Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Lang (* 1924)

• narozen v Jihlavě

• vězněn v ghettu Terezín od roku 1942

• prošel tábory v Osvětimi a Kauferingu

• v pracovním táboře v Litoměřicích

• na konci války opět v Terezíně

• 1949 odchod do Izraele s československou vojenskou jednotkou

• život v izraelském kibucu dříve, prožil ideologické proměny kibucnického hnutí

• služba v izraelské armádě

Dětství a mládí v Jihlavě

Petr Lang se narodil 21. srpna 1924 v Jihlavě ve skromných podmínkách. Jeho otec byl obchodní agent, kterému se podle slov Petra Langa příliš nedařilo. Jeho matka vedla „bridž room“ v jihlavské kavárně. Navíc jejich příbuzní byli bohatší než oni, tak se jejich rodina prý byla nucena tvářit, že je bohatší než ve skutečnosti. U Langů doma se více mluvilo německy, jeho matka se nikdy češtinu pořádně nenaučila, mluvila tzv. „Kücheböhmisch“. Se svým otcem mluvil česky, ale kvůli matce se u nich doma mluvilo německy. Jeho otec se sám prohlašoval za člověka bez vyznání, při sčítání lidu uvedl: „Bez vyznání, národnost židovská.“ Do nástupu Hitlera k moci sionistou nebyl, stal se jím až donucením vnějšími okolnostmi. Pan Lang má prý v těchto bodech názory velmi podobné otci.

Petr Lang chodil čtyři roky do německé obecné školy, studoval však na českém gymnáziu. V tercii jej otec odhlásil, Petr začal chodit do učení na zámečníka. U moci byli již nacisté a bylo jasné, že dále studovat stejně nebude možné. „Bylo mi jasné, že Mnichov, to znamená konec.“ Ze zámečnického učení ho krátce nato vyhodili, hlásil na kuchaře, to však nebylo také možné.

Všichni Židé museli byt z Jihlavy vystěhováni

Krátce po obsazení Jihlavy Němci byli rodiče Petra Langa vystěhováni ze svého bytu. Několik týdnů zůstali u bratra v Jihlavě, ale to již nacisté rozhodli, že Jihlava bude „judenrein“. Rodiče byli vystěhováni v létě roku 1939 do Třebíče a patnáctiletý Petr šel do učení do Prahy. Chodil do sionistické školy mládeže a bydlel na Starém Městě v Dušní ulici 3. Protižidovské represe nebyly v Praze ještě tak velké, pan Lang vzpomíná, že mohli například chodit hrát fotbal a košíkovou na Hagibor.

V ghettu Terezín

V Praze byl asi rok, v roce 1940 se vrátil do Třebíče za rodiči. Pracoval s otcem na stavbách, mimo jiné na stavbě tišnovské dráhy, prošel pracovními tábory, v květnu 1942 nastoupil do transportu do Terezína.

„Do Terezína jsme se dostali celá rodina najednou. Všichni Židé z Třebíče jeli v jednom vlaku. 20 kilo v kufru na osobu se smělo vzít, tak nebyl ‚problém‘. Všichni jsme se tam vešli. V Terezíně nás samozřejmě rozdělili. Sestra byla v domově pro dívky, matka v jedněch kasárnách, otec v dalších kasárnách, já jsem se dostal do domova mládeže. Ale jen proto, že mne znali z hnutí mládeže. Kvůli tomu jsem také zůstal v Terezíně, většina šla přímo na východ. Sionisté v Terezíně, jelikož tam byli první, měli, jak bych řekl, protekci. Zůstal jsem až do září 1944 v Terezíně. Byl jsem tak skoro dva a půl roku v Terezíně. Pak jsem šel dál přes Osvětim do Kauferingu u Dachau a pak do Litoměřic. Odtamtud jsem se dostal zpět do Terezína.“

Snad úplně nejhorší podmínky byly pro Petra Langa nikoliv v Osvětimi, ale na samém sklonku války v Litoměřicích. Lidé tam umírali na tyfus, na podvýživu. Židé tam stavěli podzemní továrnu na výrobu protileteckých děl. „Umírali jsme jako mouchy.“ Konec války ho zastihl v Terezíně. Tam se sice setkal s lidmi, které znal již z dřívějška z Terezína a odešli s ním do Kauferingu, ze všech svých známých však napočítal jen tři, kteří přežili. „Všichni blízcí přátelé umírali vedle mne.“ Když 23. dubna 1945 přišel znovu do Terezína, nikdo ho nepoznal. „Byl jsem chodící kostra. Řval jsem: ‚Já jsem Petr Lang‘ – nikdo mne nepoznal.“

