaty a dalšími hospodářskými zvířaty. Vzhledem k tomu, že první písemná zmínka o obci je již z roku 1078 a první domy nejspíš stály právě na návsi, má hospodářství velmi starou historii. Otec se stal jeho jediným dědicem, protože jeho bratr Květoslav padl v první světové válce, a jeho jméno je tak uvedeno na pomníku padlých hned vedle rodáka z Lašťan, komunistickým režimem umučeného Josefa Brykse.

Otec se angažoval v životě obce. Cvičil v místním Sokole, hrával v ochotnickém divadle nebo měl na starost rozdělování darů ze sbírek pro chudé děti. V Lašťanech měla silný vliv komunistická strana, která v obci působila už od svého založení. Vyhrála dokonce v komunálních volbách, ale díky otcovu jednání a spojení dalších politických subjektů nezískala post starosty. „Nemohli to otci odpustit a potom mu to dali najevo,“ dodává Drahomír Langer.

Do školy pamětník nastoupil v září 1939, v den, kdy vypukla druhá světová válka. Mnozí místní lidé se tehdy dostali do nouze a trpěli nedostatkem základních potravin. Otec jim tajně dodával mouku. „Nikdy na lidi nehleděl, jestli jsou rudí nebo modří. Vždycky říkal, ať se na ně díváme jako na člověka. Jací jsou uvnitř. A tak nás také vychovával,“ vzpomíná Drahomír Langer. Otec tak pomáhal i rodinám uvězněných komunistů, například manželce Floriana Kráčmara popraveného v roce 1942 v Osvětimi. Na starost měl také úředníky během hospodářských kontrol. „Otec to udělal tak, že šli jen k jednomu sedlákovi, a pak je pozval na svačinu do hospody. Objednal pivo, začali hrát karty a už se nikam nešlo. Snažil se tak místní lidi chránit, ale stálo ho to vlastní peníze.“

Obec osvobodila sovětská armáda 5. května 1945. Jenže české Lašťany ze severu sousedily s německými obcemi, a než si Sověti uvědomili, že se nacházejí v českém prostředí, v obci i okolí znásilnili několik žen. Ve vedlejších Bělkovicích, s nimiž jsou dnes Lašťany spojeny v jeden celek, prý dokonce zastřelili Bohumíra Dosoudila a Antonína Vahalíka, když před vojáky chránili své ženy.

Potřebovali zlomit odpor

Jak se píše v pozdějším rozsudku, rodiče dobře hospodařili. Ještě před válkou zakoupili několik strojů, splatili půjčku, postavili sýpku, kůlnu a živili také dvě děvečky a jednoho čeledína. Jenže vše se změnilo poté, co v únoru 1948 převzala moc ve státě komunistická strana. Věci se začaly dělat podle vzoru Sovětského svazu, a tak i v Československu probíhal tlak na vznik kolektivního vlastnictví a zakládání Jednotných zemědělských družstev (JZD).

V Lašťanech se to ale dlouho nedařilo, a tak přišly restrikce. Rodiče již nastálo nesměli nikoho zaměstnávat a se dvěma dalšími velkými hospodáři v obci jim nasadili mnohem vyšší dodávky hospodářských komodit. Vyměnili jim také část pozemku za horší a vzdálenější. O tehdejší atmosféře svědčí dobový článek Stanislava Kravala z 13. listopadu 1952 v Mladé frontě s názvem: Přesvědčují kulaky pro vstup do JZD.

„Josef Kubáček, Bohumil Langer a František Hénar, všichni kulaci v Lašťanech u Šternberka, si v této době oddychli: ozimy jsou už téměř u všech zemědělců v zemi, místy už dokonce prosvítají z temné ornice vyklíčené na úzkých žlutozelených políčkách…

Ne snad, že by si vesničtí boháči v Lašťanech oddychli proto, že základy nového chleba pro naše pracující byly položeny včas: důvod jejich radosti vězí v tom, že je zaseto ještě po staru. Znamená to tedy, že jim ještě letos vyšly plány tak, jak očekávali, a že se pravděpodobně až do příští sklizně meze rozorávat nemohou. To je za prvé.

A za druhé jim narůstá hřebínek proto, že zatímco se po žních mezi malými a středními rolníky začalo živě mluvit o tom, co s vesnickými boháči, nyní, v podzimních pracích, nejen že všechno utichlo, ale někteří malí a střední rolníci se mermomocí snaží přesvědčit tyto vesnické boháče o výhodách družstevnictví.

Kterýpak vesnický boháč by při takové situaci netančil radostí a netěšil se nadějí na návrat starých časů deputátníků, kočích a děveček, kterými jeho dvůr oplýval?!“

Syny poslali do PTP

Všichni v rodině museli od rána do večera pracovat na hospodářství, aby zvládli odevzdávat dodávky. Drahomír Langer vzpomíná, že kvůli tomu přišel předčasně o dětství. Když se tento tlak minul účinkem, poslali oba syny do Pomocných technických praporů (PTP), kam režim zařazoval „politicky nespolehlivé“ brance a spíše šlo o pracovní četu než o vojáky. O hospodářství se pak rodiče museli starat sami, a to ještě matka kvůli bércovým vředům měla omezenou pohyblivost a trpěla značnými bolestmi.