V Terezíně jsme ještě žili

„Já jsem začal odyseu v Terezíně a tam jsem ji i končil. V ghettu v Terezíně jsme ještě žili. Říkám: Symptom je, že jsme se ještě smáli. Když jsme přijeli do Osvětimi, to byla katastrofa. Tam jsme již nežili, ale živořili a umírali. Když si toho byl člověk vědom, tak si představ, co cítil.“

Kuchaři a řezníci na tom byli nejlíp

V Terezíně se ještě žilo. Hrály se tam i sportovní soutěže, hlavně košíková a fotbal. Petr Lang byl nadšeným divákem zejména fotbalových zápasů. Vypráví i o tom, jak probíhaly zápasy a přestupy mezi jednotlivými mužstvy.

„Mužstva hrála v šesti lidech, brankář, dva obránci a tři útočníci. Jak se teď hraje mini fotbal na hokejovém hřišti. Obyčejně to bylo profesní mužstvo. Kuchaři měli svoje, řezníci taky, mládežnické mužstvo. Hráli ligu a fandilo se. Diváků bylo tolik, kolik se vešlo do kasárenského dvora. Dvory byly všechny stejné, s loubím, tam byly i pokoje. Stálo se tak na chodbách a fandilo se. Skoro se tam člověk nedostal, když byl fotbal. Každou neděli se hrály dva nebo tři zápasy na dvakrát třicet minut. To bylo prima, vyřvali jsme se. Mohlo se i přestupovat, ale sezona se musela odehrát se stejným mužstvem. Byli hráči, kteří hráli také fotbal venku, z Rakouska, z Německa, to byli pak fotbalisti.

Po skončení sezony se mohlo se přestoupit, kuchaři měli výhodu, dali ještě jednu porci hráčům. To byl profesionalismus. Ještě jeden knedlík. Kuchaři a řezníci, to byla nejsilnější mužstva. Zemědělci, ti třeba hráli jen z přesvědčení. Hráči, co hráli již dříve fotbal, ti všichni kopali za kuchaře nebo za řezníky. Ti byli jasně nejsilnější.“

Ve srovnání s osudy jiných vydržel Petr Lang v Terezíně dlouho. Pracoval v zemědělství, při pěstování táborové produkce zeleniny, která rostla na okraji vnitřních hradeb terezínské pevnosti. „Měli jsme hlad, tedy mysleli jsme si, že je to hlad. Hlad, bylo to myšleno ještě pozitivně, měli jsme zkrátka velkou chuť k jídlu. Mysleli jsme si, že máme hlad a v normálních podmínkách by to byl hlad. Tloustnout se tam nemohlo. Na Terezín mám jen příjemné vzpomínky, ale ty bych neměl, kdybych nejel do Osvětimi. Taky bych si myslel, že je to hrozný. Všechno v životě je relativní. Vykládal bych, že jsme tam hladověli. Dnes vím, že jsme tam pořádně nehladověli. Mám hezké vzpomínky, protože jsem jel dál. Lidé, co tam zůstali, si mysleli, že jsou v pekle. Nevědí, že nebyli.“

Jeho sestra také přežila holocaust, byla v táboře v Bergen-Belsenu, naštěstí prý většinou pracovala v kuchyni. Do Izraele se neodstěhovala jako její bratr, do roku 1968 žila v Karlových Varech, po válce si vzala neodsunutého německého antifašistu. Po srpnové okupaci se přestěhovala za jeho rodinou do rakouského Salzburgu, kde bydlí dodnes. Jeho rodiče nepřežili, Petr Lang říká, že ho to ani nepřekvapilo, že již ani nedoufal, že je znovu uvidí. „Nevím kde zemřeli, ani se o to radši nezajímám. Nechci vědět, kde živořili. … Kdy jsem se sešel znovu se svou sestrou? Bylo to náhodou na ulici v Jihlavě. Já jsem už věděl, že žije. Ona věřila, že když já žiji, tak pak pojedu do Jihlavy, snad jí to taky někdo v Praze řekl. Věděli jsme o sobě, ale setkali jsme se na ulici celkem náhodou. Ona byla v uniformě anglické armády, mluvila anglicky, tlumočila v Belsenu mezi angličtinou a němčinou.“

Odchod do Izraele

Po válce Petr Lang dva roky studoval v Jihlavě, vyučil se pletařem. V říjnu 1947 byl povolán na vojnu. Nastoupil k dělostřelectvu a v hodnosti četaře se přihlásil do vojenského transportu do Izraele. Společně odjeli vlakem a přes Rumunsko izraelskou lodí, aby se v únoru 1949 vylodili v izraelské Haifě. „Poslali nás bojovat proti britskému imperialismu. Aspoň to nám říkali,“ dodává pan Lang  a směje se. Hlavní důvod k odchodu prý nebyl sionismus, ale nechuť ke komunismu. Když velitel při volbách v roce 1948 zahlásil, že útvar nastoupil k volbě Národní fronty, Petr Lang si prý v ten okamžik uvědomil, že toto již není země, ve které by chtěl žít.

Dnešní generace již nechápe, co dokázala ideologie udělat s lidmi

Petr Lang se usadil v kibucu Givat Chaim. Dva roky sloužil v izraelské armádě, po ukončení prezenční služby se vrátil do kibucu. Ten se v na konci čtyřicátých let rozdělil na dva kibucy: Givat Chaim Ichud a Givat Chaim Uchat. Givat Chaim Ichud, ve kterém Petr Lang zůstal, byl nekomunistický, druhý, který se nachází o kilometr dál přes silnici, sympatizoval s komunistickými zeměmi. Žádný reálný rozdíl mezi nimi prý nebyl, kibucy i po svém rozdělení mezi sebou normálně komunikovaly. Dnešní generace „kibucníků“ prý již spory otců zakladatelů vůbec nechápe. „Kdyby byl Slánského proces o rok dříve, tak se žádný kibuc nedělí,“ říká pan Lang. Po antisemitských procesech 50. let nastalo u izraelských sympatizantů s komunistickou stranou vystřízlivění.

Za starého kibucu se nezávidělo

Petr Lang popisuje i úplné začátky kibucu. „Byl úplně kolektivistický, všechno bylo společné. Ze začátku jsem tam měl přichystané svoje šaty na moje jméno. Byla tam prádelna a každý si vzal šaty podle velikosti, jaké chtěl. Všechno bylo společné. Fungovalo to tak necelých deset let. Šaty byly společné, ze začátku jsem bydlel ve stanu, pak už jako ženatý jsme měli jen jeden pokoj, záchod a koupelna byla asi padesát metrů daleko.“

Dnes už je to jinak, kibuc je privatizovaný. Třetí generace v kibucu už nechce žít kolektivně. „Za starého kibucu se skoro nezávidělo. Když začala závist, tak se začal dělit kibuc. Předtím nebyl problém, byla společná jídelna, bylo několik aut. Když jsi ho potřeboval, tak jsi se napsal, dostal jsi klíče. Nebyly žádné velké problémy. Jak začala závist, tak se objevily problémy. Ten neodevzdal všechny příjmy kibucu, a tak podobně… Závist je jedna z nejhorších lidských vlastností.“

Za sinajské války v roce 1956 Petr Lang sloužil u dělostřelectva, za šestidenní války byl již přeškolený pro tankové vojsko, zúčastnil se operací v Gaze i na Golanských výšinách. Armáda ho povolala ještě v roce 1973 do jomkippurské války, ale kibuc ho prý vyreklamoval zpět. S humorem sobě vlastním, říká: „Džingischán a já, my jsme velcí dobyvatelé, dobyli jsme půlku světa.“ Petr Lang osobně se v izraelské politice neangažoval, sám se považuje za neideologického člověka.

V kibucu Givat Chaim Ichud vystřídal mnoho zaměstnání, od pletaře svetrů, přes řidiče traktorů, nákladních aut, nákupčího, vedoucího nákupu, účetního po krmiče v kravíně. V místním kravíně vypomáhal ještě nedávno, před několika lety měl však vážnou havárii na jízdním kole, poranil si hlavu, dostal výron krve do mozku a jeho život byl ohrožen.

Za komunistického režimu mohl jednou navštívit Československo, po pádu komunismu jezdí do České republiky skoro každý rok, navštěvuje své známé v Jihlavě, každý rok také jezdí za svojí sestrou do Salzburku. V Česku se cítí dobře. Ač je prý podle svých vlastních slov potomek německé kultury, tak ve vztahu k němčině a Německu stále cítí určitou překážku.

Životní krédo

„Otázka, kterou si dá každý v mém věku: Žil bys život tak, jak jsi žil, kdybys ho mohl prožít znovu? Mimo toho koncentráku myslím, že jsem žil skromným, ale dobrým životem. Podle mého názoru životní úroveň je podle toho, kolik má v životě člověk radosti, za den, za týden, za měsíc, za život. V jiném životě bych asi neměl víc radosti než tady. Sportoval jsem tady. Mám tři děcka, všechno bylo prima. Když jsou peníze, to vůbec nevadí. Než jsem se oženil, tak jsem si řekl: ‚Moje žena musí být pěkná, nesmí být blbá, bude dobrý, když bude chytrá a když bude mít peníze, to mi vůbec nebude vadit.‘ To je moje židovská ideologie.“