Drahomír Langer narukoval společně s bratrem 30. srpna 1951 a zařadili ho do 59. PTP. Nejprve ho poslali na stavbu muničního skladu v Tuchořicích. Vzpomíná, že pro ně neměli ani žádné pořádné oblečení. „Vyfasoval jsem jakési dámské modré kalhoty a gumáky, v nichž jsme chodili v zimě ve sněhu.“ Dřevěné ubikace byly plné potkanů, před nimiž si vojáci museli schovávat jídlo. K tomu nedostatečná hygiena a jen jednou za čtrnáct dní sprcha v kasárnách v Žatci. Z Tuchořic je pak poslali na stavbu vojenského letiště v Žatci a následně do Litvínova, odkud každý den docházeli do několik kilometrů vzdáleného Dolu Pluto. Drahomír Langer vzpomíná, že tam pracovali v extrémních podmínkách. „V zimě, když bylo venku dvacet sedm stupňů mrazu, tak vespodu na komorách bylo až čtyřicet pět stupňů vedra. Na chodbách bylo tak dvacet osm stupňů. Takže za pět hodin jste museli na vzduch. Když jste přišli z komory na chodbu, tak to bylo, jako by vás polili studenou vodou.“ V dole prý každou chvíli vzplanuly menší ohně, které museli důlní hasiči uhasit. „Některý chodby se musely zazdít, ale napřed vyndat všechny kabely. Jenže jak tam hořelo, tak ta voda byla vřelá, a když vám kápla na záda, tak vás málem spálila. Teď ten smrad... Takže za směnu museli vždycky deset dvanáct polootrávených kluků vynést ven.“

Z Litvínova Drahomíra Langera v březnu 1953 přeřadili do Žacléře, kde stavěli domy pro horníky a odkud ho konečně po nezákonných sedmadvaceti měsících v prosinci 1953 propustili do civilu.

Uvěznili otce

Domů se z PTP vrátil i bratr Květoslav a rodina se opět sešla. Rodiče dál odmítali vstoupit do JZD, a tak 7. února 1956 otce zatkli a odvezli do vazby v Olomouci. Kvůli neplnění dodávek ho obvinili ze sabotáže a prokurátor navrhoval šest let vězení a konfiskaci veškerého majetku. Ostatní členové rodiny měli být vystěhováni. „Už jsme měli nachystaný byt v Hnojicích. Jen se čekalo na soud,“ dodává pamětník.

Lidový soud ve Šternberku zasedl 26. března 1956. Hlavně díky svědectvím lidí, jimž otec za války pomohl, ho nakonec odsoudili za ohrožování jednotného zemědělského plánu na rok a půl vězení, který strávil ve věznici v Ilavě. „Jak vidíte ve filmech snímky vychrtlých lidí vracejících se z koncentráku, tak tak otec přišel domů. Vážil jen jednačtyřicet kilo. Ještě bylo blbý, že nebyl pojištěný. Naštěstí si ho vzal na starost náš známý doktor. Půl roku se léčil, než mohl jít do práce. Nedostal nic a my jsme ho museli živit a platit doktora a léky. Byl na tom špatně psychicky. Doktor říkal, že měl štěstí, a kdyby tam byl ještě měsíc nebo dva, tak nepřežil.“

Nezbývalo než vstoupit

Krátce po otcově uvěznění se komunistům v Lašťanech podařilo ustavit JZD. Ze strachu do něj stejně jako naprostá většina místních hospodářů tehdy vstoupila i rodina. Drahomír Langer pak v JZD pracoval jako traktorista. Jediný v družstvu měl řidičské oprávnění, a tak od rána do večera jezdil na neodpruženém otevřeném traktoru. Všechno si přitom musel nakládat ručně, protože chyběla mechanizace. Družstvo zpočátku nemělo žádný peněžní fond, a tak prý všichni první půlrok pracovali zadarmo. „Ještě že nám nechali drůbež a jednu krávu,“ dodává pamětník.

Situace se ale postupně zlepšovala a Drahomír Langer nakonec v JZD pracoval až do svého odchodu do penze. V roce 1960 se oženil s Marií Matyášovou, s níž měl syny Miroslava a Radka. Jeho otec se několikrát neúspěšně pokoušel o rehabilitaci. Pravidelně se odmítal účastnit předem určených voleb, a i když mu volební urnu přinesli až do domu, svůj hlas jim nedal. Pádu komunistického režimu a navrácení rodového majetku se bohužel nedočkal. Zemřel v roce 1985. „Šťastný jsi tenkrát, když jsou šťastní lidé kolem tebe,“ dodává na závěr své poselství Drahomír Langer, který i v roce 2018 bydlel v rodném domě v Lašťanech.